Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce božského mateřství Panny Marie
„Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší!“ Svatá Maria, Matko Boží! Mezi názvy Panny Marie je u věřících málo tak domácích a tak milých a častých jako ten, jenž připomíná její mateřství. Po každé, kdy se modlíme andělské pozdravení, připojujeme k němu slova, která pozvolna přidala zbožnost všech a která církev potvrdila svou mocí. S druhé strany nás pak bohoslovci učí, že všechny výsady blahoslavené Panny, její Neposkvrněné početí, slavné Nanebevzetí, její úkol prostřednice v díle spásy tkví v jejím Božím mateřství. Jelikož byla Maria od věčnosti vyvolena za Matku vtěleného Slova, proto byla pro nekonečné zásluhy svého Syna uchráněna dědičného i všeho ostatního hříchu; poněvadž byla i tělem úzce spojena s vykupitelským tajemstvím, je jí svěřen úkol prostřednice všech lidí u Syna; a konečně jako Matka Boha Spasitele vystupuje po smrti na nebesa a je korunována za královnu všech andělů a svatých.
A tento krásný název Matky Boží, tak vzácný vědě bohoslovců a drahý zbožnosti katolického lidu byl kdysi blahoslavené Marii Panně upírán. Celá východní církev byla v V. stol. zmítána prudkým sporem, jehož příčinou i předmětem byl právě název „Matka Boží“ udílený Panně Marii. Utkání bylo velmi živé, spor byl přednesen až v Římě, dokonce byl svolán všeobecný církevní sněm, aby potvrdil správné učení a odsoudil blud. Byl to shluk velikých událostí, na něž si stěží pomyslí zbožní věřící, když se modlí růženec nebo Zdrávas. Píši v květnu, v měsíci Panny Marie, královny máje, v měsíci, kdy věřící celého světa se modlí k přesvaté Panně tím horlivěji a častěji; jistě jim bude milo, když jim krátce vylíčím těch několik stránek z dávných dějin církve, abych posílil a osvítil zbožnost všech, abych oslavil tu, jež „sama vyvrátila všechny bludy“.
Kněz, jménem Anastasios, pronesl při kázání v Cařihradě s kazatelny pravdy tato závažná slova: „Nikdo ať se neodvažuje nazývati Pannu Marii Matkou Boží, poněvadž Maria patří k lidskému pokolení a lidský tvor nemůže nikdy poroditi Boha.“ Biskup, dalek jsa toho, aby jej napomenul a odsoudil jeho učení, jej právě naopak podporoval proti protivníkům, kteří se ozývali; kryl jej svou autoritou, zaručil se za čistotu jeho víry a prohlásil, že tak vpravdě smýšlí církev. Toto se přihodilo ke konci roku 428 a onen biskup se nazýval Nestor. Jeho stanovisko vzbudilo jednu z největších rozepří, které prožil křesťanský starověk.
A skutečně názory a chování cařihradského biskupa napřed způsobily veliké pohoršení v jeho vlastním biskupském městě a pobouřily mnichy k odporu a konečně byly odsouzeny celým křesťanským světem. Cařihrad byl středem říše, a proto věc byla mimořádně vážná.
Jistě Nestor nepopíral, že Slovo v lůně Panny Marie na sebe vzalo lidské tělo; s celou církví vyznával, že „Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi“ (Jan 1, 14). Věděl, že zvěstující anděl pravil Marii nazývaje ji plnou milostí: „Hle, počneš a porodíš Syna. Bude velikým a bude nazván Synem Nejvyššího.“ (Luk. 1, 31 n.) Také věděl, že Alžběta, když ji přišla Panna navštíviti, ji pozdravila: „Odkud mi to, že Matka Pána mého přichází ke mně?“ (Luk. 1, 43) Ale všechny tyto slavné důkazy Bohem nadchnutých spisovatelů nestačily Nestorovi či spíše jeho učení jim dávalo takový smysl, že starobylý název tak drahý všem věřícím pro něho nebyl přijatelným. Marie mu byla matkou člověka, matkou Krista, nebyla Matkou Boží.
