Inspirace Písma svatého

Učení Církve o inspiraci Písma svatého

Katolická církev prohlásila se svou autoritou o Písmě svatém a jeho božském charakteru toto:

I. Spisy proroků a apoštolů jsou Písma svatá. Jinými slovy: Církev má pod svou péčí některé posvátné knihy, ve kterých jest částečně obsažena „veritas et disciplina“ Kristova: „perspiciens hanc veritatem et disciplinam contineri in libris scriptis et sine scripto traditionibus“ (Conc. Trid. sess. IV).

II. Původcem posvátných knih je Bůh. Církev prohlašuje, že spisy i tradice církevní byly dány „Spiritu Sancto dictante“, od samého Boha, který jest původcem všech takových spisů a tradic, Starého i Nového zákona: „omnes libros tam Veteris quam Novi Testamenti, cum utriusque unus Deus sit auctor“ (Contra haer. lib. II, c. 47). Vnuknutí zavírá v sobě trojí působení Ducha svatého na ducha svatých spisovatelů: předně popud, aby psali o tom, co jim naznačí Bůh; dále vnuknutí předmětu, o němž mají psáti, ať je to zjevení pravd dosud neznámých, nebo vnuknutí věcí, které už znali; a konečně pomoc, vylučující možnost omylu, když psali, cokoli jim Duch Boží vnukl, aby napsali.

III. Posvátných knih je tolik a tolik a jmenují se tak a tak, to jest: Církev stanovila kánon zákona Starého i Nového. Kánon stanovený od sněmu tridentského jest týž jako kánon stanovený sněmem florentinským ve století čtrnáctém, cařihradským ve století šestém, kartaginským ve století čtvrtém, jakož i jak byl stanoven papežskými výnosy svatého Innocence a svatého Gelasia. Vnitřní i zevnější pravost každého jednotlivého spisu Nového zákona byla známa těm a od nich zaručena, jimžto jej předali rozliční inspirovaní spisovatelé. Výměnou těchto svědectví i sebráním knih takto ověřených utvořila Církev kánon, jimž uznala zjevení, kterého se jim dostalo, a rozšířila jej po celém světě, dříve ještě, než kánon byl sebrán. Tento spis shodoval se se vznešeným originálem, tak jako odpovídala archa úmluvy vzoru, který byl na hoře ukázán Mojžíšovi. Církev jest jediným rozhodčím vnitřní autenticity, ona jediná zná rukopis spisovatele posvátných knih i vlastní tahy Ducha Božího.

IV. Tyto knihy jest považovati za svaté a kanonické i v celku i ve všech jejich dílech – „libros integros cum omnibus suis partibus“, to jest, že byly vnuknuty a původcem mají Boha; tím bylo zamítnuto mínění, jako by některá část těchto knih byla původu lidského nebo že by se tam mohla najíti nějaká nepravda neb omyl. Ačkoli se toto prohlášení vztahuje výslovně na latinský překlad, zvaný Vulgáta, vztahuje se a fortiori i na svatá Písma obiective sumptas; jsou i ta postavena pod ochranu kletby.

V. Autentickým jest latinský překlad pod názvem Vulgáta „pro authentica habeatur“. Církev, prohlásivši Vulgátu za autentickou, neřekla tím, že by byl nynější text prost nejistoty. Slovem „autentický“ chce Církev říci: věrohodný ve smyslu právní vědy, kde autentický dokument znamená spis, který je rozhodný jako důkaz. Takovými spisy jsou předně autografy či původní rukopisy; dále kopie či opisy souhlasící s originály; a konečně překlady, které se nazývají autentickými v širším smyslu, je-li zajištěn souhlas jejich obsahu s originály.

