Svědectví o uznávání římského prvenství na Východě

Papež Lev XIII. píše ve svém apoštolském listě Praeclara ze dne 20. června 1894, že hlavní příčinou rozkolu mezi Východem a Západem je spor o prvenství římského biskupa, a odkazuje Výchoďany k starým pramenům, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak jejich Otcové soudili o této otázce. Následující svědectví byla vybrána z apologeticko-dogmatické studie Církev od P. Silvestra Braita (s. 158, 162, 168–171, 220–222, 230–237) a místy doplněna z apologetického pojednání Církev východní a západní, přeloženého z řečtiny P. Bonifácem Segeťou, na něž odkazujeme i zájemce o podrobnější zpracování tématu; důkazům prvenství římského velekněze a jeho neomylnosti je zde věnováno celých 50 stran.

Východní katolíci měli až do schizmatu k Římu dvojí poměr. Jedni, jako studité, se dívali na římskou autoritu jako na nepostradatelnou ochranu proti přehmatům císařů, kdežto druzí viděli v Římu poslední odvolací instanci. Byl to jakýsi „modus vivendi“ východních obcí s římskou autoritou.

Svědectví papežů

Dlouho se udržovalo jasné vědomí mnoha východních biskupů a církevních spisovatelů, že Řím je střed a opora pravověrnosti. Řím zasahoval do věroučných i jiných církevních sporů s vědomím svrchované autority, pocházející přes apoštola Petra od Ježíše Krista, a východní biskupové se často obraceli do Říma pro nejvyšší rozhodnutí ve sporných naukových i osobních otázkách. Otcové se nicméně dovolávali Říma jen v nejtěžších případech, jelikož ve staré době měli diecézní biskupové, patriarchové a metropolité velkou samostatnost. Tato odvolání do Říma trvala až do XI. století a jsou výborným dokladem uznávání papežské autority a duchovní svrchovanosti Říma.

Sv. Klement I. (89–97) odsoudil vzpouru korintských věřících proti duchovním. Korinťané se neozvali proti tomuto zákroku. Naopak, ještě dlouho se četl tento Klementův list v korintské obci zároveň se svatými texty. Tento zásah je nejstarším dokladem vědomí zvláštní moci a autority římského biskupa.

Sv. Viktor I. (189–199) napsal autoritativní list efeskému biskupu Polykratovi, v němž jej žádal, aby svolal asijské biskupy, kteří by vyřešili záležitost ohledně doby slavení Velikonoc. Polykrates odpověděl tak, že se dovídáme, na co se odvolával Viktor ve svém listě: na apoštolskou tradici, hrob apoštolů Petra a Pavla v Římě a presbytery, jako byl biskup Klement. Efes odpověděl, že i oni mají slavnou a autoritativní tradici. Polykrates uznával autoritu Říma, aspoň správní: uposlechl jeho směrnic, ale stavěl také vedle této správní autority autoritu tradic starých církevních obcí. Papež Viktor přešel k energickému zákroku. Z Polykratova prohlášení vytušíme, že papež Viktor hrozil církevními tresty. Posléze nařídil slavit Velikonoce v neděli po 14. nisanu. Papež byl posílen svým vítězstvím a hrozil asijským obcím již velmi vážně vyobcováním. Mnozí biskupové v čele se sv. Irenejem protestovali proti přísnému postupu Viktorovu. Nepopírali Viktorovo právo takto činit, kárali pouze jeho příliš strohé jednání.

