Kázání sv. Řehoře Velikého na první neděli adventní
Na slova svatého Evangelia podle Lukáše (21,25–33).
Pán a Vykupitel náš, bratři nejmilejší, touže nás nalézti připraveny, ohlašuje, jaká zla provázejí stárnoucí svět, aby nás odvrátil od lásky k němu. Oznamuje, jaké veliké rány budou předcházet jeho blížící se konec, abychom, nechceme-li se báti Boha v pokoji, strachovali se jeho blízkého soudu aspoň sklíčeni ranami. Neboť o něco výše před tímto čtením svatého Evangelia, jež jste právě vyslechli, předeslal Pán tato slova: „Povstane národ proti národu a království proti království, a budou veliká zemětřesení po místech a hlad i mor.“ (Lk 21,10–11) A po několika dalších větách připojuje to, co jste zrovna slyšeli: „Budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi tíseň mezi národy pro zmatek hluku mořského a vlnobití.“ Z toho všeho již zajisté víme o některých věcech, že se staly, jiné se strachem očekáváme v brzké budoucnosti. Neboť že národ za národem se zvedá a že jejich tlak tísní zemi, to již spíše za našich časů pozorujeme, než bychom o tom četli v knihách. Že zemětřesení ničí nesčetná města, to víte sami, jak často jste o tom slyšeli ze všech světových stran. Morovými ranami trpíme neustále. Zjevných znamení na slunci, měsíci a hvězdách sice dosud nevidíme, ale už ze samé změny ovzduší se dohadujeme, že ani ona nejsou příliš daleko. I tak jsme však viděli, než byla Itálie dána všanc pohanskému meči, na nebi ohnivé šiky, záblesky té krve, kterou mělo potom prolévati lidské pokolení. Nové vzedmutí moře a vod sice ještě nenastalo. Ježto však mnohé z předpověděného se už splnilo, není pochyby, že i to málo, co zbývá, bude brzy následovati, protože jistota věcí příštích je v tom, co se událo v minulosti.
To říkáme proto, bratři nejmilejší, aby vaše mysli procitly k udržování bdělosti: aby neustrnuly v bezpečnosti, aby nezemdlely nevědomostí, nýbrž aby je neustále i strach poháněl i starost v dobrém díle utvrzovala se zřetelem k tomu, co připojuje hlas našeho Vykupitele: „Takže trnouti budou lidé strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět; neboť moci nebeské se budou pohybovati.“ Co jiného nazývá Pán mocemi nebeskými než anděly, archanděly, trůny, panstva, knížata a mocnosti, jež se při příchodu našeho přísného soudce objeví viditelny našim zrakům, aby tehdy na nás přísně požadovali to, s čím nám teď neviditelný Stvořitel vlídně shovívá. Tam se také dodává: „A tehdy uzří Syna člověka přicházejícího v oblaku s mocí velikou a slávou.“ Jako by se otevřeně říkalo: Uzří v moci a slávě toho, jejž nechtěli slyšeti poníženého; aby tehdy tím neúprosněji pocítili jeho moc, čím méně teď naklánějí šíji srdce k jeho trpělivosti.
