Řádná a mimořádná forma římského ritu?
Jedné z nejprohnanějších manipulací věřících, klamu a útoku proti pravdě se dopustil ten, kdo rozhodl, že římský ritus sloužení mše sv. se bude označovat jako „mimořádná forma římského ritu“ a banální lidský konstrukt s protestanskými prvky i duchem, jehož stěžejní část vznikla v hospodě (jak se ve svých pamětech pochlubil jeden z jeho tvůrců), obřad, který v posledních desetiletích pomohl přivést ke ztrátě víry miliony lidí, se bude naprosto nesmyslně nazývat „řádná forma římského ritu“ (jak vysvětluje Msgr. Gamber, dokonce to ani vůbec není ritus).
Ti, kdo používají tyto pojmy, Církvi nikterak neprospívají, naopak ještě prohlubují existující „ďábelské zmatení“ (slova sestry Lucie z Fatimy). To, co Církev a svět potřebují, je jednoznačné odsouzení nekatolických praktik, které přinesla liturgická „reforma“ vzešlá z II. vatikánského koncilu a které pocházejí z protestantských obřadů, kde se vyskytují už od 16. století. Mnohé z prvků „novus ordo missae“ byly výslovně odsouzeny jako „heretické, schismatické, hrubé, urážející zbožné uši a urážející Církev a její kánony a disciplínu“ v bule Auctorem fidei Pia VI.
Orientace kněze „zády k lidu“, nesrozumitelný posvátný jazyk, potichu pronášené modlitby, absence snahy přizpůsobovat liturgii lidem – to vše v tradiční mši svaté říká člověku: nejsi tu ten nejdůležitější, na prvním místě je Pán Bůh. To vše je v protestantských obřadech i novus ordo běžně potlačeno.
Protestanté ani modernisté nevěří, že jsou to nadpřirozené milosti plynoucí z Kristovy oběti, které působí posvěcení člověka, ale spoléhají se naturalisticky na psychologické působení sentimentality, gest a především slov.
Bohužel, v dnešní obtížné situaci se i katolíci musí, chtě nechtě, občas zúčastnit tradiční mše svaté sloužené kompromisním knězem. Při ní jsme byli v neděli svědky toho, jak P. Zentner FSSP v Praze na Karlově nabízel Maticí Římovskou vydaný kalendář pro „obě formy římského ritu“, takže dle jeho slov tento kalendář ocení „ti z vás, kteří jsou liturgicky obojživelní“.
Díky Bohu, ne každý se do této léčky chytá. Jeden bystrý šestnáctiletý integrální katolík na absurditu tohoto výroku velmi trefně poukázal slovy: [Kalendář ocení] „ti z vás, kteří jsou zároveň katolíci i protestanti“.
Nejde jen o liturgii. Chodit na tradiční mši a zároveň schvalovat nepřáteli Církve ovládnutý Druhý vatikánský koncil je jako stravovat se vybranými pokrmy a zároveň schvalovat směrnici povzbuzující výrobce potravin k přimíchávání jedů. Kde je v tomto postoji láska k bližnímu?
Katolíci se především musí vrátit od liberalismu a „ducha koncilu“ (kompromisů se světem) k integritě katolické víry a usilovat o to, aby Pán Ježíš Kristus opět kraloval a celý svět byl prodchnut katolickým duchem pokoje, spravedlnosti, lásky a úcty k Bohu a Jeho řádu, nikoli nekatolickým duchem chaosu, lži, hedonismu a sobectví, kde Pán Bůh je odsunut z místa, které mu náleží, a člověk člověku je vlkem.
