Manželství včera, dnes a zítra

Motto: „Der Teufel sitzt im Detail.“ Německé přísloví

Koncilní konzervativci, včetně eminentních kanonistů, biskupů a kardinálů, ba i J. S. emeritní Papež, byli zaskočení kroky J. S. Papeže Františka, které – přímo či nepřímo – mířily k podkopání svátosti manželství. Ve skutečnosti to nijak překvapivý vývoj není, jak si ukážeme v následujícím článku. Naším zámyslem je totiž ukázat, že základy pro tyto změny byly položeny již v novém kodexu kanonického práva z roku 1983 (dále jen CIC/1983), který není ničím jiným než implementací nového „náboženství člověka,“ založeného na Druhém vatikánském sněmu do katolické Církve tak, aby ji proměnilo v „novocírkev.“

Na Druhém vatikánském sněmu došlo k zásadní změně eklesiologie, která se nutně musela odrazit i v oblasti církevní disciplíny, ztělesněné kodexem kanonického práva. Původní kodex kanonického práva z roku 1917 (dále jen CIC/1917) byl totiž založen na původních věroučných zásadách a staré eklesiologii, které Církev vždy vyznávala a na neměnné nauce, kterou vždy učila. Jestliže tedy na a po Druhém vatikánském koncilu dochází k zásadním změnám v tom, jak Církev chápe sama sebe až do té míry, že „bylo nutné“ upravit liturgii, je nasnadě, že muselo dojít i ke změně disciplinárních předpisů, jak ostatně shrnuje i přísloví „lex orandi – lex credendi – lex vivendi“[1]

Podívejme se tedy nejprve na to, jak se v novém kodexu kanonického práva mění vnímání důrazu od Boha k člověku, poté se zastavme u toho, jaký je rozdíl v pojednání cílů manželství v novém a starém kodexu a z toho vyvoďme patřičné důsledky nejprve pro otázku trvalosti manželství a poté taky pro otázku stejnopohlavních rádo by „svazků.“

Změna důrazu v definici manželství

Začněme porovnáním důrazu na Božské versus lidské ve starém, respektive novém kodexu. V případě manželství nacházíme tento názorový posun hned na začátku stati, která o manželství pojednává.[2] CIC/1917 začíná výklad o disciplíně manželství následovně:

Can. 1012 – §1 Kristus Pán povýšil samou manželskou smlouvu mezi pokřtěnými k důstojnosti svátosti.

§2 Proto mezi pokřtěnými nemůže vzniknout platná manželská smlouva, která by nebyla tím samým svátostí.

Can. 1013 – § 1 Hlavním cílem manželství je plození a výchova dětí: druhotným vzájemná pomoc a utišení žádostivosti.

§ 2 Podstatné vlastnosti manželství jsou jednota a nerozlučnost, které v křesťanském manželství díky svátostnému charakteru získávají obzvláštní pevnost.[3]

Oproti tomu CIC/1983 nám sděluje:

Can. 1055 – §1 Manželský svazek, kterým mezi sebou muž a žena vytváří společenství celého života zaměřené svou přirozeností k dobru manželů, jakož i k plození a výchově dětí, je povýšen Kristem Pánem mezi pokřtěnými k důstojnosti svátosti.

§2 Proto mezi pokřtěnými nemůže vzniknout platná manželská smlouva, která by nebyla tím samým svátostí.

