P. Konstantin Miklík: Nedostatek kritického myšlení davu
Nikdo z obecných lidí se neptá: „Je to tak, nebo to není tak?“ Spíše každý říká důvěřivě jako ženy, které módu nevytvářejí, nýbrž přijímají: „Nemůže to nebýt pěkné, když je to dnes běžně!“ V této situaci jest na rozpacích nestádový člověk. Co zmůže proti chytrákům, kteří říkají lidem: „Nevěřte, že jednotlivec něco je!“ Tito vůdcové – ku podivu! – jsou jednotlivci a tito jednotlivci něco jsou, ba jsou mnoho, skoro tak mnoho, jako jest počet těch, kteří se ke kázání vůdců vzdávají vlastního úsudku o věcech, takže se ani nepokoušejí řádně mysliti, ba ani nalézti hotové poučení u těch, kteří by chtěli zachrániti jejich myšlení. Hitler, ztělesnění vědeckého a národního socialismu, objevil, že k ničemu nejsou lidé tak ochotni jako k tomu, aby otročili cizímu mínění, je-li dost šikovně podáváno. Ať nikdo neříká, že to nebyl dav, který Hitlera poslouchal a za něho umíral. Byl to dav a bývá to vždycky dav, i když k němu patří nebo právě že k němu patří též tak zvaná inteligence.
Jest to úžasné, jak se lidé bojí, aby nebyli považováni za hloupé. Mají na dosah ruky, aby byli slavní: stačilo by postaviti se proti hlouposti tisíců. Ale tam, kde jednotlivci ztratili důstojnost, vážnost k sobě a chuť k myšlení, kde mají mnohem větší chuť ke kývání, tam jest mnohem pohodlnější, nechce-li býti každý člověk považován za hloupého, aby se sám stal hloupým, tak jako je hloupý každý jiný „normální“ člověk. Jest přece patrno, že když řeknete něco proti tomu, co papouškuje zástup, stáváte se nápadnými; stádo se tváří hrozivě, kolektiv staví čelo a číslo proti nápadu, máte práce na půl roku, musíte míti kuráž, bíti se trochu a dostati mnoho ran, ne pádnými důvody, nýbrž znásilněnými ideami a znásilňujícími slovy. Ale vytrváte-li a přesvědčíte-li množství nebo padnete-li za myšlenku, která teprve po vašem pádu rozsvítí mozky vašim zabíječům, budete míti nepochybně slávu a prokážete, že vy jste nebyli zaostalí, nýbrž stálí a že jste se stali průkopníky starého lepšího, ovšem jen v tom případě, že zástup časem objeví v sobě lepší struny přirozenosti.
Zajisté jsou na světě nezištně války proti otrokářství a každý z nás je považuje za spravedlivé. Ale otrokářství trvá a bují a otroci jsou. Jsou proto, že se jim zdá, že to jest vrcholem blaženosti, když člověk nemusí samostatně mysliti. Mějte soucit s těmito lidmi, když ho oni sami nemají se sebou! Rozum jest na ně zbraň příliš jemná. Zato jejich vůdcové pracují s vědou a pokrokem. Zdá se opravdu, že někdo zanechá špatného myšlení mnohem spíše bitím než argumenty. Ať se nikdo nesměje, když řeknu, že bití jest argument. Kolik lidí se vrátilo k rozumu teprve ranami! Když bijete otroka, že nedělá, co poroučíte, bude dělati, co poroučíte. Když ho budete bíti proto, že nemyslí nebo že myslí špatně, když ho budete zato bíti dlouho a čím dál citelněji, zdá se, že si časem řekne, že jest lépe mysliti než dostávati bití, že jest výhodnější mysliti a neotročiti než nemysliti, otročiti a dostávati bití. Vy sice, jsouce lidští a také jenom lidé, nemůžete vytloukati a vyháněti z lidí sobě rovných špatné kolektivní myšlení bitím. Ale může to dělati a dělává to leckdy onen veliký Pán na nebesích skrze apokalyptické služebníky, aniž tomu můžete zabrániti a aniž můžete najíti důvod, proč byste tomu zabraňovali, i kdybyste tomu snad mohli zabrániti.
Je-li v národě většina otroků, snaží se tato většina, aby i ostatní byli otroky. Všichni Hitlerovi pohůnci byli otroci; a zdali se nesnažili ze všech sil, aby zotročili kdekoho na zemském okrsku? Avšak ani lidovlády nebývají lepší; byla to athénská demokracie, která se dopustila vraždy na Sokratovi, protože si dovolil míti názory jiné a výbornější, než měla ona. Z toho jest pochopitelné, že v jistých poměrech jest dobrovolných nevolníků tolik, že není radno ukazovati svobodymilovné myšlení, aby člověk nedostal bití nezaslouženého, a že jest lépe čekati, až [Pán] začne masy léčiti důkladným a spravedlivým bitím, aby aspoň značný počet jednotlivců vystřízlivěl ze své špatné a ohavné víry v to, co žádné víry nezasluhuje.
Kdo se chce poučiti o pravdě, ten najde cestu k tomu, aby se poučil o ní skutečně čili aby ji našel. Především musí přestati věřiti, že mají nutně pravdu denní noviny, které čte. Většina omezenců považuje za své to mínění, které bylo do nich vtlučeno „jejich“ tiskem. Přirozená inteligence začíná tam, kde čtenář novin jest plně odolný k mínění novin a dovede z nich vyčísti hlavně to, co tam není. Lidé proto tak podléhají novinám, že nehledají nezávisle pravdu. Kdo pravdu nehledá, ten ji nenajde. Kdo ji chce vždycky jen hledati, ať jest přesvědčen, že jí nenajde, i kdyby ji měl a i kdyby o ní věděl lépe než ti, kdo jí hledají s poctivostí. Lidé zkažení veřejným míněním a cítící pád své inteligence hledají tím způsobem, aby nalezli vyrovnání mezi tím, co jsou povinni věřiti teď, a tím, co věřili kdysi. Nemějte s nimi slitování, postřehnete-li tuto jejich schopnost přizpůsobiti se. Učiníte dobře, jste-li žádáni o poučení, neposkytnete-li je člověku, u něhož nevidíte žízeň po pravdě. Budete-li se chtíti chrániti před tázavou útočností, postačí vám k tomu nějaký vtipný argument ad hominem.
Zdroj: Vybráno a mírně upraveno z J. L. BALMES, Katechismus základních pravd (přeložil a doplnil K. MIKLÍK), Praha 1947. Fotografie v licenci cc-by-2.0 získána zde.
