Třináct Lvů na papežském trůně a Řekové: Lev I. a Lev II.

Třináct Lvů vystřídalo se na papežském trůně během téměř jednoho a půl tisíciletí a jejich pontifikáty v průřezu zachycují takřka celý vývoj vztahu mezi latinským Římem a řeckou Konstantinopolí. Od vděčnosti za hájení pravé víry na Východě a uznávání nadvlády Lva I. přes postupné odcizování v důsledku obnovy západního císařství a povolení vložky Filioque Lvem III. až k otevřenému rozkolu za Lva IX., napravovanému potom za následujících Lvů pozvolným návratem do katolické Církve.

Sv. Lev I. Veliký (440–461)

Lev I. je jedním z papežů oceněných pozdějšími generacemi přídomkem „Veliký“. Jeho zásluhy o zachování pravé víry v boji proti monofysitům na Východě byly značné a vynesly mu nehynoucí slávu. V kondaku z jeho svátku se Církev modlí: „Ó nejmoudřejší otče Lve, tvé učení je nám hudbou Ducha svatého! Pros, aby Kristus, náš Bůh, spasil duše naše!“ Zanechal po sobě 96 promluv a 143 listy, z nichž nejvýznamnější je list patriarchovi Flaviánovi.

List patriarchovi Flaviánovi. Od roku 449 zaměstnávaly Lva ustavičné třenice východní. Archimandrita konstantinopolského kláštera Eutyches, chtěje potříti názory Nestoriovy, upadl do bludu opačného a hlásal, že Kristova přirozenost božská a lidská splynuly v přirozenost jednu a v této jedné přirozenosti božské zmizela prý přirozenost lidská. Blud o jedné přirozenosti v Kristu se nazývá monofysitským. Konstantinopolský patriarcha sv. Flavián (446–449) dal neústupného archimandritu do klatby jako bludaře. Archimandrita si na to stěžoval papeži a biskupu ravennskému, sv. Petru Chrysologovi. Lev probádal předloženou otázku co nejbedlivěji a odpověděl na ni svým vzácným a pro dějiny důležitým věroučným listem Flaviánovi (List 28), ve kterém vyložil důkladně na základě Písma sv. a ústního podání křesťanskou nauku o vtělení a osobě Syna Božího: „Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, narozený z neporušené Panny.“ (Enchiridion symbolorum, 143–144)

Odsouzení synody v Efezu. Přátelé Eutychovi vymohli si na císaři Theodosiovi II. svolání sněmu do Efezu. I Lev I. byl pozván, omluvil se však císaři, že pošle jenom své vyslance, že sám musí zůstati pro nebezpečí zemi hrozící doma, a také proto, že posud se papežové sněmu osobně nezúčastňovali. Také že se mu předmět věroučný, pro který má býti koncil svolán, jeví tak jasný a zřejmý, že by bylo lépe sněmu nesvolávati (Regesta pontif. rom., 431). Papežskými vyslanci na sněmu byli Julius, biskup z Puteoli, kněz Renatus a jáhen Hilarius. Dne 8. srpna 449 zahájil alexandrijský patriarcha Dioskuros smutně pověstný sněm. Řevnivost patriarchy alexandrijského proti patriarchovi konstantinopolskému slavila tam vítězství. Dioskuros měl k rukám vojsko a plno vášnivě zaujatých mnichů. Místo porady a rozvážného mluvení o víře začalo nucení k odsouzení patriarchy Flaviána, biskupa Eusebia, Theodoreta z Kyrru a jiných, ano i samého papeže římského Lva. Strhla se rvačka, ze které se tak tak podařilo papežskému jáhnovi Hilariovi zachrániti útěkem. Nauky Eutychovy byly pak tímto nekřesťansky ukrutným sněmem prohlášeny za správné. Hilarius se dostal po hrozných nebezpečích a strastech do Říma a pověděl Lvovi I., co se na sněmu efezském stalo. Současně donesl i odvolání sesazených a odsouzených biskupů. Lev nazval sněm efezský zbojnickou synodou (léstriké synodos) a zahájil činnost ve prospěch pravověří a na ochranu sesazených biskupů.