Can. 1056 Podstatné vlastnosti manželství jsou jednota a nerozlučnost, které v křesťanském manželství díky svátostnému charakteru získávají obzvláštní pevnost.[4]

Všimněme si zde zcela zásadního obratu od náboženství, jehož středobodem je Bůh, k novému náboženství člověka. Vidíme, že CIC/1917 staví věci do správné perspektivy: Kristus Pán (podmět) povýšil manželství (předmět) na svátost, z čehož plynou jasné důsledky. V první řadě to, že mezi pokřtěnými nemůže platně vzniknout manželství, které by zároveň nebylo svátostí. Oproti tomu v náboženství člověka je Kristus Pán odsunut na vedlejší kolej (předmět) a zmíněn až ke konci § 1, protože je nejprve třeba poučit čtenáře o tom, že manželství (které je ve větě podmětem) je svazek, který mezi sebou uzavírají muž a žena (i když uznejme, že zákonodárce píše, že na celý život). Středem zájmu tedy je to, co konají lidé a ne to, co koná Bůh, co je Jeho vůlí. Obzvláště ohavný je pak český oficiální překlad z pera R. D. prof. JUDr. ThDr. Miroslava Zedníčka, dej mu Pán Bůh nebe, který původní text překládá – ať záměrně ať z neznalosti[5] – nepřesně, kdy do textu kánonu 1055 vkládá navíc vlastní „výklad“ a tvrdí, dokonce, že muž a žena v manželství navazují nejvnitřnější společenství celého života. Touto optikou se tedy jedná v podstatě o vnitřní až intimní věc manželů, což vzbuzuje představu, že je i „nejvnitřnější“ záležitostí manželů, jak se svým sňatkem naloží.

Zároveň dodejme, že se překladatel nedokázal smířit s tím, že k důstojnosti svátosti povýšil manželství Kristus Pán a slova „Christus Dominus“ přeložil jako „Ježíš Kristus,“ neboť v novocírkvi vzniklé na Druhém vatikánském koncilu už se představa, že Kristus je svrchovaným vládcem prostě nenosí.[6]

Vidíme, že v samotné definici manželství se zcela mění důraz a zaměření. Již se nenalézáme v katolickém náboženství Boha, ale v pseudokatolickém náboženství člověka. Tato změna akcentu je pak neuralgickým bodem celé budoucí proměny manželství, protože si lze jen těžko představit, že by bylo možné měnit to, co Bůh sám jasně ustanovil ze svého postavení věčného Pána a vládce. Jestliže se ale jedná o společenství muže a ženy,[7] tak slovy klasika „Prosím, s tím už se dá něco dělat.“

Změna pořadí cílů manželství

Pozorný čtenář si v citovaných kánonech může všimnout ještě jedné zdánlivě drobné změny s dalekosáhlými důsledky. Konkrétně jde o cíle manželství. Dle CIC/1917 má manželství jeden cíl hlavní – plození a výchova dětí – a jeden sekundární: vzájemná pomoc a utlumení [sexuálních] vášní. Manželství slouží k tomu, aby přivádělo do světa (a ideálně do nebe) nové katolické křesťany a řádně je vedlo k pravé víře[8]. Až ve druhé řadě (a v zásadě ve službě primárnímu cíli), přestože to nejde jen tak lehce pominout, je zde vzájemná pomoc manželů. Na druhou stranu CIC/1983 cíle manželství obrací a říká, že manželství je zaměřeno k dobru manželů, jakož i k plození a výchově dětí.

Je zde opět použita klasická „koncilní“ finta se záměrně nekonkrétním textem. Přestože „dobro manželů“ je uvedeno jako první a slova „plození a výchova dětí“ jsou uvedeny souřadnou spojkou „jakož i,“ která je implicitně staví do roviny sekundárního cíle, zákonodárce ani jeden z uvedených cílů explicitně nerozlišuje jako primární či sekundární, takže koncilový konzervativec může s klidným svědomím říci, že nový kodex lze vykládat tak, jako kdyby se na cílech manželství nic nezměnilo.

