Sv. František Saleský o manželství a výchově dětí
Manželství je veliké tajemství, avšak to pravím v Kristu a v Církvi (Efes. 5, 32); je ctihodné pro všechny, u všech a ve všem, to jest ve všech svých částech. Pro všechny, protože i panny je mají ctíti v pokoře; u všech, protože je stejně svaté mezi chudými lidmi jako mezi boháči; ve všem, protože jeho původ, jeho cíl, jeho užitečnost, jeho tvar i látka jsou posvátné. Je to semeniště křesťanství, jež naplňuje zemi věřícími, aby doplnilo v nebi počet vyvolených, takže uchování dobra manželského je pro stát velmi důležité, protože je to kořen a zřídlo všech jeho potoků.
Dej Bůh, aby jeho milovaný Syn byl zván na všechny svatby, jako byl pozván na svatbu v Káni – nechybělo by tam nikdy vína útěchy a požehnání, ale obyčejně ho tam bývá málo, protože místo našeho Pána bývá zván Adonis a Venuše místo Panny Marie. Kdo chce mít beránky pěkné a strakaté, jako Jakob, musí jako on položit před stádo, když jde pít, pěkné pruty rozličných barev (I Mojž. 30, 37); a kdo chce být v manželství šťasten, musí si při svatbě připomínat svatost a důstojnost této svátosti; místo toho však při ní dochází k nesčetným výstřelkům při zábavě, při stole i v řeči; není tedy divu, jsou-li i účinky toho neblahé.
Především napomínám manžely k vzájemné lásce, kterou jim Duch sv. tolik doporoučí v Písmě. Ó manželé, nestačí říci: Milujte se přirozenou láskou, neboť to dělají i hrdličky; ani říci: Milujte se láskou lidskou, neboť tuto lásku znali i pohané; nýbrž řeknu vám s velikým apoštolem: Manželé, milujte své manželky, jako Kristus miluje svou Církev (Efes. 5, 25); ženy, milujte své muže, jako Církev miluje svého Spasitele. Sám Bůh přivedl Evu našemu praotci Adamovi a dal mu ji za ženu; a sám Bůh také, milí přátelé, zauzlil svou neviditelnou rukou posvátné pouto vašeho manželství a oddal vás sobě navzájem; proč se tedy nemilujete láskou zbožnou, svatou, božskou?
První účinek takové lásky je nerozlučné spojení vašich srdcí. Slepíte-li dvě prkna klihem – musí však být dobrý – budou spojena tak pevně, že se dají rozlomit na všech jiných místech spíše než na tom místě, kde jsou spojena; Bůh však spojuje muže a ženu svou krví, a proto je toto spojení tak pevné, že by se spíše měla oddělit duše od těla než manželka od muže. Tato jednota se ovšem nerozumí především o těle, nýbrž o srdci, náklonnosti a lásce.
Druhý účinek této lásky má být neporušitelná vzájemná věrnost. Dříve bývaly pečetní znaky vyryty v prstenech, jež se nosily na ruce, jak dosvědčuje i Písmo svaté; a smysl obřadu, který se provádí při sňatku, je tento: Církev požehná rukou kněze prsten, a podavši jej nejprve muži, dosvědčuje tak, že touto svátostí pečetí jeho srdce, aby do něho již nemohlo vejíti jméno jiné ženy ani láska k ní, dokud bude žíti ta, jež mu byla dána; potom ženich navléká prsten nevěstě, aby i ona navzájem věděla, že její srdce nemá již pojmout náklonnost k jinému muži, dokud bude žít na zemi ten, jejž jí náš Pán právě oddává.
Třetím ovocem manželství je plození a řádná výživa dětí. Je to pro vás veliká čest, ó manželé, že Bůh, chtěje rozmnožiti duše, jež by ho mohly velebiti a slaviti po celou věčnost, činí vás spolupracovníky v tak vznešeném díle, dávaje vám utvářeti těla, do nichž vlévá jako nebeské krůpěje duše, jež tvoří, jako je tvoří, vlévaje je do těl.
