Latinské obřady čtyř nižších svěcení I/II

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Latinské obřady čtyř nižších svěcení I/II 272

Po sedmi stupních vystupuje bohoslovec k oltáři. Sedmero svěcení ho uschopňuje ke službě Boží. Bránou k těm svěcením je tonsura. Kdo přijal tonsuru, může po nějakém čase přijmouti čtvero nižších svěcení. Jsou to: I. ostiariát, II. lektorát, III. exorcisát, IV. akolytát. Přijmouti tonsuru a hned také nižší svěcení není bez zvláštního papežského indultu dovoleno (CIC 1917, kan. 978). Ani nelze přijmouti všechna nižší svěcení najednou. Církev svatá chce, aby se její služebníci dříve na každém stupni dobře osvědčili, nežli postoupí výše. Tonsuru a nižší svěcení zpravidla udílí biskup, ale právo uděliti je má také kardinál, i když není biskupem, a to těm, kteří k tomu obdrželi propustný list od svého biskupa (kan. 239, § 22), a taktéž je smí uděliti řeholní opat svým podřízeným, je-li knězem a benedikován biskupem (kan. 964). Udělena mohou býti i mimo mši svatou, v neděli nebo v zasvěcený svátek, ale vždy jen ráno.

Čtyři nižší svěcení a podjáhenství nejsou podle souhlasného učení novějších bohoslovců svátostí, ale jen svátostiny (Špaček, Katolická věrouka III, s. 436–437), jelikož nebyly ustanoveny od Ježíše Krista, nýbrž od Církve pro její potřebu, a v obřadech, jimiž se udělují, není ani vkládání biskupových rukou, jež je látkou svátosti svěcení, ani vzývání Ducha svatého, jež je podle tridentského sněmu formou této svátosti (ses. XXIII, kan. 4). Opačné mínění zastávala většina scholastických bohoslovců v čele se sv. Tomášem Akvinským a z novějších bohoslovců Louis Billot a Adolphe Tanquerey (van Noort, Tractatus de sacramentis II, s. 145–146). Všechna nižší svěcení jsou doložena poprvé v dopise papeže Kornelia antiošskému biskupu Fabiovi kolem roku 250 (Eusebius, Hist. eccl. VI, 43; překlad J. J. Novák): Onen obhájce evangelia [Novatianus] nepochopil, že má být v [římské] katolické církevní obci jen jeden biskup a že milost a dobrota Pána v ní živí 46 kněží, 7 jáhnů, 7 podjáhnů, 42 akolytů, 52 exorcistů, lektorů, ostiářů a přes 1500 vdov a potřebných. A čtvrtý sněm v Kartágu popisuje roku 398 jejich obřady v podstatě tak, jak jsou až dosud.

Dnes zastávají úkoly bohoslovců s nižším svěcením povětšinou kostelníci a ministranti. Kněz má povinnost vychovávat si tyto pomocníky v duchu Církve, aby uměli posvátné modlitby, důstojně přisluhovali a považovali službu oltáře za vyznamenání. Duchovní správa ministrantů je péčí o buzení kněžských povolání.


Tonsura

Tonsura (postřižiny, pleš, koruna) udílí se bohoslovci, jenž chce býti knězem, obyčejně po prvém roce jeho studií. Hned při vstupu do semináře obléká si student bohosloví kleriku, nosí kolár, je opásán červeným pásem (cingulum). Nemá však dosud práva nositi duchovní oděv při mši svaté, superpelici, rochetu. Toho práva nabývá postřižinami. Tonsura jako obřad přijetí do duchovního stavu naznačuje ustřižením vlasů, že se studující vzdává zaměstnání a tužeb světských; Bůh stává se nyní jeho podílem (kléros). V modlitbách prosí Církev Ducha svatého, aby ho chránil v budoucnosti tužeb světských a duchovní slepoty. Vlasy bývají považovány za světáckou ozdobu; jejich pěstěním upozorňuje na sebe mladý člověk ve společnosti. Tím, že si je bohoslovec dává ustřihnout biskupem, zástupcem Církve, dává veřejnosti najevo, že nemíní zabývati se věcmi světskými, aby se zalíbil světu, nýbrž že volí Boha svým doživotním údělem.

