Sv. Kliment Alexandrijský, doktor víry

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sv. Kliment Alexandrijský, doktor víry 403

První církevní spisovatelé, kteří po smrti svatých apoštolů převzali úkol učiti a vésti křesťanský lid po cestách spásy, nám dávají vzácné svědectví o obecné víře církve v Boha třikrát svatého Otce, Syna a Ducha, v jeho „služebníka“ Ježíše, vtělené Slovo Boží, zemřelého na kříži a slavně zmrtvýchvstalého na třetí den. Jsou ti prvotní spisovatelé doslova „martyres“, t. j. svědky (slovo martyr znamená svědek i mučedník). Oni se zase ujali sebevědomé řeči sv. Petra v den Letnic, jenž zvěstoval zmrtvýchvstání toho, „jehož jsme všichni svědky“. A první církevní Otcové věrně splnili úkol, jenž jim připadl. Četní po vzoru samých apoštolů vlastní krví zaručili pravdu svých tvrzení, jiní jako sv. Kliment Římský snášeli pronásledování a vyhnanství. Nepochybně mnoho jich psalo a zanechali nám podivuhodné stránky jako sv. Ignác Antiošský a sv. Justin, ale oba jsou více ctěni pro své mučednictví nežli známi pro své spisovatelské dílo. Řekl bych, že je to skoro spravedlivo, neboť i toto dílo jest svědectvím společné víry, víry apoštolů a prvních učedníků. Jako jsou první apoštolští spisovatelé svědky víry, tak jsou i doktory víry.

U sv. Klimenta Alexandrijského je to poněkud změněno. I on sice žil v době mučedníků, pronásledování za Septima Severa jej r. 202 přinutilo opustiti učitelskou stolici v Alexandrii a odejíti do vyhnanství. Je svědkem víry v původním slova smyslu, ale především doktorem víry a to časově prvním mezi všemi.

Byl pohanem jemným a vzdělaným. Narodil se asi v Athénách kolem poloviny druhého století. Tam také získal své četné vědomosti, onu zálibu o duchovní synthesu, šíři rozhledu a myšlenky, čímž se vyznačuje jeho dílo. Později doplnil své vzdělání cestami po Italii, po Syrii a Palestině, až konečně přišel do Alexandrie k Panténovi, jenž byl tehdy hlavou Didaskalie, katechetické křesťanské školy. V tu dobu již asi Kliment byl křesťanem. Slyšme, jak v pokročilém věku mluví o svém bývalém učiteli Panténovi: „Až jsem prošel učňovstvím u několika proslulých učitelů, přišel jsem do rukou svého posledního mistra, který překonal všechny ostatní učitele vlivem, jenž na mne měl. Získal si mne hned, sotva jsem jej v Egyptě objevil. Byl opravdová sicilská včela, sbírající na kvetoucích lučinách prorockých a apoštolských spisů, aby mohl do duší svých posluchačů uložiti učení čisté a prosté všeho porušení.“ (Stromata I, 1; PC VIII, 700) Kliment se usadil u Panténa a stal se jeho nejmilejším žákem; po jeho smrti se stal sám hlavu alexandrijské křesťanské školy. Byl její chloubou jako jeho předchůdce v úřadě, dokud nedosáhla největší slávy za nejslavnějšího z žáků – Origena, muže diamantového.

Vyučování Klimentovo skončilo, jak jsem naznačil, za pronásledování Septima Severa. Tehdy byl učitel nucen uchýliti se do Cesareje k biskupu Alexandrovi, který byl kdysi jeho žákem. Toto dosvědčuje list samotného Alexandra, který zaznamenal Eusebius ve svých Církevních dějinách. Úmrtí sv. Klimenta se všeobecně klade do r. 215. Na doplnění těchto sporých životních údajů, které máme, budiž řečeno, že svatý Kliment byl knězem.

