Křížové dny
„Začkoli prositi budete Otce mého ve jménu mém, dá vám.“ Těmi slovy ujišťuje nás Pán Ježíš v dnešním sv. evangeliu, že začkoli budeme prositi Otce nebeského, ve jménu Pána Ježíše, že jistě obdržíme. Jako vojíni poslouchají rozkazu svého vojevůdce, tak my katolíci, poslušni hlasu svého vojevůdce Krista, stavíme se v řady a kráčíme za křížem do polí a prosíme Dárce všeho dobrého – Boha, aby úrodu zemskou nám dáti a zachovati ráčil. Po V. neděli velikonoční zvané prosebné nebo křížové, konají se prosebné průvody po tři dny, v pondělí, v úterý a ve středu. Jest to nápadné, že po těchto křížových dnech následuje bezprostředně svátek Nanebevstoupení Páně. Tím Církev sv. chce své věřící ujistiti, že jistě prosby jejich za úrodu zemskou zbožně přednášené vyslyšeny budou. Vždyť přednášejí Bohu Otci své prosby ve jménu Syna Božího, ve jménu Pána Ježíše, který na nebesa vstoupil a tam rány na rukou, nohou i v boku svému Otci nebeskému ukazuje a tak za nás oroduje. Proto začkoli prositi budeme Otce nebeského ve jménu Pána Ježíše, bude-li to k našemu spasení, jistě toho obdržíme.
Moji drazí, chci obrátiti dnes pozornost vaši k těmto prosebným průvodům, chci vás povzbuditi, abyste je důstojně konali. Proto věnujte mi svoji pozornost!
1. Jaký jest původ průvodů o křížových dnech?
V druhé polovici 5. stol. byla jihovýchodní Francie navštívena hroznými ranami. Prudké zemětřesení zle řádilo a obrátilo celá města i vesnice v sutiny. Krvavé války, záhubné požáry ničily majetek lidí, dravé šelmy vnikaly do vesnic i do měst a ve mnohých krajinách nastal z neúrody hlad a mor. Všechny ty bouře soustředily se kolem města Vienny. Biskup viennský, sv. Mamert, spatřoval v těchto pohromách metlu Boží, a proto vybízel věřící k polepšení života, ku pokání. Sám pak dnem i nocí trval na modlitbách a prosil Boha za smilování. Ve svatvečer slavnosti velikonoční r. 469, když věřící viennští shromážděni byli v chrámu Páně, ozval se pojednou ve svatyni pokřik: „Hoří!“ Poděšený lid hrnul se v divé směsici z chrámu, aby zachránil, co se zachrániti dalo. Jen nábožný biskup zůstal u oltáře a modlil se, jako někdy Mojžíš, za svěřený lid. Měl ruce pozdviženy k nebesům, volal s pláčem k Bohu, aby se smiloval a položil meze ohni, jenž hrozil celé město zahubiti, a obyvatele jeho uvrhnouti do zoufalství. A úpěnlivé prosby světcem přednášené nevyzněly nadarmo. Vroucí volání zbožného biskupa proniklo nebesa, a slzy jeho před Nejsvětějším vylévané jakoby uhasily požár. Užaslý lid vrátil se s díkůčiněním do chrámu. Biskup dokončil posvátné obřady a měl potom k lidu dojemnou řeč, v níž rozbíraje slova Páně: „Proste a bude Vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno,“ napomínal lid ku pokání. Při tom sdělil lidu, že mezi tím, co záhubné plameny stravovaly jejich majetek, on, Mamert, modlil se k Bohu, aby plamen uhasil a zavázal se slibem, že po tři dny s lidem bude konati kajícné průvody, aby Pánu Bohu za učiněné urážky aspoň částečně zadost učinil.