Protože však jsou tyto věci řečeny proti zavrženým, ihned se obracejí slova k útěše vyvolených. Neboť se dále praví: „Když pak se to začne díti, vzhlédněte a zdvihněte své hlavy, neboť se blíží vykoupení vaše.“ Jako by Pravda otevřeně napomínala své vyvolené, řkouc: Když se pohromy světa množí, když se hrůza soudu jeví pohybem mocností, zdvihněte hlavy, to jest: rozveselte srdce; neboť zatím co končí svět, jehož přáteli nejste, blíží se vykoupení, jehož jste si žádali. V Písmě svatém se zajisté často rozumí hlavou mysl, neboť jako údy jsou ovládány hlavou, tak i myšlenky jsou řízeny myslí. Zvednouti hlavy tedy znamená povznésti své mysli k radostem nebeské vlasti. Kdo tudíž milují Boha, těm se káže, aby se z konce světa radovali a veselili – protože se totiž brzy shledají s tím, jejž milují, zatím co hyne ten, jejž nemilovali. Neboť daleko budiž, aby nějaký věřící, který touží spatřiti Pána, truchlil nad pohromami světa, o němž mu není neznámo, že právě těmi pohromami se blíží k svému konci. Vždyť je psáno: „Kdo chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím.“ (Jk 4,4) Kdo se tedy neraduje z blížícího se konce světa, dosvědčuje, že jest jeho přítelem, a tím je usvědčován jako nepřítel Boží. To však budiž daleko srdcí věřících, daleko těch, kdož i věří skrze víru, že existuje jiný život, i skutky jej milují. Neboť truchliti nad zničením světa náleží těm, kdož kořeny srdce zapustili do lásky k němu, kdož nehledají příštího života, ba kdož ani netuší, že existuje. My pak, kteří jsme poznali věčné radosti nebeské vlasti, jsme povinni co nejrychleji k nim pospíchati. Je pro nás žádoucí rychleji putovati a dojíti k ní kratší cestou. Vždyť jakými zly není svět soužen? Který zármutek, které protivenství nás neskličuje? Co je smrtelný život, ne-li cesta? A uvažte, bratři, jaké by to bylo, umdlévati námahou cesty a přece touž cestu nechtíti ukončiti. A že svět musí býti šlapán a opovrhován, dává náš Vykupitel na srozuměnou vhodným přirovnáním, když poté dodává: „Vizte fíkový strom a všechny stromy. Když již ze sebe vydávají plody, víte, že léto se blíží. Tak i vy, když uzříte, že se dějí tyto věci, vězte, že blízko jest království Boží.“ To jako by otevřeně říkal: Jako se z plodů na stromech poznává blízkost léta, tak se poznává ze zkázy světa, že království Boží je blízko. Těmi slovy se zajisté ukazuje, že ovocem světa je zkáza. Neboť roste k tomu, aby padl. K tomu klíčí, aby vše, co vzrostlo, strávil pohromami. Dobře se pak přirovnává království Boží k létu; neboť tehdy mraky našeho zármutku přejdou a dny života zazáří jasem věčného slunce.
To vše je potvrzováno s velikou jistotou tím, že je přidána věta, řkoucí: „Vpravdě pravím vám: nepomine pokolení toto, než se toto všechno stane. Nebe a země pominou, avšak slova má nepominou.“ Nic není totiž v přirozenosti hmotných věcí trvalejšího než nebe a země; a nic v přirozenosti věcí nepomíjí tak rychle jako slova. Dokud nejsou slova skončena, nejsou slovy; když pak již byla dokončena, již vůbec nejsou, protože nemohou býti dokončena, leč když pominou. Praví tedy: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou,“ jako by zjevně říkal: Vše, co je u vás trvalé, není trvalé na věky beze změny; a všechno, co u mne na pohled pomíjí, zůstává pevné a nepomíjivé, poněvadž výroky bez proměnlivosti trvající vyjadřuje má řeč, jež pomíjí.
Hle, bratři moji, již vidíme to, co jsme slýchali. Denně novými a vzrůstajícími zly je svět skličován. Vidíte, kolik vás zbylo z toho nespočetného lidu; a přece ještě denně strasti naléhají, nečekané události překvapují, nové a nenadálé pohromy skličují. Neboť jako v mládí je tělo plno síly, hruď zůstává silná a neporušená, šíje svalnatá, plíce jsou plné, ve stařeckých letech však se postava hrbí, vyschlá šíje se schyluje, hruď je tísněna krátkým dechem, síla chabne, dech přerývá slova mluvícího – neboť i když není neduživosti, je obyčejně starci samo jeho zdraví chorobou: tak i svět v prvních letech kvetl jako v mládí, byl pln síly k rozmnožování potomstva lidského pokolení, svěží zdravím tělesným, tučný hojností věcí; teď však je skličován už pouhým svým stářím a je zaháněn jakoby do sousedství smrti vzrůstajícími útrapami. Nemilujte tedy, bratři moji, toho, jenž, jak vidíte, nemůže již dlouho vytrvati. Uložte v mysl apoštolova přikázání, jimiž nás napomíná, řka: „Nemilujte svět, ani ty věci, které jsou ve světě; neboť miluje-li kdo svět, není v něm lásky Otcovy.“ (I Jn 2,15) Předevčírem jste se dověděli, bratři, že byly bouří náhle vyrvány věkovité háje, pobořeny domy a chrámy ze základů vyvráceny. Kolik lidí, večer ještě zdravých a bez úhony, se domnívalo, že zítra něco vykonají – a přece ještě téže noci zahynuli nenadálou smrtí, lapeni osidlem záhuby?
