Týdenní rozjímání: Neděle první po Velikonoci

Úvod k rozjímání >

NEDĚLE PRVNÍ PO VELIKONOCI.

Jan XX, 19–31.

„Když byl večer… a dveře byly zavřeny… Ježíš přišel a postavil se uprostřed a řekl jim: Pokoj vám.“ (v. 19.)

Pán Ježíš se zjevuje svým učedníkům až večer: jejich nevěra zdržela jeho příchod.

Věřme prostě, bez zdráhání, a dostane se nám jistě útěchy patrným roznícením vroucnosti.

Pro Pána Ježíše není překážek. I kdyby dveře našeho srdce byly zavřeny pro strach jako dveře večeřadla, On tam dovede vstoupiti, kdy chce a jak chce.

Předsevzetí: Budu raději v ústraní, aby Pán Ježíš mohl přicházeti ke mně.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, přijď do mé duše, neboť jenom Ty tam můžeš vnésti klid a mír.

PONDĚLÍ.

„Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ (v. 20.)

Kněz je vyslancem Ježíšovým, jako Pán Ježíš je vyslancem Boha Otce.

Kněz je představitelem Ježíše Krista: jaká to důstojnost!

Ježíš Kristus je Slovem a Obrazem nebeského Otce. Kněz pak je jako slovem Slova vtěleného, je ozvěnou slov Pána Ježíše. Kněz je také obrazem Ježíše Krista, jehož je viditelným představitelem.

Předsevzetí: Budu viděti a uctívati P. Ježíše v Jeho kněžích.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej každému knězi tu milost, aby se snažil svým svatým životem býti důstojným představitelem Tebe.

ÚTERÝ.

„Přijměte Ducha Svatého. Kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým zadržíte, zadrženy jsou.“ (v. 23.)

Duch Svatý je životem duše, jako zas duše je životem těla.

Pán Ježíš uděluje apoštolům a jejich nástupcům – kněžím – Ducha Svatého a spolu i moc, aby jej mohli dále udělovati duším odpouštějíce hříchy.

Když kající hříšník vyzná upřímně své viny a kněz nad ním promlouvá: „Já tě rozhřešuji…“, v té chvíli vstupuje do té duše Duch Svatý a uděluje jí život milosti.

Lze to chápati, že kněz je často pronásledován a štván jen pro zpověď a pro tu svou moc odpouštěti hříchy?

Předsevzetí: Budu se rád zpovídati často a upřímně.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, děkuji Ti vroucně za to, že jsi kněžím udělil moc odpouštěti hříchy, a prosím Tě za milost, abych si této svátosti vždy vážil a rád jí používal.

STŘEDA.

„Viděli jsme Pána… Neuzřím-li,… neuvěřím.“ (v. 25.)

Apoštolové odmítli svědectví zbožných žen, a Tomáš odmítá svědectví jejich.

Odporujeme-li sami rádi jiným, nedivme se, že se zas odporuje nám.

Tomáš nedůvěřuje svým druhům, jako oni nedůvěřovali zbožným ženám. Je opatrný!

A přec, co je pošetilosti v této opatrnosti, která si troufá předpisovati podmínky Bohu!

Buďme opatrní: nepokládejme hned první myšlenku, která se nám namane, za vnuknutí Boží. Ale nevyžadujme zas nových zázraků, když nám rozum dostatečně zaručuje autoritu těch, kteří nám mluví jménem Božím.

Předsevzetí: Chci vždy voliti střední cestu: nebudu ani lehkověrný ani nevěřící jako Tomáš.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, posiluj mě, abych vždy Tobě věřil a Tebe poslouchal v osobě svých představených Tebou ustanovených.

ČTVRTEK.

„Nebudiž nevěřící, nýbrž věřící.“ (v. 27.)

Učenlivost předpokládá a projevuje více rozumnosti než nevěra.

Neboť čeho je třeba k odmítnutí víry? Nic snadnějšího: Stačí k tomu postaviti si hlavu. Stačí nepoužívati svého rozumu.

Jistě je snadnější neviděti, než viděti. K nevidění stačí zavříti oči.

Čeho však je třeba k uvěření? K tomu je třeba uznati váhu svědectví: a to předpokládá rozumnost. Učenlivost je tedy ochota dáti se poučiti, ochota chápati.

Nevěra naproti tomu je odmítání všeho poučení, je zatvrzelostí v nevědomosti.

Nevěřící je bytost omezená hranící rozumu a smyslů: nad ně se nepovznáší.

Předsevzetí: Budu učenlivý a pevný ve víře.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, prosím pokorně: rozmnožuj v mé duši obojí světlo: i rozumu i víry.

PÁTEK.

„Pán můj a Bůh můj!“ (v. 28.)

Tomáš byl sice pomalejší k věření než ostatní apoštolově, ale zato všechny předstihl svým vyznáním víry.

Ještě nikdo před ním nevyznal tak jasně božství Ježíše Krista.

Proto neříkejme nikdy: „Již je pozdě“, nýbrž snažme se, abychom velkodušným rozmachem napravili počáteční váhání.

Předsevzetí: Budu hleděti napraviti minulost vírou a láskou.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dopřej mi, abych i já vždy s nadšením a radostně Tě vyznával: Pán můj a Bůh můj.

SOBOTA.

„Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ (v. 29.)

Ochota věřiti může projevovati právě tak ducha slabého i ducha silného.

Duch slabý z lhostejnosti nebo z lenosti dopřává víry každému, kdo přijde.

Duch silný zkouší váhu svědectví a teprve když ji uznal, věří.

Pouze duch omezený rokuje bez přestání a hádá se o všem.

Předsevzetí: Nebudu mudrovati o věcech víry.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, abych vždy v Církvi viděl Tvé božské dílo a rád jí ve všem věřil.