Duchovní pozadí bělohorského vítězství
V rozhodující chvíli válečného utkání Habsburků s českým stavovským povstáním, těsně před bitvou bělohorskou, vstupuje na českou půdu muž, který zažil ve Španělsku ještě poslední léta svaté Terezie z Avily, Dominik Ruzzola, klášterním jménem Dominik od Ježíše a Marie (Dominicus a Jesu Maria, 1559–1630). Přišel, vypraven papežem Pavlem V. a vybaven řadou papežských plných mocí, jako papežský posel k armádám chystajícím se na rozhodný útok proti „zimnímu království“ Fridricha Falckého, krátce před tím, než oba hlavní proudy – proud ligistického vojska pod vedením bavorského vévody Maxmiliana, respektive jeho generála Tillyho, a proud vlastního vojska císařského pod vedením C. Buquoye – se v Rakousích spojily, a prodělal pak se spojenou armádou její tažení z jižních Čech přes Pootaví a Plzeňsko k Rakovníku a dále před hlavní město české na Bílou horu. Byl patrně i svědkem krvavých masakrů v jihočeských městech. Ale z celé této cesty víme jen, že ve zpustošeném hradě strakonickém nalezl obraz Madony s děťátkem a pastýři, přišedšími se mu klanět, na němž nějakým neznámým pachatelem byly všem osobám tu znázorněným – kromě Ježíška – vypíchány oči, a že se tohoto zneuctěného obrazu ujal, aby z něho učinil svůj symbol v boji proti těm, kdo byli podle jeho mínění vinni jeho znetvořením.[1]
K významnějšímu vystoupení ve válečném dramatu dospěl však teprve několik hodin před rozhodující bitvou. Večer 7. listopadu 1620 došlo totiž v táboře spojeného císařsko-ligistického vojska k poradě, na níž mělo padnout rozhodnutí o tom, jak se má nastoupit zítřejšího dne, a při ní se utkala dvě rozličná stanoviska: stanovisko starého, zkušeného, ale poněkud váhavého generála Buquoye, o němž bylo známo, že „jen nerad vodil svoje vojáky na jatky“, a který se nechtěl pustit do boje, protože nebylo dosti známo, jak mocně jsou vybudovány pozice česko-falckého vojska před hlavním městem a s jakými vyhlídkami se proto potká případný útok na ně, a stanovisko vůdce vojska ligistického Tillyho, který se bál, že nedojde-li nyní k rozhodné bitvě za zřetelné převahy vojska císařsko-ligistického, skončí celá veliká kampaň, zahájená v září spojením obou jeho proudů, nerozhodně a v nové válečné sezóně příštího roku nebo snad už v nejbližší době – až Čechům dojdou posily poslané z Uher – bude muset bojovat za situace značně nepříznivější.[2] Rozvažování bylo velmi napjaté, protože důvody jak jedné, tak druhé strany byly opravdu závažné a tu – vypráví oficiální deník bavorský, sepsaný tajným sekretářem vévody Maxmiliana Dr. Johannem Mändlem – „zejména P. Dominicus, který z vlastního podnětu k tomu přišel a skromně se omluvil, že, nepožádán, vyjadřuje své mínění, s velkou horlivostí naléhal, aby se spolehlo na Boha a přešlo k útoku“. Pod tlakem této domluvy došlo pak skutečně k rozhodnutí, které – i když neznělo přímo pro zahájení velké bitvy, nýbrž jen velké šarvátky – mělo význam osudový.[3]
Dominikovi od Ježíše a Marie vynesla účast na rozhodné poradě v předvečer bělohorské bitvy pověst daleko převyšující všechno to, co se o něm vyprávělo – jako o divotvůrci – ještě před jeho vystoupením na Bílé hoře. Už krátce po jeho smrti vzniká na straně katolické legenda, která se nespokojuje jen s jeho účastí na prve zmíněné poradě, ale uvádí ohnivého karmelitána přímo do vřavy bitevní líčíc, jak P. Dominik na koni, maje na prsou obraz Panny Marie s děťátkem ze Strakonic, vrhá se s křížem v ruce v čele císařsko-ligistického vojska proti nepříteli, jak z obrazu srší blesky na česko-falcké žoldnéře, jak střely, vystřelené proti němu z této strany, se odrážejí o obraz a postavu mnichovu, jak jeho statečnost strhuje katolické vojsko k útoku, drtícímu jeho protivníky atd. Východiskem této legendy – jak ukázal E. K. Winter ve stati „Dominicus a Jesu Maria und der Staat“ ve sborníku Dominicus a Jesu Maria – byla kniha známého poločeského-pološpanělského autora XVII. století Jana Caramuela z Lobkovic Caramuelis Dominicus, hoc est Venerabilis P. Dominici a Jesu Maria virtutes, labores, prodigia, ecstases et revelationes authore Joanne Caramuele vydaná ve Vídni roku 1655. Z ní vyšla i kniha karmelitána Rafaela od svatého Josefa Leben des gottseligen Diener Gottes Dominici von Jesu Maria vydaná v Řezně roku 1729, jež vyprávění Caramuelovo o tom, jak prý někteří viděli P. Dominika s krucifixem a obrazem Panny doléhat na kacíře a rebely a vyrážet blesky proti nepříteli, rozvádí plně ve zmíněnou legendu. E. K. Winter však právem poukazuje na to, že zprávy přímých účastníků bělohorské bitvy o nějakém Dominikově bojovém zásahu přímo do bitevní vřavy nic neříkají a že karmelitán Anastasius, který provázel Dominika z Itálie do Německa, naopak mluví v Elenchus testium, připraveném kdysi k Dominikově beatifikačnímu procesu, zcela zřetelně o tom, že zbožný mnich se držel po čas trvání bitvy v modlitbách za frontou. Jen když pravé křídlo císařsko-ligistické armády pod prudkým útokem Kristiána mladšího z Anhaltu zakolísalo, vyžádal si koně, aby s vévodou Maxmilianem Bavorským zajel na ohrožené místo, což se ale zatím ukázalo zbytečným, protože útok mladšího Anhalta byl velmi rychle zlikvidován.
