Svědectví archeologických památek pro primát sv. Petra

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Svědectví archeologických památek pro primát sv. Petra 475

Dnes věříme, že sv. Petr, žijící v biskupech římských, jest základem, na němž spočívá jednota církve Kristovy, a zároveň neomylným soudcem ve věcech víry. Než, zdaž byla tato víra v primát Petrův též věrou prvních věků křesťanství? Zdaž znali ji a projevili ve svých výtvorech staří umělci a epigrafové církevní?

V té příčině věru malby a ploskořezby dokazují, že dogma o primátu Petrově bylo jedním z oblíbených témat starých umělců církve. Mezi 380 malbami na skle, jež vydal P. Garrucci, nalézáme sv. Petra a Pavla až na 80 obrazech[1]; okolnost to za jisté závažná, jelikož jednak svědčí o horoucí lásce a úctě starých Římanů k velikým Apoštolům, jednak pak potvrzuje fakt historický, že sv. Petr a Pavel v Římě učili a tamtéž smrtí mučednickou zahynuli. Někdy věnčí Kristus hlavy jejich aureolou nebo dubovým věncem[2] (obr. 1a), jindy zase stojí uprostřed nich Bohorodička nebo milovaná světice Římanů mučednice Anežka či sv. Peregrina[3] (obr. 1c).


Bowl Base with Christ Giving Martyrs' Crowns to Saints Peter and Paul  Bowl Base with Saints Peter and Paul Flanking a Column with the Christogram of Christ  Gold Glass with Sts. Peter and Paul and Peregrina

(a)                                                                        (b)                                                                               (c)

Obr. 1 Zlatá skla zobrazující sv. Petra a Pavla: (a, b) spolu s Kristem, (c) se sv. Peregrinou


Na některých sklech vidíme jen Petra samotného, vyvodícího vodu ze skály (obr. 2a). Aby pak nebylo ani nejmenší pochybnosti o tom, že kníže Apoštolů, a nikdo jiný, zázrak ten koná, napsal umělec na třech sklech jméno Petrovo – Petrus (obr. 2b). Dvě ze skel těch nalézají se v bibliotéce vatikánské[4] a třetí, nalezené v Podgorici v Albánii (obr. 3), nalézá se teď v Paříži. Na posledním, jež jest vlastně skleněnou miskou, zní celý nápis: „Petrus virga percussit fontes ciperunt currere – Petr udeřil holí, vody počaly plynouti.“ Rčení to vzato jest ze IV. knihy Mojžíšovy[5], s tou změnou však, že místo jména Moyses položeno jméno Petrus. Misku albánskou klade de Rossi do konce IV. stol. a skla vatikánská do konce III. nebo do počátku IV. věku.[6] Všechny ty to tři památky jsou velmi důležity, poněvadž nám podávají klíč k porozumění podobným scénám na freskách a sarkofazích, na nichž není popisu vedle osoby, zázrak ten činící.


 

DEA-S-001034-6123    petr

(a)                                                                              (b)

Obr. 2 Zlatá skla zobrazující sv. Petra vyvádějícího vodu ze skály: (a) bez jména, (b) se jménem


image146

Obr. 3 Skleněné miska z Podgorici, sv. Petr je zobrazen zcela dole s prutem v ruce


Na sarkofazích nalézáme sv. Petra více než 120krát; obyčejně jsou tam vedle sebe následující scény ze života Apoštolova sloučeny vespolek v jednu hlubší komposici: 1. Kristus předpovídá Petrovi jeho pád; 2. Stráž Herodova přivádí zajatého Petra do vězení; 3. Petr vyvádí ze skály vodu pro žíznící Židy. Tak vidíme tyto tři scény vedle sebe na slavném sarkofágu lateránském ze IV. století (obr. 4); nalézáme je pohromadě též na jiných sarkofázích téhož musea[7] a dále na podobných pomnících v Geroně[8], Miláně[9], Narbonně[10], Marseillu[11], Arlesu[12], na několika sarkofázích španělský a na mnohých jiných místech. Kromě analogických scén na zlatých sklech můžeme uvésti ještě jiné okolnosti, svědčící o tom, že i na fresku kallistinském osobou, vodu ze skály vyvodící, jest kníže Apoštolů, a že všecky zmíněné tři obrazy na sarkofázích představují historii téhož sv. Petra:

I. Na některých sarkofázích scéna druhá a třetí jsou spojeny jaksi v obraz jeden, neboť osobu, vyvodící vodu ze skály, zajímají pochopové Herodovi v témž okamžiku, kdy zaujata jest konáním divu toho.

