Sv. Klement Alexandrijský: Prodej, co máš

Co bylo to, co obrátilo [bohatého mladíka] na útěk a co ho přimělo opustit Učitele, svou snažnou prosbu, naději, život, předchozí námahy? „Prodej, co máš.“[1] Co to však znamená? Ne, jak se ukvapeně domnívají někteří, odhodit jmění, které mu patří, a zbavit se peněz, ale vykořenit z duše mínění o penězích, náklonnost k nim, přílišnou touhu po nich, chorobné nadšení z nich, úzkostné starosti, trní naší pozemské existence, které dusí semeno života.[2] Vždyť to není nic velkého a záviděníhodného, být jednoduše bez prostředků, nehledě na získání života. Tak by totiž ti, kteří nemají vůbec nic, ale jsou bez peněz a žebrají o svůj denní chléb, ti, kteří leží v chudobě podél cest, „neznalí Boha a Boží spravedlnosti“,[3] byli nejblaženějšími, Bohu nejmilejšími a jedinými, kdo mají věčný život, pouze na základě své krajní chudoby a životní nouze a nejvyššího nedostatku. Není nové ani odmítnout bohatství a dát je chudým nebo vlasti, jak to učinili mnozí před příchodem Spasitele; někteří, aby získali čas ke studiu a kvůli smrtelné moudrosti, jiní pro prázdnou pověst a marnou slávu, lidé jako Anaxagorás, Démokritos nebo Kratés.[4]

Co je tedy to, co zvěstuje jako nové a vlastní Bohu a co jediné oživuje, co ty předcházející nespasilo? Jestliže tedy „nové stvoření“[5], Syn Boží, ohlašuje a učí něco výjimečného, potom nevybízí k něčemu zjevnému, jak to činili ostatní, ale k něčemu jinému většímu, božštějšímu a dokonalejšímu, co tím bylo naznačováno; totiž obnažit duši a mysl samu od skrytých vášní a z kořene odřezat a vytrhnout myšlenky cizí rozumu. To je nauka vlastní věřícímu a poučení hodné Spasitele. Ti předchozí, kteří opovrhli vnějšími věcmi, sice opustili a prodali majetek, mám však za to, že vášně duše ještě rozhojnili. K pýše se přidala marnivost, prázdná sláva a pohrdání ostatními lidmi, jako by vykonali něco nadlidského. Jak by mohl Spasitel doporučovat těm, kteří mají žít věčně, to, co škodí a poskvrňuje vzhledem k životu, který ohlašuje? A je zde ještě jedna věc: u toho, kdo se zbavil svého vlastnictví, je možné, že v něm není o nic méně touhy a dychtění po něm. Vzdal se užívání vlastnictví, ale zároveň ve svém nedostatku a touze po tom, co promarnil, pociťuje dvojí bolest: jednak nedostatek toho, co mu mohlo pomoci, a dále přítomnou lítost nad tím, co učinil. Když jsou totiž mimo dosah a člověk potřebuje nutné prostředky k životu, nezlomí to snad jeho ducha a nepovede ho to k nedbalosti o vyšší věci, jak se bude horlivě pokoušet zjednat si je jakýmkoli způsobem a odkudkoli?