Sv. Julius I. (337–352) se neohlížel na nepřítomnost východních zástupců a konal roku 342 ohlášený sněm v záležitosti sv. Atanáše. Atanáš se zúčastnil zasedání. Tím, jakož i svou apelací k papeži dal najevo, že uznává kompetenci Říma v rozhodování otázek týkajících se celé Církve. Julius psal mírně, ale rozhodně: „Ohlásil jsem sněm v Římě, a proto jste neměli předcházeti sněm.“ Tím prohlásil svou moc a vědomí své moci svolávati sněm i pro záležitosti východních obcí. Dále jim vytýkal, že nepsali napřed jemu v záležitosti sesazení Atanáše: „Což nevíte, že je zvykem psáti nejprve nám? (…) Ti, kteří nás neupozornili, kteří dělali, co chtěli, přáli by si nyní, abychom schválili soudy, jež neznáme. (…) Co jsme přijali od blaženého Petra, to vám také nyní projevujeme.“ (Hist. Ecc. III, 25, 30, 36) Julius žádal svolání nového sněmu na Východě. Byl svolán do Sardik a byly přítomny obě strany. Julius prohlásil, že Řím má právo přijímati odvolání biskupa odsouzeného svými krajany a má právo rozhodnout, zda je třeba obnovy sporu. Sněm v Sardikách prohlásil proti ariánům toto právo za obecné (Batiffol, Cathedra Petri, 1938, s. 227). Hosius, předsedající biskup, uvedl toto rozhodnutí slovy: „Líbí-li se vám, uctěme památku svatého apoštola Petra.“ (Batiffol, La paix Const., s. 449)

Sv. Liberius (352–366) obdržel roku 366 dovolání sesazeného biskupa Eusthata ze Sebasty, který se k němu odvolal na základě usnesení sněmu v Sardikách. Eusthates patřil k ariánské pravici a k přívržencům Basilovým. Byl sesazen a poslán do vyhnanství. Když byl rehabilitován, poslal do Říma tři delegáty, aby navázali spojení s Římem. Sám vedl poselství. Papež Liberius se choval nejprve opatrně, ale když složili nicejské vyznání víry, přijal je opět do společenství. Sv. Basil psal při této příležitosti do Říma jménem všech Výchoďanů. Basil i Eusthates a s nimi další Výchoďané tak ukázali, že uznávají obecnou duchovní autoritu Říma.

Sv. Damasus I. (366–384) nespěchal, když jej sv. Basil roku 366 prosil, aby se ujal antiošského biskupa Meletia, a aby tak antiošská obec byla opět spojena společenstvím s Římem a Církví. Neměl důvěru k Basilovým chráněncům. Teprve roku 377 poslal papež Výchoďanům vyznání víry. Jeho přijetí ustanovil podmínkou jejich přijetí do obnoveného společenství. Řím se tu jeví v plném vědomí své obecné duchovní autority, jako soudce neporušenosti víry. – Sv. Basil mimo to psal ještě jednou do Říma v tomto smyslu, aby byli odsouzeni apollinarističtí biskupové, z nichž Vitalis ostatně sám také spěchal do Říma, aby byl přijat do společenství. – K papeži Damasovi se též odvolal roku 373 Petr, sesazený alexandrijský biskup. Z vězení prchnul do Říma, z něhož se vrátil až po uklidnění poměrů s uznávacím listem od papeže. – Roku 381 papež energicky žádal, aby mu byl předložen spor mezi právoplatně jmenovaným biskupem Paulinem a vetřelcem Flaviánem. Řím svolal sněm, ovšem biskupové antiošské oblasti na něj odmítli přijít. Přišel však Paulinus, podporovaný sv. Epifaniem. Sněm papežem svolaný potvrdil Paulina a zavrhl Flaviána.

Sv. Siricus (384–399) byl roku 393 žádán z Východu o rozhodnutí v záležitosti pochybného svěcení jakéhosi Izajáše, východního kněze. – Roku 394 bylo jednáno na konstantinopolském sněmu, kterého se zúčastnili skoro všichni řečtí biskupové, o sporu mezi Bagadiem a Agapiem, dvěma arabskými biskupy, kandidáty stolce v Bostře. Bagadios byl sesazen jenom dvěma biskupy. Na jeho místo byl dosazen Agapios. Oba se odvolali do Říma a osobně předložili svou záležitost papeži Siriciovi. Papež rozhodl, že spor potřebuje obnovu, a svěřil záležitost alexandrijskému biskupu Theofilovi.

