Třináct Lvů na papežském trůně a Řekové: Od Lva III. po Lva VIII.

Předchozí díl: Lev I. a Lev II.

Sv. Lev III. (795–816)

Od své maličkosti byl budoucí papež vychováván v paláci lateránském. Vyspěl v muže bezúhonných mravů, příjemného vystupování a neochvějného ducha. Po smrti Hadriánově byl o svátku sv. Štěpána jednomyslně zvolen papežem ode všeho kněžstva, šlechty a lidu. Následující den byl u sv. Petra posvěcen na biskupa a hned po svém vysvěcení oznámil svou volbu králi Karlovi, poslal mu dary, mezi nimi klíče od konfese sv. Petra, a potom i korouhev města Říma (Ibid., 2492).

Obnova západního císařství. Potlačení protipapežské vzpoury římské šlechty Karlem a snad také obava před dalšími vzpourami, ale jistě obava před islámem, tlačícím se na Konstantinopol a ohrožujícím ze Sicílie a Španělska i sám Řím, hnala papeže víc a více do náručí krále Karla, nejmocnějšího vladaře západního. Od Konstantinopole zmítané neustálými mocenským a náboženskými boji nebylo lze čekati pomoci. Obnova císařství západního zdála se tedy papeži Lvu III. nutností a o slavné mši svaté o Božím Narození roku 800 ve chrámě sv. Petra vsadil Karlovi drahocennou korunu císařskou na hlavu. Řekové byli korunovací Karlovou velmi roztrpčeni; považovali ji za loupež, kterou prý dávné pouto mezi Římem a Konstantinopolí mečem franským bylo rozťato a krásnější dcera Konstantinopolis byla prý tak navždy od zešedivělé matky Romy odloučena. Propast veliká rozšířila se mezi Východem a Západem. Říše řecká stala se říší kultury východní, říše římská rozvíjela se v kultuře západní. Ostatně zavinili si Řekové ztrátu své moci na Západě sami. Byzantské císařství bývalo tak často kořistí různých dobrodruhů, někdy surových vojáků, kteří církev svou samovládou děsně utlačovali i ve věcech svědomí, Itálii svými úřady vysávali a skoro nic nechránili ani před Langobardy, ani před islámem. Kacířské sklony císařů východních odcizily jim naprosto mysl katolického lidu, který svou ochranu a svého pomocníka viděl jenom v papeži. Ten byl odedávna opravdovým vladařem nad Římem a vévodstvím římským a darováním Pipinovým se stal v roce 756 i vladařem bývalého exarchátu ravennského (poslední ravennský exarcha byl zabit Langobardy roku 751), vládl tedy nad nejdůležitějším zbytkem bývalé říše západořímské a směl se tedy jistě rozhodnouti pro obnovu západního císařství.

Povolení filioque s výhradami. Na synodě římské roku 798 byl zavržen adoptiánský blud Felixa, biskupa urgelského. Lev III. pohrozil Felixovi klatbou, jestliže se svého bludu nezřekne. Také potvrdil usnesení synody cášské. Synoda cášská zavedla do vyznání víry vložku filioque, že Duch sv. vychází věčně z Otce i Syna. Lev III. správnost nauky schválil v promluvě k synodnímu poselstvu: „Tak věřím, tak držím s těmito závažnými hlasy a se směrodatným učením Písma svatého. Nedovoluji, aby kdo jinak myslil nebo jinak učil. Kdo opačného je mínění, toho naprosto odsuzuji, jestliže se neobrátí a neodhodlá tak věřiti, jak věříme my.“ (Segeťa, op. cit., s. 28). Nicméně celé Církvi vkládati filioque do vyznání víry nedovolil. „Svatí otcové,“ pravil, „kteří vyznání víry sestavovali, vložky do něho nedali z vnuknutí Božího, a nemáme se považovati za moudřejší nad ně; hlavní sněmy zapovídají ve vyznání víry něco měniti, není také třeba vkládati do vyznání víry pravd jinak zřejmých, když je přece dosti jiných způsobů, jak je hlásati a jim učiti. A nač drážditi Řeky, kteří obnovou západního císařství jsou beztak rozezlení!“ (Theologia dogm. christ. orient., s. 167). Přesto místních církví, španělských, galských a germánských, které říkaly vyznání víry s vložkou, nevyloučil z Církve, ani jim nevypověděl obcování, jakkoli těmito tresty pohrozil těm, kteří nevěří, že Duch svatý vychází i ze Syna (Segeťa, loc. cit.). U hrobu sv. apoštola Petra dal papež na stříbrných deskách vyrýti apoštolské vyznání víry řecky a latinsky.

