Kartuziánská spiritualita

Bůh sám je neměnný a věčně rozjímající: kartuzián sedí u jeho nohou jako Marie v Betánii. – Kartuzián

Jako jediný výhradně kontemplativní řád v dnešním světě mají kartuziáni v životě kontemplativní úlohu, kterou je, budeme-li citovat svatého Řehoře Velikého (540–607): Splynout s nebeským obyvatelstvem a radovat se z jeho věčné neporušitelnosti před zrakem Božím. Je to jen náhoda, že je také jediným řádem, který nikdy nemusel být reformován a který je absolutně věrný původním zásadám svého zakladatele, jímž byl svatý Bruno (1033–1101)? Kartuziánské motto, charakterizující cíl jejich povolání, zní: Non sanctos patefacere sed multos sanctos facere – Vytvořit mnoho svatých, ale nestavět je na odiv. Světová pobřeží jsou poseta majáky a strážci, kteří o ně pečují, jsou nepostradatelní pro lodě, jež chrání, aby nenajely na útes nebo na mělčinu. Kontemplativní mniši v kartouzách podobně konají neocenitelnou službu, když nabízejí Bohu své životy v modlitbě, aby si zbytek lidstva nemusel zlámat páteř o útesy bezbožnosti. Jak majáky, tak kartouzy jsou pro tento svět životně důležité, ale právě tak, jako všichni lidé nemohou být strážci majáků, nejsou všichni povoláni stát se kartuziány. Zároveň však, zatímco máme pravděpodobně dostatek strážců majáků, klidně bychom si mohli dovolit mít více lidí stejného smýšlení, jako jsou kartuziáni.

Ti, kdo nerozumějí volání k mlčení, ho chápou jako prázdnotu, ale právě oproštění se od světské prázdnoty vytváří prostor pro vstup pravé podstaty ducha; a potom je všeho nadbytek. Jediným smyslem kartuziánského řádu je pomoci duším oddělit se od tohoto světa a spojit se s Bohem. Klauzura, hábit, mlčení, půst, odříkání, vigilie, kázeň, čistota, chudoba a poslušnost vedou k oddělení a odloučení se od vnějších záležitostí, takže není ponechán prostor pro nic jiného mimo Boha. Kartuzián denně věnuje mnoho hodin modlitbě (viz Dodatek), aby napravil nedostatky, které lidé vlastní vinou způsobili. Vždyť si ho Bůh vybral, aby člověku připomínal návrat k základnímu smyslu jeho existence tím, že se sám úplněji oddá duchovním věcem. Vzdálen lidem žije ve svatém odříkání se světa, aby byl blízko Bohu – blízko Bohu ve prospěch těch, kdo jsou od Boha daleko. Bůh je nevyčerpatelný pramen všeho dobrého a kartuziáni tvoří jakési potrubí k tomuto zdroji a udržují je otevřené modlitbou a naprostou odevzdaností Bohu. Pro srdce Církve jsou zárukou neustálé modlitby. Kartuziánská Statuta praví:

S naprostou odevzdaností skládáme před světem a před svědky své věčné sliby do rukou nejvyššího Boha. Naše od Boha nám darované štěstí, pramenící z lásky a bezvýhradné služby jemu, je pro svět důkazem, že jeho dary jsou podstatou, která může nahradit většinu takzvaných nutností světského života. Je důkazem, že duchovní život je každodenní realitou.

Kartuziáni mají svůj vlastní starobylý ritus. Kartuziánská mše, zbavená okázalosti a ceremoniálnosti, je velmi podobná starému obřadu, který v osmém století převzal Karel Veliký z Říma a za tisíc let se jen velmi málo změnil. Je kratší než tridentská mše a je nádherně prostá. Jako projev pokory a díkůvzdání stráví kartuzián během mše svaté určitou dobu vleže před oltářem s tváří k zemi, ať jde o mši konventuální, nebo soukromou v cele. V raném období kartuziánského řádu bylo po větší část roku vysvěceným mnichům obvykle dovoleno zúčastnit se jednou týdně konventuální mše svaté a bratři měli svaté přijímání maximálně jednou za měsíc. Ačkoli nám to dnes může připadat zvláštní, velmi se to přibližovalo zvykům Otců pouště. Mše se vždy přirozeně sloužila s patřičnou vážností, ale původně se mělo za to, že příliš mnoho mší by mnichu překáželo v osobní a osamocené kontemplaci Boha. Vždy budou existovat duše, které spíše naleznou hlubší mír a pohroužení se do přítomnosti Boží, setrvávají-li v mlčení a osamocenosti, než když se modlí s druhými. Nicméně když už řád existoval asi sto let, každodenní mše svatá se stala obyčejem.