Autenticita je buď vnitřní, nebo zevnější. Vnitřní autenticita u rukopisů znamená, že je to původní rukopis spisovatelův; u opisů a překladů, že souhlasí s originálem. Zevnější autenticita je zevní důkaz, jímžto zjištěna jest autenticita vnitřní. Dále se dělí autenticita na absolutní a relativní. Absolutní autenticita značí souhlas s originálem jak ve formě, tak i v obsahu, a to i ve věcech velmi důležitých i ve věcech méně důležitých; krátce ve všem, co činí dokonalost originálu, takže je vyloučena jakákoli chyba nebo nedostatek. Relativní autenticita znamená souhlas spisu jako celku, při čemž menší nedostatky nebo nesprávnosti vyloučeny nejsou. Prohlásila-li tedy Církev Vulgátu za autentickou, znamená to, že Vulgáta souhlasí se spisy původními, že tyto nebyly porušeny ani ze zlomyslnosti, ani z nedbalosti překladatelů.

Teologové velmi slavní praví, že toto prohlášení znamená, že tato autenticita není absolutní, takže by se vztahovala na každé jota a každou tečku, nýbrž že je relativní, vztahujíc se na podstatný obsah a hlavní části textu – to jest na učení víry i mravů, na všecky dějiny, události a výroky v ní obsažené. A v tomto smyslu prohlásil sněm tridentský Vulgátu za autentickou; tím však nezbavil autenticity spisy řecké či hebrejské. A to je tím zřejmější, že byla uveřejněna dvě vydání Vulgáty; první na rozkaz Sixta V., druhé na rozkaz Klementa VII. s četnými opravami textu. Církev dosud neprohlásila o žádném textu, že by byl prost omylů z překladu nebo opisování, ani že by opisovači a překladatelé byli prosti možnosti omylu.

Vývoj názoru na rozsah inspirace

Církev katolická, zdědivši kánon knih hebrejských a helénistických, zdědila s nimi i víru v inspiraci, všeobecně rozšířenou mezi Židy, kteří věřili, že působnost Ducha svatého se vztahuje na všechen obsah i formu Písma svatého. To bylo zřejmě věrou i prvních křesťanských spisovatelů. Spisy Otců, východních i západních, ukazují, že byli přesvědčeni, že vnuknutí Ducha svatého se prostírá na celé Písmo svaté co do obsahu i co do formy, takže jest úplně proniknuto Duchem, hlasem i vážností Boží.

Sv. Irenej praví: „Písma svatá jsou dokonalá, byvše diktována Slovem Božím a Jeho Duchem.“ (Contra haer. lib. II, c. 47)

Sv. Makarius dí: „Bůh, Král, poslal lidem Písma svatá jako své dopisy.“ (Hom. 39, p. 476)

Sv. Jan Chrysostom píše: „Co hlásá Písmo svaté, hlásal Pán.“ (Hom. de Laz. t. I, p. 755) a jinde: „Vše, co je v Písmě, musíme zkoumati pečlivě; neboť vše je diktováno od Ducha svatého a nic tam není napsáno nadarmo.“ (Hom. 36 in st. Joan.) A ještě jinde: „Ústa prorokova jsou ústa Boží.“ (Hom. 19 in Act. Ap.) „Písmo svaté nepraví nic neurčitě nebo bez úmyslu, nýbrž každá slabika a každé znamení je skryté tajemství.“ (Hom. 18 in Gen.) „Ani jota, ani tečka není v Písmě svatém nadarmo.“ (Hom. 21 et 42 in Gen.) Takových míst by bylo lze uvésti nesčetně mnoho.

Sv. Basil praví: „Nechať tedy pro nás rozhodne Písmo svaté, které jest vnuknuto od Boha.“ (Ep. ad Eustach.)

Sv. Řehoř Naziánský prohlašuje: „My však, kdož rozšiřujeme působení Ducha svatého i na každý, byť nejmenší bod Písma svatého, nepřipustíme nikdy – neboť by to nebylo správné – že by i nejnepatrnější, v nich uvedené skutky byly napsány bez úmyslu.“ (Or. II, s. 105, t. 1, p. 60)

Sv. Řehoř z Nissy dí: „Všecky výroky Písma sv. jsou výroky Ducha svatého. Proto byli svatí Proroci, Bohem naplnění, nadšení mocí Ducha svatého, a proto se také praví, že celé Písmo svaté je vnuknuto od Boha.“ (Or. VI cont. Eun. t. II, p. 505)