Padělaná listina Donatio Constantini. V této době byla padělána listina, připisovaná Konstantinu Velikému, v níž císař líčí své obrácení, pokřtění od sv. Silvestra a uzdravení od malomocenství. Za to se svému dobrodinci skvěle odměnil. Uznává primát římského stolce, podřizuje mu všechny orientální patriarchy a vůbec všechny církve na světě, dává papeži odznaky císařské moci, mnohé statky a vládu nad západní polovicí římské říše; ale svatý papež se ve své pokoře zdráhal císařskou korunu přijmout. Původce tohoto nehorázného falsifikátu třeba hledat nejspíše ve franské říši. Chtěl hájit primát římského papeže, ale především oprávněnost nového císařství, poněvadž Řekové viděli v korunovaci Karla Velikého protiprávní usurpaci. Po prvé se tato listina objevila ve sbírce falešných dekretů, kterou vydal kolem roku 850 Pseudoisidor (Ráček, Církevní dějin, s. 167). Nejeden papež věřil v tuto Donatio Constantini a Lev IX. se na ni odvolával roku 1054 v listu konstantinopolskému patriarchovi, Michalu Cerulariovi (PL 143, sl. 76–89).

Sv. Lev IV. (847–855)

Svou neúhonností a štědrostí k chudině získal si kardinál Lev od kostela Čtyř korunovaných všeobecné obliby a konečně jednomyslné volby na stolec Petrův. Všichni „od nejposlednějšího k nejprvnějšímu“ přáli si míti jej papežem. Déle než o volbě, uvažovalo se o papežově posvěcení. Dáti jej posvětiti bez schválení císařova se báli, s císařem nebylo žertů, ovšem čekati na císařovo schválení trvalo dlouho a Římu hrozil vpád Saracénů. Sečkali tedy nějakou dobu, ale dali pak nového papeže posvětiti bez císařova potvrzení 10. dubna 847.

List ravennskému arcibiskupovi. Jan, arcibiskup ravennský, osvojil si části církevního území. Lev mu napsal: „Jednal jste proti přísaze a opovážil jste se učiniti, co kněží Boží nikdy činiti nesmějí, nerozpakoval jste se sebrati nezákonně majetky a pole našich lidí. Vězte, že nikdy nedovolíme vám svých poddaných týrati nebo utiskovati. Nevšimnete-li si těchto slov našeho napomenutí, což nedoufáme, a ukřivdíte-li nějak našim lidem, budeme je osobně chrániti a postaráme se přísně a krutě, aby vám bylo vzato všecko vaše.“ (Regesta pontif. rom., 2628).

List patriarchovi Ignácovi. Patriarcha konstantinopolský Ignác (847–858, 867–877), svatý vyznavač (Butler, The Lives of the Saints X, s. 466), poslal papeži roku 853 pallium. Lev IV. mu odpověděl: „Viděli jsme pallium, které nám vaše láska z čistého úmyslu a jedině z blahovůle poslala, ale přijmouti jsme ho nemohli, protože není zvykem zdejší církve, učitelky a hlavy všech církví, přijímati vyžádané pallium odjinud, nýbrž odevzdávati je do veškeré Evropy těm, kterým je určeno. Prosíme, abyste naše slova za tvrdá nepřijímal, jedině z řečeného důvodu jsme pallia přijmouti nemohli.“ (Ibid., 2648).

Odvolání řeckých biskupů k papeži. Z byzantinského patriarchátu, který dosud si osoboval pravomoc nad řeckými kraji sicilským, odvolali se ke Lvovi někteří biskupové v čele s arcibiskupem Řehořem Asbestem Syrakuským (Braito, Církev, s. 171), které patriarcha Ignác pro neposlušnost a rozkol sesadil. Lev vybídl patriarchu, aby mu předložil soudní spisy a důvody, proč biskupy odsoudil (Regesta pontif. rom., 2629).