Avšak oč je užitečnější opak, kdy člověk má dostatek a není sužován ohledně majetku a pomáhá těm, kteří to potřebují! Jaké by mezi lidmi zůstalo společenství, kdyby nikdo nic neměl? Jak nemá být shledáno, že toto ustanovení zjevně odporuje mnoha jiným výborným Pánovým ustanovením a je s nimi v rozporu? „Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných.“[6] „Shromažďujte si poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději neprokopávají a nekradou.“[7] Jak by kdo nasytil hladového, napojil žíznivého, oblékl nahého a ujal se toho, kdo je bez přístřeší, za což hrozí těm,[8] kdo tak nečiní, oheň a vnější temnota, kdyby napřed každý z nás sám potřeboval všechny tyto věci? Vždyť sám Pán je hostem Zachea,[9] Leviho a Matouše,[10] bohatých mužů a výběrčích daní, a nepřikazuje jim, aby rozdali své peníze. Naopak jim ukládá jejich spravedlivé užívání, nechává stranou nespravedlivé a prohlašuje: „Dnes přišla do tohoto domu spása.“[11] Za této podmínky chválí jejich užívání a s takovým sdílením přikazuje napojit žíznivého, dát chléb hladovému, přijmout do domu toho, kdo je bez přístřeší, obléknout nahého. Jestliže není možné naplnit tyto potřeby jinak než penězi, a přitom přikazuje stranit se peněz, co jiného by Pán činil, než že by radil ty samé věci dávat i nedávat, sytit i nesytit, přijímat do domu i zavírat dveře, sdílet se i nesdílet? To by však byl vrchol nerozumu.

Nemáme tedy odhazovat bohatství, které prospívá také našim bližním. Vlastnictví má totiž své jméno od toho, že to je vlastněný majetek[12] a peníze od toho, že jsou prospěšné a od Boha připravené k užitku lidí.[13] Připravuje je totiž a poskytuje jako určitou látku a nástroje k dobrému užití pro ty, kdo mají poznání. Nástroj, je-li užit s uměleckou dovedností, je nástrojem umění. Jestliže však postrádáš umění, zakoušíš svou vlastní nešikovnost, ale není to vina nástroje. Takovým nástrojem je i bohatství. Můžeš je užívat spravedlivě: tak napomáhá ke spravedlnosti. Jestliže je někdo užívá nespravedlivě, shledáváme opět, že se stává pomocníkem nespravedlnosti. Podstatou peněz je sloužit, ne vládnout. Nemáme tedy obviňovat to, co samo o sobě není ani dobré, ani špatné, ale to, co má moc užívat je dobře i špatně na základě volby; neboť to právě z toho důvodu nese odpovědnost. A tím je rozum člověka, kritérium mající samo v sobě svobodu a moc zacházet s tím, co mu bylo dáno. Ať tedy nikdo neodstraňuje peníze, ale spíše vášně duše, které se neshodují s lepším užíváním toho, co má, aby mohl, když se stal dokonale dobrým, i těchto statků užívat dobře. Tedy „zřeknout se všeho, co člověk má“[14] a „prodat všechno, co mu patří“[15], je třeba chápat tímto způsobem, jako vyřčené o vášních duše.

[1] Mt 19,21; Mk 10,21.

[2] Odkaz na podobenství o rozsévači srv. Mk 4,19 a paralelní pasáže.

[3] Řím 10,3.

[4] Anaxagorás z Klazomen (500–428 př. Kr.) se vzdal svého majetku, aby získal čas ke studiu filosofie. Démokritos z Abdéry (asi 460–361 př. Kr.) vynaložil velkou sumu na cesty při hledání moudrosti. Kynický filosof Kratés (okolo 320 př. Kr.) daroval své jmění rodné obci, Thébám.

[5] Srv. Gal 6,15; 2 Kor 5,17; Kléméns Alexandrijský, Pobídka Řekům, Herrmann & synové, Praha 2001, s. 146-149). Klement zde „novým stvořením“ nazývá Krista.

[6] Lk 16,9.

[7] Mt 6,20.

[8] Srv. Mt 15,41–43.

[9] Srv. Lk 19,5.

[10] Srv. Mk 2,15 a paralelní pasáže. Klement považuje Léviho a Matouše za dvě rozdílné postavy.

[11] Lk 19,9.

[12] Klement si zde pohrává s výrazy κτήματα… κτητά.

[13] V originále aliterace: χρήματα… χρήσιμα… χρῆσιν.

[14] Srv. Lk 14,33.

[15] Mt 19,21.

Zdroj: Klement Alexandrijský: Který boháč bude spasen?, Refugium 2008, str. 27–31.