Infiltrace modernismu do Církve (III.)

III. část přepisu přednášky arcibiskupa Lefebvra, Montreal, 1982. 

Předchozí části: I. část, II. část. 

Ponechejte nám alespoň svobodu

Spolčují se proti mně, jakmile zjistí, že vyvíjím úsilí, abych od Svatého otce získal svobodu pro tradici. Jen nás nechte na pokoji, jen nás nechte modlit se, jako se katolíci modlili po staletí, jen nás nechte pokračovat v tom, co vy sami jste se v semináři naučili, jen nás nechte pokračovat v tom, co jste se sami naučili, když jste byli mladí, to jest v tom nejlepším způsobu posvěcování sebe sama.

Toto nás učili v semináři. To jsem učil, když jsem byl knězem. Když jsem se stal biskupem, sám jsem tohle řekl svým kněžím, všem svým kněžím a všem svým seminaristům. Tohle musíte udělat, abyste se stali světcem. Milujte Svatou mešní Oběť, kterou nám Církev dává. Buďte věrní jejím svátostem a jejímu katechismu a zvláště nic neměňte. Držte se tradice. Držte se tradice, která trvala po dvacet století. To je to, co nás posvěcuje. To je to, co posvěcovalo světce. Ale nyní se vše změnilo. To nejde. Prostě nám ponechejte alespoň svobodu!

Samozřejmě, že když oni tohle slyší, okamžitě jdou za Svatým otcem a říkají mu: „Arcibiskupu Lefebvrovi nic nedovolujte, tradici nic neschvalujte. Zvláště pak neustupujte.“

Protože jsou to nejvýznamnější kardinálové, jako je kardinál Casaroli, státní sekretář, papež se toho nedováží. Existují kardinálové, kteří by byli spíše pro dohodu, jako je kardinál Ratzinger. On nahradil kardinála Šepera, který zemřel v roce 1981. Nicméně kardinál Ratzinger byl v době koncilu velmi liberální. Byl přítelem Rahnera, Hanse Künga a Schillebeeckxe. Ale jeho jmenování za arcibiskupa mnichovské diecéze mu, zdá se, poněkud otevřelo oči. Dnes si je jistě mnohem více vědom nebezpečí reforem a mnohem více chce návrat k tradičním pravidlům, spolu s kardinálem Palazzinim, který vede Kongregaci pro svatořečení, a kardinálem Oddim, který vede Kongregaci pro klérus. Tito tři kardinálové by byli nakloněni tomu, poskytnout nám volnost. Ale ti ostatní mají stále velký vliv na Svatého otce…

Před pěti týdny jsem byl v Římě, abych navštívil kardinála Ratzingera, který byl jmenován na místo kardinála Šepera jako osobní prostředník pro vztahy s Bratrstvem a se mnou. Kardinál Šeper byl jmenován při příležitosti audience, kterou mi poskytl papež Jan Pavel II. Papež povolal kardinála Šepera a řekl mu: „Vaše Eminence, budete mít za úkol udržovat vztahy mezi arcibiskupem Lefebvrem a mnou. Budete mým prostředníkem.“ Nyní jmenoval kardinála Ratzingera.

Jel jsem jej navštívit a hovořil jsem s ním hodinu a tři čtvrtě. Kardinál Ratzinger se jistě zdá mnohem pozitivnější a ochotnější dosáhnout dobrého řešení. Jedinou těžkostí, která zůstává dosti obtížnou, je mše. Konec konců vše to hned od počátku bylo vždy otázkou mše.

Oni totiž vědí, že nejsem proti koncilu jako celku. Existují ale jisté věci, které z koncilu nemohu přijmout. Nepodepsal jsem schéma o náboženské svobodě. Nepodepsal jsem schéma o Církvi v současném světě. Ale nedá se říci, že jsem proti koncilu jako celku. To jsou věci, které nemohou být přijaty, protože odporují tradici. To by je ale nemělo příliš znepokojovat, protože sám papež řekl: „Na koncil se musí nahlížet ve světle tradice.“ Má-li být koncil přijat ve světle tradice, pak se vůbec neznepokojuji.