Jest nám však uvážiti, nejmilejší, že k provedení těch věcí vzbudil neviditelný soudce jen dech nejlehčího vánku; rozpoutal bouři z jediného mraku a již zpustošil zemi, zhroutil k pádu základy tolika budov. Co teprve ten soudce učiní, až přijde sám a až vzplane jeho hněv k potrestání hříchů, jestliže je nemožno snésti už to, když nás zasáhne nejlehčím mráčkem? Které tělo vydrží v přítomnosti jeho hněvu, jestliže rozpoutal vítr a zpustošil zemi; pohnul vzduchem a tolik budov zbořil? Uvažuje o této přísnosti, praví Pavel: „Hrozné jest upadnouti do rukou Boha živého. (Žd 10,31) To vyjadřuje žalmista slovy: „Bůh zjevně přijde, Bůh náš, a nebude mlčeti. Oheň před obličejem jeho bude planouti, a vůkol něho bouře silná.“ (Žl 49,3) Přísnost tak veliké spravedlnosti pak je provázena bouří a ohněm, poněvadž bouře omračuje, koho by oheň sžehl. Ten den tedy mějte před očima, bratři nejmilejší, a vše, co se teď zdá závažným, ve srovnání s ním bude zlehčeno. O tom dni je přece také řečeno skrze proroka: „Blízko jest den Páně veliký, blízko jest a rychlý příliš. Hlas dne Páně hořký, bude tu sklíčen silný. Den hněvu den ten, den soužení a úzkosti, den pohromy a bídy, den temnot a mrákoty, den mlhy a vichřice, den polnice a troubení. (Sf 1,14) O tomto dni ještě praví Pán skrze proroka: „Ještě jednou, a pohnu nejen zemí, ale i nebem.“ (Ag 2,7) Hle, jak jsme již řekli, pohnul ovzduším a země nevydržela; kdo tedy vydrží, až pohne nebem? A co jsou, jak jsme řekli, hrůzy, jež spatřujeme, ne-li hlasatelé nastávajícího hněvu? Proto je také nezbytno uvážiti, že ony pohromy se tolik liší od oné konečné pohromy, kolik se liší osoba hlasatele od moci soudcovy. O tom dni tedy, bratři nejmilejší, celým myšlením uvažujte, napravte život, změňte mravy, pokoušející zla přemáhejte odporováním, spáchaná pak trestejte pláčem. Neboť příchod věčného soudce uzříte jednou v tím větším bezpečí, čím více teď budete bázní předstihovati jeho přísnost. [Amen.]
Zdroj: Svatý Řehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, 1946, přel. T. Vodička, s. 65–71, mírně jazykově upraveno.
Poznámka: První zmínky o adventu v Římě pocházejí z VI. století a hovoří o šestitýdenním období, které zahrnovalo i tak zvanou Chybějící neděli (Dominica vacat). Ta následovala po prosincové kvatembrové sobotě a neměla vlastní mešní formulář, jelikož papež kvůli délce sobotních obřadů tuto neděli nesloužil papežskou mši svatou. Liber sacramentorum z přelomu VI. a VII. století, připisovaná sv. Řehoři Velikému, uvádí ještě mešní formuláře pro druhý až pátý týden před narozením Páně (ante natalem Domini) a pro první neděli před narozením Páně, ovšem Kapitolář typu Pí z VII. století již zmiňuje pouze čtyři neděle před narozením Páně a předepisuje pro ně následující evangelní perikopy: Mt 21,1–9; Lk 21,25–33; Mt 11,2–10; Jn 1,19–28. Kázání sv. Řehoře Velikého, která zde uveřejňujeme, byla pronesena na druhou až čtvrtou neděli adventní na výše uvedené perikopy, jelikož se však dnes tyto perikopy čtou na první až třetí neděli adventní, nadpisy kázání byly odpovídajícím způsobem upraveny.