Chovejte tedy, ó manželé, něžnou, stálou a srdečnou lásku k svým ženám; proto byla žena utvořena z žebra, jež bylo nejblíže srdci prvního člověka, aby byla od něho milována srdečně a něžně. Nedostatky a slabosti vašich žen, ať tělesné či duševní, vás nesmějí ponoukati k pohrdání, nýbrž spíše k jemnému a láskyplnému soucitu, ježto Bůh je stvořil takové, aby se vám pro jejich závislost na vás dostávalo více cti a vážnosti a abyste je měli za družky takovým způsobem, že jste zároveň jejich vůdci a představenými. A vy, ó manželky, milujte něžně, srdečně, ale láskou plnou úcty a vážnosti manžely, jež vám Bůh dal; neboť Bůh je stvořil vskutku právě proto jakožto pohlaví silnější a vládnoucí, a chtěl, aby žena byla závislá na muži, kost z jeho kosti, tělo z jeho těla (Gen. 2, 23), a aby byla stvořena z jeho žebra pod jeho ramenem, aby ukázal, že má býti pod rukou a vedením manželovým; celé Písmo vám otevřeně přikazuje tuto podřízenost, totéž Písmo však vám ji zároveň činí sladkou nejen proto, že chce, abyste ji přijímali s láskou, nýbrž i tím, že přikazuje vašim mužům, aby vám vládli s velikou láskou, sladkostí a něhou: Manželé, praví svatý Petr, zacházejte se svými ženami podle rozumu jako s křehkými nádobami, prokazujíce jim čest. (I Petr 3, 7) Napomínám-li vás však ke stálému prohlubování této vzájemné lásky, kterou si navzájem dlužíte, mějte se také na pozoru, aby se ta láska nezměnila v jakoukoli žárlivost; neboť jako se červ vyskytne i v nejlepším a nejzralejším jablku, tak vzniká žárlivost i z nejvroucnější a nejoddanější lásky manželské a porušuje jeho podstatu, protože pozvolna plodí nesoulad, rozmíšky a rozluky. Žárlivost ovšem nevznikne nikdy tam, kde je přátelství založeno vzájemně na pravé ctnosti; proto je žárlivost neklamnou známkou lásky smyslové a hrubé, jež zakotvila tam, kde se setkala s ctností chatrnou, nepevnou a přístupnou nedůvěře. Je to tedy pošetilé přehánění přátelství, když je někdo chce povznášet žárlivostí, protože žárlivost je sice zřejmou známkou velikosti a síly přátelství, ale nikoli jeho dobroty, čistoty a dokonalosti, ježto dokonalost přátelství předpokládá jistotu o milovaném, žárlivost však předpokládá nejistotu.
Chcete-li, ó manželé, aby vám byly ženy věrny, ukažte jim k tomu cestu svým příkladem. „Jak můžete,“ praví svatý Řehoř Nazianzský, „beze studu vymáhat na svých ženách čistotu, když sami žijete v nečistotě? Jak můžete na nich chtít, co sami nedodržujete?“ (Řeč 37, 7) Chcete, aby byly cudné? Chovejte se k nim cudně, a jak praví svatý Pavel, nechť umí každý držeti svou nádobu v svatosti. (I Thes. 4, 4) Učíte-li je však sami hanebnostem, není divu, že jste pak zahanbeni jejich ztrátou.
Vy však, ó ženy, jejichž čest je nerozlučně spojena s cudností a počestností, střezte žárlivě svou slávu a nedopusťte, aby nějaká prostopášnost poskvrnila běl vaší pověsti. Bojte se všech útoků, i nejmenších, a odmítejte každé dvoření. Každý, kdo vychvaluje vaši krásu a váš půvab, má vám být podezřelý, neboť kdo chválí zboží, jež nemůže koupiti, bývá obyčejně velice pokoušen, aby je ukradl. Připojuje-li však někdo k vaší chvále pohrdání vaším manželem, nesmírně vás uráží, protože je jasno, že vás nejen chce svést, nýbrž má za to, že jste už napolovic svedeny, protože, je-li druhý prodávající nespokojen s tím, od koho sám nakoupil, je obchod s ním už předem napolovic hotov. Starověké i novověké dámy, jak praví Plinius, si zvykly zavěšovat si na uši četné perly, protože jim bylo příjemné slyšet jejich cinkání, jak se navzájem dotýkaly. Co se mě týče, ježto vím, že veliký přítel Boží Izák poslal cudné Rebece náušnice jako první zástavu své lásky, jsem přesvědčen, že tato tajemná ozdoba znamená, že první věc, kterou má muž mít od ženy a kterou mu má věrně uchovávat, je sluch, aby do něho nevcházel žádný zvuk ani žádná řeč kromě vlídného a něžného cinkotu cudných a stydlivých slov, jež jsou orientálními perlami Evangelia; neboť je třeba stále pamatovat, že duše bývá otravována skrze sluch, jako tělo skrze ústa.
Láska a věrnost pospolu plodí vždycky důvěru a vroucnost; proto si svatí a světice v manželství prokazovali navzájem mnohé projevy něžnosti, vskutku láskyplné, ale cudné, jemné, ale upřímné. Tak byli Izák a Rebeka, nejcudnější manželská dvojice starověku, viděni oknem, jak se laskají takovým způsobem, že i když v tom nebylo nic nepočestného, Abimelech dobře poznal, že to jsou manželé. Veliký svatý Ludvík, který byl stejně přísný na své tělo jako něžný v lásce k své choti, byl téměř haněn za to, že jí prokazoval pozornosti až přes míru, ačkoliv ve skutečnosti zasloužil spíše chvály za to, že dovedl skloniti svého válečnického a statečného ducha k těmto drobným projevům, potřebným k uchování manželské lásky; neboť i když tyto drobné důkazy čisté a upřímné lásky nespojují srdce, přece je navzájem sbližují a jsou příjemným doplňkem vzájemného styku.
