Sv. Efrém Syrský o důstojnosti kněžství

Ó úžasný zázraku! Ó neskonalá moci! Ó otřásající tajemství kněžství, duchovní a svaté, úctyhodné a nepohanitelné, které Kristus, přicházeje na tento svět, udělil i nehodným! Kleče na kolenou, modlím se se slzami a vzdechy, abychom popatřili na tento poklad kněžství, poklad, pravím, u těch, kteří jej řádně a svatě střeží. Jest to totiž třpytný a nevyrovnatelný štít, pevný hrad, nerozbitelná hradba, mohutný a stálý základ, dosahující až k nebeské klenbě. Co říkám, bratři, že se dotýká oné výsostné klenby nebeské? Vstupuje dokonce až do samotných nebes bez překážky a námahy a pobývá snadno v andělském prostředí společně s netělesnými duchy. Proč říkám, že uprostřed vrcholných ctností? Vždyť důvěrně jedná i se samým Pánem andělů, Stvořitelem a Dárcem světla. A cokoliv chce, oč neprodleně požádá, toho snadno a jaksi podle svého práva dosáhne. Nepřestávám, bratři, chváliti a velebili nesmírnost oné důstojnosti, kterou udělila svatá Trojice Adamovým synům, skrze niž byl spasen svět a osvíceno tvorstvo, skrze niž byly oživeny hory a pahorky, skály a údolí skvělou a úctyhodnou družinou světců, význačných to jedinců. To též provolává zvučným hlasem i prorok Isaiáš, řka: „Poněvadž s vrcholků hor pozdvihnou lidé svůj hlas k slávě a chvále nejvyššího Boha.“ Jejím účinkem také byla odstraněna ze země bohaprázdnost a ona i zachovává na zemi střídmost, ano také přemohla ďábla, padajícího s nebe; schránky lehkovážného jednání byly posvěceny; i neřestníci se očistili a stali neposkvrněnými; nemoudří se stali vůdci pravdy a nepoctivci dobrými a zbožnými. Skrze ni se zhroutila i moc smrti a síly pekelné byly zjevně zničeny, dokonce i Adamovo prokletí bylo zažehnáno a vykoupeno a nebeské lůno otevřeno a vyzdobeno. Skrze ni se také lidská povaha obrací k netělesné ctnosti. Co nám říci? Nebo co nám vychvalovat? Dar kněžské hodnosti se totiž vymyká vyslovení a pochopení a veškerému uvažování. A jak se domnívám, přisvědčuje tomu také Pavel volaje, jakoby uchvácen úžasem: „Ó hlubokosti bohatství moudrosti i vědoucnosti Boží! Jak nepostižitelné jsou jeho soudy a nevyzpytatelné jeho cesty!“ Vzlétajíc se země na nebesa, předkládá Bohu velmi rychle naše žádosti a přimlouvá se za otroky.

Dbejme proto, bratři, jasně a správně tohoto mystického a hrozivého výkladu, poněvadž bez ctihodného kněžství není smrtelným hříšníkům poskytováno odpuštění. Uvědomte si to, bratři, vy jste totiž milovníci zbožnosti a dohlížíte na světlo vzdělání. To je první, co si připomínáme o tajemství kněžství. Vinný keř, réva a obilné zrno se mezi sebou shodují. Vinné ratolesti a obilí jsou jako služebníci, avšak kněžství jest svobodné. Ostatně, kde jsou tyto tři spolu pohromadě, jednají spolu svorně; tu pak každé z nich poskytuje Králi v nadbytku výtěžek vlastních plodů s líbeznou vůní. Z révy vzniká krev a podobně z obilí chléb. Kněžství však odvážně vzlétá se země vzhůru do nebe, až spatřuje samotného nepředstavitelného, a padajíc, prosí naléhavě Boha za otroky a přináší slzy a nářky spoluotroků. Právě tak přednáší svrchovanému Pánu vroucí prosby a zároveň i pokání a pokorně žádá od Krále milosrdenství a shovívavost, aby Duch svatý taktéž sestoupil a posvětil dary, uložené na zemích; a když byla přednesena otřásající tajemství, plná nesmrtelnosti, tehdy prostřednictvím kněze, promlouvajícího za všechny, přistupují duše a skrze ona otřásající mysteria přijímají očistění od poskvrn. Poznáváte, bohumilí, jak by toto obojí neúčinkovalo na zemi, jestliže by nepřišla nebeská přípověď a neposvětila dary. Vidíš, člověče, vznešené zázračné zřízení, spatřuješ, jak snadno posvátná hodnost smývá duševní nečistotu. Dobrořečí se Spasiteli, který vykonal na zemi tento přeslavný a očistný dar, tím že milostivě osvítil kněze, aby zářili na světě jako světla. Lidé, kteří žili před námi, byli povyšování na kněze, nesouce olej v rohu; my však, služebníci neužiteční dobrotivého Boha, nepoužíváme ani rohu ani oleje, ale sám ten, který jest vznešeným a strašným ramenem, sahajícím z nebe, dává nám přiložením rukou svého Ducha, který roven blesku, přišel na apoštoly. Ó, jaká neskonalá moc, jež považovala za vhodné usídliti se v nás po přiložení rukou svatých kněží! Ó, jak velkou v sobě obsahuje hodnost ono úžasné a obdivuhodné kněžství! Šťasten ten, kdo se právě v této hodnosti chápe díla zbožně a bezúhonně. Petr, řečený Cephas, který byl kdysi sebrán na mořském břehu a jenž dostal od velkého Pastýře toto svědectví: „neboť na té skále vzdělám Církev svou,“ přijal pro své kněžství také klíče království nebeského, jako by byl toho hoden. Podobně však i Pavel, který byl zajisté dříve pronásledovatelem, byv také uznán za hodna této pocty, procestoval rychle celý pozemský svět, hlásaje a oznamuje, že mrtví budou znovu vzkříšeni.

