Infiltrace modernismu do Církve (II.): Liturgická reforma
II. část přepisu přednášky arcibiskupa Lefebvra, Montreal, 1982. Předchozí část.
Nejzávažnějším důsledkem byla liturgická reforma. Byla, jak každý ví, uskutečněna známým knězem Bugninim, který ji připravil dávno dopředu. Již v roce 1955 požádal P. Bugnini Msgr. Pintonella, generálního kaplana italské armády, který během okupace strávil většinu času v Německu, aby mu přeložil protestantské liturgické texty, protože P. Bugnini neuměl německy. Byl to sám Msgr. Pintonello, kdo mi řekl, že pro P. Bugniniho, který byl v té době nevýznamným členem liturgické komise, přeložil protestantské liturgické knihy. Nebyl nikým. Poté se stal profesorem liturgiky na Lateránské univerzitě. Papež Jan XXIII. jej donutil odejít vzhledem k jeho modernismu a progresivismu. A najednou překvapení a je tu zpět jako předseda Komise pro liturgickou reformu. To je opět neuvěřitelné.
Měl jsem sám příležitost vidět, jaký vliv P. Bugnini měl. Člověk se diví, jak se takováto věc mohla udát v Římě. V době těsně po koncilu jsem byl generálním představeným Otců Sv. Ducha a měli jsme schůzi představených v Římě. Požádali jsme P. Bugniniho, aby nám tuto novou mši vysvětlil, protože vůbec nešlo o podružnou věc. Hned po koncilu se proslýchalo o normativní mši, nové mši, Novus Ordo. Co to vše znamenalo?
O tom se na koncilu nemluvilo. Co se stalo? A tak jsme požádali P. Bugniniho, aby přišel a sám podal vysvětlení 84 generálním představeným najednou, mezi nimiž jsem byl i já.
P. Bugnini s velkou sebedůvěrou vysvětlil, jaká má být normativní mše; toto se změní, tamto se změní a vložíme do ní nové Offertorium. Budeme moci zredukovat modlitby Communia. Budeme moci mít několik různých formátů pro začátek mše. Budeme moci říkat mši v národním jazyce. Dívali jsme se jeden na druhého a říkali jsme si: „Ale to není možné!“
Mluvil naprosto tak, jako by nikdy předtím v Církvi neexistovala mše. Mluvil o své normativní mši jako o novém vynálezu.
Já osobně jsem byl tak ohromen, že jsem zůstal němý, ačkoliv jinak obecně hovořím otevřeně, pokud je to otázka toho, že mám odporovat někomu, s kým nejsem ve shodě. Nebyl jsem schopen říci ani slovo. Jak bylo možné, že tomuto člověku zde přede mnou byla svěřena celá reforma katolické liturgie, celá reforma Oběti mše svaté, svátostí, breviáře a všech čtyř modliteb? Kam kráčíme? Kam Církev kráčí?
Dva generální představení měli odvahu promluvit. Jeden z nich se P. Bugniniho zeptal: „Je tato aktivní účast účastí tělesnou, to jest například účastí při hlasitých modlitbách, nebo jde o účast duchovní? V každém případě jste tolik hovořil o účasti věřících, že se zdá, že už nejste schopen odůvodnit mši bez věřících. My benediktini slavíme naše mše bez přispění věřících. Znamená to, že máme přestat s našimi soukromými mšemi, protože nemáme věřící, kteří by se na nich účastnili?“
Opakuji vám zde přesně to, co řekl P. Bugnini. Stále to slyším znít v uších; tolik mě to zasáhlo: „Popravdě, na to jsme nepomysleli,“ řekl!
Potom povstal další a řekl: „Důstojný otče, řekl jste, že potlačíme toto a potlačíme tamto, že nahradíme tuto věc tamtou a pokaždé kratšími modlitbami. Mám dojem, že vaše nová mše by se dala odříkat za deset nebo dvanáct minut, nebo nanejvýš za čtvrt hodiny. To není rozumné. To je k takovému církevnímu aktu neuctivé.“ Odpověděl toto: „Vždycky můžeme něco přidat.“ Je toto pravda? Sám jsem to slyšel. Kdyby ten příběh někdo vyprávěl, asi bych měl pochyby, ale já sám jsem to slyšel.