Již v Alexandrii se nám sv. Kliment svým životem jeví jako profesor, učitel posvátných věd, jako člověk, který chce a umí věnovati schopnosti lidského rozumu službě zjevené pravdy. Jeho dílo projevuje přes změť opakování a vedlejších úvah dokonalou jednotu. Již „Prorok“ a „Vychovatel“ skýtají jakýsi názor o hlavních myšlenkách a o učení spisovatele. V těchto knihách, jichž cílem jest uvésti pohanského čtenáře do svatyně křesťanské pravdy, se již zjevují široké pohledy, které byly později dokonale rozvinuty ve Stromatech [kobercích]; také v Poučeních právě pokřtěných pohanů lze zahlédnouti něco z rad, které později Kliment dával křesťanům toužícím po dosažení dokonalého života a božského rozjímání.

Se stanoviska spekulativního, rozumového nazírání, víra, Boží dar víry, stojí na vrcholu úvah, které Kliment rozvíjel o náboženských dějinách lidstva. Tohoto bohovědce a mystika vůbec nezajímají vyprávění o dějinných a společenských událostech; co v jeho očích znamená pravý pokrok, je pokrok v poznávání božské pravdy, v dokonalém poznávání Boha. Člověk vždy neznal tohoto nejdobrotivějšího a nejsvětějšího Boha, zvláště jej neznal ve světle Evangelia, jemuž nelze nic přirovnávati. Pomaloučku se dokonávala náboženská výchova lidstva, Bůh se zjevoval postupně, napřed dost neznatelně a později stále zřetelněji. Dal se napřed poznati praotcům národa židovského, oněm velikánům, které nám líčí posvátné knihy, Abrahamovi a Mojžíšovi, jejichž jmena i příběhy často přicházejí Klimentovi do pera. Ale jako se Bůh dával Židům poznávati darem zákona, tak se pohanům dával poznati světlem filosofie, která dopřála nejlepším z nich, hlavně Platonovi, dojíti až k hranicím pravého poznání Boha. Kliment se drží základní myšlenky první polovice listu sv. Pavlu Římanům o odlišném povolání Židů a pohanů k pravdě, ale zatím co apoštol buduje tento rozdíl povolání na rozdílu v životě, do dvou pravidel mravního jednání, Kliment jej buduje na různém způsobu náboženského poznání, na různosti, jak obojí nabývají vědění o Bohu.

Pro Klimenta, který se vrací k myšlence vyslovené sv. Justinem, nejsou tyto dva způsoby, jimiž se Bůh od počátku zjevoval lidem, naprosto nezávislé jeden na druhém. A vskutku, poznání, kterého Židé nabyli úřadem prorockým, bylo jen od Boha, kdežto tak tomu nebylo u Řeků. Filosofická poznání Boha, která ve skutečnosti jsou dědickým podílem Řeků, nejsou zcela neodvislá od židovského zjevení. Klimentovi je naopak zřejmo, že řečtí mudrci ve svých nejvyšších úvahách si jenom něco přivlastňovali z mojžíšských nauk. Hebrejská moudrost je nejstarší a také nejjistější, neboť je nejbožštější; moudrost Sokratova a Platonova vypůjčuje svá světla ze Zjevení.

Ale i to jest ještě pro Klimenta jen vedlejší věcí; jestli jej hnutí ducha vede k tomu, aby filosofii postavil do nižší třídy než Zjevení, tím více jej to pudí, aby tvrdil, že tato lidská moudrost je přípravou, kterou Bůh z milosrdenství dal pohanům, aby jim byla úvodem k vyššímu a dokonalejšímu poznání křesťanské víry. Celé dějiny lidstva, židovské i pohanské, jsou Klimentovi Alexandrijskému jakýmsi tažením za hvězdou Mudrců z Východu, tažením velkolepým, jehož postup se jeví stále dokonalejším a dokonalejším přibližováním k víře.

Kliment velebí tuto víru nejvzácnějšími výrazy; s naší strany je to vědomé a svobodné přilnutí ke zjevené pravdě, se strany Boha je to pomoc, přízeň, milost. Víra je zvláště z prvních podmínek křesťanského života, neboť víra budí všechno ostatní; takto ji Kliment definuje: „síla ke spáse a právo na věčný život“. (Stromata II, 12; PG VIII, 992)