V prvé části obřadu přijímá Církev postřižinami od studujícího jeho vlasy, tj. bere ho do svých duchovních služeb. Při střihání vlasů opakuje bohoslovec po biskupovi slova žalmu 15: Hospodin (je) díl dědictví mého a kalicha mého; ty jsi, jenž mi navrátíš dědictví mé. Čímž odkazuje na kněžský kmen Levi, jenž nedostal v zaslíbené zemi žádného údělu, neboť Hospodin sám měl býti a navždy zůstati jeho podílem a měl se starati i o jeho životní potřeby. Kalich znamená opět tolik jako úděl. Obraz jest vzat z hostiny, kde dostal každý, co mu patřilo, do kalicha. Ty jsi, jenž mi navrátíš dědictví mé – jsou slova mesiášská. Spasitel opustil nebeskou slávu a trpěl zde na zemi; za to mu Otec zase vrátí slávu, která mu náleží, tj. navrátí mu jeho dědictví. Duchovní, jenž se zříká světa a chce následovati ve všem Krista Spasitele, obrací při postřižinách jeho slova na sebe.

V druhé části obřadu odpovídá Církev na lásku bohoslovce svojí láskou a dává mu duchovní oděv, bílou superpelici (rochetu); poukazuje při tom na odměnu za zřeknutí se světa: na světlo budoucí slávy, do níž má duchovní vejíti v průvodu nebeského Krále (žalm 23). Přijetím bělostného roucha z ruky biskupovy dává nový klerik najevo, že chce býti duchovním, tj. zasvětiti svůj rozum, svou vůli, své mladické snažení a nadšení výhradně zájmům Božím.

V ustanovenou hodinu dostaví se bohoslovec k obřadu, oděn v černou kleriku nebo v řeholní hábit. Přes levé rámě má superpelici a v pravici drží rozžatou svíci, udílí-li se tonsura při mši svaté. Tonsuru možno uděliti i kdykoli mimo mši svatou a i v soukromé kapli. Udílí-li se tonsura mimo mši svatou, je světitel oděn rochetou (řeholní opat superpelicí), bílou štolou a jednoduchou mitrou. Udílí-li se tonsura hned po mši svaté, světitel odloží manipul a kasuli, nebo kasuli podrží a vezme jen mitru. Jinak udílí tonsuru za přísluhy duchovních, maje všechna biskupská roucha na sobě buď po Introitu, nebo po Kyrie, podle toho, na jaký den obřad ten připadá.

Když světitel usedne na křesle uprostřed oltáře, arcijáhen nebo jeho zástupce přečte výstrahu:

Nejdůstojnější v Kristu otec a pán, pan (jméno), z milosti Boží a z milosti apoštolské Stolice biskup (město) pod trestem vyobcování z Církve nařizuje a přikazuje všem a každému zvlášť, kdo zde jsou přítomni a chtějí přijmouti svěcení: ať se žádný z nich nikterak neopováží přistoupiti k svěcení, kdo by z nich byl iregulérní neb jinak právem samým neb od někoho z Církve vyobcován, interdiktem stižen, suspendován, nebo je původu nemanželského, bezectný nebo takový, jemuž jinak právo přístup zakazuje, nebo je z cizí diecése rodilý, bez povolení vlastního biskupa, nebo takový, jenž v seznamu není zapsán, přezkoušen, za způsobilého uznán, neb jenž nebude nyní vyvolán. Dále ať nikdo ze svěcenců neodchází, dokud nebude po mši svaté a dokud nedostane biskupského požehnání.

Pak vyvolává tonsuristy jménem, načež každý odpoví: Zde! Poté vstane, biskupu se ukloní a zas poklekne. Světitel povstane z křesla a modlí se střídavě s asistencí: Buď jméno Páně pochváleno!Od tohoto času až na věky.Pomoc naše ve jménu Páně.Jenž stvořil nebe i zemi. A pokračuje:

Modleme se, nejmilejší bratři, k Pánu našemu Ježíši Kristu za tyto služebníky jeho, kteří pospíchají z lásky k němu odložit vlasů z hlav svých, aby jim udělil Ducha svatého, jenž by v nich navždy zachoval ducha bohomyslnosti a ducha jejich střehl proti závadám světa a žádostem pozemským. A jako jejich vzhled bude změněn, tak nechť jeho pravice dává vzrůst jejich ctnosti, zbaví je všeliké duchovní i lidské zaslepenosti, otevře jim oči a popřeje jim světla věčné milosti. Jenž živ jest a kraluje s Bohem Otcem v jednotě téhož Ducha svatého Bůh, po všechny věky věků. Amen.

Světitel usedne a kůr zpívá antifonu se žalmem.

Antifona: Ty jsi, Pane, jenž mi navrátíš dědictví mé.

Žalm 15: Zachovej mne, Hospodine, neboť v tebe důvěřuji. Říkám Pánu: Bůh můj jsi ty; nemám dobra kromě tebe. Svatým, kteří jsou v zemi jeho, těm plní podivně všechna má přání. Mnoho mají utrpení, kteří se za bohy jinými honí. Nebývám ve sboru jejich pro krev, jména jejich ni neberu do úst.