Potom, v době, kdy se začala tato normativní mše uvádět do praxe, jsem byl tak znechucen, že jsme se s některými kněžími a teology setkali na malé schůzce. Z ní vzešel „Stručný kritický rozbor“ [nového mešního řádu – pozn. překl.], který jsme vzali kardinálu Ottavianimu. Předsedal jsem této malé schůzce. Řekli jsme si: „Musím jít a nalézt kardinály. Nemůžeme tohle nechat bez reakce.“
Osobně jsem tedy šel za státním sekretářem kardinálem Cicognanim a řekl jsem mu: „Vaše Eminence, nedovolíte, aby toto prošlo, viďte? To není možné. Co je tato nová mše? Je to revoluce v Církvi, revoluce v liturgii.“
Kardinál Cicognani, který byl státním sekretářem papeže Pavla VI., sklonil hlavu do dlaní a řekl mi: „Ach, monseigneure, dobře to vím. Naprosto s vámi souhlasím, ale co mohu dělat? P. Bugnini chodí přímo do pracovny Svatého otce a přiměje ho podepsat cokoliv, co chce.“ Byl to kardinál státní sekretář, kdo mi tohle řekl! Státní sekretář, číslo dvě v Církvi po samotném papeži, byl vzhledem k P. Bugninimu postaven do podřadné pozice. Ten mohl vstupovat do papežovy pracovny, kdykoliv chtěl, a přiměl ho podepsat, cokoliv chtěl.
To by vysvětlovalo, proč papež Pavel VI. podepsal texty, které nečetl. Kardinálu Journetovi řekl, že to tak učinil. Kardinál Journet byl hluboký myslitel, profesor na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku a velký teolog. Když kardinál Journet uviděl definici mše v instrukci, která předchází Novus Ordo, řekl: „Tato definice mše je nepřijatelná, musím jet do Říma za papežem.“ Jel za ním a řekl mu: „Svatý otče, nemůžete připustit tuto definici. Je heretická. Nemůžete se podepsat pod takový dokument.“ Svatý otec mu odpověděl (což mi kardinál Jouret neřekl, ale řekl to někomu, kdo mi to opakoval): „Nu, popravdě řečeno jsem jej nečetl. Podepsal jsem jej bez čtení.“ Měl-li P. Bugnini na něj takový vliv, je to očividně možné. Musel Svatému otci říci: „Můžete to podepsat.“ „Ale prošel jste to pečlivě?“ „Ano, klidně to můžete podepsat.“ A on podepsal.
Ale tento dokument neprošel Svatým officiem. Vím to, protože sám kardinál Šeper mi říkal, že nebyl přítomen, když probíhaly korektury Novus Ordo, a že neprošel Svatým officiem. Proto to byl skutečně P. Bugnini, který získal papežův podpis a přiměl jej k němu. Nevíme, ale měl bezpochyby mimořádný vliv na Svatého otce.
Třetí skutečnost, jíž jsem byl svědkem a týká se P. Bugniniho, je také ohromující. Když mělo být vydáno povolení pro přijímání na ruku (což je strašná věc!), řekl jsem si, že nemohu sedět, aniž bych nic neřekl. Musím jet navštívit kardinála Guta – Švýcara – který byl prefektem Kongregace Božského kultu. Proto jsem jel do Říma, kde mě kardinál Gut velmi přátelsky přijal a ihned mi řekl: „Zavolám svého zástupce arcibiskupa Antoniniho, aby také mohl slyšet, co mi musíte říci.“
Jak jsme hovořili, řekl jsem: „Poslyšte, vy, který jste zodpovědný za Kongregaci Božského kultu, schválíte tento výnos, který schvaluje přijímání na ruku? Jen pomyslete na všechna znesvěcení, která tím budou zapříčiněna. Jen pomyslete na nedostatek úcty ke Svátosti oltářní, která se rozšíří v celé Církvi. Nemůžete snad dovolit, aby se taková věc stala. Někteří kněží už začínají tímto způsobem Svaté přijímání podávat. To se musí okamžitě zastavit. A u této nové mše si vždy vybírají nejkratší kánon, což je ten druhý, který je velmi stručný.“
Při tom kardinál Gut řekl arcibiskupovi Antoninimu: „Podívejte, říkal jsem vám, že se tohle stane a kněží si zvolí nejkratší kánon, aby mohli rychleji postupovat a rychleji ukončit mši.“
Poté mi kardinál Gut řekl: „Monseigneure, kdyby se mě někdo zeptal na můj názor (když řekl „někdo“, mluvil o papeži, protože kromě papeže nad ním nebyl nikdo s vyšším postavením), ale nejsem si jist, že se to po mě chce (nezapomeňte, že byl prefektem Kongregace Božského kultu a byl zodpovědný za vše, co mělo vztah k bohoslužbě a liturgii!), ale pokud by se mě na něj papež ptal, klekl bych si před papežem na kolena, monseigneure, a řekl bych mu: ‚Svatý otče, nedělejte to, nepodepisujte tento výnos.‘ Klekl bych si na kolena, monseigneure. Ale nevím, zda se mě na můj názor zeptá. Protože já nejsem ten, kdo zde velí.“
To jsem na vlastní uši slyšel. Narážel tím na Bugniniho, kdo byl třetím v Kongregaci Božského kultu. Byl zde především kardinál Gut, pak arcibiskup Antonini a pak P. Bugnini, předseda Liturgické komise. To jste měli slyšet! Nyní bohužel chápete můj postoj, když mi říkají, že jsem opozičníkem a neposlušným rebelem.