Jako se Klimentovi víra zjevuje na vrcholu dějinného pochodu lidství, tak tuto víru staví do základů osobního křesťanského života, neboť jest korunou poznání, které nám dává dosíci dokonalejšího vědění, jež Kliment nazývá „gnosí“, poznáním. „Gnostikem“ je dokonalý křesťan, který má „gnosi“ a veškero úsilí Klimenta jako mravověda a mystika se snaží popsati život dokonalého křesťana, popsati život a ctnosti „gnostikovy“. Kliment jako vzdělanec činí z dokonalosti rozkvět ctnosti víry. Na křtu jsme byli ospravedlněni a nabyli jsme toho jistého a bezpečného poznání Božích věcí, což nám umožní pokračovati na cestě ke spojení s Nekonečnou bytostí. Tento pokrok v „gnosi“ byl začat věrou a bude dovršen zase věrou a ve víře; je to rozvoj poznání víry, je to pevnější, jistější, užší a chutnější přivlastnění předmětu víry. „Gnostik“ se skutečně zříká světských zájmů, zříká se vášní, aby spěl ke spojení s Bohem, aby v sobě Kristem uskutečnil tu podobu Boží, jež je podstatou dokonalosti. Slušno říci, jaký úkol přisuzuje sv. Kliment víře v našem duchovním životě, ale proto nezapomněl na úkol lásky. Skutečným výsledkem a ovocem pokroku v poznání je pokrok v lásce. Duše, která pokračuje v poznávání Krista, jeho ctností a jeho díla, pokračuje též v lásce k Němu a přibližuje se svému cíli.

Kliment obšírně líčí křesťanskou dokonalost ve spojení s Nejvyšším dobrem, popisuje důsledky, které z toho plynou: pokoj duše, osvobození ze všech nižších tužeb, život blaženství začínající již zde na zemi. Jest pak několik druhů duší a v nich se různým způsobem usazuje dokonalost.

Modlitba však je společna všem duším opravdu toužícím po dokonalosti, modlitba vytrvalá a důvěrná, jíž se duše očisťuje a povznáší k Bohu. Touto dokonalou modlitbou není modlitba uložená povinnostmi, omezená na čas a místo; nýbrž je to modlitba, která se všude a vždy nese k Bohu všudypřítomnému, aby si na něm vyprosila dar setrvání v dobrém, aby mu děkovala za dobrodiní. Tuto modlitbu mohou provázeti písně a chvalozpěvy, ale je to především vnitřní a duchovní úkon, vnitřní povznesení milující duše k jejímu Bohu.

Jak vidíme z několika nahozených črt, je jistě duchovní učení Klimentovo zcela positivní, usměrněné k nadpřirozenému cíli života a plné posvátného ohně a nadšení. Ovšem nezapomíná obtížné stránky askese, ani kolik obětí je třeba, aby opravdový křesťan v sobě mohl zpodobniti rysy ukřižovaného Ježíše. Proti bludařským odpůrcům Kliment učí, že bázeň Boží je dobrou a spasitelnou věcí; Evangelium nezrušilo tohoto zákona bázně, neboť bázeň je počátkem moudrosti, opravdové „gnose“. Ostatně pro Klimenta je „gnostik“, ať je jakkoliv blízko Bohu, ať se domnívá, že je s ním co nejúže spojen, mučedníkem, mučedníkem dnem i nocí, mučedníkem ve všech věcech a to pro násilí, které si musí sám činiti i svým vášním.

Jak jsme řekli již na začátku, Klimentem se mění názor starých křesťanských spisovatelů. Kliment sice žije ještě v době mučedníků, mluví o mučednictví, ale to již mluví o mučednictví křesťana dbalého o dokonalost, snažícího se rozvinouti křestní milost, která je v něm „silou k spáse a mocí na věčný život“. A tak se Kliment ocitá v čele celé řady křesťanských duchovních spisovatelů. Věrnému křesťanu skýtá opravdovou radost, může-li na začátku patristického věku pozdraviti tak význačného spisovatele a tak hlubokého myslitele. Dovedl postaviti na své, na správné místo nadpřirozený dar víry v obecných dějinách, zatím co jako mravovědec učil o pokroku, který má křesťanská víra uskutečňovati v Kristu a Kristem. Zajisté je sv. Kliment Alexandrijský „doktorem víry“ (čestný to název pravověrných významných církevních spisovatelů).

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu V, 35–40.

St-Clement-and-St-Peter-of-Alexandria

Sv. Kliment Alexandrijský (vpředu) se sv. Petrem Alexandrijským

Similar articles