Sv. Jan z Damašku praví: „Zákon, proroci, evangelisté, apoštolové, duchovní pastýři a učitelé církevní mluvili skrze Ducha svatého, takže celé Písmo svaté jest vnuknuto od Boha, a tudíž nepochybně prospěšné.“ (De fide orthod. l. IV, c. 17)

Sv. Augustin praví o Písmě svatém: „V něm mluví sám Bůh.“ (Confess. l. XIII, c. 44, t. I, p. 241) „Písmo svaté je rukopis Boží.“ (Enarr. in Psal. 144, c. 17, t. IV, p. 1620) „Úctyhodné psaní i pero Ducha Božího.“ (Confess. lib. VII, c. 27, t. I, p. 143) „Jakmile se zatřese vážností Písma svatého, zakolísá víra.“ (De doctr. christ. lib. I, c. 41, t. III, p. 18) „Ti, kdož připisují Písmu svatému nějakou nesprávnost, pracují na zkáze vážnosti Písma sv.“ (De s. Virg., c. 17, t. VI, p. 348) „V Písmě svatém není místa k opravám nebo pochybnostem.“ (Con. Faust., lib. 11, c. 4–5, t. VIII, p. 221–222)

Sv. Řehoř Velký dí: „Původcem této knihy je Duch svatý. Napsal to, co nadiktoval. Nadchnuv je při psaní, psal sám.“ (Mor. in Job. praef., c. 1, s. 2, t. I, p. 7) „Vše, co Otcové vyslovují ve svých posvátných výrocích, nepraví sami ze sebe, ale přijali to od Boha.“ (In prim. Reg., lib. III, c. I, s. 8, t. III, p. 2, 115)

Sv. Ambrož, mluvě o svatopiscích, dí: „Jejich spisy nebyly plodem umění, nýbrž milosti. Neboť napsali jen to, co jim vnukl psáti Duch svatý.“ (Epp. clas. I. ep., lib. VIII, s. I, t. III, p. 817)

Je zřejmo, že všichni tito Otcové ani nepomyslili na omyl nebo nejistotu ve svatém textu, nýbrž rozšířili diktování Ducha svatého na všechen rozsah knih Starého a Nového zákona jakožto na prosté slovo Boží. Nutno je míti za zástupce názoru, jaký měla celá Církev v dobách, nežli nastal spor o povaze inspirace. Následující období tohoto předmětu je doba zkoumání povahy a hranic inspirace a od koncilu tridentského je mezi teology dvojí názor.

Prvý názor jest názorem starších spisovatelů, kteří tvrdí, že každá část a každé slovo kanonických knih je diktováno od Ducha svatého. Takto mluvila většina církevních Otců západních i východních, ač netvrdíme, že to byl jejich názor, protože je patrno, že měli pouze úmysl dokázati, že kanonické knihy jsou slovem Božím, ale nedotýkali se analyticky otázek, které vnutila pozdější kritika scholastickým teologům. Habert podává tento názor takto: „Tostatus (ad IV. Mojž. kap. 11), Estius (ad II. Tim. kap. 3) i mnoho jiných vážených teologů tvrdí, že každičké slovo je vnuknuto a diktováno od Ducha svatého, takže se mu musí připsati i složení a sloh.“ (Pro leg. in theol. pp. 41, 42) Melchior Canus je téhož názoru. Připomenuv a zamítnuv ve své knize mínění „těch, kteří myslí, že svatopisci v knihách kanonických nemluví vždy z Ducha svatého“, praví: „Každá část knih kanonických byla napsána za přispění Ducha svatého.“ A pak dí: „Připouštím, že svatopisci nepotřebovali při každé částečce Písma svatého zvláštního a výslovného zjevení. Ale tvrdím po pravdě a právu, že každá část byla napsána z popudu Ducha svatého.“ A podotknuv, že jim něco bylo oznámeno nadpřirozeným zjevením, něco pak přirozeným poznáním, dodává, „že nepotřebovali osvícení nadpřirozeného ani výslovného zjevení, aby napsali tyto poslední pravdy, ale že potřebovali přítomnosti a zvláštního přispění Ducha svatého, aby tyto věci napsali božským způsobem a bez omylu, ačkoli to byly pravdy lidské, poznané rozumem přirozeným“. (De loc. theol. l. II, c. 18) Právě tak učí i Bañez a teologové řádu dominikánů vůbec. Názor opačný kárají fakulty lovaňská a douaiská jakožto odchýlení se od pravé víry. Ve svém úsudku praví: „Je velkým a nesnesitelným rouháním, tvrdí-li někdo, že v Písmě svatém lze najíti jediné zbytečné slovo. Všecka slova Písma svatého – toť právě tolik tajemství. Každá věta, každá slabika, každá tečka je plna Božího smyslu, jakož dí Kristus u svatého Matouše: ani čárka, ani tečka ze Zákona nepomine.“ A v dalším dovolávají se svatých Chrysostoma, Augustina, Bernarda a Otců vůbec.

