Výklad podob andělů ve Starém zákoně podle Pseudo-Dionýsia Areopagity

Podoba živlů

Náš výklad je třeba začít zkoumáním, a to již při prvním objasnění obrazů, z jakého důvodu si Písmo téměř vždy více cení ohnivých posvátných popisů než všech ostatních. Zjistíš například, že ztvárňuje nejen hořící kola (Da 7,9), ale také planoucí zvířata (Ez 1,13) a lidi vzezření blesku (Da 10,6), že klade kolem samotných nebeských bytostí kopy řeřavého uhlí (Ez 1,13; 10,2) a řeky burácející nezadržitelnými proudy ohně (Da 7,10). Praví však také, že trůny jsou ohnivé (Da 7,9), a ukazuje, že samotní nejvznešenější serafové, jak je patrné již z jejich jména (hebr. seraf má stejný kořen jako sloveso saraf, hořet; pozn. red.), planou ohněm, a připisuje jim vlastnosti a působení ohně a vůbec nahoře i dole si nejvíce cení zobrazení převzatých z ohně.

Domnívám se, že oheň zjevuje to, čím jsou nebeské intelekty nejvíce podobné Bohu. Svatí teologové totiž často popisují nadjsoucí a beztvaré bytí jako oheň (Ex 3,2; 14,24; 19,18; Dt 4,24 a jinde), neboť, dá-li se to tak říci, [oheň] viditelným způsobem zobrazuje mnoho vlastností principu božství. Smyslově vnímatelný oheň je takříkajíc ve všem a skrze vše se bez smíšení šíří a vše převyšuje a vše ozařuje a zároveň zůstává skrytý, sám o sobě nepoznatelný, nenachází-li se v látce, v níž projevuje svou vlastní činnost, jsa nepostihnutelný a neviditelný. Sám vše opanovává a všechno, v čem se nachází, proměňuje ve své vlastní působení, sám se vydávaje všemu, co se k němu jakkoli přiblíží.  (…) A bylo by možné nalézt mnoho dalších vlastností ohně, jež jsou smysly vnímatelnými obrazy působení principu božství. Znalci božských věcí si toho jsou jistě vědomi, když líčí nebeské bytosti v obrazech [odvozených] od ohně, zjevujíce tak jejich podobnost s Bohem a jejich schopnost Boha napodobovat, nakolik je to dovoleno.

Je třeba také prozkoumat, proč jsou nebeské bytosti spojovány s řekami, koly a vozy. Ohnivé řeky (Da 7,10) znamenají řečiště principu božství, jež jim poskytují své hojné a nevyčerpatelně se vylévající proudy, které je vyživují svou oživující úrodností; vozy [znamenají] společenství, jež spojuje jsoucna stejného řádu; a okřídlená kola, jedoucí vždy vpřed, aniž by se vracela či odbočovala, [znamenají] moc jejich působení, jež postupuje přímou a správnou cestou, neboť veškeré kroužení jejich intelektu je nadsvětsky vedeno přímým a neodchylným směrem. Vyobrazení intelektivních kol je však také možné vysvětlit jiným, anagogickým způsobem. Jak totiž praví teolog, byly nazývány galgal (Ez 10,13). To v hebrejském jazyce znamená otáčení a odhalování. Ohnivá a bohupodobná kola mají totiž schopnost se otáčet, protože se ve věčném otáčení pohybují kolem totožného Dobra a mají schopnost odhalovat, díky zjevování skrytých skutečností, a protože pozdvihují vzhůru pozemská jsoucna a při sestupu přenášejí jsoucnům nízkého postavení vznešená osvícení.

