Darujme Kristu Králi alespoň jednoho světce
I já jsem členem království Kristova, i já mám povinnost pracovat o rozšíření tohoto království. Ať mám ve společnosti postavení jakékoli, tuto povinnost mám společnou se všemi, kteří se ke Kristu hlásí. Získávat nové duše Kristu. Kolik jich získám? Nevím, ale nade vši pochybnost jest jisto, že o jednoho světce mohu jeho říši rozmnožit – a to jsem já sám. „Království Boží ve vás jest.“ Dát ve své osobě Kristu světce, to jest větší dílo, než kdybych získal zástupy jiných. Neznáme případy, že někteří nebo některé obcházejí zemi a moře, aby získali jediného proselytu (Mt 23,15), a přitom jsou daleci toho, aby sami podle zákona Kristova žili? Nezkusili jsme i v posledních letech, že lidé na schůzích pro Krista nadšeně mluvili, náboženství se zastávali, nerozlučitelnost manželskou hájili – a sami? Placené námezdní vojíny, žoldnéře v pravém smyslu, Kristus ve svém království nechce – ty, kteří mluví pro něho, protože jsou za to placeni, a mluvili by i pracovali by s nemenší horlivostí pro satana, kdyby za to byli lépe placeni. Anebo jiné, kteří sice za to placeni nejsou, ale jako by za to žádali od Pána provizi: „Já pracuji pro tebe, a zato od tebe žádám dispens od toho nebo onoho přikázání – něco za něco.“ Nikoli, napřed ve své osobě dát Pánu světce!
Jaká čest, kdyby mi bylo dopřáno vychovat pro Církev nějakého světce, jako byla Alfonsu Rodriguezovi svěřena výchova Petra Klavera, Ludmile výchova Václava, Blance výchova Ludvíka. Nuže, možnost máš – pracuj na vinici svého srdce! Tím roste království Kristovo do hloubky a síly, a to znamená více, než když roste do šířky, to jest, když přibývá počtem členů. Známý jest výrok Herodotův, že Xerxes měl v armádě mnoho lidí, ale málo mužů. Ať naší vinou neřekne nikdo totéž o království Kristově! „Mnoho lidí, ale málo rytířů, málo charakterů, málo apoštolů, málo světců, málo těch, kteří by měli skutečně právo na čestný titul miles Christi, vojín Kristův.“ Dát ve své osobě Pánu nikoli člověka tuctového, dát mu světce. Soudíš snad, že není valné naděje, že bychom my dva, ty a já, obohatili Církev o nového světce? Snažme se tedy aspoň oba dva, abychom milostí Boží vychovali v sobě charaktery, muže dokonalé aspoň podle míry, které se nám dostalo.
Naskytne-li se pak možnost vykonat něco pro Krista mimo nás, ve světě, chopme se jí ochotně, užijme ji jako vzácné příležitosti poskytnuté nám samým naším Králem, abychom splatili aspoň poněkud svůj dluh, povinnost lásky. Ale s jednou podmínkou: ne ze sebelásky, nýbrž z čisté lásky k našemu Králi a generalissimovi. Oddanost ke Kristu nechť jest jediná pohnutka, jediná hybná síla, jediné, co nás oduševňuje.
Zdroj: Konrád Kubeš, Pod korouhví Kristovou, Brno 1947, s. 603–604, mírně upraveno.