Ochotně to podepíšu, protože vše, co odporuje tradici, se musí jasně odmítnout. Během audience, kterou mi papež poskytl (18. listopadu 1978 – pozn. editora), se mě zeptal: „Jste připraven podepsat tuto formulaci?“ Odpověděl jsem: „Vy sám jste ji použil a já jsem připraven ji podepsat.“ On pak řekl: „Pak tedy mezi námi neexistují věroučné rozdíly?“ Odpověděl jsem: „Doufám, že ne.“ – „Jaký problém zbývá? Uznáváte papeže?“ – „Samozřejmě, že uznáváme papeže a modlíme se v našich seminářích za papeže. Naše semináře jsou asi jediné na světě, kde se modlí za papeže. Chováme velkou úctu k papeži. Pokaždé, když mě papež požádal, abych přijel, vždy jsem přijel. Ale existuje potíž, která se týká liturgie,“ řekl jsem mu, „která je skutečně velmi důležitá. Nová liturgie postupně ničí Církev a semináře. Je to velmi důležitá otázka.“ – „Ale vůbec ne. Je to disciplinární otázka. Vůbec není důležitá. Jestli je toto jediný problém, pak věřím, že jej můžeme dát do pořádku.“

A papež zavolal kardinála Šepera, který okamžitě přišel. Kdyby býval nepřišel, věřím, že by byl papež připraven podepsat dohodu. Kardinál Šeper přišel a papež mu řekl: „Věřím, že by nemělo být tak obtížné uzavřít dohodu s arcibiskupem Lefebvrem. Myslím, že se můžeme dobrat shody. Je tu jen otázka liturgie, která je poněkud ožehavá.“ – „Ale nic arcibiskupu Lefebvrovi nepovolujte,“ zakřičel kardinál. „Z tridentské mše si dělají svůj prapor.“ – „Prapor?,“ řekl jsem. „Ale samozřejmě, že je mše naším praporem víry, mysteriem fidei. Je velkým tajemstvím naší víry. Je zřejmé, že je naším praporem, protože je vyjádřením naší víry.“

To na Svatého otce učinilo hluboký dojem a zdálo se, že se okamžitě proměnil. Podle mého názoru to ukázalo, že papež není silným mužem. Kdyby byl silným mužem, byl by řekl: „Jsem to já, kdo v této věci rozhoduje. Dáme věci do pořádku.“ Ale ne. Okamžitě to vypadalo jako by se bál. Stal se ustrašeným, a když opustil úřadovnu, řekl kardinálovi Šeperovi: „Můžete si teď hned promluvit. Můžete se pokusit uzavřít s arcibiskupem Lefebvrem dohodu. Můžete tu zůstat. Ale já musím jít za kardinálem Baggiem. Má spoustu složek týkajících se biskupů, které mi musí ukázat. Musím odejít.“ Když odcházel, řekl mi: „Dost, monseigneure, dost.“ Byl jako vyměněný. Během pár minut se zcela změnil.

Právě při této audienci jsem mu ukázal dopis, který jsem obdržel od jednoho polského biskupa. Rok předtím mi napsal, aby mi pogratuloval kvůli semináři, který jsem založil v Écône, a kvůli kněžím, které formuji. Přál si, abych zachoval starou mši se vší její tradicí. A doplnil, že není jediný. Je nás několik biskupů, kteří vás obdivujeme, kteří obdivujeme váš seminář, formování, které poskytujete vaším kněžím a tradici, kterou v Církvi zachováváte. Protože my jsme vázáni používat novou liturgii, která naše věřící připravuje o víru.

To řekl onen polský biskup. Vzal jsem ten dopis s sebou, když jsem jel navštívit Svatého otce, a říkal jsem si: „ Jistě se mnou bude mluvit o Polsku.“ Nemýlil jsem se. Řekl mi: „Ale víte, v Polsku jde vše dobře. Proč nepřijmete ty reformy? V Polsku nejsou žádné problémy. Lidé jednoduše litují, že přišli o latinu. My jsme na latině velmi lpěli, protože nás pojila s Římem a my jsme velmi římští. Je to škoda, ale co můžeme dělat? V seminářích, ani v breviáři, ani ve mši už není žádná latina. Je to celkem nešťastné, ale tak to prostě je. Vidíte, v Polsku byly tyto reformy zavedeny a nevyvolaly žádné těžkosti. Naše semináře jsou plné a naše kostely jsou také plné.“

Řekl jsem Svatému otci: „Dovolte mi, abych vám ukázal dopis, který jsem obdržel z Polska.“ Ukázal jsem mu jej. Když viděl jméno onoho biskupa, řekl: „Ach, toto je největší nepřítel komunistů.“ – „To je dobrá reference,“ řekl jsem. Papež si dopis pozorně četl. Pozoroval jsem jeho tvář, abych viděl, jak bude reagovat na slova, která byla v dopise dvakrát opakována: „My jsme vázáni používat liturgické reformy, které naše věřící připravují o víru.“ Tohle papež jistě nemůže přijmout. Nakonec mi řekl: „Obdržel jste tento dopis v této podobě?“ – „Ano, toto je fotokopie, kterou jsem vám přinesl.“ – „To musí být padělek,“ odpověděl.