[Andělé] jsou také nazýváni „vichry“ (Ez 1,4; Da 7,2; Za 6,5), což ukazuje na jejich rychlost, jejich téměř bezčasý let, díky němuž všude proniknou, a na jejich pohyb, jímž se přenáší shora dolů a opět zdola nahoru, čímž jednak pozdvihují druhotná jsoucna na vyšší rovinu, jednak dávají popud prvotním jsoucnům, aby vycházela do společenství s nižšími a věnovala jim svou prozřetelnou péči. Snad se dá říci, že jméno „vítr“, jímž označujeme vanutí vzduchu, zjevuje podobnost nebeských intelektů s Bohem. [Vítr] je totiž obrazem a otiskem činnosti principu božství (…), a to pro svou přirozenost, jíž je vlastní pohyb a plození života, a pro rychlé a nespoutané směřování a pro nám neznámou a neviditelnou skrytost počátků i konců jeho pohybů. „Nevíš,“ je řečeno, „odkud přichází a kam směřuje.“ (J 3,8)

Písmo je však představuje také ve formě oblaků (Ez 1,4; 10,3–4), čímž se naznačuje, že svaté intelekty jsou nadsvětským způsobem naplněny skrytým světlem, že bez okázalosti do sebe přijímají prvotní záři světla, jež pak štědře předávají nižším jsoucnům, přiměřeně jejich dispozicím, jako druhotné osvícení. A značí to také, že v nich je plodivá, životodárná, růst a dovršení poskytující síla, která je jako inteligibilní déšť, vyvolávající životodárné rození v lůně [země], jež přijímá jeho zúrodňující vláhu.

Ez 1,4: Měl jsem tedy vidění: Hle, vichr bouřlivý přicházel od severu, veliký mrak; v tom vůkol lesk a plápolající oheň; a z něho, to jest z ohně, [zářilo] cosi podobného elektru (podle Vulgaty a LXX, řec. ηλέκτρου značí slitinu zlata a stříbra nebo jantar, hebr. chašmal se překládá stejnými variantami, jelikož jeho význam není zcela jasný, vyskytuje se jen zde a v Ez 1,27 a Ez 8,2, Hejčl překládá postaru „čistec“; pozn. red.).

Ez 1,13: A bylo zřít, že podoba živočichů je jako uhlí planoucí ohněm a jako by hleděl člověk na pochodně. Mezi živočichy kmital se velmi jasný oheň, a z ohně sršely blesky.

Ez 10,2–4: (2) I oslovil muže, jenž oblečen byl v roucho lněné, a pravil: „Vejdi mezi kola, jež jsou pod cheruby, a naplň ruku svou řeřavým uhlím, jež jest mezi cheruby, a vysyp je na město!“ I vešel před mýma očima. (3) Cherubové stáli po pravé straně chrámu, když ten muž vcházel, a mrak naplnil vnitřní nádvoří. (4) Když se velebnost Hospodinova zdvihla z cherubů ku prahu chrámu, chrám se naplnil mrakem a nádvoří se naplnilo bleskem slávy Hospodinovy.

Da 7,2: Viděl jsem ve svém vidění v noci, a hle – čtyři nebeské větry vzduly veliké moře.

Da 7,9–10: (9) Hleděl jsem na to, až byly postaveny trůny, a stařec velikého věku se posadil; roucho jeho bylo jako sníh bílé, a vlasy hlavy jeho jako čistá vlna; trůn jeho byly plameny ohně, kola jeho – hořící oheň. (10) Ohnivá a dravá řeka vytékala z něho. Tisíce tisíců sloužily jemu, a deset tisíckrát sto tisíců stálo před ním; soud zasedl, a knihy byly otevřeny.

Da 10,6: Tvář jeho zářila jako blesk, oči jeho jako hořící pochodně, ramena jeho a tělo dolů až k nohám jako rozpálený bronz, a zvuk řeči jeho jako hukot množství.

Za 6,5: Anděl odpověděl a řekl mi: „To jsou čtyři větry nebeské, jež přicházejí, aby se postavily před Panovníka veškeré země.“

Podoba člověka

[Svatopisci] je však také popisují v lidské podobě (Gn 19,2n; Ez 1,5; Da 10,5), protože člověk je nadán intelektem a schopnosti jeho zraku jsou zaměřeny vzhůru a má rovnou a vzpřímenou postavu a od přirozenosti je schopen vládnout a panovat – a i když ve sféře smyslového vnímání zaujímá bezvýznamné postavení ve srovnání s ostatními schopnostmi nerozumných živých bytostí, nad všemi má převahu díky nesmírné moci svého intelektu a díky převaze rozumového vědění a nezotročitelné a nepřemožitelné přirozenosti své duše.