Ostatně, vraťme se k spravedlivému Abelovi, který byl na počátku světa učiněn knězem. Všimněme si při něm, že když ponejprv zasvětil svou oběť Bohu, což oheň, z nebe sestupující, neztrávil jeho oběť? Když však nabízel Bohu z prvorozenců svého stáda, jak praví Písmo, přihlédl svatý Bůh z nebe k oběti Abelově; avšak na obětování Kainovo se mu nezlíbilo pohlédnouti. Opět však i Noe, který se zachránil na arše, když opadla voda a přistál na hoře Araratu, byl také účasten tohoto daru a zbožně Bohu přinesl líbezně vonící oběť; pročež i s ním sjednal Vykupitel úmluvu, že na zemi již více nepřijde potopa, a dal mu také svoje svaté požehnání, aby rostl a množil se. Spatřuješ neobyčejný vliv kněžství. Vidíš prvního kněze Abela při prvním stvoření, k vůli němuž sestoupil na zem nebeský oheň pro jeho neposkvrnitelnou oběť. Pozoruješ opět ctihodného kněze Noe při druhém stvoření, jak s ním Bůh sjednal dohodu. Také Abraham byl uznán za hodna, aby se stal toho účastníkem a obětoval Bohu milovaného Isáka a přinesl jako oběť vlastní krev. Tam mu Bůh učinil zjevným zázrak, totiž zrození Krista v kmenu Sabec, potomstvo v plné síle, a pronesl nad ním požehnání, kterým sám žehnal: „V tvém zajisté semeni budou požehnáni okrsky vší země.“ Ba i výborný Mojžíš byl považován za hodna této cti, vystoupil k Bohu na horu Sinaj a obdržel zákoník, čímž se i rozzářila jeho tvář, takže se zdál krásnějším nad slunce, a podobně Aron, taktéž obdařený, se stal vyslancem k Bohu za hříchy lidu; „neboť jsou Mojžíš a Aron mezi kněžími jeho“. Podobně také Finees v tomto opravdu čestném kněžství odvrátil smrt od onoho lidu. Eliáš také tímtéž poctěný, byl vyslyšen v ohni a kněze hanby potřel meč.