Nestor užíval způsobu oblíbeného u všech bludařů tvrdě, že název Matky Boží není výslovně uveden v Písmě svatém, k němuž nemáme práva ničeho přidávati. Pramenem a základem Nestorova bludného učení však bylo, že v Kristu viděl jen člověka, v němž se božství Slova usídlilo jako v chrámě, člověka lepšího a světějšího než kdokoliv z lidí, člověka úplně uchváceného božstvím, člověka spojeného s Bohem, ale nikdy ne Bohočlověka.
Cařihradský biskup brzy našel sobě rovného protivníka, který byl s to se s ním měřiti a vítězně obhájiti učení víry. Nestor byl biskupem v Cařihradě, hlavním městě říše, ale Cyril, tak se jmenoval jeho protivník, byl patriarchou v Alexandrii, hlavním městě Egypta. Oba prožili před povýšením na biskupy dlouhá léta v klášterních samotách a v cvičení řeholních ctností, oba zvláště studovali Písmo sv. u slavných učitelů a sami se tak stali pověstnými bohoslovci. Cyril však studoval v Alexandrii u svého strýce Theofila, po němž zasedl na biskupský stolec, kdežto Nestor vykonal svá studia v Antiochii. Antiochie a Alexandrie nebyly jen velikými sídly patriarchů Východu a soupeři nádherou a obchodem, závodily i v posvátných vědách, každá z nich měla své názory, svůj způsob výkladu Písem a svou bohovědu. Mistři antiošští kladli důraz především na slovní význam Písem a na jejich význam mravní a životní, zvláště hodnotili člověčenství Spasitelovo, což nám Jej připodobňovalo v utrpení a ve smrti. Naopak Alexandrie hrdá na své učení, v němž vynikli Klement a Origenes, dávala přednost volnějšímu výkladu, který více dbal symbolického významu textů, více si všímala zjevení božských osob Otce, Syna i Ducha sv. nežli drobných událostí ze života Kristova; rádi vykládali Kristovy skutky a řeči obrazně a tak lépe zachovávali nadsmyslnost jeho božství. Utkání mezi těmito dvěma směry bylo nevyhnutelné a propuklo, když Nestor zavrhl Boží mateřství Marie.
A skutečně chtěl alexandrijský patriarcha, brzy zpravený o událostech v Cařihradě, varovati své věřící a duchovenstvo před novými bludy, které mu, byly ohlášeny. Jak ve velikonočním listu z roku 429, tak v listu mnichům egyptské pouště zaujal přesné stanovisko ke sporné učené otázce; a nejmenuje ovšem ještě osob, důrazně vykládá pravé a zděděné učení. Zároveň se dvěma dopisy pokouší navázati přímý styk se svým druhem v úřadě – Nestorem – v Cařihradě a snaží se jej přivésti k pravé víře. Když Nestor odpovídal vyhýbavě, tu se Cyril dal hned do boje. Obrátil se na dvůr císaře Theodosia a na papeže Celestina. Nestor také vyložil věc papeži a žádal, aby sněm rozhodl o sporu a vyslovil se pro pravé učení. První sněm se konal ke konci července nebo začátkem srpna 430 v Římě a sešli se na něj k papeži italští biskupové. Tento sněm soudil podle dokladů poslaných od obou stran a 11. srpna 430 byly z Říma odeslány dopisy do Cařihradu, do Antiochie a do Efesu; jimi bylo odsouzeno učení Nestorovo a patriarcha alexandrijský byl pověřen provedením rozsudku. Cyril byl připraven; předvídaje rozhodnutí Říma, sestavil dvanáct vět, dvanáct anathemat, jimiž vyložil své učení o Vtělení. První článek prohlašoval Pannu Marii za Matku Boží.
