My a svět
Dnešní svět i v našich krajích, které nazýváme křesťanskými, je pln nesouladu: nesouladu ve víře, nesouladu ve způsobu života. Pro nás, kteří chceme býti věrnými dětmi církve Ježíše Krista, jedni jsou „uvnitř“, domácí, jiní zase „vně“, cizí. Tyto výrazy jsou od apoštola Pavla. Jednou z nejchoulostivějších obtíží, které musíme řešiti v denním životě, je rozřešení našich styků s těmi, „kteří jsou vně“. Nemůžeme se tomu vyhnouti. Svazky života občanského a společenského, často i rodinného, nás s nimi poutají. Jsme „ve světě“, i když nejsme „ze světa“.
Tato otázka, tak syrově naléhající v současné společnosti, byla před námi známa prvním křesťanům a za okolností ještě tvrdších. A tak pravidla pro jejich chování, jež jim naznačili apoštolové, hlavně svatý Pavel a svatý Petr, platí i pro nás a zasluhují, aby byla stále v naší mysli.
Od prvního listu Thesaloňanům se sv. Pavel stará o chování konvertitů vůči pohanům. Rady, které jim dává, [mu] vnukává dalekozírající moudrost: „Vynasnažujte se žíti pokojně a konati své záležitosti a pracovati rukama svýma, jakož jsme vám byli přikázali, byste žili počestně před těmi, kteří jsou vně, a abyste ničeho cizího nepotřebovali.“ (I. Thesal. 4, 11n) Způsob života, který si vymezuje úctu, práce, jež zajišťuje neodvislost: kdož popře stálou platnost těchto apoštolských pokynů? Měla by posloužiti modernímu křesťanu v každém prostředí a v kterémkoliv postavení.
Korintským věřícím, kteří žili v jednom z hlavních měst starověké zkázy mravní, apoštol se nebojí s jasným smyslem pro potřeby doby prohlásiti: „Napsal jsem vám, abyste neobcovali se smilníky, a to nikoli vůbec se smilníky tohoto světa, neb s lakomci a lupiči, neb s modláři – sice byste musili s tohoto světa vyjíti – nýbrž napsal jsem vám, abyste neobcovali, jestli by někdo, jenž se nazývá bratrem, byl smilníkem, neb lakomcem, neb modloslužebníkem, neb utrhačem, neb lupičem; s takovými ani nejezte. Neboť, co jest mi po tom, abych soudil ty, kteří jsou vně? Nesoudíte-liž vy těch, kteří jsou uvnitř? Ty, kteří jsou vně, Bůh bude souditi.“ (I. Kor. 5, 9n) Tudíž sv. Pavel ani nepomyslil, aby korintským křesťanům zapovídal obchodní nebo společenské styky s pohany, jelikož tvoří souhrn občanského života. Dokonce připouští, že křesťané nejsou povinni se starat o mravní cenu lidí, s nimiž se stýkají nuceni životem. Jsou to lidé zvenčí, cizí, a sluší se, aby soud o nich byl ponechán Bohu. Avšak jinak se mají věci, když jde o pohoršlivé křesťany, kteří si vytrvale přisvojují vzezření živého údu obce. Zakazuje-li však sv. Pavel styky s nimi a společné jídlo, zdá se, že se tomu má rozuměti o přímých stycích náboženských a o eucharistické hostině.
V tom, co se týká styků v životě občanském a účasti na společných úkonech společenských, je tedy sv. Pavel krajně svobodomyslný. Naopak jest nutně velmi přísný tam, kde se jedná o navázání čistě náboženských styků s pohany a o společenství duchovní a mravní. V druhém listu Korinťanům se vyjadřuje takto: „Nespřahejte se s nevěřícími, neboť které účastenství má spravedlnost s nepravostí, aneb které společnictví světla s tmou? A kterou shodu má Kristus s Belialem, aneb který díl má věřící s nevěřícím? A jaké srovnání má chrám Boží s modlami? Neboť vy jste chrámem Boha živého!“ (II. Kor. 6, 14n) Nač naráží sv. Pavel? Můžeme se domnívati, že se to zvláště týká smíšených sňatků, jichž nechtěl, jak víme z I. listu Korinťanům (7, 39). Smíšený sňatek s sebou nese duchovní jednotu, nemožnou a škodlivou křesťanovi. A to že dlužno říci o všech ostatních způsobech spolčování, která vyžadují, aby se spojily věci čistě duchovní osob různého náboženského přesvědčení.