Druhá námitka modernistů proti našemu argumentu pak je, že plození a výchova dětí nejsou cílem druhořadým, ale že manželství nemá primární a sekundární cíle, nýbrž že svým záměrným mlčením učinil zákonodárce oba cíle stejně důležitými. K tomu lze říci jen tolik, že tím pádem jednak snížil důležitost původně primárního cíle (který už nyní není hlavní, ale při nejlepším primus inter pares) a jednak, že toto tvrzení krásně ukazuje v minulé části předvedený posun od náboženství Božího k náboženství člověka. Jen tak lze totiž vysvětlit situaci v níž je jakési abstraktní „společné dobro“ manželů stejně důležité, ne-li důležitější, než splnění Božího příkazu lidem „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji, …“[9]

Další rozvolnění hlavního cíle manželství lze snadno vidět v kánonech, kde se hovoří o manželském souhlasu. CIC/1917 se věrně drží definice, kterou udalo na začátku a v kánonu 1981, § 2 říká, že manželský souhlas je úkonem vůle, kterým si nastávající manželé předávají a přijímají výlučné a trvalé právo na vzájemný styk[10], a to za účelem plození dětí. Oproti tomu CIC/1983 uvádí, že manželským souhlasem si nastávající neodvolatelně předávají a odevzdávají jeden druhého za účelem manželství. To je ale definice kruhem a k tomu značně vágní. Obsah toho, k čemu se souhlas vztahuje, závisí na chápání toho, co manželství je a o co v něm vlastně jde, což – jak uvedeno shora – nový kodex uvádí ve zcela špatné perspektivě a v podstatě mimo soulad s neměnnou naukou Církve o manželství.

Tyto dvě změny – posun v důrazu od Boha k člověku a změna priority cílů manželství – mají dalekosáhlé důsledky, jež dnes, sedmatřicet let po vydání nového kodexu, můžeme sledovat v jejich celé šíři. V zásadě lze na základě těchto změn argumentovat jednak proti stálosti manželství a jednak za pseudomanželství stejnopohlavních párů.

Důsledky pro nerozlučnost manželství

Zastavme se nejprve u otázky trvalosti manželství. CIC/1983 přeci jasně říká, že manželství je na celý život (can. 1055, §1) a že jeho podstatnou vlastností je nerozlučnost (c.1056)! Přesto však je třeba se zastavit u volby slov v kánonu 1055. Manželství je dle nových zákonodárců především věcí muže a ženy. Je jejich společenstvím, což může u nepoučených snadno vést k domněnce, že když už „Ti dva“ nechtějí být spolu, že vlastně nemusí. Vždyť různá společenství vznikají a zase zanikají. Oproti tomu v katolickém manželství je třeba plodit a vychovávat děti a když „vyletí z hnízda,“ zůstává jednak stále ještě povinnost vzájemné pomoci jeden druhému a jednak v rámci výchovy dětí, která dospělostí dětí nekončí, je zde přeci příklad rodičů, kteří spolu zůstávají přes všechny životní těžkosti až do smrti.

Oproti tomu z dikta CIC/1983, konkrétně pasáže o cílech manželství, lze snadno udělat závěr, že jestliže „společenství“ manželů již nepřináší dobro[11] je vlastně jeho účel zmařen se všemi důsledky z toho plynoucími.

Dalším náznakem toho, že zákonodárce CIC/1983 nerozlučitelnost manželství dvakrát netrápila mohou jeho kritici snadno spatřovat v tom, že v CIC/1917 po dvou úvodních „definičních“ kánonech následuje informace (can. 1014), že manželství požívá výsady práva, tedy považuje se za platné, dokud nebyl prokázán opak. Dá se říci, že v CIC/1917 je i tato informace součástí (širší) úvodní definice. CIC/1983 odsouvá tuto informaci za jiné méně podstatné informace až do šestého kánonu této části (can. 1060). Nelze z toho samozřejmě prima facie ničeho definitivně usuzovat, nicméně zpravidla se nejdůležitější informace uvádějí na začátku, a nikoliv uprostřed textu, kde mohou zapadnout.