II. Rysy tváře, frisura, konečně pak i oděv osoby, jíž Kristus předpovídá pád a jež není nikdo jiný než Petr, jak dokazuje kohout u jeho nohou stojící, jsou skoro vždy tytéž jako u muže, jejž zajímají žoldnéři, jakož i u toho, který zázračně vyráží vodu pro lid žíznící. Vous má nedlouhý, vlasy na hlavě husté; oblečen jest v tuniku a plášť.

III. Mužové, kteří poutají Petra, jsou právě tak oděni, jako ti, co pijí vodu vyplývající ze skály. Jejich šat tvoří tunika, kol beder přepásaná, dlouhý spodní oděv, boty a cylindrová židovská čapka, jíž se užívalo za dob Kristových.

IV. Důležitými detaily jsou konečně jisté atributy či odznaky, přidávané skorem stále osobě, o niž se nám jedná, za účelem rozeznání jí ode všech jiných. Tak má nejednou na sarkofázích svinutek zákona evangelického, a ještě častěji má v ruce hůl.


Vat31427_0609_0725_L

Obr. 4 Křesťanský sarkofág ze IV. stol. nalezený v Římě, horní řada soch zleva doprava: stvoření Evy z Adamova žebra Nejsvětější Trojicí, Kristus mezi Adamem a Evou u Stromu poznání, zázrak v Káni, zázračné rozmnožení chlebů a ryb, vzkříšení Lazara; spodní řada zleva doprava: klanění Mágů, Kristus uzdravuje slepce, Daniel mezi lvy obsluhovaný Habakukem, Kristus předpovídá Petrovo zapření, Petr je zatčen, Petr zázračně vyvádí vodu ze skály.


Po odpovědi na důležitou otázku o totožnosti osoby ptáme se na význam oné trilogie. Nikde v dějích Nového Zákona není ani zmínky o tom, že by byl svatý Petr vyvodil zázračně ze skály vodu lidu žíznícímu. Bible zná pouze jeden takový zázrak učiněný Mojžíšem na poušti. Odkud tedy vzala se scéna ta v historii Petrově? Věc tu objasňuje sv. Pavel, když píše, že onen zázračný čin na poušti má vedle významu historického ještě význam druhý, obrazný. „Nechciť zajisté, abyste nevěděli, bratří, — píše Korinťanům[13] — že otcové naši všichni pod oblakem byli, a všichni moře přešli, a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou, v oblace a v moři, a všichni týž pokrm duchovní jedli, a všichni týž nápoj duchovní pili, (pili zajisté z duchovní skály, kteráž jich následovala, skála pak byl Kristus).“ Přechod Rudým mořem a voda ze skály vydobytá jsou v Písmě sv., u Otcův i v dílech umění obrazem křtu a křestní vody. Ale sv. Pavel praví: „Toto pak všechno dálo se jim v obraze“[14], musí tedy i Mojžíš býti obrazem nějaké osoby budoucí. Tak rozumovali věřící prvních věků a mínění své projevili zřejmě, když na monumentech ryli a kreslili místo Mojžíše Krista nebo Petra. Slyšme, co jménem všech praví sv. Augustin. „Obrazem – praví – byla pevná skála, obrazem byla hůl, jež udeřila do skály, obrazem voda vyplývající, obrazem konečně Mojžíš pochybující – koho? Petra, když zapřel třikrát Krista.“[15] Mojžíš, obraz Kristův, byl vůdcem, zákonodárcem, soudcem národa israelského a prostředníkem mezi ním a Bohem. Tím vším byl v očích prvních křesťanů sv. Petr, ba čímsi více, neboť mezi Petrem a Kristem jest užší a hlubší souvislost než mezi vítězem nad Faraónem a mezi Messiášem. Mojžíš sám skalou nebyl, skála pak – dle Apoštola – byl Kristus; Petr pak obdržel jméno a se jménem vlastnosti skály, když uslyšel od Krista: „I jáť pravím tobě, že ty jsi Petr, t. j. skála, na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné jí nepřemohou“ (Mat. XVI. 18.). Pouze Mojžíšovi – abychom zřejmý ten parallelismus rozvinuli dále – dal Bůh ve Starém Zákoně moc, vyvoditi vodu ze skály pro žíznící lid; podobně jenom Petrovi v Novém Zákoně dána moc, zaopatřovati Nového Israele vodou milostí svátostných, plynoucích pod dotekem hole Petrovy ze skály Krista. Na tyto symbolické vody pravé víry a všelikých milostí Božích, jež vyplývají ze zřídla Krista prostřednictvím jeho náměstka sv. Petra, činí též alusi slova misky albánské, když dí: „Petr udeřil holí, vody počaly plynouti.“ Toto ztotožnění syna Jonášova (sv. Petra) s Mojžíšem a představování ho v činnosti symbolické dokazuje kromě toho, že umělec neměl tu na mysli Petra jako jednotlivce, nýbrž – abychom tak řekli – celou dynastii Petrovu a dogma, že dynastie ta zastává v lidu Božím všechny hodnosti a úřady, jaké nad Israelem měl Mojžíš.