Protějškem této oslavné legendy ze strany katolické je pak nepřátelsky vyhrocená legenda ze strany protestantské, která Dominika od Ježíše a Marie líčí jako fanatika, ba jako jakéhosi exponenta černého umění ďábelského, který – místo aby, jak se na křesťana a kněze slušelo, působil na smíření mezi armádami stojícími na bělohorské planině proti sobě – rozpaluje svou vášnivostí vražednou posedlost v katolických řadách a svými temnými kouzly dopomáhá na konec k vítězství papeženců nad obránci evangelia Kristova.
Ale i když historie pochopitelně odmítne tento patos legendických vyprávění – zejména pozdějších – a soustředí se na to, co jí podávají prameny nepochybně důvěryhodné a událostem bělohorským bližší, není sporu, že Dominikův zásah do události pro český odboj proti Habsburkům osudné byl závažný. Co však bylo vlastním obsahem karmelitánova vystoupení v noční poradě císařsko-ligistických vůdců před osmým listopadem 1620? S jakou argumentací tu Dominik od Ježíše a Marie vystoupil a čím zvážily jeho důvody rozpaky, rozhostivší se mezi účastníky porady? Prve citovaná zpráva oficiálního bavorského armádního deníku vypráví jen – jak jsme slyšeli – že „s velkou horlivostí naléhal, aby se spolehlo na Boha a přešlo k útoku“. To je však vzhledem k celé situaci kolem porady zoufale málo, a není proto divu, že pozdější životopisci Dominikovi, vracejíce se k této události, hleděli tuto skromnou zmínku nějak rozvést. Mnohomluvný P. Rafael od svatého Josefa ve své hagiografii věnované Dominikovi od Ježíše a Marie vypráví, že „přemohl přirozené (tj. na přirozených důvodech založené) názory vojenských velitelů nebeskými, nadpřirozenými připomínkami a přiměl je svést bitvu“. Můžeme však věřit tomuto rozvedení, pro něž jinak v soudobých pramenech není žádné zřetelné opory? Jedno ale na této poměrně pozdní zprávě o účasti Dominikově na poradě velitelů císařsko-ligistické armády v noci ze 7. na 8. listopad 1620 je patrně správné: rozlišení argumentace vojáků a argumentace mnichovy. Zatímco císařští a ligističtí velitelé se upínali především k reálným momentům, které padaly při odhadu bitevních výsledků na váhu, k otázce mohutnosti česko-falckých obranných valů na Bílé hoře, otázce početní síly nepřítelovy, otázce jeho bojové připravenosti, otázce podpory, poskytnuté mu z hlavního města, a jiným podobným věcem, mnich, který nebyl žádným vojenským odborníkem a neměl patrně ani žádných informací o pozicích a síle nepřítelově, soustředil se k něčemu jinému. „Započal,“ vypráví Erklärung und Erkenntnis vévody Maxmiliana Bavorského,[4] předsedajícího válečné poradě, „s velikým duchem a horlivostí napomínat vojenské velitele k důvěře v Boha a v spravedlivou věc, kterou zastávají, a nabádat je, aby se mocně důvěřili, že milost Boží, dopomáhající k vítězství, nebude odepřena těm, kdo doufali v Boha.“ Tento postoj zbožného karmelitána si však plně vysvětlíme teprve tehdy, když jej zarámujeme do rámce oné „nové zbožnosti“, která se stala duchovní základnou celého jeho řádu.
