Aurelius Prudentius Clemens je považován za nejvýznamnějšího starokřesťanského básníka. Podle svých vlastních slov v Praefatio se narodil za Saliova konzulátu, to jest roku 348, a záhy nastoupil úřednickou dráhu, která jej vynesla až ke dvoru císaře Theodosia. Kolem roku 400 od císařského dvora odešel a vrátil se do rodné Hispánie, kde zřejmě vzniklo jeho básnické dílo. Rok jeho smrti je z jedné strany ohraničen rokem 405, do nějž se datuje Praefatio, a z druhé strany nejspíše rokem 410, kdy byl Řím dobyt a vypleněn Vizigóty, o čemž se Prudentius ve svém díle ani náznakem nezmiňuje.

Prudentiovo básnické dílo tvoří sedm spisů. Contra orationem Symmachi (Proti Symmachově řeči) je pozdní polemikou se Symmachem, který v roce 384 žádal jménem posledních pohanů o navrácení sochy bohyně Vítězství do římského senátu. Peristephanon (O věncích) je oslavou mučedníků inspirovanou básněmi papeže Damasa (366–384). Apotheosis (Zbožštění) a Hamartigenia (O původu hříchu) jsou teologické didaktické eposy vyvracející rozličné hereze. Apotheosis obhajuje božství Ježíše Krista proti ariánům, existenci třech božských osob proti sabelliánům, Kristovo božské zrození proti ebionitům a reálnost Kristova hmotného těla proti dokétistům. Hamartigenia zase vyvrací názory markionitů, kteří za původce zla považovali starozákonního Boha. Prudentius se zde ukazuje jako věrný následovatel sv. Ambrože a prvního konstantinopolského koncilu (381). Psychomachia (Boj o duši) je alegorický válečný epos, v němž ctnosti a neřesti bojují o lidskou duši. Dittochaeon (Dvojí hody) je soubor čtyřiceti devíti epigramů na postavy a události biblických dějin: po čtyřiadvaceti ze Starého a z Nového zákona – odtud název Dvojí hody – a poslední z Apokalypsy. A Cathemerinon (Kniha hodinek), což je soubor dvanácti hymnů pro různé příležitosti křesťanského života: Hymnus na zpěv kohouta, Hymnus ranní, Hymnus před jídlem, Hymnus po jídle, Hymnus k rozsvícení lampy, Hymnus před spaním, Hymnus postní, Hymnus k zakončení půstu, Hymnus na 25. prosince, Hymnus na zjevení Páně, Hymnus pohřební a Hymnus pro každou hodinu. Právě toto dílo zajistilo Prudentiovi posmrtnou slávu, neboť vybrané sloky hymnů byly převzaty do římského breviáře.

Ukázka z Hymnu po jídle:

Požili jsme pokrm, zaplnili břich,
jak to žádá zákon údů smrtelných.
Teď ať Boha Otce jazyk vychválí!

Otce, jemuž patří svrchovaný trůn,
podnož z cherubínů a ze serafů,
odtud, svatý, vládne světu celému.

Bohem Sabaothem jeho voláme,
jenž je bez počátku, tak i bez konce,
tvořitel všech věcí, světa původce.

Pramen žití, z čista nebe plynoucí.
On nevinnost seje, víru probouzí,
on přemáhá smrt, on spásu přináší.

Všemu, v čem náš život, všemu, čím jen jsme,
onen odvěký Duch věčně kraluje,
Otcem vyslaný i Kristem společně.

On, zářící, svatý chrám si buduje
v čistých srdcích, jež se smějí vesele,
neboť napila se z Boha hluboce.

Ukázka z Hymnu před spaním:

Přijď již, Otče nejvyšší,
nikdy nikým nezřený,
Kriste, slovo Otcovo,
Duchu vlídné dobroty,

celé této Trojice
jedno světlo, jedna moci,
Bože z Boha odvěký,
Bože z obou poslaný!

Pominuly strázně dne,
čas klidu se navrací,
slastiplná malátnost
zvolní údy znavené.

Mysl, hnaná bouřemi,
poraněná starostmi,
vším nitrem lačně upíjí
z poháru zapomenutí.

Řeka Léthé rozlévá
po těle se pozvolna,
ze všech smyslů vyplaví
bolest, bídu, strádání.

Z božské vůle je ten řád
vložen do těl smrtelných:
Aby strasti mírnila
tato rozkoš léčivá.

Ukázka z Hymnu na 25. prosince:

Když seřazen byl všechen čas
a světu vtisknut jeho řád,
sám původce a umělec
v Otcově klíně setrval.

Teprve když se věků kruh
tisíci roky převalil,
i on sám navštívil ten svět,
který se v hříchu zabydlil.

Neboť slepota smrtelných
v důvěře v čáry věřila,
že Bůh dlí v chladných výtvorech
z kamene, z kovu, ze dřeva.

Tím ale vydali se v moc
zlomyslníka škůdného,
propadli v jeho otroctví,
vstříc dýmající propasti.

Kristus však nedokázal snést
zničení padlých národů,
zbytečné zahynutí těch,
jež jeho Otec vytvořil.

Oblékl tělo smrtelné,
aby ho vrátil životu,
tím řetěz smrti rozlomil,
člověka Otci navrátil.

Dnes je onen den Zrození,
v kterém Tě Tvůrce z výsosti
vdechl a z hlíny oděv dal,
tělesnu slovem vnukl tvar.

Poznáváš, Panno vznešená,
skrze dozrálé útrapy,
že tvůj stud nebyl ukrácen,
nýbrž mateřstvím oslaven?

Jaká to radost pro náš svět
v panenském lůně spočívá!
V něm nastává nám nový věk,
zlaté světlo se navrací.

Zdroj: Prudentius, Kniha hodinek (Cathemerinon), Praha 2012.