Sv. Inocenc I. (401–417) si byl vědom své autority. Vyciťujeme to z přísného tónu, kterým píše jeruzalémskému biskupu ohledně tvrdého jednání se sv. Jeronýmem v Betlémě. Papež naznačuje, že může proti jeruzalémskému biskupovi vésti i soud. Ještě zřetelněji to píše sv. Jeronýmovi: „Jsouce pohnuti divadlem takových pohrom, ihned jsme zdůraznili autoritu apoštolské stolice, abychom zdeptali tento útok. (…) Když podáš žalobu, ustanovím příslušné soudce.“ (Inter Epist. Sti. Hieron. Epist. 136) – Sv. Jan Zlatoústý psal roku 404 do Říma, stěžoval si papeži na své odsouzení a prosil o zastání. Papež Inocenc, ačkoliv Jan psal i do Milána a Akvileje, nařídil, aby se konal sněm pro Východ i Západ v Soluni. Papež sice svolal sněm, ale necítil se jím být vázán: rozhodl bez něho a před ním ve prospěch sv. Jana. Než se sněm stihl sejít, sv. Jan zemřel. Papež následně všem biskupům, kteří jej odsoudili, odepřel církevní společenství, dokud by Janovo odsouzení nezrušili, což nakonec učinili.

Sv. Celestin I. (422–432) přijal oficiálně a autoritativně z Východu žaloby proti Nestoriovi a takto je též vyšetřoval. Do Říma bylo hlášeno pohoršlivé kázání Nestoriovo. Žalobu poslal do Říma sám alexandrijský biskup Cyril. Přiložil i všechny doklady. Cyril žádal, aby papež rozhodl, zda se má udržovati s Nestoriem společenství. Papež konal roku 430 sněm, na němž prohlásil, že když Nestorius do deseti dnů neodvolá své bludy, bude vyloučen z církevního společenství. Nestorius byl posléze odsouzen na efeském sněmu, který papež Celestin ještě zmírnil v tom smyslu, že nevylučuje ze společenství všechny jím odsouzené (Batiffol, l. c., s. 239–241).

Sv. Sixtus III. (432–440) obdržel roku 433 stížnosti dvou biskupů, Eutheria z Thyany a Helladia z Tarsu, na tvrdost sv. Cyrila. Biskupové prosili papeže, aby je chránil proti „novému faraónovi“. Oba prohlašují, že Řím má právo vyšetřovat na Východě a že má právo rehabilitovat, koho uzná: „Nejraději bychom se rozběhli do Říma a s námi tolik druhů rozličných provincií!“ – Roku 437 papež informoval Prokla, konstantinopolského patriarchy, že uznává za pravoplatný jeho rozsudek, když se k němu odvolali od Proklova rozhodnutí protivníci biskupa Idduy ze Smyrny (Jaffe, Siège apostol., s. 407).

Sv. Lev I. (440–461) psal roku 451 konstantinopolskému patriarchovi Anatolovi, že přišli do Říma dva kněží, Basil a Jan, aby zjistili v Římě, co je pravým učením. Taková byla tedy duchovní autorita Říma, že jeho názor byl prubířským kamenem správného nebo bludného učení. Oba přišli jen ze soukromé horlivosti. Nelitovali daleké cesty, aby se ve středu duchovní jistoty přesvědčili o ryzosti své víry. – I bludař Eutyches vešel ve styk s uznávanou římskou autoritou a roku 448 napsal list papeži Lvovi. Ten mu odpověděl, že zakročí, až bude přesněji poučen o celé záležitosti. Eutyches napsal papeži ještě druhý list po svém odsouzení v Konstantinopoli. Eutyches psal sice na všechny strany, ale Římu psal jako svrchované autoritě. – Další doklady zde.