Je třeba se začíst do Dominikova mystického spisu Sententiario spirituale (1622), abychom pochopili základnu, ze které se rozhovořil i na válečné poradě před bitvou bělohorskou. Procházíte-li jeho stránkami, máte dojem, jako byste se místy ocitli přímo uprostřed výkladů sv. Terezie z Avily. Skoro celá třetina knihy je věnována otázce modlitby přesně podle modelu avilské světice. I Dominik od Ježíše a Marie rozeznává tři stupně modlitby, které se shledávají u této zakladatelky reformované ženské řehole karmelitského řádu, a nechává čtenáře stoupat po nich od pouhé modlitby ústní až k „nazírám“ Boha v modlitbě „spojení“. I u něho duše opouští postupně všechno stvořené, aby se mohla co možná nejvíce přiblížit a sjednotit se Stvořitelem. I jemu je konečným cílem duše stálé společenství s Bohem v modlitbě- kontemplaci, duše se vzdává uvažování rozumového a své vůle a hledí svou horoucí láskou splynout s Bohem, zúčastnit se jeho bytování. A právě na tento moment – odevzdání se Bohu, rezignace na vlastní rozhodování v případě, kde jde o věc Boží – třeba položit důraz v souvislosti, do níž jsme se naším vyprávěním dostali. Stačí spojit tento postoj s tím, co jsme o vystoupení Dominika od Ježíše a Marie právě zaslechli v prohlášení Maxmiliana Bavorského. Dominik zřejmě s plnou výmluvností, kterou mu propůjčoval celý jeho dosavadní život, bohatý extázemi, odvádějícími jej úplně ze všeho smysly postižitelného, život na hranicích světa přirozeného a světa nadpřirozeného, vstoupil v dlouhé uvažování vojáků jako psychicky závažný činitel svou naprostou soustředěností v představu Boha a její jistotu. Tak to odpovídalo „nové zbožnosti“ Tereziině, kterou světice překonávala svoje vnitřní krize. A je jistě příznačné, jak toto vystoupení bylo přijato, jak drsní vojáci rázu Buquoyova, Tillyova, Verdugova, Spinelliova a ostatních tehdejších velitelů císařsko-ligistické armády se bez dlouhého otálení sklonili před mnichem, naplněným jistotou svého Boha.
Novodobé historiky zaráželo, že zprávy o velké bitvě z 8. listopadu 1620, napsané bezprostředně po vítězství – především korespondence Maxmiliana Bavorského s papežem Pavlem V. – nikde zásluhu Dominika od Ježíše a Marie nevyzvedají; je to pro ně jen dílo Boží, kterému bojující byli pouze přítomni, ale které Bůh vybojoval sám. Tak to ale právě odpovídalo koncepci, kterou Dominik rozvinul před veliteli císařsko-ligistického vojska v předvečer bělohorského utkání. Tu nemluvil jako osobnost, i když jeho slova byla sebevýmluvnější, tu mluvil jeho ústy Bůh: on byl – jak tomu chtěla jeho „nová zbožnost“ – jen vyjadřitelem vůle Boží. Osobnost v našem slova smyslu tu ustupovala dokonale v pozadí. A proto historie Dominikova vystoupení předbělohorského patří především do české historie duchovní. V ní vstoupila „nová zbožnost“ světice z Avily neslyšně, a přece pevným, nevývratným krokem na půdu našich zemí.
[1] Tento obraz, který Dominik nakonec donesl do Říma, kde jej uložil v kostele Obrácení sv. Pavla, přejmenovaném na počest vítězství bělohorského na Santa Maria della Vittoria, v originále dnes už neexistuje. Zašel při požáru kostela r. 1833 a byl nahrazen přesnou kopií. Podle Štěpána Váchy (Minulostí západočeského kraje. XLV. Plzeň 2010) obraz nepocházel ze Strakonic, nýbrž ze Štěnovic. Dokládá to zejména biografie Dominika od Ježíše a Marie sepsaná jeho řádovým spolubratrem Petrem od Matky Boží, v níž se podrobně líčí nalezení obrazu na zámečku ve Štěnovicích.
[2] Antitezi a spor obou vojevůdců osvětlil Zdeněk Kalista ve svých studiích „Buquoyův itinerář z konce českého tažení“ (Vojensko-historický sborník V, 1–2) a „Zpráva o bitvě na Bílé hoře se strany Tillyovy“ (Ibid. VII, 1).
[3] Rozbor zpráv o účasti Dominika od Ježíše a Marie ve velké poradě císařsko-ligistického velení v noci ze 7. na 8. listopadu 1620 podal E. K. Winter v stati „Dominicus a Jesu Maria und der Staat“ ve sborníku Dominicus a Jesu Maria na str. 181 a n.
[4] Tento dokument, který je součástí akt k beatifikačnímu procesu Dominika od Ježíše a Marie, publikoval Ant. Gindely pod názvem „Ein Beitrag zur Biographie des Pater Dominicus a Jesu Maria“ v Archiv für österreichische Geschichte LXV, 1884 na str. 192 a n.
Zdroj: Zdeněk Kalista, Ctihodná Marie Elekta Ježíšova, 1992, s. 90–94. Mírně upraveno.