Odvolání patriarchy Flaviána k papeži. Odvolání Flaviánovo bylo nalezeno roku 1882 v kodexu č. 30 knihovny kapituly novarské. Zde několik slov z odvolání Flaviánova: „Prosím vaši Svatost, aby přišla na Východ a pomohla ohrožené víře, kterou otcové v potu tváře vypěstili. Vše je tu v rozkladu. Církevní zákony neplatí, pravá nauka vymizela, i zbožní jsou roztříštěni. Když jsem se (v Efezu) odvolával k trůnu apoštolského knížete sv. Petra a k synodě celé pod větší autoritou shromážděné, obklíčila mne tlupa vojenská a zabránila mně také utéci se k útočišti svatého oltáře. Povstaňte tedy k obraně Boží víry a k znovuzavedení církevního řádu! Napište lidu a poučte jej, napište císaři a vysvětlete mu, oč běží.“ A Flavián prosí o svolání sněmu biskupů západních i východních (Enchiridion font. hist. eccl. antiq., 885–889). Za toto odvolání byl Flavián na sněmu od stoupenců Dioskurových tak ztýrán, že po třech dnech zemřel (Segeťa, Církev východní a západní, s. 101). Je ctěn jako svatý mučedník (Butler, The Lives of the Saints II, s. 148).

Odvolání Theodoreta z Kyrru k papeži. Dalším ze sesazených, kteří se odvolali k papeži Lvovi, byl Theodoretus z Kyrru, jenž se těmito slovy dovolával soudu římského velekněze: „Jestliže se Pavel, hlasatel pravdy, polnice Ducha svatého, obrátil k velkému apoštolu Petrovi, aby si u něho zjednal rozhodnutí ve sporech antiochijských křesťanů o závaznosti starozákonních předpisů, oč více my, nepatrní a maličcí, se utíkáme k Vašemu Apoštolskému stolci, aby se u Vás uzdravily neduhy našich církví, (…) neboť ve všem Vám náleží prvenství. (…) Já očekávám rozhodnutí Vašeho Apoštolského stolce a prosím úpěnlivě Vaší Svatosti, aby se mne ujala, dovolávám-li se Vašeho poctivého a spravedlivého rozhodnutí.“ (List 113; PG 83, sl. 1312, 1313, 1316, Segeťa, loc. cit.)

Čtvrtý všeobecný sněm v Chalcedonu. Lev I. přičinil se všemožně četnými dopisy k císaři, císařovně, duchovenstvu, mnichům a lidu konstantinopolskému, aby vytrvali věrni pravé víře a nepřiklonili se k bludům, varoval před Eutychem a zavrhoval usnesení smutně proslulé synody zbojnické. S pomocí ravennské císařské rodiny se pokusil působit na východního císaře Theodosia, aby dal svolati všeobecný sněm, který by se konal na Západě, kde posud ještě žádného všeobecného sněmu nebylo, nedosáhl ovšem u zatvrzelého Theodosia ničeho. Mezitím však nastal v Konstantinopoli převrat. Dvorní komorník Chrysapius, opora monofysitů, upadl do nemilosti, Theodosius II. zemřel náhle 28. července 450 a jeho nástupcem se stala sestra jeho Pulcheria, která se vdala za Marciána a učinila jej spoluvladařem. Nyní zavanul ode dvora zase katolický duch. Na přání Lvovo byl svolán skutečně sněm, ovšem ne do krajů západních, jak si papež přál, nýbrž do Chalcedonu. Sněm byl svolán pod autoritou papežského stolce a vyslanci papežští měli na něm předsednictví. Byli to biskup Paschasinus z Lilybaea na Sicílii, biskup Lucentius a kněží Bonifác a Basil. Na sněm se sešlo šest set třicet biskupů, vesměs východních, ze Západu přišli kromě papežských legátů jen dva Afričané (Ráček, Církevní dějiny, s. 121), tolik účastníků neměl potud žádný sněm církevní. Když v druhém sezení byl předčítán Lvův věroučný list k Flaviánovi, pozdravili jej shromáždění nadšeným voláním: „Toto je víra otců, víra apoštolská! Tak všichni věříme! (…) Petr promluvil ústy Lvovými.“ (Handbuch der allgem. Kirchen. I, s. 567) Sněm trval tři týdny a měl šestnáct hlavních sezení. Mimo věci věroučné projednával také některé věci církevní kázně.