Opakuje se antifona. Zatímco se říká žalm, ustřihne biskup každému tonsuristovi, jenž před ním poklekne, něco vlasů, a to nad čelem, v týle, u obou uší a na temeni (tedy v podobě kříže) a klade vlasy ty na talíř. Při tom říká zároveň s tím, jemuž vlasy ustřihuje, slova: Hospodin díl dědictví mého a kalicha mého; ty jsi, jenž mi navrátíš dědictví mé. Když všem vlasy takto přistřiženy, odloží biskup mitru a obrácen k nim praví:

Modleme se: Popřej, prosíme, všemohoucí Bože, aby tito služebníci tví, s jejichž hlav jsme pro lásku Boží vlasy sňali, stále setrvali v milování tebe a ty abys je zachoval navždy bez úhony. Skrze Krista, Pána našeho.Amen.

Kůr zpívá nyní antifonu a žalm 23, biskup sedí, maje mitru na hlavě. Po skončení žalmu se opakuje znovu antifona.

Antifona: Těmto se dostane požehnání od Pána a milosrdenství od Boha spásy jejich, poněvadž je to pokolení těch, kdož hledají Hospodina.

Potom biskup vstane a bez mitry, obrácen k oltáři, praví: Modleme se! Přisluhující odpoví: Poklekněme! Pak: Povstaňte! Následně biskup, obrácen k tonsuristům klečícím, praví:

Skloň se, Pane, k prosbám našim a rač požehnati tyto služebníky své, jež ve jménu tvém odíváme rouchem duchovního stavu, aby tvou milostí zasloužili i setrvati nábožně v Církvi tvé i dojíti života věčného. Skrze Krista, Pána našeho. – Amen.

Biskup usedne s mitrou na hlavě a vezma superpelici, odívá jí každého z nich, říkaje po každé: Obleč tě Pán v nového člověka, jenž podle Boha stvořen je v spravedlnosti a v svatosti pravdy. Při slovech těch obléká biskup tonsuristovi superpelici až nad lopatky a hned ji s něho snímá, je-li po ruce jen jedna superpelice, a odívá podobně druhého i třetího a tak dále, až pak posledního v ni oděje. Má-li však každý superpelici svou, obléká v ni biskup každého úplně. Obrácen k novým klerikům, modlí se pak bez mitry:

Modleme se: Všemohoucí, věčný Bože, promiň nám hříchy naše a očisti tyto služebníky své od nevolnictví smýšlení světského, aby odkládajíce hanu světské mysli, požívali na věky tvé milosti; a jako jim dáváme na hlavách nositi podobu tvé koruny, tak ať tvou mocí si zaslouží dosáhnouti v srdcích svých věčného dědictví; jenž s Otcem a Duchem svatým živ jsi a kraluješ Bůh, po všecky věky věků. – Amen.

Nyní usedne biskup na křeslo a maje mitru na hlavě, promluví k nim:

Synové nejmilejší, musíte povážiti, že ode dneška náležíte pravomoci církevní a že se vám dostalo výsad stavu duchovního. Varujte se tedy, abyste jich vlastní vinou nepozbyli. Snažte se zalíbiti se Bohu počestným chováním i dobrými skutky! A toho on sám ráčí popřáti vám skrze Ducha svatého! – Amen.

Na pokyn arcijáhna odejdou všichni na svá místa. Když biskup přečte ofertorium, vezme mitru, usedne na křeslo uprostřed oltáře a tonsuristé přistupují dva a dva, levici drží na prsou a v pravici mají rozžatou svíci, hluboce se ukloní a kleknou, pak vkleče podávajíce biskupovi svíčku, políbí mu pravou ruku (prsten), vstanou, pokloní se a jdou na svá místa. Tak děje se pokaždé při kterémkoli svěcení. Poté biskup odkládá prsten a rukavice, umývá si ruce, vezme prsten, vstane, křeslo se odnese a biskup pokračuje ve mši svaté. Po přijímání biskupově přijímají tonsuristé Tělo Páně, které se jim podává tak jako laikům. Před posledním evangeliem usedne biskup na křeslo nahoře před oltářem a maje mitru na hlavě, praví k tonsuristům: Všichni, kterým dnes udělena byla první tonsura, pomodlete se jednou sedmero kajícných žalmů a všemohoucího Boha také za mne proste! Tonsuristé nakloněním hlavy přisvědčí mlčky, nebo jeden odpoví za všechny: Milerádi to vykonáme. Podobně se děje při kterémkoli svěcení, jenže uložený úkol bývá jiný.