Lev V. (903)

Lev V., původně venkovský kněz, to jest kněz nekardinál, působící asi při některém venkovském kostele mimo Řím, byl zvolen papežem koncem července 903 (Le Liber Pontificalis II, s. 234). Praví se o něm, že byl opravdu muž Boží, života bezúhonného a svatého. Takového ovšem nepotřebovali někteří Římané na papežském stolci, a proto trvalo jeho velekněžství pouze třicet dní. Stal se obětí stranických bojů o papežský trůn, které tehdy v Římě zuřily. Kardinál kněz Christoforus vsadil Lva V. do žaláře a sám byl povýšen pak na papežský stolec. O smrti Lvově není zajištěných zpráv. Soudí se, že zemřel v žaláři a snad i smrtí násilnou. Kronikář Eugenius Vulgarius praví, že byl hnusně umučen (Lib. I, I). Stalo se tak asi v září 903. O jeho nástupci, papeži Christoforovi (903–904), tvrdí řecký dokument z 11. stol. (Mon. Graeca ad Photium pertinent., s. 160), že byl prvním papežem, který prohlásil vycházení Ducha svatého „z Otce a ze Syna“. Měl tak učinit v listu konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi (Sergius II., 1001–1019), ovšem jeho současníkem byl patriarcha Mikuláš Mystik (901–907, 912–925), což ukazuje na nepravdivost dokumentu. Ostatně toto učení schválili papežové dávno před Christoforem.

Lev VI. (928)

Na počátku 10. stol. vyšvihl se v Říme k moci a vládě rod, který brzy ovládal celé město a jeho záležitosti a zasahoval i do papežské volby. Byl zastupován papežským strážcem pokladu Teofylaktem, jeho manželkou Teodorou a později jejich dvěma dcerami Marozií a Teodorou II. Asi v květnu 928 byl posvěcen za biskupa a na stolec sv. Petra dosazen syn primiceria Christofora, rodák římský, Lev VI. (Le Liber Pontificalis II, s. 242). Volili jej? Prosadila jeho povýšení svými rozkazy Marozia? Nevíme. Lev VI. byl muž mravů bezúhonných, dobrák, milovník pokoje. Snažil se usmířiti rozvášněné strany římské, potírající se navzájem, velmože italské, ba i nepřátele zahraniční. Zemřel v prosinci 928 po velekněžství sedmiměsíčním.

List dalmatským biskupům. Z listin Lva VI. je zachována pouze jediná, k biskupům dalmatským, kterou potvrdil usnesení druhého splitského sněmu z roku 928. Ve shodě se sněmovními kánony napomíná biskupy, aby poslouchali splitského arcibiskupa Jana, kterému posílá pallium, a poroučí jim, aby byli spokojeni každý s hranicemi své diecése, jak je potvrdil sněm (Regesta pontif. rom., 3579). Dále navrhuje, aby Řehoř z Ninu, bývalý biskup Chorvatů, jehož biskupství sněm zrušil a území podřídil splitskému arcibiskupovi, přijal opuštěný stolec ve Skradinu (Codex diplom. regni Croatiae I, 38–39, no. 27).

Lev VII. (936–939)

Po smrti svého bratra, papeže Jana XI., povýšil Alberich, syn Maroziin, který matku svrhl a stal se vládcem Říma místo ní, na papežský stolec zbožného a poslušného benediktina Lva VII. (Le Liber Pontificalis II, s. 244). Jako velekněz žil Lev modlitbě a rozjímání, s Alberichem obcoval pokojně, nazýval jej svým milým duchovním synem, slavným knížetem a senátorem římským (Regesta pontif. rom., 3608). Bystrým okem poznával Alberich kulturní rozvrat a nábožensko-mravní úpadek své doby a snažil se o nápravu spolu s papežem a sv. Odou, opatem z Cluny, jenž přišel několikrát do Říma pomoci s obnovou klášterní kázně. Tehdejší poměry dobře vystihují slova Lva VII., kterými si stěžoval arcibiskupům a biskupům francouzským: „Za našich dnů nastaly časy nebezpečné, ochladla láska a nepravost se rozhojnila tak, že všechen řád je téměř rozvrácen a zdá se, jako by pro náboženství již žádného místa nezbývalo.“ (Ibid., 3610). Několik dochovaných listin Lva VII. dokazuje, jak podporoval činnost Odovu a reformní plány Alberichovy a dbal o dodržování církevní kázně, zejména kněžského celibátu (Ibid., 3589–3601, 3603, 3605, 3614).