Odmítnutí dvacátého osmého kánonu. Za nepřítomnosti papežských vyslanců byl v patnáctém sněmovním sezení usnesen i onen pověstný dvacátý osmý kánon, který zavdal podnět k tolika sporům a potom i k rozkolu mezi Římem a Konstantinopolí. Stalo se tak 29. 10. 451 (Drobner, Patrologie, s. 629). Na sněmu nicejském roku 325, kdy biskup konstantinopolský ještě téměř nic neznamenal, bylo šestým kánonem stanoveno prvenství čelných biskupů v Církvi takto: prvním je biskup římský, druhým biskup alexandrijský, třetím biskup antiochijský. Přednost těchto sídel byla odvozována od sv. Petra, který sídlil napřed v Antiochii a pak v Římě a církev alexandrijskou dal založiti svým žákem sv. Markem. Jako čtvrtý znamenitý biskup v Církvi byl sněmem nicejským (sedmý kánon) uznán biskup jerusalemský, ale zůstal podřízen svému metropolitovi caesarejskému. Na sněmu konstantinopolském roku 381 byla působením dvora císařského čest biskupa konstantinopolského, bývalého sufragána heraklejského, již veliká a byl tam usnesen třetí kánon, ve kterém se praví: „Biskup konstantinopolský nechť má čestné prvenství po biskupu římském, protože Konstantinopol je mladším Římem.“ (Enchiridion font. hist. eccl. antiq., 406 a 648) Kánon nebyl na Západě nikdy potvrzen. Na tento kánon odvolávala se však v Chalcedoně menšina shromážděných biskupů (kánon uvádí počet sto padesát) a usnesli se, aby biskup konstantinopolský měl i v církevních věcech tytéž výsady jako biskup římský, aby sice biskupa římského nepředčil, ale měl druhé místo po něm. Současně mu shromáždění podřídili metropole asijské, thrácké a pontské a biskupy krajů barbarských. Své usnesení neodůvodnili biskupové Písmem anebo ústním podáním, nýbrž poukazem na to, že Konstantinopol je sídlem císařovým a sídlem senátu, a patří tedy i jeho biskupu stejné výsady jako biskupu římskému. Papežští vyslanci ozvali se důrazně proti tomuto kánonu hned příští den, avšak bez úspěchu. Sněm sepsal, jak bylo obvyklé, synodální list pro nepřítomné biskupy, který vyslanci dostali s sebou pro papeže Lva (List 98). Také Anatol, patriarcha konstantinopolský (449–458), napsal papeži list, v něm prosil, aby milostivě ráčil zmíněný nález schváliti: „Odhodlali jsme se k takovému usnesení, důvěřujíce právem, že Vaše Svatost bude pokládati hodnost konstantinopolského stolce jako za svou, jelikož odjakživa Váš Apoštolský stolec (…) se s ním, kdykoli okolnosti žádaly, ochotně a přejícně sdílel o vlastní vliv. (…) A též z úcty, kterou jsme povinni Vám a Vašemu postavení, svatý sněm a my předkládáme Vaší Svatosti toto usnesení, aby se mu dostalo Vašeho schválení a potvrzení, a aby se tak stalo, o to prosíme Vaší Svatosti. Stolec konstantinopolský má zajisté Váš Apoštolský stolec za otce a lne k Vám s jedinečnou vřelostí.“ (List 101; PL 54, sl. 982, 984, Segeťa, op. cit., s. 104–105) A ve druhém listě ke Lvovi uznává Anatol, že schválení nálezu přísluší Jeho Svatosti a že nic nemůže míti platnosti bez jeho schválení, a praví na svou omluvu, že za hlasování o onom nálezu nikterak není odpověden a že úmysl povznésti stolec konstantinopolský vyšel od ctihodného duchovenstva Konstantinopole, které v té věci našlo podporu i u nejdůstojnějších biskupů východních (List 132 mezi listy Lvovými; PL 54, sl. 1082–1084). Papež dlouho váhal s odpovědí a závěry koncilu, ovšem s výjimkou zmíněného kánonu, uznal až po korespondenci s císařem a biskupy listem z 21. března 453 (Drobner, op. cit., s. 630). Císaři Marciánovi napsal takto: „Biskup Anatol připravuje se o vlastní zásluhy, když si přeje růsti zvýšením své moci. Nechť má Konstantinopol, jakož si přejeme, svoji slávu. Jiný je však podklad věcí světských a jiný věcí božských. Mimo základní skálu Pánem položenou nebude pevná žádná budova. Pozbývá svého, kdo si žádá, co mu nepatří. Nechť je řečený Anatol spokojen, že s pomocí Vaší Slitovnosti a za souhlasu mé přízně dosáhl biskupství tak velkého města. Nechť nezhodnocuje královského města, kterého nemůže učiniti sídlem apoštolským. Nechť nikterak nedoufá dosíci něčeho ponížením jiných.“ (Theologia dogm. christ. orient., s. 94) Podobně odmítl Lev I. dvacátý osmý kánon i v listech k císařovně, patriarchovi Anatolovi a k biskupům východním. Rozkazem z roku 454 císař Marcián dvacátý osmý kánon odvolal (Ibid., s. 57).