Cyril tvrdil proti Nestorovi jednotu Slova s člověkem a hájil, že tato tajemná jednota je podstatná. V Kristu není vedle Božího Slova člověk, kterému bychom mohli přisuzovati jako odlišné osobě úkony vlastní lidské přirozenosti, zrození, utrpení a smrt. V Kristu je jen jedna bytost, člověk a Bůh zároveň, vtělený Bůh, jehož se týká všechno, co Kristus vykonal a vytrpěl za pozemského života. Nestor se chtěl vyhnouti názvu „Matka Boží“ a proto rozšiřoval obouznačný název „Matka Kristova“, ale Cyril nechce přijmouti tuto polovičatost. Je-li v Kristu jen jedna osoba, osoba božská, pak trpěl a zemřel za nás Bůh, jako i Bůh se narodil z Marie Panny, a Maria je opravdu Matkou Boží. Zdá se, že Cyril, unesen jsa horlivostí pro víru a proniknut vlastními bohovědnými názory, asi sám překročil zdravé učení a některá slova později potřebovala přesnějšího vysvětlení; ale při nejmenším ve smyslu útoku a v úmyslu, který k nim Cyrila pobízel, odpovídala požadavkům víry. Ostatně Řím promluvil a Antiochie nemeškala postaviti se po bok Cyrilovi.
Obecný sněm církevní byl svolán do Efesu na 7. června 431, na den Letnic; byl to třetí obecný sněm, druhý po nicejském (325). Po dlouhém čekání se Cyril dne 22. června rozhodl zahájiti sněm pokládaje nařízení z Říma za dosti jasný rozkaz. Téhož dne byl Nestor prohlášen za „zbavena biskupské hodnosti a vyloučen z veškeré kněžské společnosti“. Ponenáhlu se i opozdilí biskupové přidali ke svým druhům a schválili rozsudek. Není třeba široce líčiti obtíže, jež potkalo provádění usnesení sněmu. Dlouho trvalo, než nastal pokoj a značná část východní církve, kdysi kvetoucí a prospívající křesťanské obce, ještě dnes vyznává víru Nestorovu.
Těchto několik dějinných vzpomínek na nejužívanější obrat naší víry nám pomůže k vážnému pochopení i nejprostších výrazů naší víry a naší náboženské úcty. Modlitby a názvy, které pokládáme za hotovou věc, které máme a neznáme při tom jejich plnou cenu, ty dědíme z dávného a slavného odkazu. Největší lidé církevních dějin, nejstarší patriarchové a biskupové obětovali svůj odpočinek a čas, aby je šířili a obhajovali. Dokázali jejich souvislost s Písmem sv., uvedli je v soulad se zjeveným učením, abychom my, když se je po nich modlíme, mohli Boha vzývati v „duchu a pravdě“, jak si toho sám přál. Ale vznesme se nad dějiny těchto věroučných sporů, povznesme se nad všechny lidské zápasy a upřeme zrak víry k Duchu svatému, životodárci a vůdci církve. On osvěcoval a řídil práci Otců, on vedl rozhodnutí sněmů a výroky papežů, on bdí nad pokladem víry a nad čistotou učení. Vzýváme-li Pannu Marii jako Matku Boží, nemodlíme se jen se všemi starými Otci a Doktory, kteří jí zachovali její název, nýbrž se také a především modlíme s Duchem svatým, jenž jediný „proniká hlubokosti Boží“ (I Kor. 2, 10), a jedině on nás může naučiti, abychom se modlili jak třeba. S církví, spojující se jménem Cyrilovým prohlášení Božího mateřství Marie, se modleme k Bohu, našemu Otci, slovy liturgické, modlitby ze svátku alexandrijského patriarchy: „Ó Bože, jenž jsi ze svého vyznavače a biskupa blaženého Cyrila učinil nepřemožitelného obránce Božího mateřství blahoslavené Marie Panny, na jeho přímluvu dej nám, kteří věříme, že Maria byla opravdu Matkou Boží, abychom spaseni byli pro její mateřskou ochranu, skrze Ježíše Krista Pána našeho, Amen!“
Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu V, 289–294.