Co jsem mohl říci? Už jsem neměl co říci. Papež mi řekl: „Víte, komunisté jsou velmi vychytralí ve svém úsilí vyprovokovat rozdělení mezi biskupy.“ Podle něj to tedy byl dopis vykonstruovaný komunisty a poté mi zaslaný. O tom velice pochybuji. Tento dopis byl odeslán z Rakouska, protože si umím představit, že autor se obával, že komunisté by jej mohli zadržet a pak by nedorazil. Proto jej poslal z Rakouska. Biskupovi jsem odepsal, ale už jsem od něj nikdy nic dalšího neobdržel.

Tím vším chci říci, že si myslím, že dokonce i v Polsku existují hluboká rozdělení. Navíc zde vždy existovala rozdělení mezi „mírovými“ kněžími a těmi, kteří se chtějí pevně držet tradice. To je za železnou oponou tragédie.

Komunistický vliv na Řím

Měli byste si přečíst knihu „Moskva a Vatikán“ od jezuity P. Lepidiho. Je výjimečná. Ukazuje vliv, který měli komunisté v Římě, a to, jak byli odpovědní za jmenování biskupů a dokonce i kardinálů: kardinála Lekaie a kardinála Tomáška. Kardinál Lekai byl nástupcem kardinála Mindszentyho, a kardinál Tomášek byl nástupcem kardinála Berana. Kardinál Mindszenty a kardinál Beran byli hrdiny a mučedníky víry. Byli nahrazeni „mírovými“ kněžími, kteří byli především odhodláni dojít shody s komunistickou vládou, která pronásledovala tradiční kněze. Tito tradiční kněží tajně křtili na venkově nebo tajně učili katechismus a pokračovali ve své práci pastýřů katolické Církve, a přesto byli pronásledováni svými biskupy, kteří jim říkali: „Nemáte právo nerespektovat nařízení komunistické vlády. Uvádíte nás v nemilost, když konáte proti jejím zákonům.“

Ale tito kněží byli připraveni dát svůj život, aby zachovali víru dětem, aby zachovali víru v rodinách, a aby podávali svátosti těm, kdo je potřebovali. Samozřejmě, že v těchto zemích se muselo vždy žádat o povolení, jestliže někdo chtěl přinášet Svátost oltářní do nemocnice nebo dělat cokoliv jiného. Jakmile tito kněží vyšli ze sakristie, měli povinnost požádat komunistickou stranu, zda jim dá povolení činit to nebo ono. To bylo nemožné. Lidé umírali bez svátostí. Děti již nebyly vychovávány křesťansky. A tak kněží museli konat tyto věci tajně. Jestliže byli chyceni, bylo to často proto, že je perzekuovali sami biskupové. To je děsivé.

Ani kardinál Wysziński, ani kardinál Slipyj, ani kardinál Mindszenty, ani kardinál Beran by nikdo takovou věc neudělali. Oni naopak povzbuzovali kněze a říkali jim: „Pokračujte, pokračujte. Jestliže vás zavřou do vězení, splnili jste vaši povinnost kněze. Jestliže máte umřít jako mučedníci, budou z vás mučedníci.“

To ukazuje, jaký měli komunisté vliv na Řím. Jen dost těžko si to můžeme představit. Nemůžeme tomu dokonce ani uvěřit.

Nikdy jsem nebyl proti papeži. Nikdy jsem neřekl, že papež není papežem. Jsem zcela za papeže, za nástupce Petrova. Nechci se oddělit od Říma. Ale jsem proti modernismu, progresivismu a všem špatným destruktivním vlivům, které protestantismus má skrze tyto reformy. Jsem proti všem těmto reformám, které nás otravují a otravují život věřících.

A proto mi říkají: „Vy jste proti papeži.“ Ne, já nejsem proti papeži. Naopak, přicházím, abych pomohl papeži. Papež totiž nemůže být modernistou, nemůže být progresivistou. Dokonce, i když sebou nechá vláčet, je to slabost. I to se může stát. Svatý Petr byl také slabý, pokud se týkalo Židů. A svatý Pavel mu to přísně vytýkal: „Nejdou přímo za pravdou evangelia,“ (Ga 2:14 –) řekl svatému Petrovi. Svatý Petr byl papežem a svatý Pavel mu vytýkal. A činil to důrazně: „nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi.“ Říct toto papeži byla vážná věc.