Uklidnění nepokojů po sněmu. Sněmem chalcedonským nebyla nauka monofysitská sprovozena ze světa. Mnišstvo palestinské, smýšlející monofysitsky a podněcované vdovou po císaři Theodosiovi, usídlenou v Jerusalemě, řádilo vášnivě proti sněmu chalcedonskému. Došlo i k velkým krveprolitím a k vyhánění katolicky smýšlejících biskupů do vyhnanství. Lev I. prosil svými listy bývalou císařovnu, aby hájila pravověří a klidnila rozvášněné mnichy (Regesta pontif. rom., 499), mnichům vysvětlil svůj věroučný list k Flaviánovi, který měli špatně přeložený a nerozuměli mu, vysvětlil jim bludy Nestoriovy a Eutychovy, vyslovil svůj žal, že podněcují vzpoury a dopouštějí se týrání, ba i vražd na kněžích a biskupech. Horší než v Palestině byly věroučné boje v patriarchátu alexandrijském. Tam zosnovali monofysité vzpouru proti novému patriarchovi Proteriovi, luza vtlačila císařské vojáky vyslané k potlačení vzpoury do Serapia a tam je zaživa upálila. Na neštěstí zemřel začátkem roku 457 císař Marcián a nastoupil císař Lev I. V Alexandrii vzbouřili se monofysité znovu, zabili patriarchu Proteria a povýšili na jeho místo monofysitského, vášnivého mnicha Timotea Aelura (Kočku). Timoteus sesadil všechny katolické biskupy a kněze, dal do klatby i samého papeže Lva I. a zavrhl sněm chalcedonský. Několika listy obrátil se nyní Lev I. na císaře Lva, vysvětlil mu, jak se věci mají od synody zbojnické počínajíc, v čem záleží pravověří a co hlásají bludaři, a vyzval ho, aby chránil Církev: „Mluvím svobodně, jak mi víra velí. Pamatuj, že císařská moc ti není dána pouze k řízení světa, nýbrž také, a to po výtce, k ochraně Církve. Krví potřísnění bludaři nesmějí rozkazovati v záležitostech náboženských ke svádění zbožných. Nesmí se jim dovolovati, aby se zmocňovali násilím biskupských stolců, jak učinili v Alexandrii.“ (List 156; Rom beim Aus. Der ant. Welt, 237) Po těchto důrazných listech papežových vyzval císař biskupy své říše, aby mu sdělili své náhledy. Skoro všichni v počtu asi šestnácti set vyslovili se roku 458 pro svatý a nezrušitelný sněm chalcedonský. Brzy potom mohl Lev I. císaři poděkovati a blahopřáti, že na stolci alexandrijském sedí zase patriarcha katolický, a mohl také i novému patriarchovi blahopřáti k jeho povýšení a dáti mu pastýřské pokyny: „Následuj dobrého pastýře, vyhledávajícího ztracenou ovečku a nesoucího ji na svých ramenou zpět. Snaž se ve své horlivé službě Boží, abys modlitbami své Církve získal pro Boha ty, kteří se nějak od pravdy odchýlili. Tajemná budova víry nepřipouští rozkolů. Shromáždi je jako starostlivý pastýř pod jednu střechu.“ (List 171; Ibid.) List patriarchovi alexandrijskému je poslední, který se od Lva I. zachoval.