Ke sv. Lvu IV. (847–855) se z byzantinského patriarchátu, který si dosud osoboval pravomoc nad řeckými kraji na Sicílii, odvolali někteří biskupové v čele s arcibiskupem Řehořem Asbestem Syrakuským, Fotiovým světitelem a přítelem, které patriarcha Ignác pro neposlušnost a rozkol sesadil. Lev vybídl patriarchu, aby mu předložil soudní spisy a důvody, proč biskupy odsoudil (Regesta pontif. rom., 2629). – Sám patriarcha sv. Ignác se při dvou příležitostech odvolal do Říma.

Svědectví obecných sněmů

Prvních sedm obecných sněmů bylo slaveno na Východě a jednalo se na nich o bludech, které vesměs na Východě povstaly. Mimo ně bylo slaveno velké množství dalších sněmů, za obecné však byly uznávány jen ty sněmy, na které byl Řím pozván, nebo ke kterým dal souhlas, byť dodatečně. Jedna zásada ovládala všechny obecné sněmy: žádné rozhodnutí v otázkách víry nesmí býti učiněno bez Říma. Existenci tohoto nepsaného zákona dosvědčuje řada východních Otců.

Sozomenos (asi 400–450), církevní dějepisec, svědčí: „Jest (…) zákon církevní, podle něhož jest neplatným vše, co se koná bez souhlasu římského biskupa.“ (Církevní dějiny III, 10; PG 67, sl. 1057)

Sokrates Scholastikos (asi 380–440), církevní dějepisec, píše o synodě v Antiochii: „Římský biskup Julius nebyl přítomen, ani tam neposlal svého zástupce. Církevní zákon přikazuje, že bez svolení římského biskupa se nesmějí vynášet církevní rozhodnutí.“ (Církevní dějiny II, 8; překl. J. Novák; PG 67, sl. 196)

Sv. Štěpán Mladší (713/715–764/765) se táže obrazoborců, kteří se mu pokoušeli dokázat, že jejich sněm více než tří set biskupů, jenž potvrdil jejich bezbožné učení, byl všeobecným sněmem: „Jak může býti všeobecným nazýván sněm, k němuž římský biskup ani svolení nedal, ačkoli se církevním zákonem zapovídá, aby se o církevních věcech rozhodovalo bez římského papeže?“ (PG 100, sl. 1144)

Sv. Theodor Studita (759–826) píše papeži Lvu III.: „[Obrazoborci] se neštítili se na vlastní vrub svolati a v plném počtu obeslati kacířský sněm, ačkoli bez Vašeho vědomí by neměli práva ani pravověrný svolati, jak se od prvopočátku uplatnilo zvykem.“ (PG 99, sl. 1020)

Sv. Nikefor (758–828), konstantinopolský patriarcha (806–815), ve své Obraně svatých obrazů (PG 100, sl. 597) praví: „[Sedmý všeobecný sněm] byl slaven zcela po právu a po zákonu; vždyť i dokonce podle pradávných předpisů božského původu měla na něm vedení a předsednictví [církev římská], činitel nikoli nevýznamný v západním údělu, to jest v údělu Starého Říma; bez biskupů římských by nikdy žádný článek víry, o němž se v Církvi rokovalo, článek odedávna církevními nálezy a duchovním vžitím uzákoněný, nedošel schválení a ani by nebyl v život uveden, jelikož oni obdrželi nejvyšší duchovní pravomoc, oni zdědili důstojnost apoštolských knížat.“

Svědectví obecných sněmů pro primát papeže podrobně zpracoval o. Sevastian Sabol v brožuře Peršenstvo papy i vselenski sobory, český překlad zde.