Ve snaze shrnout hloubku a jádro kartuziánské spirituality bychom sotva mohli udělat něco lepšího než citovat ze stránek Statut řádu a z Consuetudines Cartusiae, sepsaných Guigem, převorem La Grande Chartreuse, kolébky kartuziánského řádu, v letech 1109 až 1136, jako souhrn všech nařízení pocházejících od svatého Bruna. Zde je několik výňatků:

Určitá samota je pro ty, kdo hledají Boha, nepostradatelná. Neexistuje jiný způsob, který by vedl ke kontemplaci jistěji. (…) Když rozjímáme, nechť se pro veškerá dobrodiní, která Bůh připravil pro ty, jež povolal na poušť, radujeme s naším blahoslaveným otcem Brunem, že jsme dospěli k jezeru plnému pokoje, jehož vody tryskají z nejčistších pramenů ducha, a neznepokojováni novinkami, přicházejícími zvenčí, nechť jako jasné zrcadlo odrážíme pouze jediný obraz, a to Kristův. (…) Navíc jsme si vědomi toho, že při našem povolání k pokoře není vhodné, abychom vyučovali, ale spíše abychom byli vyučováni, a je mnohem lepší oslavovat zásluhy svých bližních než vlastní. (…) Hlavním výrazem našeho povolání je život v samotě a mlčení v nás samých a podle slov Jeremiášových: „Usedne osamocen a ztichne.“ (…) Musíme dokázat světu, příliš zahlcenému pozemskými starostmi, že není jiný Bůh kromě Boha. Náš život má v sobě cosi z radostí nebes. (…) Ode všech odděleni, se všemi jsme spojeni, takže jménem všech stojíme před mírem skrytého přístavu, do něhož jsme zváni, abychom zakusili s ničím nesrovnatelnou krásu nejvyššího dobra. (…) O blahu a božských radostech, které samota a mlčení poustevny přinášejí těm, kdo je milují, mohou vyprávět pouze ti, kteří je zakusili, a i když jsme si zvolili ten lepší úděl, nemáme před očima pouze svůj vlastní prospěch. I při skrytém způsobu života se nezříkáme veliké rodiny svých bližních. Naopak, tím, že se oddáváme výhradně Bohu, zaujímáme v Církvi zvláštní místo, kde se věci viditelné mění na neviditelné a vnější aktivita na kontemplaci. (…) V samotě nechť je mnichova duše jako tichý živý Bůh. (…) Náš život ukazuje jasně, že něco z radostí nebes je přítomno již tady dole. (…) A proto se při chválení Boha, pro něž byl poustevnický řád kartuziánů speciálně založen, oddejme klidu a mlčení svých cel a ze všech sil se snažme nabízet mu neustálou úctu, tak abychom posvěceni v pravdě směli být těmi pravými uctívači, které Otec hledá.

Závěrečná kapitola Consuetudines je chválou samotářského života a Guigo se odvolává k mnohým autoritám jako ke svědkům, že je to skutečně ten pravý stav:

Ze Starého a také z Nového zákona víme, že téměř všechna závažnější tajemství a hluboká zjevení k lidem přicházejí ne ve zmatku davů, ale ve chvílích, kdy jsou sami. Služebníci Boží, kteří touží hlouběji rozjímat o některé pravdě nebo se opravdověji modlit nebo uniknout věcem tohoto světa a nechat se uchvátit duchem, se vždycky vyhýbali množství lidí a vyhledávali přednosti samoty.

Guigo se zmiňuje o Izákovi, jdoucím o samotě rozjímat do polí, a o Jákobovi, který se v samotě setkal s Bohem tváří v tvář a v jednom okamžiku samoty obdržel od Boha větší požehnání než za celý zbytek svého života, který prožil mezi lidmi. Zmiňuje se také o Mojžíšově, Eliášově a Elizeově lásce k samotě a o božských tajemstvích, která jim byla zjevena ve chvílích, které trávili vzdáleni od lidí. Cituje tato nádherná Jeremiášova slova: Je dobré čekat v mlčení na Boží pomoc (…) Ten, kdo sedí sám a mlčí, bude povznesen sám nad sebe.