Lev VIII. (964–965)

Lev VIII. byl vzdoropapežem za papežů Jana XII. (955–964) a Benedikta V. (964), dosazeným císařem Ottou I. na papežský trůn. Zda byl někdy zákonným papežem, není jisté, nicméně většina historiků jej považuje za zákonného papeže od sesazení Benedikta V. v roce 964 do jeho smrti v roce 965. Záležitost kolem Lva VIII. se vyvinula následovně. Papež Jan XII., syn Alberichův (Le Liber Pontificalis II, s. 246), rozmařilec povýšený na stolec sv. Petra z chorobné touhy po rodové moci a slávě, hledal ochranu proti italskému králi Berengarovi II. u německého krále Otty I. (Regesta pontif. rom., 3686) a za poskytnutou pomoc jej korunoval římským císařem, čím znovu vzkřísil západní císařství. Císař nějakou dobu omlouval papežům nevázaný život mládím, ovšem když začal papež na podnět římské šlechty vyjednávat s císařovými nepřáteli, rozhodl se císař jej sesadit. Svolal na 6. listopadu 963 do Říma ke sv. Petru velkou synodu duchovenstva, lidu a šlechty, které sám předsedal, a nechal Jana XII. v nepřítomnosti odsoudit a sesadit jako zločince a velezrádce. Na jeho místo zvolila 4. prosince synoda, jejíž účastníky Jan XII. exkomunikoval (Ibid., 3697), Ottou vybraného kandidáta Lva. Byl to vznešený Říman, muž mravů bezvadných, ale laik. Kardinál ostijský udělil mu najednou všechna svěcení postupně od ostiariátu po kněžství a 6. prosince jej posvětil za biskupa. Přes všechny oprávněné důvody proti papeži Janovi bylo Ottovo jednání naprosto nekanonické a necírkevní, nadto nový papež byl povýšen ze stavu laického, což byl do té doby pouze sv. Fabián ve 3. stol. Tyto myšlenky podněcovaly v Římanech odpor proti papeži dosazenému Němci. Dvakrát vyvolali straníci Jana XII. povstávání Římanů proti Lvu VIII. První povstání bylo potlačeno císařským vojskem, po druhé se papež Jan XII. ujal vlády a krutě se pomstil podporovatelů Lva VIII. Ovšem již 14. května 964 papež Jan zemřel na následky mrtvice a Římané, kteří pranic nedbali císařského papeže Lva VIII., si zvolili papežem kardinála jáhna Benedikta Grammatica (Le Liber Pontificalis II, s. 251), vzdělaného muže pokročilého věku a bezúhonných mravů. Císař se zařekl, že dokud vládne mečem, neustane, až dosadí na stolec sv. Petra znova Lva VIII. (Geschichte der Päpste, s. 309) a táhl s vojskem na Řím, který po několika týdnech dobyl. Na 23. června svolal císař do Lateránu synodu, která Benedikta V. sesadila a poslala do vyhnanství do Hamburku. Lev VIII. se znovu ujal papežského úřadu, avšak dlouho se z něj netěšil, neboť zemřel asi o několik měsíců dříve než vypuzený Benedikt V., a to mezi 20. únorem a 13. dubnem roku 965. Ze svědectví dobového kronikáře, biskupa Liutpranda z Cremony, že Benedikt V. se svým sesazením smířil (na rozdíl od Jana XII.) a dále neprotestoval, lze usuzovat na legitimitu Lva VIII. (Mann, The Lives of the Popes in the Early Middle Ages IV, s. 280). Pro jeho legitimitu mluví i fakt, že následující papež Lev přijal jméno Lev IX.

Text je založen na příslušných heslech v díle Papežové od P. Albertiho a doplněn z dalších zdrojů.