Druhý názor, hlavně Bellarminův a lze říci teologů Tovaryšstva Ježíšova i většiny novějších teologů, tvrdí, že všechen obsah Písma svatého byl napsán s pomocí Ducha svatého, ale že od Něho nebyla diktována všecka forma – jinými slovy: res et sententiae, non verba et apices; tedy smysl a podstata, nikoli jednotlivá slova a písmena. Jakýkoli omyl jest stejně jako u předchozího mínění vyloučen následkem zvláštní neomylné pomoci.

K těmto dvěma názorům chtějí někteří přidati i názor Holdenův jako třetí, že totiž tato zvláštní pomoc omezena jest toliko na předměty víry a mravů, že však vyloučen jest všeliký omyl, ač ona pomoc při jiných předmětech je jen obyčejná. Tento třetí názor je však přijímán bez náležitého důvodu.

Námitky proti inspiraci a jejich vyvrácení

V historii byla celá řada protivníků popírajících božskou pravdivost a pravost psaného slova Božího buď v celku, nebo v části. Již za života svatého Jana Miláčka popírali cerinthiáni celý Nový zákon, mimo evangelium svatého Matouše a Skutky apoštolské. Ve století druhém popírali karpokraciáni celý Starý zákon; Marcion a Certon nazvali jej výmyslem zlého boha a uznávali toliko evangelium svatého Lukáše a Listy k Timotheovi a Titovi. Ve třetím století zavrhli archontikové Starý zákon; appellité, severiáni a eucharité zavrhovali největší část zákona Starého i Nového. Ve čtvrtém století zamítli alogové, gnostikové a manicheovci větší část Písma židovského i křesťanského. Faustus manicheovec a jiní, proti nimž psali svatý Ambrož i svatý Augustin ve století čtvrtém a pátém, obvinili Starý zákon z nemravnosti, odporu a vnitřní pravděnepodobnosti – jakož to od té doby učili i jiní. Apokryfikové uznávali jen proroky a apoštoly. V osmém století opakovali albanští, bajolenští a koncordenští – jichžto jména známa jsou jen učencům – bludy Marcionovy. V patnáctém století zavrhl Heřman Rissuich celé Písmo jako nedokonalé a zbytečné. David Georgius obnovil tuto bezbožnost ve století šestnáctém. Luther a jeho nástupci zamítli list Jakobův, list k Židům, třetí list svatého Jana, druhý svatého Petra a Apokalypsu. Freigeisti považovali všecka svatá Písma za bajky. Ambrosiáni, osobující toliko sobě božské zjevení, pohrdli zákonem Starým i Novým. To nás vede do století sedmnáctého, v němž začala moderní nevěra a racionalistická kritika. A ve století osmnáctém i devatenáctém nezbývá už ani jediná kniha obého Zákona, jež by nebyla zavržena od racionalistických kritiků německých nebo neologických. Původcem, jemuž třeba připsati novější bludy o inspiraci, je Žid Spinoza. Ten sestavil první v celek všecky námitky, jež možno proti inspiraci uvésti. On jest otcem skeptické kritiky, jež zaplavila ve století sedmnáctém Holandsko a Německo a dostala se i do Anglie.