Důsledky pro otázku stejnopohlavních „svazků“

Posledním bodem, o kterém stojí za to se zmínit je fakt, že změna definice manželství v novém kodexu poněkud otevírá dveře různým aktuálně moderním myšlenkám na různá rádo by „manželství“ stejnopohlavních párů. Starý kodex definuje manželskou smlouvu zcela jasně najmě skrze primární cíl manželství. Tím je plození a výchova potomstva, tedy žádný stejnopohlavní „svazek“ není vůbec možný, neboť plození dětí je u lidského druhu – na rozdíl například od některých partenogenetických druhů živočichů – možné jedině splynutím mužské pohlavní buňky (spermie) a ženské pohlavní buňky (vajíčka). Lidská historie zaznamenává právě jeden případ, kdy se narodilo dítě, aniž by došlo k pohlavnímu spojení muže a ženy, tedy k tomuto splynutí buněk, a tím je vtělení našeho Pána Ježíše Krista, kdy Spasitel božskou mocí skrze Ducha svatého přijal tělo z lůna své neposkvrněné panenské Matky. V žádném případě, však, nikdy a nikde na světě nedošlo k početí sexuálním stykem dvou žen či dvou mužů. Viděno očima CIC/1917 nemá tedy smysl vůbec o takových „svazcích“ hovořit, natož o nich mluvit jako o manželství, protože z principu nemohou nikdy cíle manželství naplnit a jejich zaměření se tedy k němu nemůže žádným způsobem upínat.[12]

Když, ale, CIC/1983 staví na první místo vágně definované „dobro“ manželů, nabízí se stejnopohlavním párům argument, že oni také přeci ve svých vztazích docházejí jistého „dobra“ a nabízejí jeden druhému (resp. jedna druhé) jistou formu citového vztahu a vzájemné pomoci. Jelikož se tedy nový kodex tváří, že hlavní je láska a vztah[13] mají stejnopohlavní páry pocit, že je vůči nim Církev nespravedlivá, když je „vylučuje[14]“ požadujíc po nich život v čistotě.

Závěr: Nový kodex změnil definici manželství

Jeden moudrý muž kdysi řekl „Na Druhém vatikánském koncilu stála Církev na okraji propasti. Od té doby udělala velký krok vpřed.“ Ve skutečnosti to bylo několik velkých kroků. Prvním z nich byla beze sporu nová protestantská mše, dalším byl nový kodex kanonického práva z r. 1983 a další následovaly.[15] Noví zákonodárci ve své zcela nepokryté snaze implementovat nové náboženství člověka do katolické Církve změnili definici manželství tak, že potlačili jeho svátostný charakter upozaděním faktu Božského ustanovení této svátosti, dále pak tím, že přehodili cíle manželství ve prospěch člověka jako centrální postavy, kladouce na první místo jakési velmi vágně definované dobro manželů. Tím dokořán otevřeli dveře popření nerozlučitelnosti manželství – protože proč trvat na lidském společenství, které už neslouží „společnému dobru“? Dali také zbraň stejnopohlavním párům, které se nyní ozývají se svými požadavky řkouce, že i v jejich společném životě si „partneři“ prokazují dobro a vzájemnou pomoc, opravdový cíl manželství velkoryse opomíjejíce.

[1] Jak se modlíme, tak věříme a podle toho i žijeme.

[2] V CIC/1917 kniha 3, stať VII, v CIC/1983 kniha 4, stať VII.

[3] CIC/1917, lib. III., Titulus VII „De matrimonio“, can. 1012n. Doslovný text:

„Can. 1012 – § 1 Christus Dominus ad sacramenti dignitatem evexit ipsum contractum matrimonialem inter baptizatos.

§ 2 Quare inter baptizatos nequit matrimonialis contracus validus consistere, quin sit eo ipso sacramentum.

Can. 1013 – §1 Matrimonii finis primarius est procreatio atque educatio prolis: secundarius mutuum adiutorium et remedium concupiscentiae.