Sv. Petr má v ruce – jak bylo již pověděno – hůl, jež jest odznakem vlády. „Zpravovati je budeš prutem železným“ – mluví Bůh k Synu svému – „a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.“[16] Hůl tu vidí také sv. Jan ve svém Zjevení[17] v ruce Kristově na znamení největší vlády nade všemi národy země. Ve St. Zákoně má ji pouze Mojžíš jako symbol moci zázračné a zástupnictví Boha před Židy a Faraónem.[18] V Zákoně Novém drží hůl na freskách katakombních i na sarkofázích Kristus a jí proměňuje v Káně Galilejské vodu ve víno nebo budí jí k životu mrtvého Lazara. Kromě Krista drží ji pouze sv. Petr a, což je s podivem, má ji i ve chvíli, když mu Kristus předpovídá pád, i ve chvíli, kdy vedou ho do vězení žoldnéři Herodovi. Chtěl tím artista zajisté říci, že pouze Petr obdržel od Krista pro sebe a své nástupce plnou moc učitelskou, kněžskou a královskou, – a té že žádná moc zemská – byť i svobody je zbavila – odjati jim nemůže, a že neztrácejí ji ani vlastními hříchy a poklesky.

K obrazům již uvedeným přistupuje ve IV. a V. století ještě jiná scéna ze života sv. Petra, která jest dalším stupněm onoho paralelismu, jaký věřící prvních dob spatřovali mezi knížetem Apoštolů a Mojžíšem. Na několika freskách ze III. a IV. století dostává totiž Mojžíš z ruky Boží desky zákona[19]; aspoň na 24 sarkofázích, jakož i na několika zlatých sklech přijímá zase sv. Petr od Krista závitky zákona do rukou pláštěm zastřených[20]. To připomíná římský obyčej, dle něhož císařové, vysílajíce úředníky do provincie, aby tam jejich jménem vládli, dávali jim do rukou kodex a ti přijímali jej na znamení úcty k císaři do záhybů pláště.[21] Podobně přijímá na sarkofágu lateránském Eliseus rukama zastřenýma plášť, který mu zůstavuje na nebe vzatý Eliáš.[22] Někdy čteme též na kodexu, který Kristus podává Petrovi: DOMINVS DAT LEGEM, nebo DOMINVS DAT PACEM – Pán dává zákon, Pán dává pokoj. Ve scénách vyrážení vody ze skály kladl umělec hlavní důraz na to, že Petr jest hlavou, vůdcem, prostředníkem mezi Bohem a lidstvem a rozdavatelem milostí (dispensator gratiarum); zde však chce říci, že Kristus dávaje mu do ruky kodex zákona, dle něhož má spravovati svěřenou sobě provincii království Božího, jmenuje ho svým Vikářem čili Zástupcem na zemi.

Skorem současně se scénou odevzdávání kodexu zjevuje se na sarkofázích v Římě, Bavenně, Arlesu, Avignoně jiná scéna, na níž Petr z rukou Kristových přijímá do záhybů pláště klíče království nebeského.[23]

Z monumentů epigrafických klademe tuto metrický nápis, jejž biskup Achilles umístil na počátku V. století ve svatyni, od něho ke cti sv. Petra poblíž Spoleta zbudované. Epigram ten má velikou důležitost proto, že potvrzuje starou tradici o pobytu a mučednictví knížete Apoštolů v Římě a slaví jeho vrchní vládu nad celou církví.[24]

Magna quidem servat venerabile Roma Sepulcrum
In quo pro XPI nomine passus obit…
(…)
Quidnam igitur mirum magno si culmina Petro
Quolibet existunt aedificata loco
Cum quae per totum celebratur Ecclesia mundum
In fundamento fixo Petro maneat
Namque illi Deus Ipse Caput qui corporis extat
Propterea Petrae nomen habere dedit
Dicens esto Petrus quoniam fundabo super te
Quam mihi nunc toto molior orbe domum
In te per cunctas consistit Ecclesia gentes
Vincit et inferni carceris imperium
Namq datis clavibus coelorum claudere portas
Et reserare dedit pro meritis hominum
Quaecunque in terris fuerit sententia Petri
Haec erit in coelis scripta notante Deo
Dixit enim Tu es magno mihi nomine Petrus
Et tibi coelorum fortia claustra dedi
Hac ditione potens terra coeloque Petrus stat
Arbiter in terris Ianitor in superis