Sv. Kateřina Sienská také důrazně vytýkala několika papežům. My musíme zaujímat tentýž postoj. My říkáme: „Svatý otče, neplníte svou povinnost. Musíte se vrátit k tradici a nechat se pronásledovat od všech těch kardinálů a biskupů, kteří jsou modernisty a chtějí přivodit zkázu Církve.“

Jsem si jistý, že ve svém srdci má papež hlubokou starost a že hledá prostředky k obnově Církve. Doufám, že za pomoci našich modliteb a obětí a modliteb těch, kteří milují Svatou Církev a milují papeže, uspějeme.

Pokud jde o mě, nechci, aby mě lidé nutili říkat, že nová mše sice není dobrá, ale že je prostě jen méně dobrá než tradiční mše. To říci nemohu. Nemohu říci, že tyto moderní svátosti jsou dobré. Byly stvořeny protestanty. Byly stvořeny Bugninim. A Bugnini sám řekl 19. března 1965, jak se můžete dočíst v „L´Osservatore Romano“ a v „Documentation Catholique“, kteréžto časopisy publikovaly překlad Bugniniho proslovu, toto:

„Musíme z našich katolických modliteb a z katolické liturgie odstranit vše, co může být stínem překážky pro naše oddělené bratry, to jest pro protestanty.“

To bylo 19. března 1965, těsně před všemi reformami. Můžeme jít za protestanty a zeptat se jich na postoj ohledně Svaté mešní Oběti, ohledně katechismu? Nelíbí se vám to či ono? … Nu, tak my to potlačíme. – To není možné. Asi by nebylo heretické to učinit, ale katolická víra by byla redukována. A tak už lidé nevěří v předpeklí, očistec a peklo. Už se nevěří v dědičný hřích, ani v existenci andělů. Nevěří se v milost. Lidé už nemluví o tom, co je nadpřirozené. Naše víra je ničena.

A tak my musíme v úplnosti zachovávat naši víru a modlit se k blahoslavené Panně Marii. Chceme se ujmout obřího úkolu a bez pomoci dobrého Pána jej nikdy nebudeme schopni uskutečnit. Jsem si zajisté vědom své slabosti a své izolace. Co mohu sám učinit ve srovnání s papežem nebo kardinály? Nevím. Jdu jako poutník se svým poutním procesím. Říkám: „držte se víry“. Držte se víry. Raději se staňte mučedníky, než byste opustili svou víru. Musíte se držet svátostí a Svaté mešní Oběti.

Nemůžete říkat: „Ale nyní je vše jiné. Nakonec to není až tak špatné. Pokud jde o mě, já mám pevnou víru a sotva ji ztratím.“ Je totiž jasné, že ten, kdo běžně navštěvuje novou mši a užívá nové svátosti, podstupuje postupnou změnu mentality. Po několika letech, když se zeptáte někoho, kdo pravidelně chodí na tuto novou ekumenickou mši, stane se zřejmým, že přijal jejího ekumenického ducha. To znamená, že skončí tím, že bude klást všechna náboženství na stejnou úroveň. Bude-li tázán, zda se někdo může spasit skrze protestantismus, skrze buddhismus nebo skrze islám, odpoví: „Ale jistě. Všechna náboženství jsou dobrá.“ A tady to máte. Stal se liberálem a protestantem a není už katolíkem.

Existuje pouze jediné náboženství. Neexistují dvě. Jestliže je Náš Pán Bohem a založil náboženství, katolické náboženství, nemůže existovat žádné jiné náboženství. To není možné. Jiná náboženství jsou falešná. Proto kardinál Ottaviani použil titul: „O náboženské toleranci“.

Omyly mohou být tolerovány, když se jim nedá předejít. Ale nemohou být postaveny na stejnou úroveň jako pravda. Pak by neexistoval žádný misijní duch. Misijní duch by pak nebyl možný. Jestliže všechna falešná náboženství spasí duše, proč pak chodit na misie? Co tam člověk bude dělat? Musíme lidi tam jen ponechat v jejich náboženství a oni se sami spasí. To není možné.  Co to tedy Církev vykonávala po dvacet století? Proč všichni ti mučedníci? Proč byli všichni zmasakrováni na misiích? Plýtvali misionáři časem? Plýtvali mučedníci svou krví a svými životy? To nemůžeme přijmout.

Musíme zůstat katoličtí. Posun k ekumenismu je velice nebezpečný. Člověk snadno upadne do náboženství, které již není katolickým náboženstvím.

Já si zajisté přeji, aby všichni mohli být svědky Našeho Pána, katolické Církve, víry a katolicismu, dokonce i když budeme opovrhováni a uráženi v novinách, farnostech a kostelích. Co na tom sejde? Jsme svědky katolické Církve. Jsme pravými syny katolické Církve a pravými syny blahoslavené Panny Marie.

Převzato z blogu REX!