Ustanovení apokrisiáře v Konstantinopoli. Aby byl Lev zpraven o všech rozmíškách, které po sněmu chalcedonském se na Východě dály, ustanovil biskupa Juliána z ostrova Kosu svým zpravodajem v Konstantinopoli. Jeho předsednictvím vyjednával pak s dvorem i s čelnými biskupy východními a od něho dostával pravidelné zprávy z Východu. Koský biskup byl prvním apokrisiářem (nunciem) u konstantinopolského dvora.

Sv. Lev II. (682–683)

Po smrti sv. Agatha bylo potvrzení nového papeže odsunuto, aby šestý všeobecný sněm v Konstantinopoli mohl své práce dokončiti a svá rozhodnutí dáti pak potvrditi novému papeži. Teprve po návratu papežských legátů z Konstantinopole bylo přikročeno ke svěcení nového papeže, kterým byl zvolen Lev II. Dne 17. srpna 682 byl Lev vysvěcen a nastolen. Podle kroniky papežské byl to muž velmi vzdělaný a výmluvný, Písma svatého důkladně znalý a uměl latinsky i řecky, což tehdy mnoho vážilo.

Odpověď na císařský list. Prvním úředním činem nového papeže byla odpověď na císařský list. Papežští vyslanci donesli z Konstantinopole list „budoucímu arcibiskupu římskému a všeobecnému papeži“. Svým listem oznamoval císař papeži, že sněmovníci poznali z listu papeže Agatha čistou víru a slyšeli takřka knížete apoštolského a vlastníka prvního stolce v Církvi, sv. Petra, vyznávati slovy Agathovými: „Ty jsi Kristus, syn Boha živého,“ že pouze Makarius antiochijský nechtěl s nimi souhlasiti, jako by horlil proti sv. Petru. Na žádost všech sněmovníků, psal císař, posílá Makaria a jeho přívržence do Říma, aby papež s nimi jednal. Také žádal císař budoucího papeže, aby poslal do Konstantinopole opět zplnomocněného apokrisiáře, který by ve všech věcech papeže zastupoval. Papež ve svém listě poděkoval císaři za jeho veškerou starost o pravost víry a potvrdil šestý všeobecný sněm církevní. O spisech sněmovních napsal papež, že je dá přeložiti do latiny, že je pošle k podpisu všem biskupům západním a pak je uloží na hrobě sv. Petra. O Makariovi a jeho soudruzích psal Lev císaři, že si dal mnoho práce, ale nedosáhl jejich obrácení. O žádaném apokrisiáři odpověděl, že pošle do Konstantinopole jako svého zástupce jáhna Konstantina, ale plné moci prý mu nedá, vždyť nemá záruky, že by jeho plné moci nebylo někdy zneužito (Regesta pontif. rom., 2118).

Odsouzení papeže Honoria. Lev II. potvrdil rozsudek sněmovní proti původcům monotheletistické hereze, ale o papeži Honoriovi učinil tak s výhradou; neodsoudil jej jako původce nového bludu, nýbrž proto, že „nepoučil této apoštolské Církve naukou apoštolského podání, nýbrž nechal věc dojíti tak daleko, že neposkvrněná víra byla hanebnou zradou porušena“ (Ibid., 2119). V listě k biskupům španělským napsal pak Lev II. o Honoriovi, že byl odsouzen, protože neudusil, jak se slušelo na apoštolskou autoritu, plamene bludné nauky při jeho vzniku, nýbrž jej zanedbal a tím jej posílil (Enchiridion font. hist. eccl. antiq., 1082–1098).

Podřízení ravennského arcibiskupství. O arcibiskupství ravennském dosáhl Lev II. od císaře zákona, že arcibiskupové ravennští musejí se dáti posvětiti vždy v Římě (Regesta pontif. rom., 2123). Zákon měl velkou důležitost pro zamezení možných rozkolů v Ravenně, která byla v těch dobách jako sídlo řeckého exarchy po Římě v Itálii nejdůležitější a nad Řím bohatší a výstavnější.

Kostel pro řeckou osadu. Lev II. dal opraviti kostel San Giorgio al Velabro v údolí mezi Palatinem a Kapitolem. Blízko kostela byla na Aventině řecká osada, které byl kostel přikázán.

Text je založen na příslušných heslech v díle Papežové od P. Albertiho a doplněn z dalších zdrojů.