Svědectví Otců

Sv. Basil (330–379) podporoval jako uchazeče o biskupský stolec v Antiochii Meletia. Papež byl pro Paulina. Když se Basil dozvěděl, že se Paulinovi přívrženci všude honosí doporučením z Říma, rezignovaně napsal dvornímu hodnostáři Terentiovi: „Poněvadž (…) si se všemi přejeme žíti v lásce, zvláště s domácími víry, blahopřejeme těm, kteří si přinesli listy z Říma.“ (List 214, 2; PG 32, sl. 788)

Sv. Menas († 552), konstantinopolský patriarcha (536–552) vysvěcený papežem Agapetem I., na směnu v Konstantinopoli (536) prohlašuje: „Jak víte, následujeme a posloucháme apoštolského stolce; jeho společenství je naším společenstvím, a zavrhujeme, co on zavrhl.“

Sv. Maxim Vyznavač (580–662) svědčí: „Všechny končiny země a všichni, kdo po celém světě vyznávají Pána v pravdě a správnou vírou, vzhlížejí upřeným zrakem jako ke slunci ustavičného světla k přesvaté římské církvi a k jejímu vyznání. (…) Od začátku totiž, co k nám sestoupilo Slovo učiněné tělem, měly za pevný základ všechny církve světa největší církev, kterou dle slov Spasitelových nikdy nepřemohou pekelné brány, jež má klíče pravé víry a vyznání.“ (PG 91, sl. 138)

Sv. Tarasios (730–806), patriarcha konstantinopolský (784–806), píše papeži Hadriánovi I., že drží Petrův stolec a že z Boží vůle platně řídí stav kněžský (Pitra, Juris Eccl. grae. mon. II, s. 305).

Sv. Theodor Studita (759–826) vyznával všechny výsady římských biskupů, jak je my dnes zastáváme. Praví, že římský velekněz je Petrovým nástupcem v prvenství a zastupuje v Církvi jeho místo (K papeži Lvu; PG 99, sl. 1017). Obdržel od Krista skrze Petra klíče království nebeského (Ibid., sl. 1152). Je také nejvyšším pastýřem celé Církve, která je pod nebem, božská hlava všech hlav, koryfej všech patriarchů (Ibid., sl. 1292). Římský biskup je zdroj a strážce pravověrnosti (Ibid., sl. 1156). Papeži Paschalovi napsal: „Slyš, hlavo apoštolská, postavený v čelo jako pastýř ovcí. (…) Tys Petrem, zdobě a řídě Petrův stolec. (…) Tobě řekl náš Kristus Pán: ‚A ty někdy obrátě se potvrzuj bratry své!‘ Hle, teď je čas a teď je místo. Rozdrť, prosíme, kacířské šelmy prutem svého božského slova!“ (PG 99, sl. 1153)

Sv. Ignác (798–877), patriarcha konstantinopolský (847–858, 867–877), píše papeži Mikuláši I.: „V údech Krista Boha a Spasitele, hlavy a snoubence katolické apoštolské Církve, ustanovil jediným a obecným lékařem (…) Tvou bratrskou a otcovskou Svatost, když řekl nejsvětějšímu vrcholku apoštolů: ‚Ty jsi Petr…‘ Tato blažená slova totiž nepřipsal a neurčil soukromě pouze knížeti apoštolskému, nýbrž skrze něho sdělil všem velekněžím římského stolce, kteří mají nastoupiti po něm.“ (Hardouin, Concilia V, sl. 1038)

Stylianos Mapas z Nové Caesareje, přívrženec patriarchy Ignáce, píše papeži Štěpánovi V.: „Víme, že máme býti vedeni a řízeni tvým apoštolským stolcem.“ (Ibid., sl. 1128)