Učme se tedy, bratři, poněvadž veliká a rozsáhlá, nesmírná a nekonečná je hodnost tohoto kněžství. Sláva jednorozenému, sláva i jedinému Dobrodinci, udělujícímu je svým žákům svým novým svatým svědectvím, aby i ti nám vztažením rukou nad těmi, kdož jsou toho hodni, podávali tuto poctu. Všichni tedy uctívejme, všichni prohlašujme za blažené ty, kdož byli vyznamenání touto ctihodnou kněžskou hodností, najisto vědouce, že miluje-li kdo oblíbence Králova, ten sám jest od Krále mnohem více milován. Pročež milujme kněze Boží, jestliže totiž jsou dobrými přáteli a přimlouvají-li se za nás a za svět. Cti kněze, vyplňuj příkaz Kristův, který praví: „Poněvadž kdo radostně přijímá proroka ve jménu proroka, vezme odplatu proroka.“ Nevíš-li o tom, kdo je knězem, zda je hodný či nehodný tak veliké pravomoci, střež se pro naučení samotného Krista, aby sis ho nevážil. Vždyť přece jako nejtřpytnější zlato, byť i blátem pokálené, a ani nejskvělejší perla z dotyku špinavých věcí, neutrpí úhony, právě tak se ani kněžství ničím nestane hanebným, ať jakkoliv nehodný jest ten, kdo je jím pověřen. Dále, jestliže byl někdo shledán hodným této důstojnosti a v ní svatě a bezúhonně si vedl, získává si život a věnec neuvadající. A však jestliže se kdo nehodně odvážil uchvátit ji, ten si připravuje propastné temnoty a odsouzení bez milosrdenství.

Zdaž máš jiný příklad, ó člověče, aby ses nehodně a zpupně nepokoušel dotříti se na hodnost kněžství; neboť čistému Bohu se nelíbí v lidech domýšlivých. Věz, co vytrpěli oni bídní, kteří se kdysi protivili Mojžíšovi a Aronovi a ve své nerozvážnosti se odvážili nestoudně a umíněně obětovati Bohu; což oheň z nebe nepohltil všechny, kteří se odvážili vystoupit k oné hodnosti, jež byla nad nimi? Poté zas i Marii, věštkyni Boží, když několika slovy reptala proti kněžství Mojžíšově, ustanovil Nejvyšší takovou pohanu za její zlolajnost, aby byla úplně malomocná vyvržena na sedm dní z tábora. Počež nyní toho, ó bratři, správně vykonávejte, napodobujíce Mojžíše a Arona a Eleazara. Všimni si zbožných kněží, jak oním kněžstvím potrestali svatokrádežný tábor. Obdařen kněžstvím, vztáhl Mojžíš ruce k Bohu a zasáhl Amaleka nevyléčitelným zraněním. Tímtéž také obdařený Abraham obrátil krále na útěk. Tímtéž ozdobený Melchisedech vybraným dobrořečením požehnal neobyčejné věci. Jsi hoden, bratře, kněžské hodnosti? Snaž se zalíbiti onomu, který tě vyvolil, abys byl jeho vojákem s bezúhonností a spravedlností a božskou moudrostí a neposkvrněnou nevinností. Budiž vroucí horlitel, mírný jako Josef, bezúhonný jako Josue, pohostinný jako Abraham, milovník chudých jako Job, shovívavý jako David a jemný jako Mojžíš. Chybujícího přiveď nazpět, vratkého podepři, pozdvihni padajícího, pomáhej slabým a čiň jiné podobné skutky.

Já opravdu žasnu, milovaní bratři, nad tím, čeho si zvykli odvažovati se někteří pošetilí, když se nestoudně a zaslepeně pokoušejí vetřít k přivlastnění hodnosti kněžské, přesto že nejsou přibráni milostí Kristovou, nevědouce ubozí, že si chystají oheň a smrt. Neříkám ti, člověče, že nejen kněžství se nesmí nerozvážně přisvojovat, ale ani dotýkat se něčeho ostatního z nářadí opravdu ctihodného božského uctívání, jestliže jsi totiž četl, co vytrpěl Oza z toho důvodu, že se dotkl Boží schránky. Buď ty stále pamětliv, milovaný bratře, strašného zajisté slova vznešeného Boha, které bylo vysloveno ústy proroka Isaiáše: „Avšak na koho vzezřím, leč na chudičkého a zkroušeného duchem a třesoucího se před řečmi mými?“ Tento hlas, pravím, si stále připomínej a dbej, abys měl poklad, pokojného ducha, kterým bys mohl v duchu vstoupiti do vysoké metropole Jerusaléma a přinésti duchovní oběti nedostupnému Králi Bohu, tam, kde se vijí neuvadající a nezničitelné věnce, a tam abys byl v přítomnosti andělů od Krista ověnčen věncem nesmrtelnosti a abys pobýval spolu s výsostnými sbory, prozpěvujícími hymnus vítězství nejsvětější Trojici na věky věkův. Amen.

Zdroj: Sv. Efrém Syrský, Řeč o kněžství, Domovy 9, přeložil Eduard Hodoušek.