Sv. Leufroi, světec spravedlivého hněvu

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sv. Leufroi, světec spravedlivého hněvu 371

Svatý Leufroi, též Leufroy, Leutfrid, Leutfridus, narodil se v Neustrii před vpádem Normanů. Sotva že dospěl věku rozumu, ucítil se povolán ke kněžství a proti vůli rodičů tajně následoval tohoto vnitřního hlasu. Jeho povolání kněžské jej přivedlo k povolání klášternímu. Jednou pozval k obědu svého otce, svou matku, své příbuzné a přátele. Obdaroval a vyzval je, aby strávili klidně noc v jeho domě. Zatím hodlal učiniti, co mu Duch vnukl. Když všichni pozvaní usnuli, odešel vyhledat nějakou samotu. Cestou potkal chuďasa, který jej prosil o almužnu; Leufroi mu dal svůj plášť. Potkal druhého a dal mu svůj šat. Přišel do nějaké poustevny, kde zůstal několik dní a nocí, prose Boha, aby mu zjevil vůli svoji. Tam přijal rozkaz odebrati se do Rouenu a obléci řeholní šat v opatství svatopetrském, jež stalo se později opatstvím svatoaudoenským. Konečně založil opatství Svatého kříže. Tam počalo pronásledování. Ti, kteří zamýšlejí zabrániti Duchu, aby nevál, kde chce, udali jej Desiderovi, biskupu evreuskému, jako odvážlivce a buřiče, který se neřídí než duchem vlastním a odpírá poslušnost autoritě zákonité. Dar zázraků přišel vzápětí. Leufroi přišel navštíviti Karla Martela za příčinou různých záležitostí a vracel se, když byl vyplnil své poslání. Opustil Lotrinsko a přišel již do Laonu, když spatřil přicházeti z rozkazu princova kurýry, kteří rychle pádili po jeho stopách. Syn Karla Martela právě onemocněl a otec poslal hledat Leufroie. Leufroi vrátil se touž cestou, pokropil svěcenou vodou údy nemocného dítěte, podal mu svaté přijímání a uzdravil je. Nikdo se tehdy nedivil tomu, když rodina nějakého nemocného poslala rychle za nějakým světcem jako za uzdravitelem. A přece světec, jejž posílají hledat, jest nutně živý.

Lid naříkal na sucho, vody se nedostávalo, studně byly vyschlé: běželi k Leufroiovi a prameny tryskly ze země. Ale vizme, kde rysy genia světcova vystupují jako v reliéfu. Svatý Leufroi lovil kdysi v řece Ure. Skoro vždycky v božských letopisech má rybolov dobrý zvuk. Leufroi neměl vlasů. Žena jakási šla mimo a posmívala se mu: „Myslím,“ řekla, „že tento lysý vyčerpá vodu z řeky a že se tam více nebude moci loviti.“ Mluvila velmi tiše, nikdo ji nemohl uslyšeti, ale Leufroi obraceje se k ní řekl: „Proč posmíváš se přirozené vadě? Ať zadní strana tvé hlavy nemá více vlasů, než jest jich na mém čele, a ať se tak stane i tvým potomkům.“ Věc se naplnila, jak byl Leufroi řekl.

Člověk jeden ukradl několik kup sena klášteru Leufroiovu. Leufroi žádal náhradu; zloděj, místo aby to nahradil, rozzlobil se veřejně a divoce napadl světce. Nazval jej lhářem a pomlouvačem. A Leufroi odpověděl: „Ať Bůh je soudcem mezi mnou a tebou!“ Zloděj byl zachvácen hroznými bolestmi v čelisti a jeho zuby se uvolnily a padly před shromážděním na zem, a všecko jeho potomstvo ztratilo zuby.

Venkované pracovali v neděli a vzdělávali zemi, pohrdajíce posvátným klidem. Třeba zvláštní pozornosti, abychom odkryli závažnost toho přestupku. Třeba, především v dobách, kdy je víra pokleslá, zvláštní úvahy o třetím přikázání, abychom cítili velikost viny, jejíž závažnost zatajuje nám lidský zvyk a duchovní lehkomyslnost. Místa se nám tu nedostává, abychom prodleli při této důležité věci. Odkazuji čtenáře na brožurku, již jsem věnoval klidu nedělnímu a nazval Den Páně (v českém překladu vyšla u Lad. Kuncíře). Tato přísnost, tak vzdálená srdcím moderním a duchům současným, vycházela z duše hluboce proniknuté světly nadpřirozenými, jichž naše doba zapomněla a jimž se snaží posmívati ve dnech, kdy není nucena třásti se a plakati. Ta dnes ve dnech zahálky mnoho se směje. Ale Leufroi, jenž se nesmál, dodal, oči zdvihaje: „Pane, ať tato země je věčně neplodnou! Ať zde není viděti ani zrna, ani plodu!“ A jeho kletba byla mocnou. Trní a bodláčí označovalo a plnilo od toho dne prokleté pole.

Jednou bránily mouchy Leufroiovi ve spaní. Jeho modlitba způsobila, že zmizely, ne na chvíli, ale na vše časy. Dům, kde byl Leufroi spal, byl jim navždy zakázán.