Domnívám se, že i v každé z mnoha částí našeho těla lze nalézt obrazy dobře se hodící na nebeské moci, jako když se říká, že schopnost zraku (Ez 1,18; 10,12; Da 10,6) zjevuje nejprůzračnější pohyb vzhůru k božským světlům a dále jejich jemné a poddajné a neodporující, nýbrž bystré, čisté a otevřené nevášnivé přijímání osvícení poskytovaných principem božství. Rozlišující schopnost čichu zjevuje jejich vnímání, nakolik je to možné, šíření vůně, jež převyšuje intelekt, a vědoucí rozlišení a naprosté vyvarování se toho, co nemá takovou povahu. Schopnost sluchu (Žl 102,20) zjevuje jejich účast [na božství] a poznávající přijímání inspirace poskytované principem božství; schopnost chuti (Gn 19,3) zjevuje jejich naplnění inteligibilní výživou a přijímání božských a vyživujících toků. Schopnost hmatu zjevuje jejich vědoucí rozeznávání toho, co je pro ně přirozené, a toho, co jim škodí. Oční víčka a obočí zjevují jejich schopnost střežit intelektivní zření Boha.

Ramena, paže a také ruce (Ez 1,8; 10,12; Da 10,6) zjevují schopnost tvořit, působit a konat. Srdce je pak symbolem jejich bohupodobného života, který svou vlastní oživující moc dobrotivě rozsévá těm, kdo jsou objektem jeho prozřetelné péče. Hruď dále zjevuje jejich neujařmenost a schopnost střežit životodárné šíření vycházející ze srdce skrytého pod ní. Záda zjevují jejich schopnost držet pospolu všechny k životu přivádějící moci. Nohy (Gn 19,2; Iz 6,2; Ez 1,7; Da 10,6) zjevují pohyblivost, rychlost a hbitost jejich věčného pohybu ubírajícího se k božským věcem. Proto také Písmo zpodobilo okřídlené nohy svatých intelektů. Křídlo (Iz 6,2; Ez 1,6) totiž zjevuje jejich rychlost vedoucí vzhůru, nebeskost, putování vzhůru, transcedenci nad vším pozemským díky schopnosti povznášet se, lehkost křídel zjevuje, že nejsou nikterak spojeni se zemí, nýbrž že se mohou zcela nesmíšeně a nezatíženě pozvedat vzhůru, nahota a bosé nohy zjevují jejich osvobozenost, uvolněnost, bezvztažnost a čistotu od vnějších přídavků a jejich připodobnění, nakolik je to možné, božské jednoduchosti.

Ježto však opět jednoduchá a „velmi rozmanitá moudrost“ (Ef 3,10) také obléká ty, kdo jsou neoděni, a nechává je nést nářadí, nuže, rozeberme, nakolik je nám to dovoleno, i posvátné oděvy a nástroje nebeských intelektů. (…) Kněžské [lněné] roucho (Ez 9,2; 10,2; Da 10,5) označuje jejich schopnost přiblížit se k božským a mystickým zřením a posvěcovat veškerý život. Pásy (Da 10,5) označují jejich schopnost střežit své plodivé moci a to, že se jejich shromažďující schopnost jednotně obrací k sobě a s nezměnitelnou totožností se uspořádaně otáčí v kruhu kolem sebe.

Hole (Sd 6,21) dále označují jejich schopnost kralovat a velet a vše přímo dokonat. Meče (Nu 22,23) a sekyry (Ez 9,2 podle LXX) ukazují jejich schopnost rozdělit nepodobné věci a rychlost, účinnost a výkonnost jejich rozlišujících mocí. Měřičské a stavitelské nářadí (Ez 40,3; Am 7,7) označuje jejich schopnost klást základy, budovat a přivádět k završení a všechny další [činnosti] náležející prozřetelné péči pozdvihující vzhůru a navracející [k Bohu] druhotná jsoucna. Protože si však myslím, že jsme o tomto pojednali dle našich schopností dostatečně, je třeba přejít k posvátnému výkladu zvířecích forem, svatě symbolizujících nebeské intelekty.