Nejčastěji jsou proti inspiraci Písma svatého vznášeny následující námitky:

I. Starý zákon je špatný a nesouhlasí se zákonem Novým, jak tvrdili manicheovci čili marcionité. K vyvrácení rukopisu, nalezeného podle udání v Kartagu na kterési pobřežní ulici a předčítaného veřejně lidu, napsal svatý Augustin spis pod názvem „Contra adversarium Legis et Prophetarum“. Hlavní obsah onoho rukopisu záleží v tom, že prý Stvořitel světa je zlý a tvůrce zla; jest prý ukrutný, protože trestal pro nepatrnou příčinu smrtí, jako syny Heli; dává umírati dítkám a nevinným; nemůže prý to býti pravý Bůh, když má radost z obětí; potopa prý nebyla poslána pro hříchy, protože lidé po ní byli horší než dříve. (S. Aug. t. VIII, p. 550)

II. Svatopisci spolu nesouhlasí. I o tom mluvil svatý Augustin, jakož i svatý Chrysostom – a vyvolalo to celou knihovnu harmonií. Například na jednom místě čteme, že král Šalomoun měl čtyři tisíce jeslí pro koně do vozů (II. Par. 9, 25), a jinde, že jich bylo čtyřicet tisíc (I. Král. 4, 26); nebo že král Joachin podle jednoho místa začal panovati ve svém roce osmém (II. Par. 36, 9), a podle druhého v osmnáctém (II. Král. 24, 8). Nelze toho jednoduše vysvětliti, ale lze si vymysliti nejedno rozluštění a považovati je za správné – jen jediné ne, že by si svatopisci odporovali, že by v tomto bodě nebyli inspirováni.

III. Písmo svaté obsahuje omyly proti vědě, dějinám či chronologii. Abbé Lenoir tvrdí: „V Písmě svatém nacházejí se chyby proti geografii, letopočtu, přírodovědě, fysice – a proti vědě vůbec; a snad i filosofické nepřesnosti a literární omyly proti vkusu skutečně a nezměnitelně dobrému.“ A dále praví: „Tyto omyly týkají se samotné ideje, to jest obsahu Písma svatého, a netoliko formy a nelze jich vyložiti, jako by to byly omyly opisovačů.“ (Diction. des harm. de la raison et de la foi, pp. 921) Na to se musí za prvé říci, že Písmo svaté neobsahuje zjevení pravd přírodovědeckých, a je-li o nich řeč, je to řeč rozumu, nikoli vědy, vyjadřování obvyklého, nikoli odborného. Za druhé že v Písmě svatém není uložen žádný systém chronologický. Písmo svaté podává patrně nejméně tři rozdílné, pravděpodobné a přijatelné letopočty. Nelze tedy říci, že by byly v Písmě svatém omyly chronologické, pokud tam není výslovně přijata chronologie pevná a určitá. A za třetí, že dějinná vypravování mohou se zdáti neuvěřitelná, ač přece mohou býti pravdivá; mohou se zdáti neslučitelná s ostatní historií, a přece může obtíž míti svůj důvod v našem nedostatku dotyčných vědomostí. Dějiny světa za čtyři tisíce let, napsané toliko v obrysech, s mezerami neurčité délky, genealogie, které nelze ověřiti žádnou jinou zprávou, mohou arci způsobiti obtíže a při povrchním pozorování býti považovány za pravděnepodobnosti – a přece mohou býti nakonec správné.

IV. Písmo svaté obsahuje čistě lidské prvky: výrazy naděje, nejistoty a úmyslů nikdy nesplněných; rady, o níž výslovně řečeno, že je toliko osobní, nikoli z božského vnuknutí. To vše prý je původu zřejmě lidského, a tudíž podrobeno omylu.

V. Mnoho věcí v obsahu Písma svatého je neuvěřitelné svou vnitřní povahou. Namítá se, že vypravování Pentateuchu je ve své podstatě neuvěřitelné, že nemohlo býti v jediné bitvě pobito půl milionu lidí; že lid nemohl býti na poušti živ bez vody; že dodání velikonočního beránka by bylo vyžadovalo miliony ovcí; že kněz nebyl s to, aby každý den odnesl býka i s hlavou a kůží a vnitřnostmi a vším ostatním šest mil daleko od ležení – a mnoho jiného.