Jeden z řeholníků Leufroiových umřel. Nalezli u něho tři peníze stříbrné, jež neměl právo přechovávati. Porušil tudíž svůj slib chudoby. Leufroi, jehož přísnost byla neobyčejná, zakázal jej pohřbíti do svaté země. Dal jej uložiti stranou, dále od hřbitova, do země nesvěcené. Po tomto rozsudku Leufroi hluboce přemýšlel o této duši, již skoro do pekel zatratil, a tuše, že snad nalezla lítost na zemi a milosrdenství v nebi, uchýlil se do ústraní na čtyřicet dní, modle se a oplakávaje duši toho, kterého na pohled zavrhl. Neboť psáno jest: „Nesuď!“ A po čtyřiceti dnech Pán promluvil k Leufroiovi a řekl mu, že duše bratra nalezla milost před ním a že nejen není v pekle, ale že jej ani očistec více nechová a že prosby Leufroiovy vysvobodily toho, jejž spravedlnost Leufroiova zdála se odsouditi.

Tehdy světec, soudě, že třeba zacházeti s tělem řeholníka, jako Bůh zacházel s jeho duší, odpustil, jako Bůh odpustil, a konaje milosrdenství na zemi jako na nebi, povolal zpět tělo vyhnané na společný hřbitov, jako Bůh zpět povolal vyhnanou duši do shromáždění svých vyvolených. Tak byli spojeni ve spánku a v míru ti, kteří měli býti spojeni v den vzkříšení.

Zaslepení lidé jsou nakloněni k víře, že spravedlnost a milosrdenství jsou dva nepřátelé. Duše rozumné vědí, že jsou přáteli, a duše osvícené vědí, že jsou dokonale sjednoceny. „Rozhněvejte se, ale nehřešte,“ praví Duch svatý. Josef de Maistre slaví tuto vášeň horoucí a silnou, již nazval výmluvně „hněvem lásky“. Svatý Leufroi měl příliš plamennou horlivost pro spravedlnost, aby neměl ještě plamennější zápal pro milosrdenství, neboť ve smyslu, v němž tyto dvě síly zápasí, milosrdenství má v boji jisté přednosti. Hněvy svatého Leufroie, jimiž dotýká se ducha Eliášova a Eliseova, musily v něm zapáliti plameny lásky. Jeví se v tomto dvojím světle, když se modlí několik neděl za toho, jejž právě vypudil z posvěceného hřbitova. Moc jeho kleteb a moc jeho lásky, jeho láska k chudým a jeho záští k bezpráví jsou dvě čáry, jež v celém běhu jeho života jsou rovnoběžné.

Rozhorlení svatého Leufroie proti démonu jest nám vylíčeno P. Girym způsobem velmi neobyčejným. Když řeholníci vstupovali ráno do chrámu, nalezli často svatého Leufroie pohříženého již v božské rozjímání. Jednou myslili, že jej vidí na jeho obyčejném místě; ale jeden z bratří, který jej právě opustil v jeho cele, šel jej upozornit, že klam nějaký jej ukazuje v kostele ve chvíli, kdy tam není. Světec poznav, že jde o nástrahy nepřítele, běžel do kaple, učinil znamení kříže na dveřích a oknech, jako by chtěl ucpati východy, a přistoupiv k tomu, jenž odvážil se vzíti na sebe jeho podobu, zbil jej rozhorleně. Svatý Leufroi věděl, praví jeho dějepisec, že démon ucítí duševně rány, jež mu dal tělesně. Démon chtěl uprchnouti, ale východy byly uzavřeny. Znamení kříže bylo na dveřích a oknech. Tělo, jež si byl utvořil, bylo by se mohlo rázem rozplynouti, ale zdá se, že mu to nebylo dovoleno. Bůh chtěl jej pokořiti pod ranami svatého Leufroie, hmotně danými, duchovně cítěnými, a pod mocí znamení kříže, jež zajatci bránilo, aby nemohl uniknouti. Bůh ho přinutil utéci zvonicí, a tak citelně dosvědčiti, že má strach a že je poražen. Řeholníci pochopili sílu svého otce a slabost svého nepřítele.

vyhaneni_demona_2x

Když svatý Leufroi cítil, že se blíží jeho konec, dal vystavěti nemocnici pro chudé a poslal do všech domů sousedních eulogie, tj. dary určené k tomu, aby vyvolaly vzpomínky a vyzývaly k modlitbám. Shromáždil své žáky, dal jim poslední naučení, strávil v modlitbě poslední noc svého života smrtelného a odevzdal duši svou 21. června kolem roku 700 ve čtyřicátém roce své vlády.

Jeho život byl dlouho v rukopise chován u svatého Germaina des Prés. Kronika Lérinsova a Suriova jej uveřejnila. Martyrologium římské a Usuardovo kladou jeho svátek na den 21. června.

Jeho tělo bylo uloženo v kostele, jejž dal vystavěti ku cti svatého Pavla, a zůstalo tam přes sto let. Pak bylo přeneseno do starobylého chrámu Svatého Kříže, jenž dostal jméno svatého Leufroie. Konečně aby je uchránili před pleněním a zneuctěním za vpádu Normanů, přenesli je do Paříže a uložili u svatého Germaina des Prés. Tři kosti byly vráceny opatství svatého Leufroie a řeholníci přikládali takovou důležitost této přízni, že ustanovili svátek navrácení ostatků svatého Leufroie. Kostel v Suresnes měl také podíl na pokladu, jenž byl ztracen a potom nahrazen.

Byly-li ostatky svatého Leufroie tak vyhledávány, byl-li o ně takový spor, založilo-li navrácení tří kostí svátek slavený po mnoho věků, naši čtenáři shledají bezpochyby jako my, že bylo příhodno obnoviti jeho památku, vyvolati jeho ducha, vrátiti paměti lidské to jméno kdysi tak slavné, jehož by se rádo zmocnilo zapomenutí, smrtelný nepřítel pokolení lidského.

Zdroj: P. Arnošt Hello, Podobizny svatých, Praha 1938, str. 174–179.

Similar articles