Bůh jest nejvýš milosrdný
Bůh nám velmi rád odpouští, litujeme-li opravdu svých hříchů.
Urazí-li dítě otce a pak ho úpěnlivě prosí za odpuštění, odpustí mu dobrý otec trest. Tak činí i Bůh. Veliké milosrdenství Boží líčí Kristus v překrásném podobenství o marnotratném synu. (Luk. 15.) Sotva David, byv dojat káravými slovy proroka Nathana, hříchy své vyznal, hned mu oznamoval Nathan, že mu Bůh hříchy odpouští. (2. Král. 12. 13.) Sotva pocítí hříšník bolest nad hříchy, již je Nejvyšší umírněn. (Sv. Vavř. Just.) Bohu jest to zcela přirozeným, aby se smilovával a šetřil. (Modlitba církevní). Milosrdenství Boží je nekonečně veliké. „Moře má své meze, ale milosrdenství Boží nemá mezí.“ (Sv. Chrysost.) Bůh od nás žádá, bychom svým bližním odpustili 77krát; jak teprve milosrdným je Bůh!
Milosrdenství Boží jeví se hlavně v tom, že Bůh hříšníka vyhledává utrpením i dobrodiním; že i největšího hříšníka vždy láskyplně přijímá; že mu konečně, když se obrátí, ještě větší blahovůli než před tím ukazuje.
Bůh jest dobrý pastýř, který hledá ztracenou ovci, až ji nalezne. (Luk. 15.) Na marnotratného syna poslal Bůh bídu; k Davidovi poslal proroka Nathana; na Petra pohlédl, aby ho vzpamatoval; Samaritánku vyhledal u studnice Jakobovy, by ji obrátil. Bůh se tedy podobá rybáři nebo myslivci, jenž rozmanité lsti a rozdivných vnadidel vymýšlí, aby ryby nebo ptáky do své sítě dostal. (sv. Ludv. Gr.) Bůh odpouští i největšímu hříšníkovi; on praví: „budou-li hříchové vaši jako šarlat, jako sníh zbíleni budou: a budou-li červeni jako červec, jako vlna bílí budou.“ (Is. 1. 18.) Ba, čím větší hříšník, tím laskavěji ho Bůh přijímá, chce-li se polepšiti. Proto praví David Bohu: „Hospodine, milostiv buď hříchu mému, neboť jest mnohý. (Ž. 24. 11.). Bůh jako rybář jest tím raději, čím větší je ryba, kterou polapí. Neboť to jest právě tím větší ctí Boží, že odpouští i takovým lidem, kteří pro své veliké a mnohé zločiny téměř nehodni jsou odpuštění. „Nikdo není proto zavržen, že příliš mnoho zlého učinil; ale mnozí lidé jsou v pekle pro jediný těžký hřích, kterého nechtěli litovati.“ (sv. Vianney). „Čiň jen, co můžeš, ostatní učiní Bůh, aby se s Tebou smířil.“ (Sv. Chrysost.) I Jidáš by byl došel odpuštění, kdyby byl býval chtěl. Bůh odpouští hříšníkovi ještě v posledním okamžiku jeho života. Vzpomeňme jen na lotra po pravici Kristově. Proto však ať nikdo neodkládá s pokáním až do smrti. „Jednoho Kristus v posledním okamžiku ospravedlnil, aby nikdo nezoufal; ale také jenom jednoho, by nikdo obrácení až do smrti neodkládal.“ (Sv. Aug.) Obrácení na smrtelném lůžku jest vždy pochybno, nejisto; neboť zkušenost učí, že hříšníci na smrtelném lůžku všecko dobré slibují, ale uzdraví-li se, ničeho neplní, jak to učinil na př. nevěrec Voltaire. Hříšníci na smrtelném lůžku se obracejí obyčejně jen proti své vůli: dělají to jako lodníci, kteří, hrozí-li ztroskotání lodi, jen z nouze, jsouce donuceni, zboží metají do moře, nikoliv pak proto, že by ho nemilovali. „Směšným jest, kdo v mládí a v síle bojovati nechtěl a teprv pak, až sestárl a ani se hýbati nemůže, má býti veden na bojiště.“ (Sv. Bernardin) – Bůh dále přijímá laskavě každého kajícího hříšníka. Kterak laskavě přijal Kristus kající Magdalenu v domě Simonově. (Luk. 7.); kterak laskavě ženu, kterou fariseové ve chrámě k němu přivedli a kterou chtěli kamenovati (Jan 8.); kterak laskavě lotra na kříži. (Luk. 23.) Kterak laskavě přijal otec svého marnotratného syna; tento dobrý otec je Bůh. (Luk. 15.) Bůh jest ochotnější hříšníkovi odpustiti, než hříšník toto odpuštění přijati. (Sv. Aug.) Dříve než prosící se dotkne brány, ty mu ji již, Pane, otvíráš! Dřív než on před tebou kleká, podáváš mu již ruku! (Sv. Efr.) Bůh se docela i raduje nad obrácením hříšníka. Neboť Kristus praví: „Většíť jest radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Luk. 15. 7.) Tato radost pochází odtud, že obrácení hříšníci obyčejně Bohu tím horlivěji slouží a vroucněji jej milují. (Sv. Řehoř. Vel.) – Bůh obyčejně ukazuje hříšníku po jeho obrácení větší blahovůli než před tím. Otec dal marnotratnému synu zabíti tele a přivésti hudbu; tento otec jest Bůh. (Luk. 15.) Bůh obyčejně navštěvuje každého obráceného vnitřní útěchou, mnohého pak docela zahrnuje velikými milostmi; vzpomeňme na sv. Pavla, kterého docela až do třetího nebe povznesl. (2. Kor. 12. 2.) Odpustí-li lidé těm, kdož je urazili, obyčejně potom již jich tak nemilují, jako dříve. U Boha jest to však docela jinak. „On miluje více ty, kteří se k němu vrátili, než ty, kteří u něho zůstali.“ (Sv. Petr. Dam.). Z této příčiny nazývá sv. Augustin hřích dědičný „šťastnou vinou“.
Spirago, F. Katolický lidový katechismus, část I., Olomouc, 1903.
Pompeo Batoni: Návrat marnotratného syna (1773)