Guigo také připomíná život svatého Jana Křtitele na poušti a samozřejmě Krista samého, odcházejícího na horu, aby se tam o samotě modlil, a také to, jak v hodině utrpení opět opustil apoštoly a šel se sám modlit. Živě popisuje štěstí, které samotářský život přinášel Otcům pouště. Guigo končí tento nádherný chvalozpěv následujícími slovy: Neexistuje nic lepšího, co by si člověk v životě mohl vybrat, než samota s měkkou sladkostí žalmů, pilným čtením, žárem modlitby, hloubkou rozjímání, uchvácením kontemplací a křtem slzami. Zde se jedná o vskutku jasný důkaz nadřazenosti kontemplace a bohatosti její duchovní moudrosti.

Petr Ctihodný, proslulý opat z Cluny, líčí život kartuziánů asi čtyřicet let po Brunově smrti takto:

Jejich oděv je opotřebovanější a ubožejší než oblečení jiných mnichů, tak krátký, nedostačující a hrubý, že jen pouhý pohled na něj člověka vyděsí. Na holém těle nosí hrubé žíněné košile. Postí se téměř neustále, jedí pouze chléb z otrub, nikdy se nedotknou masa, ať jsou nemocní či zdraví, nikdy si nekupují ryby, ale jedí je, pokud jim je dá někdo jako almužnu, v neděli a ve čtvrtek jedí vejce a sýr. V úterý a v sobotu jsou jejich stravou luštěniny nebo vařené byliny. V pondělí, ve středu a v pátek nejedí nic kromě chleba a vody a s výjimkou Vánoc, Velikonoc, Svatodušní neděle, Zjevení Páně a několika dalších svátků mají pouze jedno jídlo denně. Jejich stálou činností je modlitba, čtení a ruční práce, která se skládá hlavně z přepisování knih. Modlí se malé hodinky ve svých celách, jakmile zazvoní zvon, ale setkávají se společně při nešporách a matutinu s úžasným usebráním.

Benediktinský otec Augustine Baker (1575–1641), autor spisu Sancta Sophia (Svatá moudrost), napsal:

Ti nezkušení mohou a také často nazývají kontemplaci stavem nečinnosti a neproduktivní nehybnosti, stejně jako si Marta stěžovala na svou sestru Marii, ale ti, kteří k ní dospěli, vědí, že je to „dřina nad veškerou dřinu“, jak to nazval svatý Bernard. Ty nevyjádřitelné úkony zbožnosti, jež provádějí a do nichž mlčky zahrnují potřeby celé Církve, u Boha platí více než uspěchané snahy a modlitby deseti tisíce jiných lidí. Několik takových skrytých a neznámých služebníků, to jsou vozy a jezdci, síla a opory království církví, v nichž žijí.

Poznámky ke kartuziánům od oratoriána otce Charlese de Condrena (1588–1641) v jeho Discours et Lettres, vydaných až po jeho smrti v roce 1643, jsou také velmi přiléhavé:

Místo mezi horami, La Grande Chartreuse, není obydlím pro lidi tohoto světa. Pouze bytost, jež není nic než duše, může žít na takovém místě. Ale dosáhne-li člověk tohoto ráje, není na zemi nic většího, v co by mohl doufat. Můžete přicházet odkudkoli, třeba z nejposvátnějších svatyní, ale jakmile vejdete do tohoto domu Božího, do brány nebes, musíte se stát svatým, nebo se jím nestanete nikde jinde. (…) Nemají jiné povinnosti než ve dne v noci chválit Boha jako andělské sbory. Bůh je s radostí osvobozuje od všech jednání se světem, protože si přeje, aby jednali s nebem. A tudíž bez ustání vystupují ze sebe v kontemplaci o Božích věcech. Noc na ně nepadá, protože právě v hodinách pozemské temnoty konají své svaté dílo jako děti světla.

Mnoho papežů svědčilo o vynikající kartuziánské spiritualitě. Papež Celestin III. mluvil o čistotě jejich života ve výšinách kontemplace, zatímco papež Inocenc III., nejspíše jako první, poukázal na analogii s Martou a Marií, když napsal: Vzdali jste se povinností Marty, zabývající se příliš mnoha věcmi, a raději jste si zvolili, že s Marií spočinete u nohou Pána a budete naslouchat jeho slovům. Jan XXII. o kartuziánech napsal:

Velkolepý zázrak světa, lidé žijící sice v těle, ale jako by již žili mimo tělo. Andělé světa ztělesňující svatého Jana Křtitele, který žil v pustině. Nejskvělejší ozdoba Církve. Orlové vznášející se vzhůru k nebi, jejichž stav je plným právem povýšen nad instituci všech jiných řádů, na srdce Církve. Je to nejdokonalejší model kajícného a kontemplativního stavu. 