Gn 19,2–3: (2) „Prosím, pánové, uchylte se do domu svého služebníka a zůstaňte tam. Umyjte si nohy a zítra budete moci jít svou cestou.“ Oni pravili: „Nikoliv, zůstaneme na ulici.“ (3) Tu je naléhavě nutil, aby se k němu uchýlili. Když do jeho domu vstoupili, vystrojil hody a napekl nekvašených chlebů. I jedli.

Nu 22,23: Oslice vidouc, že anděl stojí v cestě s taseným mečem, uhnula z cesty a šla polem.

Sd 6,21: Vztáhl anděl Hospodinův konec hole, kterou v ruce držel, a dotkl se masa i nekvašených chlebů; i vystoupil oheň ze skály a strávil maso i nekvašené chleby. Anděl Hospodinův pak mu zmizel z očí.

Žl 102,20: Chvalte Pána všichni andělé jeho, silní rekové činící rozkazy jeho, poslušní jsouce hlasu, jeho slova!

Iz 6,2: Serafové vznášeli se nad ním; šest křídel měl každý; dvěma zastíral si tvář, dvěma zastíral si nohy a dvěma létal.

Ez 1,5–8: (5) Uprostřed toho bylo vidět čtvero jakýchsi živočichů; a podoba jejich: měli postavu lidskou. (6) Čtvero tváří měl každý a čtvero křídel každý. (7) Nohy jejich byly přímé – spodek jejich byl jako spodek nohy telete – a třpytily se, jako když hledíme na rozpálený bronz (podle Vulgaty, LXX a hebrejského textu, Hejčl překládá obecně „kov“; pozn. red.). (8) Lidské ruce měli pod křídly po čtyřech stranách; měli totiž tváře i křídla po čtyřech stranách.

Ez 1,18: Kola byla také mohutná, vysoká a hrozného vzezření; a všecek povrch těch čtyř byl plný očí kolem dokola.

Ez 9,2: Šestero mužů přicházelo cestou brány hořejší, jež hledí na sever, a každý měl svůj nástroj zhouby (podle Vulgaty a hebrejského textu, podle LXX „sekyru“; pozn. red.) v ruce; uprostřed nich byl také jeden muž, oděný rouchem lněným, a potřeby písařské měl na boku; i vešli a postavili se podle měděného oltáře.

Ez 10,12: Všecko tělo jejich, hrdla, ruce, křídla, i loukotě čtyř kol plná byla očí vůkol.

Ez 40,3: Když mne tam zavedla, tu – hle – byl muž, jenž vypadal jako bronz; provazec lněný měl v ruce jedné, a prut na měření v ruce druhé; a ten stál v bráně.

Da 10,5: I zdvihl jsem oči a viděl jsem: Hle, jakýsi muž, oděný v roucho lněné, bedra měl přepásána ryzím zlatem, a tělo jeho jako chrysolit.

Am 7,7: Hospodin mi ukázal toto: Hle, Pán stál na omítnuté zdi a měl v ruce zednickou lžíci (podle Vulgaty, podle LXX „adamant“, podle hebrejského textu zřejmě „olovnici“, význam hebr. anach není zcela jasný, vyskytuje se jen zde a v Am 7,8; pozn. red.).