Infiltrátoři v Církvi chtějí její zničení
Ano, jsem rebel. Ano, jsem opozičník. Ano, jsem neposlušný k lidem, jako jsou tihle Bugniniové. Protože oni infiltrovali Církev, aby ji zničili. Neexistuje žádné jiné vysvětlení.
Přispějeme tedy ke zničení Církve? Řekneme: „Ano, ano, amen.“, dokonce, i když je to nepřítel, kdo proniknul přímo ke Svatému otci, a který je schopen přimět Svatého otce podepsat, co chce? My skutečně nevíme, pod jakým tlakem to učinil. Existují skryté věci, které nám jistě unikají. Někteří říkají, že jde o zednářství. Nevím. V každém případě je to záhada.
Jak může kněz, který není kardinálem, dokonce není ani biskupem, a který byl v té době ještě velmi mladý a byl povýšen proti vůli papeže Jana XXIII. (který jej vyhnal z Lateránské univerzity), jak může takový kněz vystoupat až úplně na vrchol, aniž by bral ohled na kardinála státního sekretáře, ani na kardinála prefekta Kongregace Božského kultu? Jak může chodit přímo ke Svatému otci a přimět jej podepsat co chce? Taková věc byla vždy předtím ve Svaté Církvi nevídaná. Vše by mělo projít přes příslušné autority. Proto existují komise. Složky jsou v nich studovány. Ale tento člověk byl všemocný!
Byl to on, kdo přivedl protestantské pastory, aby změnili naši mši. Nebyl to kardinál Gut. Nebyl to kardinál státní sekretář. Dokonce to asi nebyl ani papež. Byl to on. Kdo je tento Bugnini? Jednoho dne mi bývalý opat v Bazilice svatého Pavla za hradbami, benediktýn, který byl předchůdcem P. Bugninho v čele Liturgické komise, řekl: „Monseigneur, nemluvte mi o P. Bugninim. Vím toho o něm příliš mnoho. Neptejte se mě na něj.“ Odpověděl jsem: „Řekněte mi to. Musím to vědět. Pravda musí být odkryta.“ Pravděpodobně to byl on, kdo požádal Jana XXIII., aby jej poslal pryč z Lateránské univerzity.
Všechny tyto věci nám ukazují, že nepřítel proniknul přímo do Církve, jak to říkal už Pius X. Je na nejvyšších místech, jak ohlásila Naše Paní z La Salette, a jak nám bezpochyby říká třetí fatimské tajemství.
Jestliže je nepřítel skutečně v Církvi, musíme ho poslouchat? „Ano, protože reprezentuje papeže,“ je častá odpověď. Za prvé tohle vůbec nevíme, protože přesně nevíme, co si papež myslí.
Mám však některé osobní důkazy, že papež Pavel VI. byl velmi ovlivněn kardinálem Villotem. Říkalo se, že kardinál Villot je zednářem. Nevím. Existují zvláštní skutečnosti. Byly ofoceny dopisy zednářů adresované kardinálu Villotovi. Nemám pro to důkaz. V každém případě měl kardinál Villot značný vliv na papeže. Soustředil všechnu moc v Římě ve svých rukách. Stal se mnohem větším vládcem než papež. Vím, že všechno muselo jít přes něj.
