Poučení sv. Antonína o démonech I/II

Máme nebezpečné a úskočné nepřátele, totiž zlé démony. A proto je nutné, abychom bojovali, jak říká apoštol: Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Je jich veliké množství kolem nás, nejsou od nás daleko a jsou velmi rozdílní. O jejich přirozenosti a rozdílnosti lze mnoho říci, ale o tom ať podají výklad ti, kteří jsou větší než my. Nyní je pro nás naléhavé a nezbytné jen jedno: poznat jejich zákeřnost vůči nám.

Nejprve bychom měli vědět to, že démoni se nenazývají „démony“ proto, že takovými byli stvořeni. Poněvadž Bůh nestvořil nic špatného. I je Bůh stvořil dobré. Ale oni opustili nebeskou moudrost. Potom se potloukali po zemi a šálili pohany přeludy. Ale nám, křesťanům, záviděli. Ve všem působí chaos a chtějí nám zabránit v cestě do nebe, abychom nedosáhli toho, co oni opustili. Proto je potřeba usilovné modlitby a askeze, aby ten, kdo přijal od Ducha dar rozlišování duchů, mohl poznat jejich vlastnosti, kteří z nich jsou méně nebezpeční a kteří nejhorší; čeho se každý z nich snaží dosáhnout a jak každého z nich porazit a zapudit. Jejich úklady jsou četné a pohyby úskočné. To tedy věděl blažený apoštol a jeho následovníci od něj znali jejich zákeřnosti a řekli: Příliš dobře jsou nám známé jeho záměry. My, co jsme sami na sobě od nich zakusili, jsme povinni se navzájem před nimi chránit. Já vám tedy, jako dětem, povím část ze zkušeností, které s nimi mám.

Pokud uvidí jakékoli křesťany, tím spíše mnichy, jak se namáhají a postupují kupředu, nejprve pokoušejí a dorážejí a snaží se klást do cesty překážky. Těmi pak jsou zvrácené myšlenky. Ale nemusíme se bát jejich útoků, neboť modlitbou, postem a vírou v Pána jsou rázem poraženi. Leč oni ani po porážce nepřestávají, ale přicházejí s novou úskočností a lstivostí. Nemohou-li oklamat srdce zjevnými a nečistými rozkošemi, opět zaútočí jinak. Znovu vytvoří vidění a snaží se zastrašit. Přestrojují se a berou na sebe podobu žen, šelem, plazů, obrovitých těl a válečných tlup. Ovšem ani tohoto mámení není nutno se bát. Jelikož totiž nejsou nic, rychle mizejí, zvláště opevníme-li se vírou a znamením kříže. Jsou však drzí a značně vlezlí. Neboť jestliže i zde jsou poraženi, útočí zase jiným způsobem. Pokoušejí se i věštit a předvídat, co bude za pár dní. Honem se předvádějí, že jsou velcí až nad střechu domu, tak mohutní, aby ty, které nemohli oklamat v myšlenkách, alespoň těmito výmysly strhli. Avšak naleznou-li i tady, že je duše neochvějná ve víře a v naději, pak přivolají svého knížete.

A ten se zjeví často tak, jak Pán představil ďábla Jobovi, když řekl: Jeho oči jsou jak řasy jitřenky, z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, z nozder mu vystupuje kouř…, jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen. Takto se zjevuje kníže démonů. Děsí, jak jsem řekl. Veliké věci žvástá ten úskočník, jak jej zase usvědčil Pán, když Jobovi pravil: Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo. (…) Způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, nechává za sebou světélkující dráhu. A skrze proroka: Nepřítel si řekl: Pustím se za nimi, doženu je. Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. A vůbec takovými věcmi se snaží chlubit a dělá takové nabídky, aby jakýmkoliv způsobem oklamal bohabojné. Jenže my, kteří věříme, se nemusíme jeho fantasmagorií bát, ani jeho slovům přikládat význam. Vždyť lže a neříká naprosto nic pravdivého. A skutečně, tolik toho namluví s drzostí sobě vlastní. Je jako drak, který je vytažený na udici Spasitelem, jak dobytče, jež dostalo ohlávku kolem chřípí, či zběh, jemuž byl do nosu připevněn kroužek a rty probodnuty hákem. Pán jej přivázal jako vrabce k našemu pobavení. A pokořil jej i s jeho démony, abychom my, křesťané, po nich šlapali jako po hadech a štírech. A toto je důkazem, že my nyní máme oproti němu jiný způsob života. Neboť on, který sliboval, že vymaže moře a přemůže zemi, hle, teď není schopen zabránit ani vám ve vaší askezi, ani mně, který mluvím proti němu. Nepřikládejme tudíž váhu tomu, co by říkal (protože lže), ani se nebojme jeho přeludů. I ty jsou všechny vylhané. Není totiž pravdivé ono světlo, které v nich září, ale spíše nese příznaky a podobu jím připraveného ohně, v němž budou lidi hořet. A tím se oni pokoušejí děsit lidi. Ovšem když se objeví, sami od sebe opět zmizí. Věřícím nic neuškodí. Nesou s sebou obraz budoucího ohně, který je pohltí. Proto v tomto vztahu není třeba se před nimi strachovat, neboť všechny jejich životní snahy jsou skrze Kristovu milost obráceny vniveč.