Podoba zvířat

Podobu lva (Ez 1,10; 10,14) je třeba chápat tak, že vyjevuje svrchovanost a sílu a nezkrotnost a schopnost nebeských bytostí připodobnit se, dle svých možností, skrytosti nevyslovitelného principu božství tím, že zametají stopy (Žl 76,20) svých intelektů a tajemně zakrývají ve skrytém utajení vzestupnou cestu k principu božství umožněnou Božím osvícením. Podoba býka (Ez 1,10) je znamením jejich síly a zdatnosti, schopnosti vyorávat intelektivní brázdy k přijímání nebeského a zúrodňujícího deště, přičemž rohy symbolizují schopnost ochraňovat a být nepřemožitelný. Podoba orla (Ez 1,10; 10,14) ukazuje na jejich královskou majestátnost a schopnost vzlétat až k nebesům a na rychlost letu a bystrost, ostražitost, hbitost a obratnost, s níž se zmocňují potravy, jež jim dodává sílu, dále ukazuje na jejich přímé, překážky neznající a neodchylné zření, umožněné schopností mocně napřít zrak, obrácený k bohatému a jasně zářícímu paprsku vyzařujícímu ze slunce principu božství.

Podoba koní (Jl 2,4; Za 1,8; 6,2–3) značí poslušnost a ovladatelnost, bílá barva ukazuje jejich oslnivost a nejbližší příbuzenství s božským světlem, tmavá barva jejich skrytost, rezavá ohnivost a odhodlanost, bíločerné grošování značí jejich schopnost pronikavou mocí svázat dohromady krajnosti, spojit prvotní jsoucna s druhotnými a druhotná s prvotními buďto cestou návratu, nebo prostřednictvím působení prozřetelné péče.

Ez 1,10: Tváře jejich pak měly tyto podoby: tvář člověka, tvář lva na pravé straně těch čtyř, tvář býka na levé straně těch čtyř a tvář orla [shora] těch čtyř.

Ez 10,14: Čtyři tváře měl každý: tvář jedna – tvář cheruba; tvář druhá – tvář lidská; na třetím byla tvář lví, a na čtvrtém tvář orlí.

Jl 2,4: Jako vypadají koně, tak vypadají, a jako jezdci tak běží.

Za 1,8: Měl jsem vidění v noci: Hle – muž seděl na ryšavém koni, a ten stál mezi myrtovím, jež bylo v dolině, a za ním koně ryšaví, strakatí a bílí.

Za 6,2–3: V prvním voze byli koně ryšaví, ve druhém voze koně vraní, ve třetím voze koně bílí a ve čtvrtém voze koně strakatí – silní.

Podoba kovu a kamene

Jestliže Písmo dále propůjčuje nebeským bytostem formu bronzu (Ez 1,7; 40,3; Da 10,6), elektra (Ez 1,4) a mnohobarevných kamenů (Ez 1,22; 10,1), je to proto, že elektrum jakožto podobné zlatu a zároveň stříbru zjevuje zkáze nepodléhající, nevyčerpatelnou, nezmenšitelnou a neposkvrněnou ryzost, jakou má zlato, a také jasnou, světlu podobnou a nebeskou záři, jakou má stříbro. Bronzu je na základě poskytnutých výkladů připisována buď podobnost ohni, nebo podobnost zlatu. Lze se domnívat, že mnohobarevné formy kamenů zjevují podobnost světlu, pokud jsou bílé, podobnost ohni, pokud jsou rudé, podobnost zlatu, pokud jsou žluté, a pokud jsou zelené, mladost a rozkvět, a v každé formě nalezneš vysvětlení symbolických obrazů vedoucích k povznesení vzhůru.

Ez 1,22: A cosi podobného obloze bylo nad hlavami živočichů; vypadalo to jako hrozný křišťál, roztažený nad hlavami jejich svrchu.

Ez 10,1: I pohleděl jsem a hle – na obloze, jež byla nad hlavami cherubů, byl jakoby kámen safírový; cosi, co vypadalo jako podoba trůnu, ukázalo se nad nimi.

Tolik k tomu, co jsem chtěl říci o posvátných vyobrazeních, což sice zaostává za jejich přesným zjevením, dle mého mínění však přispívá k tomu, že se přízemně nespokojujeme s obraznými představami.

Zdroje: Dionysios Areopagita, O nebeské hierarchii, přeložil Martin Koudelka, Praha 2009, s. 118–132; Bible česká, přeložil Jan Hejčl, 1930, jazykově upraveno.