Jednoho dne jsem šel navštívit kardinála Wrighta kvůli kanadskému katechismu. Řekl jsem mu: „Podívejte se na tento katechismus. Víte o těch knížečkách? Je odporné, že se děti učí, že se musí odpoutat. Musí se odpoutat od rodiny, od společnosti, od tradice. ..toto je katechismus, který se děti v Kanadě učí, a má imprimatur Msgr. Couderca. Vy jste zodpovědný za katechismus na celém světě. Souhlasíte s tímto katechismem?“ „Ne, ne,“ řekl mi. „Tento katechismus není katolický.“ – „Není katolický! Řekněte to tedy okamžitě kanadské biskupské konferenci. Řekněte jim, aby zastavili tento katechismus a hodili ho do ohně a vzali si skutečný katechismus.“ Odpověděl mi: „Jak bych já mohl vzdorovat biskupské konferenci?“
Načež jsem řekl: „Pak je konec a odbyto. V Církvi už neexistuje autorita. Je konec a odbyto. Jestliže Řím už nemůže nic říci biskupské konferenci, dokonce i když jde o proces, který ničí víru dětí, pak je to konec Církve.“
Zde se teď nacházíme. Řím se bojí biskupských konferencí. Tyto konference jsou odporné. Ve Francii se biskupská konference angažovala v kampani ve prospěch antikoncepce. Myslím si, že je zapojila socialistická vláda, která v televizi neustále inzeruje slogan: „Berte pilulky, abyste předešli potratům.“ Nemají nic lepšího na práci, než prosazovat šílenou propagandu ve prospěch pilulek. Hradí pilulky teprve dvanáctiletým děvčatům, aby se předešlo potratům! A biskupové to schvalují! Oficiální dokument ve prospěch antikoncepce lze nalézt v tulleském diecézním zpravodaji, což je má bývalá diecéze, jejíž zpravodaj stále dostávám. Pochází to od biskupa Bruneaua, bývalého generálního představeného sulpiciánů. Je to údajně jeden z nejlepších biskupů Francie. Tak to je!
Proč jsem neposlušný?
Co je zákon? Co je výnos? Co zavazuje k poslušnosti? „Zákon“, říká Lev XIII., je příkazem rozumu konat správné, a zakazuje jednat zvráceně. To je tak zřejmé, že je-li nařízen příkaz směřující ke zlu, pak již nejde o zákon. Lev XIII. to řekl explicitně ve své encyklice „Libertas“. Zákon, který není pro obecné dobro, není zákonem. V důsledku toho jej člověk nemusí uposlechnout.
Mnozí římští odborníci na kanonické právo říkají, že Bugniniho mše není zákonem. Neexistoval žádný zákon pro novou mši. Jedná se prostě jen o dovolení nebo souhlas. Přijměme z argumentačních důvodů, že byl vydán takový zákon, který pochází z Říma a je příkazem rozumu konat správné a nikoliv zvrácené. Ale nová mše je procesem ničícím Církev, ničícím víru. To je zřejmé. Montrealský arcibiskup, arcibiskup Gregoire, byl v dopise, který byl publikován, velmi odvážný. Je jedním z nemnoha biskupů, který se odvážil napsat dopis, v němž odsoudil špatnosti, jimiž Církev v Montrealu trpí. „Jsme velice zarmouceni, když vidíme, že mnozí věřící opustili farnosti. Toto přisuzujeme z velké části liturgické reformě.“ Měl odvahu to říci.
V Církvi existuje skutečný komplot ze strany kardinálů, jako jsou kardinál Knox, který provedl onen proslulý celosvětový průzkum ohledně tridentské mše. Šlo o jasnou a očividnou lež, která měla ovlivnit papeže Jana Pavla II., který pak řekl: „Jestliže existuje jen tak malý počet věřících, kteří chtějí tradici, zanikne sama od sebe. Jeho průzkum neměl smysl.“ Přesto byl papež, když mě v listopadu 1978 přijal na audienci, připraven podepsat dohodu, podle níž by kněží mohli sloužit mši, kterou si vyberou. Byl připraven to podepsat.
Ale v Římě existuje skupina kardinálů ostře se stavějících proti tradici. Mezi nimi jsou kardinál Casaroli, kardinál prefekt Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, a kardinál Baggio, prefekt Kongregace pro biskupy, který má velmi významnou odpovědnost za nominace biskupů. Dále je to Virgilio Noe, který je zástupcem prefekta Kongregace Božského kultu a který je snad dokonce horší než Bugnini. A dále je to kardinál Hamer, belgický biskup, který je druhou nejvýše postavenou osobou ve Svatém officiu. Pochází z regionu kolem Lovaně a je prodchnutý všemi modernistickými myšlenkami Lovaně. Ti se ostře stavěli proti tradici. Neradi nás slyší o tom mluvit. Věřím, že kdyby mohli, tak by mě uškrtili.
Pokračování – následující část >
Převzato z blogu REX!