Sv. Metoděj (813/5–885), apoštol Slovanů, svým jednáním a svou poslušností vůči Římu ukazuje, že zcela uznával římské prvenství. Několik měsíců před svou smrtí přeložil sv. Metoděj kanonickou sbírku Nomokanon. V této sbírce je pověstný 28. kánon chalcedonského sněmu, v něm se praví, že „otcové přiznávají prvenství stolci Starého Říma, protože toto město je sídelním císařským městem“. Sv. Metoděj přeložil text, ale přidává k němu vyvrácení, které mu vnuklo jeho katolické přesvědčení: „Není pravda, že svatí Otcové svěřili prvenství Starému Římu jako hlavě říše, nýbrž shůry, z Boží milosti povstalo toto prvenství. Pro stupeň víry své zasloužil si Petr, kníže apoštolů, slyšeti ze samých úst Pána našeho Ježíše Krista: ‚Petře, pasiž ovce mé!‘ Proto dostal čelné místo a prvý stolec mezi představenými.“ (Pavlov, Bizant. Vremen. IV, 1897, s. 150–152)

Fotios (810–893) sám uznával dlouho vedle Petrova primátu i římský primát. Často nazývá římský stolec apoštolským stolcem. Na sněmu ve sv. Sofii v Konstantinopoli odpovídá papežskému legátu pozdravujícímu přítomné: „Navštívil nás sv. Petr. Kristus, Bůh náš, skrze našeho apoštolského koryfeje, jejž připomněla láska vaše, smiluj se nad námi všemi!“ (Hardouin, Concilia V, sl. 868). Po tom shromáždění píše ještě papeži Mikulášovi I.: „Ukazujíce, že posloucháme vaší otcovské lásky (…), co je ustanoveno, je třeba zachovávat, a je spravedlivé a zbožné, aby synové poslouchali otce.“ (Hardouin, Concilia VI, sl. 217)

Svědectví císařů

Papež měl v Konstantinopoli svého vyslance, apokrisiaria, který jej zastupoval u císařského dvora. Od VI. století byli papežové zváni do Konstantinopole a pravidelně byli císařem a lidem vítáni tak slavně, jak nikdy nebyl přijat žádný patriarcha.

Konstantius II. (337–361) si podle dějepisce Ammiana Marcellina (asi 330–400) horoucně přál, aby byl sv. Atanáš odsouzen také od biskupa římského, jelikož tento biskup předčí všechny ostatní mocí a vážností (Dějiny XV, 7).

Justin I. (518–527) uvítal papeže jako apoštola Petra. Když přišel papež Jan I. roku 526 do Konstantinopole, vyšel mu vstříc patnáct mil před město nesmírný zástup.

Justinián I. (527–565) nepotřeboval lichotit římskému biskupu z politických důvodů. Svíral ho pevně v hrsti. A přece: nevzpírá se, když se konstantinopolští mniši, obvinění z bludů, odvolávají do Říma. Prohlašuje dále, že východní biskupové přijímají čtyři obecné sněmy, „jak Vaše apoštolská Svatost učí a káže“. Praví, že konstantinopolský biskup „spěchá ve všem následovati apoštolského stolce Vaší Blaženosti“ a že tak činí všichni biskupové, „následujíce učení Vašeho apoštolského stolce. Tak věří a vyznávají a hlásají“ (Batiffol, Cathedra Petri, 1938, s. 212). A když později zakročuje proti papeži Vigiliovi, který mu nechce vyhovět a odsoudit Tři kapitoly, totiž Theodora Mopsuesta, Theodoreta a Ibase, prohlašuje, že se tím nijak nechce odloučiti od jednoty s římskou církví.

Teologizující císařové, jako byl Justinián, se snažili získat papeže pro své názory a prohlásili se proti nim teprve, když poznali, že jsou neoblomní. Kdyby Řekové neuznávali aspoň jakousi dogmatickou autoritu Říma, nestáli by tolik o její mínění, ani by se potom proti ní tolik nerozhořčovali.

Tato svědectví východních církevních spisovatelů, obecných sněmů a císařů ukazují zřetelně aspoň přednostní postavení římské církve a živé přesvědčení římských biskupů o svém zvláštním postavení v Církvi jako autoritativních nástupců apoštola Petra – základu Církve, jehož úřad základu Církve trvá.