Jsou lstiví a pohotoví ke každé přeměně a přetvářce. Často aspoň jako neviditelní předstírají zpěv žalmů a předříkávají výroky Písma. Mnohdy, když čteme, hned jako ozvěna opakují to, co jsme právě přečetli. A když spíme, probouzejí nás k modlitbě. To činí ustavičné. Téměř nám nedovolí ani spát. Někdy na sebe berou podobu mnichů, a tak předstírají, že se zbožně modlí, aby podobným vzezřením obelstili a potom oklamané zavlekli tam, kam chtějí. Ale není nutné si jich všímat, i kdyby probouzeli k modlitbě či radili vůbec nic nejíst, i kdyby se snažili obviňovat a vyčítat vám totéž, v čem dříve s vámi souhlasili. Protože to nedělají kvůli bohabojnosti nebo kvůli pravdě, ale aby nezkušené uvrhli do malomyslnosti a ukázali askezi jako neužitečnou, odvracejí lidi od života v samotě a představují ho jako tvrdý a obtížný, a tak činí překážky těm, kteří žijí opačně než oni.

Rovněž prorok, kterého Pán poslal, prorokoval jejich zatracení, když řekl: Běda tomu, kdo opájí svého bližního. Takovéto životní snahy a myšlenky svádějí z cesty, která vede ke ctnosti. Ale i sám Pán přikazoval mlčet démonům, kteří hovořili pravdu, když řekli: Ty jsi Syn Boží, a zakazoval jim mluvit, aby spolu s pravdou nezaseli svoji vlastní špatnost a abychom se poučili i my a nikdy je neposlouchali, i kdyby oni zjevně mluvili pravdu. My, kteří máme svatá Písma a svobodu, již nám daroval Spasitel, se nesmíme učit u ďábla, který neuhlídal své vlastní postavení, ale změnil smýšlení. Proto mu Bůh zakazuje, aby mluvil, když v Písmu praví: Ale svévolníkovi Bůh praví: Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? Démoni totiž dělají všechno (hovoří, hlučí, přetvařují se a působí zmatek) proto, aby oklamali nezkušené. A rámusí, šíleně se směji a hvízdají. Pokud si jich ale nikdo nevšímá, pláčou a běduji jako poražení.

Pán jako Bůh uložil démonům mlčení. Avšak i nám, kteří jsme se učili u svatých, přísluší jednat podobně jako oni a napodobovat jejich statečnost. Ovšem i oni, kteří to věděli, řekli: Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu mít před sebou svévolníka. Byl jsem zticha a mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo. A opět: Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá. Takto tedy i my ať je neslyšíme, jako by nám byli cizí; a neposlouchejme je, i kdyby nás probouzeli k modlitbě, i kdyby mluvili o postu. Spíše obracejme pozornost na to, abychom konali asketické úkony, aby nás ďáblové nepřelstili. Neboť vše dělají lstivě. Ale není třeba, abychom se jich báli, byť by nás viditelně napadali a vyhrožovali, že nás zabijí. Jsou totiž slabí a nic nemohou, jenom vyhrožují.