VI. Text je následkem nesčetných variant velmi nejistý a vážnost Písma tudíž otřesena; neboť prý, je-li nejistý text části jedné, nevíme, není-li nejistý i na jiných místech. Na to se musí říci, že ochrana a zachovávání víry spočívá na božském osvícení, jež proniká Církev svou aktivní i pasivní neomylností. Ochrana však a udržování materielních spisů Písma svatého spočívá v činnosti Církve jakožto božského svědka událostí svých vlastních dějin a božských darů jí svěřených. Písma svatá byla napsána skutečně na popud a za pomoci Boží a jsou proto darem, jejž Bůh svěřil Církvi; ale materielní knihy, rukopisy a pergameny nebyly částí svěřeného pokladu, jako božské, apoštolům zjevené pravdy nebo jako svaté svátosti, božsky ustanovené od Ježíše Krista. Může-li kterýkoli text býti zjištěn zcela nepochybně, nelze připustiti domněnku omylu, pokud se týče obsahu onoho textu, ovšem ve všech částech, kde text je nejistý, může se vyskytnouti omyl. Nebyl by to však omyl Písma, nýbrž opisu či překladu Písma, a musil by se připsati nikoli na vrub inspirovaných spisovatelů, nýbrž překladatelů a opisovačů.

Odchylek v překladech a znění udávají někteří spisovatelé na třicet tisíc, jiní na čtyřicet tisíc a ještě jiní dokonce na sto tisíc. Takové odchylky byly již za dob sv. Augustina, v jehož spisech lze nalézt odpovědi na většinu uvedených námitek:

• „Opíráme se v dějinách svého náboženství o božskou autoritu, nepochybujíce, že vše, co jí odporuje, je svrchovaně klamné, ať si o tom profánní historie říká cokoli.“ (De Civ. Dei, lib. XVIII, c. 40, t. VII, p. 525) „Věřme a neochvějně stůjme na tom, že v Písmě svatém není vůbec nesprávnosti.“ (Ep. 82. ad Hier. t. II, p. 198)
• „Tvrdí-li se, že (v Písmech svatých) jsou nesrovnalosti, nemůže přece nikdo říci, že spisovatel takové knihy neměl pravdu. Spíše nutno říci, že buď je chybný rukopis, nebo chybil překladatel nebo že mu neporozuměl. (Contra Faust. lib. XI, c. 5)
• „Nemůžeme říci, že byl by chybný rukopis, neboť všecky opravené latinské překlady to mají stejně jako tento; ani že se překladatel zmýlil, neboť i všecky řecké texty mají také tak; nezbývá tedy leč říci, že tomu nerozumíš.“ (Contra Faust. lib. XI, c. 6) „Měj v úctě v evangeliu to, čemu nerozumíš, a měj to v úctě tím více a tou měrou, jakou je ti to skryto.“ (Ser. 51 de conc. Math. et Luc., t. V, p. 285) „V Písmě svatém je více věcí, kterých nechápu, než těch, jimž rozumím.“ (Ad inquis. Ian. ep. 55, t. II, p. 143)

Tyto výroky jsou snad tvrdé pro moderní dobu, ale jsou to soudy rozumu osvíceného věrou, „která byla táž i jest, včera i dnes i povždy“. A řekl-li by kdo, že je nerozumné a nesmyslné zavírati oči před obtížemi, pak mu odpovíme: Svého náboženství neodvozujeme z Písma a na něm nezávisí. Naše víra byla na světě dříve, než byl napsán Nový zákon. I Písmo samo ve svém ověření je závislé na svědku, který naší víře učí, a tento svědek je svědek Boží. Naše víra spočívá na řadě božských událostí, které byly po celém světě rozšířeny dříve, než bylo napsáno evangelium svatého Jana. Jakou váhu tedy má ten či onen počet obtíží proti tomuto trvajícímu, zářícímu zázraku ustavičného projevování nadpřirozených dějin mezi lidmi – dějin, jichžto povaha, poměry i tahy jsou božské, tak jako řád, k němuž náležejí, a které tedy přesahují obvyklý běh národů.

Zdroj: H. E. Manning, O Duchu svatém, Olomouc 1931, str. 84–106, zkráceno a upraveno.