§2 Essentiales matrimonii proprietates sunt unitas ac indissolubilitas, quae in matromonio christiano peculiarem obtinent firmitatem ratione sacramenti.“

[4] CIC/1983, lib. IV., Titulus VII „De matrimonio“, can. 1055n. Doslovný text:

„Can. 1055 – §1 Matrimoniale foedus, quo vir et mulier inter se totius vitae consortium constituunt, indole sua naturali ad bonum coniugum atque ad prolis generationem et educationem ordinatum, a Christo Domino ad sacramenti dignitatem inter baptizatos evectum est.

§ 2 Quare inter baptizatos nequit matrimonialis contractus validus consistere, quin sit eo ipso sacramentum.

Can. 1056 Essentiales matrimonii proprietates sunt unitas et indissolubilitas, quae in matrimonio christiano ratione sacamenti peculiarem obtinent firmitatem.“

[5] Nechceme a nemůžeme překladateli vnucovat úmysly, nejsouce obdařeni darem kardiognóze, dovolíme si přesto tu poznámku, že jedna věc je zmýlit se v překladu některého slova a docela jiná do textu vlastní slova doplňovat.

[6] Na margo poznamenejme, že se jedná o oficiální, tedy Svatým stolcem schválený překlad! Že bylo přistoupeno k tomuto chybnému překladu by nás nemělo překvapit. Vždyť, jak píše Papež sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis, článek 2: „a tito mužové, až příliš odvážlivě utvořivše odbojný šik, útočí na vše, co svatého jest v díle Kristově a nešetří ani samé osoby božského Vykupitele, kterého svatokrádežnou smělostí snižují na pouhého a prostého člověka.“ PIUS X. Encyklika “Pascendi Dominici gregis”: o naukách modernistů. [online] Olomouc: Právní liga katolických duchovní v arcidiecézi Olomoucké, 1908 [citováno 14. 6. 2020] Dostupné z: http://rexcz.blogspot.com/2011/10/pascendi-dominici-gregis.html

Celý § 1 kánonu 1055 pak v oficiálním překladu zní: „Manželský svazek, kterým muž a ženou mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“

[7] Snad dokonce „nejvnitřnější“?

[8] Čímž manželé spolupracují na stvořitelském díle Božím.

[9] Gen I, 28

[10] pohlavní

[11] Či dokonce „prospěch“, jak tvrdí oficiální překlad.

[12] Poznamenejme, však, že to se netýká páru, které jsou neplodné, protože u těch není početí možné jen v daném konkrétním případě, ale v principu mezi mužem a ženou k početí dojít může. Připomeňme zde za všechny alespoň sv. Alžbětu, matku sv. Jana Křtitele, která byla dlouho považována za neplodnou, dokud se její lůno Božím zásahem neotevřelo. Viz Lukáš I, 36.

[13] Jako ostatně všude v novém náboženství člověka, aplikovaném to modernismu, viz encykliku Papeže sv. Pia X. Pascendi Dominici gregis, článek 7 „…první začátky pak, mluvíme-li o životě v užším slova smyslu, klásti dlužno v jakési hnutí srdce, které se zove citem. A poněvadž předmětem náboženství jest Bůh, nutno souditi, že víra, která jest začátkem a základem každého náboženství, záleží v jakémsi vnitřním citu, který vzniká z nutné potřeby něčeho božského.“ PIUS X. Encyklika “Pascendi Dominici gregis”: o naukách modernistů. [online] Olomouc: Právní liga katolických duchovní v arcidiecézi Olomoucké, 1908 [citováno 14. 6. 2020] Dostupné z: http://rexcz.blogspot.com/2011/10/pascendi-dominici-gregis.html

[14] Ve skutečnosti se samozřejmě vylučují sami, protože chtějí něco, co z principu není možné.

[15] Jmenujme za všechny nový katechismus, nový růženec, co se týče manželství například mota proprio J.S. Papeže Františka a další.