Je možno čísti bez dojmutí krásná napomenutí o chování, jež sv. Pavel píše římským křesťanům? Jsou stále časová jak v tom, co se týká počínání jednotlivce, tak i co do našeho vnitřního nazírání a stanoviska společného jako katolíků. „Nikomu neodplácejte zlého za zlé; bedliví buďte dobrého přede všemi lidmi (nejenom před svými bratry ve víře). Možno-li, pokud je na vás, mějte pokoj se všemi lidmi; nemstěte se sami, miláčkové, nýbrž dejte místo hněvu Božímu, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Hospodin.‘ Avšak ‚lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej; žízní-li, dej mu píti; neboť to čině, uhlí žhavé shrneš na hlavu jeho‘. Nedej se přemoci zlému, nýbrž přemáhej zlé dobrým.“ (Řím. 12, 17n)
A ta krásná křesťanská oddanost vůči daným mocem v jejich příslušných mezích! V dobách, kdy svatý Pavel psal, byly moci veskrze pohanské a na četných místech začaly ukazovati pronásledovatelské choutky. „Každý mocnostem vyšším poddán buď; neboť není mocnosti, leč od Boha, a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou. Proto kdo se protiví mocnosti, zřízení Božímu se protiví, ti pak, kteří se protiví, odsouzení sobě zjednávají. Neboť knížata nejsou postrachem činu dobrému, nýbrž zlému. A chceš-li se nebáti mocnosti? Čiň dobré a budeš míti chválu z ní. Neboť jest služebníkem Božím, tobě k dobrému. Činíš-li však zlé, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč; je zajisté služebníkem Božím, mstitelem k vylití hněvu na toho, kdo páše zlé. Proto jest potřebí, abyste byli poddáni (ovšem se zachováním práv křesťanského svědomí vůbec a rovněž bez újmy práv občanských v moderním státě!) nejen pro hněv, nýbrž i pro svědomí. Vždyť proto i daně dáváte; neboť jsou služebníky Božími, právě tím se zabývajíce. Dávejte tedy všem, čím jste povinni: Komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest“ (Řím. 13, 1n), podle práva a spravedlnosti. Jaké spravedlivé a vznešené pojetí, jež přejala úplně i katolická církev! A svatý Pavel nebyl otrok; jako občan tarský a občan římský náležel společensky i občansky k vládnoucí třídě své doby.
A sv. Petr uprostřed samého pronásledování mluví stejně jako sv. Pavel: „Veďte dobrý život mezi pohany, aby v tom, v čem vám nyní utrhají jako zločincům, pro dobré skutky vaše, pozorujíce je, velebili Boha v den navštívení.“ (I. Petrův 3, 12) I svatý Petr chce, aby křesťané byli vzornými občany: „Poddáni buďte všelikému zřízení lidskému pro Boha, buďto králi jako pánu nejvyššímu, aneb vladařům jakožto těm, kteří jsou posláni od něho ku potrestání zločinců a ku pochvale dobrých; neboť tak jest vůle Boží, abyste dobře činíce umlčovali nevědomost lidí nerozumných; jako svobodní a ne jako lidé, kteří svobodu mají za zástěru zloby, nýbrž jako služebníci Boží. Všecky ctěte, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále v uctivosti mějte!“ (I. Petrův 2, 13n)
Vraťme se se sv. Pavlem k pokynům domáčtějším, avšak stejně velmi příhodným: „Žijte moudře před těmi, kteří jsou vně, vykupujíce čas. Řeč vaše budiž vždycky v milosti, okořeněna solí, abyste věděli, kterak máte odpovídati jednomu každému.“ (Kol. 4, 5n)
Jsou pro závěr pěknější napomenutí než pokyny sv. Pavla, starce a zajatce, jeho nejmilejšímu synovi Timotheovi: „Napomínám tě tedy předem, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, děkování za všecky lidi, za krále i za všecky, kteří jsou v důstojenství, abychom vedli život tichý a pokojný ve vší pobožnosti a počestnosti, neboť to je dobré a příjemné před Bohem, Spasitelem naším, jenž chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli ku poznání pravdy.“ (I. Tim. 2, 1n)
Sv. Pavel jednou napsal na židy: „Jméno Boží bývá od vás pohaněno mezi pohany!“ (Řím 2, 24) My všichni křesťané, duchovní i laici, jeden vedle druhého a každý za sebe, přebíráme před světem větší odpovědnost za čest Boží nežli židé. Na nás je, zda bude jméno Boží chváleno nebo tupeno, ba, dím, můžeme podporovati anebo brzditi skutečnou výkupnou účinnost Krve Kristovy svým životem, svou řečí, veškerým jednáním vůči těm, kteří nejsou naší víry. Rozpomeňme se v našich moderních tak roztříštěných společnostech na pokyny nám dané našimi předky, sv. Petrem a Pavlem.
Zdroj: A. Lemonnyer O. P., Na hlubinu VI, str. 453–456.