A proto, ač jsem se toho již mimochodem dotkl, přece nebudu teď líný a zmíním se o tom podrobněji. Takovéto napomenutí poslouží k vaší jistotě. Po Pánově příchodu nepřítel padl a jeho síly se vyčerpaly. Proto i když nemůže nic dělat, přece však jako trýznitel po svém pádu nezůstává klidný, leč vyhrožuje, byť jenom slovem. A toto ať si každý z vás uvědomí a tehdy bude schopen démony pohrdat. Kdyby totiž démoni měli tatáž těla jako my lidé, potom by mohli říci: lidi, kteří se schovají, my nenajdeme, ale na ty, které nalezneme, budeme zlí. Tenkrát bychom se mohli ukrýt i my, schovat se před nimi a zavřít dveře. Ovšem oni takoví nejsou, ba mohou vejít i zavřenými dveřmi a nacházejí se v celém ovzduší a první z nich je ďábel. Jsou zlomyslní a připraveni škodit, a jak řekl Spasitel: Od počátku je vrahem lidí ďábel, otec lži. A ani místo jim nezabraňuje konat zlo. Mezitím my žijeme a také vedeme takový způsob života, který je opačný než ďáblův. Ovšem i tak je zjevné, že démoni nemají žádnou sílu. V nás oni nevidí své přátele, na které by brali ohledy. A sami nejsou takovými milovníky dobra, aby se mohli napravit. Ale jsou spíše zlí a v ničem nejsou horlivější, než aby škodili těm, kteří milují ctnost a zbožnost. Ale protože nemohou nic dělat, ani neuškodí, pouze vyhrožují. Leč kdyby to bylo v jejich silách, nemeškali by a ihned by spáchali zlo, pohotově majíce takové předsevzetí, aby škodili především nám. Vizte tedy nyní, kdy jsme pospolu a mluvíme proti nim, oni to vědí, že podle toho, jak my postupujeme kupředu, jim docházejí síly. Pokud by tedy měli moc, potom by nenechali naživu nikoho z křesťanů, neboť hříšníkovi se hnusí bohabojnost. Proto tedy nic nezmohou, a stále více je zraňuje, že nemohou nic činit těm, kterým vyhrožují. Tudíž abychom se démonů neděsili, je třeba uvážit i následující. Kdyby byli mocní, nechodili by v zástupech, nevyvolávali by přeludy, a když strojí úklady, nebrali by na sebe nejrůznější podoby. Avšak stačilo by, aby přisel jeden a dělal, co může a chce, tím spíše, že opravdu mocný neporáží klamnými viděními ani nestraší (četnými) davy, ale okamžitě použije svou moc. Jenže démoni, nemajíce žádnou sílu, jako by se bavili v divadle, mění masky a straší děti množstvím fantasmagorií a výmyslů. Avšak na to je nejlepší jimi pohrdat, jako by byli bezmocní. Tedy pravý anděl, kterého poslal Bůh na Asyřany, nepotřeboval být v zástupu, ukázat se ve vnějším vidění ani být v hluku či v tleskání, ale zjevil svoji moc v tichu a okamžitě pobil sto osmdesát pět tisíc. Ti, kteří nemají žádnou sílu, jsou ďáblové a pokoušejí se nás děsit klamajíce šalbami.

Když si někdo v mysli vybaví příběh o Jobovi, řekne: proč přišel ďábel a učinil si s ním, co chtěl, i majetek mu vzal a způsobil smrt dětí a jeho samého ranil ošklivými vředy? Takový člověk znovu pochopí, že toto nezáviselo na ďáblově moci, ale na tom, že Bůh mu vydal Joba, aby jej zkoušel. Ďábel však samozřejmě nebyl schopen nic dělat, proto prosil, a když dostal dovolení, začal jednat. Z toho důvodu se tím více sluší pohrdat nepřítelem, který i když chce, přece není s to nic udělat jednomu spravedlivému člověku. Neboť kdyby měl k tomu moc, nezačal ty prosit. A když žádal, neprosil jednou, ale dvakrát. Takto se ukázal neschopným a dočista nic nemohoucím. A není divu, že nebyl schopen Jobovi něco udělat, když nemohl zničit ani jeho dobytek, kdyby mu to nebyl Bůh dovolil. Ale ani nad vepři neměl vlády. Jelikož, jak je napsáno v evangeliích, démoni prosili Pána: Dovol nám vejít do těch vepřů. Jestliže tedy nemají žádnou moc nad vepři, tím spíše nemohou ovládat člověka, který byl utvořen k obrazu Božímu.

Je tedy třeba bát se jen Boha, ale zlými duchy opovrhovat a vůbec z nich nemít strach. Ovšem čím častěji tyto věci konají, tím více my proti nim posilujeme askezi. Tu je velkou zbraní řádný život a víra v Boha. Oni se totiž děsí postu, bdění, modliteb asketů, mírnosti, tichosti, štědrosti, pohrdání slávou, pokory, lásky k chudobě, dobročinnosti, bezhněví a především oddanosti Kristu. Dělají všechno pro to, aby nebylo těch, kteří by po nich šlapali. Vědí totiž, jakou milost dal Spasitel věřícím k boji proti nim: Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit.

