Kristus Král, v Novus Ordo odsunutý

„A proto naší apoštolskou mocí ustanovujeme svátek našeho Pána Ježíše Krista Krále, který se má slavit každoročně po celém světě poslední nedělí v říjnu, bezprostředně před svátkem Všech svatých.“ (Pius XI, Quas Primas, 11. prosince 1925)

Pravdou je, že Pius XI. chtěl tento svátek umístit na konec církevního roku; „Tímto způsobem pak tajemství života Kristova, která se slavila během roku, budou slavným svátkem Krista Krále takřka zakončena a korunována. …
Na neděli pak jsme tento svátek položili proto, aby nejen duchovenstvo vzdávalo poctu božskému Králi sloužením mše svaté a modlitbou církevních hodinek, nýbrž aby také věřící lid, uvolněný od svého denního zaměstnání, a naplněný svatou radostí, vydal Kristu skvělé svědectví o své poslušnosti a poddanosti.“ (Quas Primas).

Ovšem Pius XI. nepochybně rozhodl, že tyto dva požadavky splní poslední říjnová neděle, i když se mohl docela snadno rozhodnout pro poslední neděli po Svatém Duchu. To však neudělal, neboť poslední neděli po svatém Duchu si připomínáme především konec časů a poslední soud, po němž bude Kristovo království dovršeno. Svátek Krista Krále zdůrazňuje jiný aspekt – že náš Pán bude Králem nejen po konci světa, ale je jím už nyní.

Smíchat dohromady tyto dva rozdílné aspekty v jednom svátku je jako smíchat dvě barvy na malířské paletě a vytvořit novou barvu, která nedokáže vyjádřit ani jednu z těch původních, zničí je. Královský majestát Kristův je umenšen, protože to, co je zde zdůrazněno je to, že je eschatologický – vyhrazený až pro konec času. Ale podkopávána je i vážná skutečnost posledního soudu, neboť jeho liturgická připomínka poslední neděli církevního roku je nahrazena radostnou oslavou Krista „Krále-ale-až-na-konci-časů“.

Co rozpoznáváme v této nové „barvě“? Jemný odstín modernismu. Přesunem na samý konec církevního roku se dává najevo, že Kristus bude kralovat až někdy, na konci věků. Teď by jen překážel ekumenismu a  mezináboženskému dialogu.

Odpovídá to tomu, o čem arcibiskup Marcel Lefebvre hovořil v několika svých přednáškách. Popisuje, jak sami představitelé koncilní církve naléhali na politiky, aby změnili zákony, v nichž byl do té doby ustanoven primát pravého náboženství, katolického:

Je potřeba říci, že [už při přípravě koncilu] to bylo jako bitevní pole. Kdo vyhraje? Liberálové nebo opravdoví katolíci následující všechny papeže v odsuzování liberalismu? Na jedné straně ti první chtěli, aby Církev vyhlásila jejich teze o svobodě, neutralitě společnosti a nepřítomnosti Pána Ježíše ve veřejném životě. Na druhé straně existovaly prudké a živé reakce naprosto opačné. Takže my katolíci již nebudeme mít právo mít své katolické státy, pouze proto, abychom nedráždili muslimské, buddhistické nebo protestantské náboženství, zatímco oni se rozšiřují? A to výlučně pod záminkou nepůsobení jim křivdy, zatím co oni nám křivdí zjevným způsobem?
Například v protestantských zemích můžete být protestantem zcela otevřeně. Například v kantonu Vaud dali do své ústavy bod, hovořící o tom, že protestantismus je státní náboženství, podobně je tomu ve Švédsku, Norsku, Anglii, Nizozemsku, nebo také v Dánsku; v těchto zemích je protestantské náboženství jediným náboženstvím uznaným státem. …
Kanton Valais byl z 90 % katolický. Protože liberálové vyhráli na koncilu a v současnosti převažují v Římě, vymohli si prostřednictvím nuncia v Bernu od biskupa Adama (jehož jsem dobře znal a byl jsem jeho blízkým přítelem), aby jednou provždy skončil s katolickým kantonem ve Valais. Samotná ústava kantonu Valais prohlašovala, že katolické náboženství je jediným veřejným náboženstvím uznaným státem; jedním slovem bylo to uznání našeho Pána Ježíše Krista za Krále kantonu Valais. Takže i biskup Adam, přestože je zcela nakloněn Tradici (on, který během koncilu bojoval za panování Pána Ježíše), zaslal všem svým věřícím pastýřský list, naléhajE, aby kanton Valais změnil svou ústavu a oficiálně se stal neutrálním.
Na můj dotaz ohledně této věci mi bylo odpovězeno, že projekt pocházel od nuncia. Jel jsem proto do Bernu a on mi potvrdil, že skutečně biskup Adam to napsal na jeho příkaz.
„Nestydíte se, Excelence, požadovat, aby náš Pán Ježíš Kristus přestal kralovat ve Valais?“
„Ach, v současnosti to už není možné, chápete, Excelence, to není možné.“
„A protestanti, jestlipak je půjdete požádat, aby přestali uznávat protestantismus za oficiální náboženství v kantonu Vaud nebo v Dánsku? A my katolíci už bychom neměli mít právo na to, aby existoval katolický stát, v němž by katolické náboženství bylo jediným uznaným náboženstvím?“
„Ach, v současnosti to už není možné!  Co pak uděláte excelence s krásnou encyklikou Quas primas, jíž Pius XI. připomíná, že Ježíš Kristus musí kralovat ve všech státech a nade všemi národy?“
„Och, dnes by to již papež nenapsal!“
No ještě toto! Ta encyklika byla napsána v r. 1925 Piem XI. aby připomínala všem biskupům nauku o panování Našeho Pána Ježíše Krista ve společnosti a prosím – současní biskupové dělají cosi naprosto obráceného!
Naneštěstí se to podařilo; kanton Valais již oficiálně není katolickým kantonem. Církev je v něm uznávána z titulu jako prvního lepšího soukromého sdružení, zároveň s jinými náboženstvími, které mají právo se ve Valais usadit.
…
Přečtěte si koncilní dokument O náboženské svobodě a podívejte se, že se prakticky požaduje na všech státech, aby se postavila všechna náboženství na tutéž úroveň a daly jim ta stejná práva, aby ony mohly vlastnit své vlastní organizace, své školy, svůj tisk, aby všechny mohly rozšiřovat své ideje. To je neslýchaně vážná věc! Z tohoto důvodu bylo zapotřebí zrevidovat všechny konkordáty s katolickými státy a vlastně ve jménu svobody vyznání se od nich požaduje změna nejen v konkordátu, ale také v ústavách!
Jako konkrétní příklad vám mohu uvést Kolumbii… Byl jsem právě v Kolumbii, když prezident republiky oznamoval lidu, že na žádost Apoštolského Stolce byl odstraněn první článek ústavy státu výslovně uvádějící, že „Náboženství katolické je jediným náboženstvím uznaným Kolumbijskou republikou.“ Prezident vyjádřil smutek nad tím, když si představí, jak mnoho katolíků bude zaskočeno tím, že bylo odstraněno království Našeho Pána Ježíše Krista v jejich zemi. Dodal, že protože on osobně je a zůstává katolíkem, bude nepřetržitě pečovat o to, aby katolickému náboženství byla projevována obrovská úcta a že udělá pro Církev vše, co bude v jeho moci, avšak bohužel od této chvíle katolicismus již není jediným náboženství uznaným oficiálně Kolumbií.
Nuncius pronesl proslov na téma pokroku, rozvoje a lidské důstojnosti, za který by se nemusel stydět žádný zednář. A předseda biskupské konference, aby ospravedlnil fakt, že katolické náboženství již není jediným náboženstvím uznávaným v Kolumbijské republice (přesto, že prezident řekl, že 98 % Kolumbijců představují katolíci a pouze 2% nekatolíci), pronesl třetí řeč, odvolávaje se jednoduše na koncilní dokument o Náboženské svobodě.
Později jsem se dozvěděl od sekretáře biskupské konference, že aby toho dosáhli, obléhali po dva roky ve jménu římského státního sekretariátu rezidenci prezidenta republiky. ((http://ecclesia.g6.cz/informace/files/cirkev-nasakla.pdf))