T. j.: „Úcty hodný chová zajisté ve středu svém hrob Řím veliký, v němž pro jméno Kristovo trpěv zahynul… Jaký tedy div, že Petru velikému na každém místě svatyně se staví, když ta, jež po celém oslavuje se světě, církev na pevném jest zbudována základě Petrovi? Neboť jemu sám Bůh, jenž těla jest Hlavou, proto jméno Petr dal řka: budiž Petrem, neboť na tobě dům založím, jejž na celém světa okršku nyní sobě stavím. Na tobě po všech národech církev spočívá a přemáhá i podzemních vězení (pekel) moc. Neboť klíče ti odevzdav moc ti dal, nebes zavírati i otevírati bránu dle lidí zásluh. Jakýkoliv na zemi Petrův výrok bude, ten v nebesích též bude zaznamenán ve shodě s Bohem; pravilť zajisté: Ty jsi u velkém jména významu Petr a tobě svěřil jsem nebes mocné záruky. Tou mocí obdařen Petr na zemi i nebi jest, jsa Rozhodčím na zemi, Strážcem (vrátným) na nebesích.“


[1] Garrucci, Vetri ornati di figure in oro, trovati nei cimiteri dei cristiani primitivi di Roma; ed. 2-a. Roma 1874; Tab. X .–X V I., XXI. nn.

[2] Ibid. tab. 170. n. 5; tab. 179. n. 2.; tab. 181. n. 1–6.; tab. 182–185. nn.

[3] Ibid. tab. 178. n. 6. 7.; tab. 190, n. 1–5.

[4] Garrucci, Storia, T. III., tab. 179. n. 9. Popis na straně 145.

[5] Exod. IV. 11.: „Cumque elevasset Moyses manum, percutiens virga bis silicem, egressae sunt aquae largissimae.“

[6] Bullett. z r. 1877, str. 83.

[7] Garrucci, Storia, tab. 318. n. 1., 223. n. 4–6.; 380, n. 4.

[8] Ibid. tab. 313. n. 1.; 318 n. 4.

[9] Ibid. tab. 315. n. 5.

[10] Ibid. tab. 318. n. 5.

[11] Ibid. tab. 352. n. 1.

[12] Ibid. tab. 340. n. 5; 380, n. 3.

[13] I. ku Korint. X. 1–4.

[14] Ibid. v. 11.

[15] Sermo CCCLII, 3.

[16] Žalm II. 9.

[17] Zjevení sv. Jana XIX. 15.; srv. též k. II. 27.

[18] „On (Aron) mluviti bude za tebe k lidu a bude tobě za ústa: ty pak budeš jemu v tom, což k Bohu přísluší. Hůl také tuto vezmi v ruku svou, kterouž činiti budeš znamení.“ (Exod. IV. 16–17)

[19] Garrucci, Storia, T. III. p. 365. n., tab. 143. n. 1.; 144. n. 1.; 261. n. 4.

[20] Ibid. tab. 323. n. 4–6.; Le Blant, Études sur les sarc. ďArlen, tab. IX. str. 16.; téhož autora: Les sarc, chrét. de la Gaule, tab. XII. n. 4. str. 38.; de Rossi, Bullett. z r. 1868, str. 40.

[21] Cicero, Pro Coelio c. 5.

[22] Kraus, R. S., str. 363. obr. 62.

[23] Garrucci, Storia Tab. 313 n. 3; 319. n. 3. 4.; 330. n. 5.; tab. 345. n. 2.; Bullett. z r. 1870, str. 73.

[24] Nápis ten jest zachován v kodexu palatinském. Achilles byl biskupem ve Spoletu r. 419. Viz: Bullett. z roku 1871, str. 116, 117.

Zdroj: Józef Bilczewski, Archaeologie křesťanská ve službách dějin církevních a věrouky, 1898, str. 422–432, doplněno a mírně jazykově upraveno.


Medallion with Saint Peter from an Icon Frame

Obr. 5 Zlatý medailon se sv. Petrem držícím hůl na znamení vlády, vytvořen v Konstantinopoli kolem roku 1100

Similar articles