I. Ostiariát

Svěcení vzniklo v prvých dobách křesťanských, kdy – při pronásledování – bylo potřeba spolehlivých mužů, kteří by oznamovali, kde budou tajné bohoslužby, střežili vchod, aby se nevloudili vyzvědači, otevírali a zavírali dveře, zprostředkovali styk biskupů s věřícími a s náboženskými obcemi. Tito „vrátní“ bývali důvěrníky biskupovými a byli nazýváni poslové Boží či běžci Boží. Na Západě děje se o nich zmínka zřídka. Od XIII. století jim bylo svěřeno také zvonění, jímž udávána doba bohoslužeb. Biskup naznačuje svěcencům symbolicky jejich povinnost pečovat o dům Boží: podává jim klíče a dává jim otevříti a zavříti dveře a zazvoniti. Milost, kterou svěcencům vyprošují obřadní modlitby, má v duši jejich vzbuditi svědomitou, trvalou péči o dům Boží a o důstojné, včasné a přesné vykonávání služeb Božích.

K svěcení uchystají se kostelní klíče. Koná-li se svěcení v některou sobotu kvatembrovou, ordinují se ostiáři po první lekci toho dne. Koná-li se v jiné dni, počne ordinace ostiářů po Kyrie. Svěcenci všichni klečí před oltářem v komžích, držíce svíčku v pravé ruce. Když pak biskup usedne uprostřed oltáře, čte arcijáhen neb ten, kdo biskupu přisluhuje, nejprve výstrahu výše uvedenou. Poté praví: Ať přistoupí ti, kteří mají býti svěceni na úřad ostiářů. Pak je vyvolává jménem, načež každý odpoví: Zde! Poté každý vstane, biskupu se ukloní a zas poklekne. Biskup pak jim dává toto napomenutí:

Chtějíce, synové nejmilejší, vzíti na sebe úřad ostiářů, vězte, co máte v domě Božím konati. Ostiáři náleží zvoniti zvonkem a sezváněti, kostel a sakristii odmykati a otevříti knihu tomu, kdo káže. Dbejte tedy, aby snad vaší nedbalostí nic se neztratilo z toho, co je v kostele; v určité pak hodiny dům Boží otvírejte věřícím, ale vždycky zavírejte před nevěřícími. Dbejte také, jako hmotnými klíči viditelný dům Boží otvíráte a zavíráte, tak abyste i neviditelný dům Boží, srdce totiž věřících, slovem svým i příkladem před ďáblem uzavírali, ale Bohu otvírali; aby slovo Boží, které uslyší, v srdcích podrželi a je skutkem plnili. A to račí Bůh způsobiti ve vás milosrdenstvím svým!

Pak podává biskup všem kostelní klíče, jichž se jeden po druhém pravicí dotkne, přičemž biskup praví: Jednejte jakožto ti, kteří Bohu samému budou muset vydati počet ze všech těch věcí, které se těmito klíči zamykají.

Poté arcijáhen neb jeho zástupce vede svěcence ke dveřím chrámovým, kde jim káže dveře zavříti a otevříti; dá jim také provaz od zvonu neb jen zvonek, aby zazvonili. Potom je vede k biskupovi, před nímž pokleknou, biskup pak stoje s mitrou na hlavě, říká:

Boha Otce všemohoucího, bratři nejmilejší, snažně prosme, aby ráčil požehnati tyto své služebníky, které ráčil vyvolili k úřadu ostiářů, aby s nejbedlivější pečlivostí v domě Božím ve dne i v noci oznamovali určené hodiny služeb Božích, za pomoci Pána našeho Ježíše Krista, jenž s ním živ jest a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh po všecky věky věků. – Amen.

Odloží pak mitru a stoje, obrácen k oltáři, dí: Modleme se! Přisluhující řeknou: Poklekněme! Pak: Povstaňte! Biskup bez mitry modlí se, obrácen k svěcencům klečícím:

Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, rač požehnati tyto své služebníky k úřadu ostiářů, aby s vrátnými Církve konali službu tvou a mezi tvými vyvolenými zasloužili míti podíl na tvé odplatě, skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou živ jest a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. – Amen.

Poté odejdou svěcenci na své místo. Koná-li se svěcení mezi mší svatou, svěcenci všichni podají před obětováním světiteli rozžaté svíce, přičemž líbají prsten světitelův, svíce ne. Při svatém přijímání přijímají Tělo Páně, které se jim podává se slovy: Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej tě k životu věčnému! Svěcenec odpoví: Amen.

Zdroj: J. N. Sedlák, Cesta k oltáři Páně, Praha 1922; A. Šuránek, Kněžská sobota, Olomouc 1937, mírně doplněno.

Minor Orders_2

Similar articles