Ani když se vydávají za proroky, nikdo si jich nevšímejte. Často totiž ohlašují několik dní dopředu setkání s bratry, kteří za těch pár dní opravdu přijdou. Démoni to nedělají kvůli tomu, aby posloužili. Chtějí jen své posluchače svést, aby jim důvěřovali, aby je potom, když si je podrobí, zahubili. Je dobré si ďáblů nevšímat, a když mluví, tak jim odporovat, vždyť je nepotřebujeme. Neboť jestliže se někdo pohybuje rychleji než lidé, uvidí kohosi vycházet na cestu, předběhne ho a předem o tom informuje, co je na tom divného? Tak může prorokovat i ten, kdo onoho pocestného předjede na koni – nemusíme tedy démony nijak obdivovat. Z toho, co se stane, neznají dopředu nic. Je to jedině Bůh, kdo zná skryté věci, kdo ví o všem dřív, než se to stane. Ďáblové však jako špehové běží napřed, a co uviděli, to ohlásí. Kolik lidí už teď například o nás dostalo od nich zprávu, že jsme se sešli a mluvíme spolu! A to ještě dřív, než někdo z nás odtud odešel, aby to oznámil. Ovšem takové věci zvládne i rychle běhající chlapec, když předhoní pomalejšího. Říkám vám: pokud vyjde někdo z Thebaidy nebo z jiné země, démoni nevědí, jestli skutečně půjde. Jakmile ho ale uvidí, pospíší si a před jeho příchodem to oznamují. On potom za pár dní přijde. Často si ale poutníci ještě cestu rozmyslí a ďáblové vyjdou naprázdno.

Jiní zase blábolí o vodě v řece Nilu. Neboť když si všimnou záplavy dešťů v etiopských krajích, vědí, že z toho vznikne na řece záplava. Předběhnou tedy vody a vykládají o ní dříve, než se přivalí do Egypta. Totéž by ale dovedli říci i lidé, kdyby dokázali tak brzy přecházet z místa na místo jako démoni, jako Davidův vyzvědač, když vystoupil na výšinu, zahlédl přicházejícího dříve než ten, který čekal dole. A tak protože šel dopředu rychleji než ostatní, oznamoval ne to, co ještě není, ale to, co již bylo, ale o čem zpráva ještě nedošla. Stejně tak i ďáblové se pracně namáhají a dávají druhým znamení, jen aby je zmátli. Jestliže však mezitím rozhodne Prozřetelnost o vodě nebo o putujících jinak, což přece může; tu se démoni ukáží jako lháři a ti, kdo jim uvěřili, budou oklamáni.

Odtud vznikly pohanské věštírny, takto dříve démoni šálili lidi. Ale ty klamy pak přestaly. Přišel totiž Pán, který démony i s jejich lstí rozehnal. Oni sami od sebe nic nevědí, ale jako zloději drmolí o tom, co vidí u jiných, a spíše hádají, než prorokují. Proto i kdyby někdy řekli něco pravdivého, ani tenkrát ať se jim nikdo nediví. Vždyť i lékaři ze zkušeností poznají vlastnosti nemocí, a když vidí tutéž nemoc na různých lidech, nezřídka ji už ze zkušenosti uhodnou a předpovědí. A kormidelníci nebo i rolníci také ze zkušenosti věští bouři či jasno, když pozorují oblohu. A přece by nikdo neřekl, že prorokují z nějakého božského vnuknutí, nýbrž ze zkušenosti a podle zvyku. Takže když pak démoni takové věci někdy uhodnou a předpovídají, nikdo ať je neobdivuje a neposlouchá. Co je na tom užitečného pro posluchače, dozvědí-li se od nich o tom, co přijde? I kdyby to byla pravda, jaká je vážnost v takové věštbě? Vždyť toto poznání nám na ctnosti nepřidá a není to ani zárukou dobrých mravů. Nikdo z nás přece není souzen za to, co nevěděl, ani není blahoslaven za to, co zjistil a poznal. Ale soud spočívá v tom, zda si uchoval víru a správně se řídil přikázáními.

Proto si takových věšteb není nutno příliš cenit a není třeba se zapírat a namáhat, abychom předem poznali budoucnost, ale spíše abychom se dobrým životem zalíbili Bohu. Je důležité se také modlit, ne však za to, abychom znali něco dopředu, nebo žádat odměnu za to, že se cvičíme v kázni. Spíše je třeba prosit Boha, aby nám pomohl zvítězit nad ďáblem. A jestli budeme jednou skutečně potřebovat poznat budoucí věci, očisťme svou mysl. Věřím totiž, že duše zcela čistá a věrná přirozenosti nabude takto ostrosti a uvidí více a hlouběji nežli démoni, protože Pán jí to ukáže. Tak i Elizeova duše viděla, co dělá Géchazi, a spatřila i vojska, která stála na jeho straně.

Zdroj: Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Olomouc 2010, str. 39–50.