Sv. Jan Zlatoústý o manželství
Vykládaje manželům jejich povinnosti, svatý Jan Zlatoústý vchází v tak prosté úvahy, že by dnes velice zarážely. Moderní lidé nejsou dosti lidskými, aby snesli tolik naivnosti. Svatý Jan Zlatoústý radí manželu, aby neskrýval své lásky, ale aby ji dával na jevo zcela, nejprostším způsobem. Odporučuje mu, aby mluvil k své mladé manželce, a dává mu na ruku, jak by mohla počít jedna z jejich prvních rozepří:
„Řekni jí,“ pokračuje světec, „řekni jí s něžností největší: Dceruško, připojil jsem svůj život k tvému ve věcech nejdůležitějších a nejpotřebnějších zde na zemi… Mohl jsem si vzíti ženu bohatší, nechtěl jsem to… Vším jsem opovrhl, abych ničeho nezřel, než vlastnosti tvé duše, jíž si vážím nade všecky poklady.“
A řečník oddává se návalům hrůzy, kterou v něm budí manželství uzavřená pro peníze. „Bohatá žena,“ praví, „přinese vám méně radostí svým jměním, než trápení svými požadavky, svými přepjatými potřebami, svými výdaji, svými pyšnými a pohrdlivými slovy. Řekne snad: Neberu ničeho z tvého, odívám se na svůj účet a z příjmů, jež dostávám ze své rodiny.“
A zahrnuje tuto opovážlivost svým prudkým a upřímným rozhořčením, biskup ji oslovuje a pohání ji k zodpovědnosti:
„Co tu pravíš? Tvé tělo ti nepatří víc a ty si přivlastňuješ své jmění! Jednou spolu oddáni, muž a žena netvoří více než jeden celek. A vy byste měli míti ne jedno společné, ale dvoje jmění různé? Ó, neblahá lásko k penězům! Vy nejste než jedna a táž bytost, jeden a týž život, a vy mluvíte ještě o mém a tvém! Slovo kletby hodné a zločinné, vynalezené peklem!“
Svatý Jan Zlatoústý ukládá samotnému manželu, aby v té věci poučil manželku. Jeho povinností jest poučovati, její poslouchati. Ale nepostačí jen učiti, třeba učiti prospěšně, moudře, vlídně, něžně. A s jakou něhou odporučuje svatý biskup něhu! S jakou vlídností odporučuje vlídnost! Jak zajímá se upřímně o štěstí svých dětí! Jak bdí laskavě nad křehkostí lásky!
Mysleme si případ, kdy hrubá a lakotná žena žádá pro sebe zvláštní vlastnictví nějakého předmětu a chce jej upírati svému muži. Co učiní tento? Rozlobí se anebo ustoupí? Ustoupí, poslechne-li rady biskupa, ale ustoupí způsobem plným moudrosti a vlídnosti. Upozorní ženu na její omyl již způsobem svého ústupu.
„Nauč těmto věcem svou ženu,“ praví svatý Jan Zlatoústý, „ale jen po dobrotě… Vybídnutí ke ctnosti má samo v sobě cosi příliš přísného, zvláště týká-li se mladé osoby, jemnocitné a bázlivé. Budeš-li tedy hovořiti s ní o naší filosofii, vlož do řeči své mnoho něhy a hleď především vytrhnouti z její duše slovo tvůj a můj. Řekne-li: To jest moje! odpověz hned: Co si osobuješ, jako by tvoje bylo? Já toho neznám; neboť, co se mne týče, nemám nic vlastního; a není to ta či ona věc, nýbrž všecko ti patří!“
„Promiň jí třeba to slovo… Řekne-li: To jest mé! řekni jí: Ano, všecko jest tvé, a především i já jsem tvůj! To nebude lichocení, ale moudrost. Tak budeš moci znenáhla utišiti její prchlivost a vyléčiti její zkormoucenost.“
Tak mluví biskup; ale ještě neřekl všecko: laskavost žádá, nejen mírnost. Chce, aby manžel řekl své manželce:
„Miluji tě a dávám ti přednost před svým vlastním životem… Tvá náklonnost líbí se mi nade všecko a nic nebylo by mi tak trapným jako míti, ať už je to v čemkoli, jedinou myšlenku jinou než ty. Ničeho se nelekám, jen mám-li tvou lásku, a tebe opět budu milovati v našich dětech.“
„Neboj se, milý příteli,“ dodává svatý Jan Zlatoústý, „neboj se, že tato řeč dá ženě tvé příliš domýšlivosti. Vyznej jí, že ji miluješ!“
Zdroj: Arnošt Hello, Podobizny svatých, Praha 1938, str. 40–42.