Obyvatelé města šli jako ovečky za svým pastýřem. I nejvyšší úředníci města šli k sv. zpovědi a sv. přijímání – a kráčeli v čele zástupu. Nepřehledný zástup mužův a žen, dětí i starců, i stařen, lidí všech stavů pěkně seřaděn, zpívajíce litanie a žalmy, ubírali se do chrámu za městem. Tam vykonali některé modlitby a vrátili se domů. To se stalo po tři dny. A hle! Od té doby metly Boží zmizely z krajiny Viennské, obyvatelstvo si oddychlo a začalo vésti lepší, spokojenější život. To se stalo r. 469 před svátkem Nanebevstoupení Páně. Od té doby každoročně v krajině viennské konaly se po tři dny před svátkem Nanebevstoupení Páně tyto průvody – později zavedeny i v jiných krajinách Francie a Španěl, a koncem 8. stol. zavedl je papež Lev III. v Římě za příčinou zemětřesení, jímž tou dobou Italie stižena byla. Tyto kajícné průvody před svátkem Nanebevstoupení Páně zavedeny jsou nyní po celé církvi katolické.
2. Jaký jest účel těchto křížových procesí?
„Všeliké dání výborné a každý dar dokonalý pochází od Otce světel,“ praví sv. Jakub. I my uznáváme, že jsme zcela na Bohu závislí. Proto denně podle napomenutí Ježíše Krista modlíme se v Otčenáši: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes.“ Jsme lidé. Žijeme na tomto světě, v němž i tělo má své potřeby. Proto musíme se starati i o potřeby vezdejší, o vezdejší chléb. Jako božský Spasitel nasytil zázračně tisíce lidí na poušti, tak nasycuje nepřehledné zástupy i dnes! Bůh dává a žehná úrodě polní, aby zrnko zaseté přinášelo užitek, čtyřicetinásobný, padesátinásobný až stonásobný. Bůh to jest, který svou všemohoucností dává zrnu klíčivost, Bůh to jest, jenž sesílá občerstvující vláhu a sesílá na zemi potřebné teplo. Co by byl člověk bez Boha?! Co dokáže bez požehnání Božího? „Ne ten, kdo zasévá, ale ten, kdo vzrůst dává, jest něco,“ praví sv. Pavel. A ten, jenž vzrůst dává, jest Bůh. Bůh káže slunci svítiti na dobré i na zlé, Bůh sesílá déšť spravedlivým i hříšníkům. Proto prositi budeme v těchto dnech křížových Boha, aby všeliké pohromy živelní od nás odvrátil a úrodu zemskou dáti a zachovati ráčil.
Když Bůh nepožehná, marně se člověk namáhá. Semeno pracně do země zaseté hrozným suchem zpráchniví a nevzklíčí nebo stálým mokrem v zemi shnije a užitku nepřinese. Kolikráte přede žněmi jaký krásný pohled na zrající obilí, jež jako zlaté moře se vlní. A hle! Zamračí se, sivý mrak vystoupí na oblohu, hučí to, jakoby rychlík přijížděl – zableskne se, hrom zaburácí a kroupy z mračna se sypou. Za půl hodiny jest po úrodě, po celoroční práci rolníka. Klasy vysypané, zrna zatlučená do země. Bůh jako by červenou čarou přeškrtl práci, napsanou úlohu člověka. Rolník stojí u pole, jež kroupy zničily. Jak bolestný výraz v jeho tváři. Rukama lomí a ústa jeho šeptají: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Hle! Bez Božího požehnání marné lidské namáhání. Proto, děti, všichni a všechny zúčastněte se kajícných průvodů o křížových dnech, zpívejte nebo modlete se, aby Bůh dobrotivý živelní pohromy odvrátiti, práci polní vašich rodičů požehnati ráčil! Věřte, budete-li se modliti upřímně, kajícně, že splní se na nás slova Kristova: „Začkoli budete prosit otce mého ve jménu mém, dá vám.“ Amen.
Zdroj: F. Jirásko, Praktické promluvy k mládeži, 1907, str. 128–131.