Další papež, Inocenc IV., kartuziány vysoce hodnotil, když o nich napsal, že rozjasňují Církev zvláštní září, svítí čistotou života, hoří žárem milosrdenství. (…) Mrtvi světu žijí pro Krista. (…) Ve výšinách své kontemplace sedí u nohou Pána. O něco později Umbratilem papeže Pia XI., často nazývané „Magna charta pro rozjímavé lidi“, obsahovalo při schvalování přepracovaných kartuziánských Statut z r. 1924 tato slova:

Lidem nelze nabídnout žádný dokonalejší stav a životní řád, než je tento, aby se ho chopili a využili ho, pokud je Pán k němu povolá. Ti, kdo neúnavně plní povinnosti modlitby a pokání, přispívají k růstu Církve a blahu lidstva mnohem více než ti, kteří obdělávají pánovo pole, protože, pokud by ti první nepřitáhli z nebes sprchu Boží slitovnosti, aby jí bylo obdělávané pole zalito, sklidili by horliví dělníci ze své lopoty vskutku skrovnou úrodu (…) Neboť bylo-li kdy zapotřebí, aby v Církvi Boží existovali poustevníci takového typu, oč víc je jich potřeba v dnešní době, kdy vidíme mnoho křesťanů žijících bez jediné myšlenky na věci příštího světa a absolutně lhostejných ke své věčné spáse. (…) Mlčky plní apoštolát, jenž je nejuniverzálnější a nejplodnější ze všech apoštolátů v Církvi.

Když papež Pavel VI. formálně schvaloval kartuziánská Statuta v roce 1971 (poslední Statuta pocházejí z roku 1989), napsal: Je v zájmu celé Církve, aby řád neustále vzkvétal, protože kontemplace a modlitba mají být ceněny jako primární povinnosti, které prospívají celému světu.

Kartuzián, stejně jako jeho předek Otec pouště, se nesnaží být neobyčejný tím, že odchází ze světa, ale spíše být svým obyčejným já, věrným Bohu. Tento postoj se velmi silně liší od postoje mnoha mužů a žen dneška, kteří se nechávají unášet proudem všeobecně uznávaných hodnot, byť i velmi nízkých, a osvojují si tak mentalitu houfu lumíků, táhnoucích po cestě, která je vede do záhuby. V současné době je téměř zoufale nutné, aby člověk znovu získal alespoň něco z oné prostoty a absolutní pravdy, kterou raní křesťané nacházeli na poušti, z oné živoucí tradice, jíž jsou kartuziáni přirozenými dědici. Pokoj se rodí z mlčení, protože mlčení je práh, na němž se duše setkává s Bohem.

Dodatek. Ačkoliv v jednotlivých zemích mohou existovat drobné rozdíly v časech, vypadá typický den otce v kartouze takto:
23:45 Cela: vstávání.
00:00 Cela: malé hodinky k Panně Marii.
00:15 Kostel: matutinum a laudy.
02:45 Cela: malé hodinky k Panně Marii, potom spánek.
06:45 Cela: vstávání.
07:00 Cela: malé hodinky k Panně Marii, potom prima.
07:30 Cela: duchovní cvičení.
08:00 Cela: malé hodinky k Panně Marii, potom tercie.
08:15 Kostel: konventuální mše svatá. (Otcové slouží také soukromé mše svaté v době, kterou si sami vyberou.)
10:00 Cela: duchovní cvičení.
11:15 Cela: malé hodinky k Panně Marii, potom sexta.
11:30 Cela: oběd.
12:30 Cela: odpočinek, úklid cely, opravy, atd.
13:15 Cela: malé hodinky k Panně Marii, potom nona.
13:30 Cela: duchovní cvičení; také případně nějaká práce na zahradě, sekání dříví, apod.
15:30 Cela: malé hodinky k Panně Marii.
15:45 Kostel: nešpory
16:15 Cela: duchovní cvičení.
18:45 Cela: Anděl Páně.
19:15 Cela: kompletář.
20:00 Cela: spánek.

Zdroj: R. B. Lockhart, Na cestě do nebe, Zvon, Praha 1996. Další informace v češtině lze nalézt na webu slovinské kartouzy Pleterje: http://www.kartuzija-pleterje.si/ces/index_ces.html