Když nosila svatá Monika pod srdcem svatého Augustina, obětovala ho několikrát křesťanskému náboženství a službě slávy Boží, jak to sám dosvědčuje, že okusil „soli Boží již v lůně své matky“. (Vyzn. I, 11) Je velmi důležito pro křesťanské ženy, aby obětovaly plod svého života božské Velebnosti, ještě než slehnou, protože Bůh, který přijímá obětní dary, pokorného a ochotného srdce, vyhovuje obyčejně v té době dobrým náklonnostem matek; to dosvědčuje Samuel, svatý Tomáš Akvinský, svatý Ondřej z Fiesole a mnozí jiní. Matka svatého Bernarda, důstojná matka takového syna, brala své děti na ruce, jakmile se narodily, obětovala je Ježíši Kristu a od té chvíle je milovala úctyplně jako něco posvátného a od Boha svěřeného; v tom se jí dařilo tak šťastně, že všech sedm se stalo velmi zbožnými muži.
Když však děti přijdou na svět a počnou užívat rozumu, mají otcové a matky velice pečovati o to, aby jim vtiskli do srdce bázeň Boží. Dobrá královna Blanka plnila velmi horlivě tuto povinnost vůči svému synovi, svatému Ludvíku Králi, neboť mu často říkala: „Raději bych tě viděla, milý synu, umírat před svýma očima, než tě vidět spáchat jediný těžký hřích“; to se mu vtisklo do srdce tak pevně, že, jak sám vyprávěl, nebylo v jeho životě jediného dne, aby si na to nevzpomněl, snaže se co nejpečlivěji, aby se řídil tímto zbožným naučením. (Joinville, Život sv. Ludvíka) Rody a pokolení jsou nazývány „domy“ a i Židé nazývali plození dětí „vzděláváním domu“, neboť v tomto smyslu je řečeno, že Bůh vzdělal domy porodním bábám egyptským. (II Mojž.1, 21) To má ten smysl, aby se ukázalo, že míti dobrý dům neznamená nahromadit v něm množství časných statků, nýbrž dobře vychovati děti v bázni Boží a v ctnosti; v tom se nemá šetřiti péčí a námahou, ježto děti jsou korunou otce a matky. (Přísl. 17, 6) Takto svatá Monika bojovala proti špatným náklonnostem svatého Augustina s takovou horlivostí a vytrvalostí, že se stal obrácením své duše zdárněji synem jejích slz, než se stal synem její krve skrze tělesné zrození.
Svatý Pavel dává ženám v úděl péči o dům (Tit. 2, 5), z čehož mnozí pravdivě usuzují, že jejich zbožnost je rodině mnohem prospěšnější než zbožnost manželů, kteří nepobývají tolik mezi domácími lidmi a proto je nemohou tak snadno vésti k ctnosti. Se zřetelem k tomu činí Šalomoun ve svých Příslovích štěstí celého domu závislým na péči a píli té ženy statečné, kterou tam líčí. (Kap. 30.)
V Genesi se praví, že Izák, vida neplodnost své ženy Rebeky, modlil se za ni k Bohu (25, 21), nebo podle hebrejského textu, modlil se k Bohu naproti ní, protože každý se modlil na jedné straně modlitebny; a takto konaná modlitba manželova byla vyslyšena. Největší a nejprospěšnější jednota muže a ženy je jejich sjednocení v modlitbě, v níž si mají navzájem o závod pomáhat. Jsou plody, jako kdoule, jež jsou pro trpkost své šťávy chutné, jen když jsou zavařeny; jiné zase, jako třešně a meruňky, je třeba také zavařovat, protože by se jinak pro svou jemnost neuchovaly. Tak si mají i ženy přát, aby jejich manželé byli prosyceni cukrem zbožnosti, protože člověk bez zbožnosti je hrubé, kruté a divoké zvíře; a manželé si zase mají přáti, aby jejich ženy byly zbožné, protože bez zbožnosti je žena velice křehká a snadno ochabuje ve ctnosti nebo ji porušuje. Svatý Pavel pravil, že nevěřící muž je posvěcován věřící ženou a nevěřící žena posvěcována věřícím mužem (I Kor. 7, 14), protože v tom těsném manželském svazku může druh druha snadno přivádět ke ctnosti. A jaké je to také dobrodiní, když se zbožný muž a žena navzájem posvěcují v pravé bázni Páně!
Jinak má býti vzájemná podpora obou taková, aby se nikdy oba na sebe nehněvali najednou a tak mezi nimi nebylo rozporu a sváru. Včely nemohou pobývati na místě, kde se tvoří ozvěna, a Duch svatý se ne může zdržovati v domě, kde vládne svár, kde se ozývají vzájemné hádky a křiky.
Svatý Řehoř Nazianzský dosvědčuje, že za jeho dob slavili manželé výroční den svého sňatku. Byl bych pro zavedení tohoto zvyku, ale jen tehdy, když by se to dálo bez doprovodu světských a smyslných zábav a když by se manželé místo toho v ten den vyzpovídali a přijímali, doporoučejíce vroucněji než jindy Bohu zdar svého manželství, obnovujíce dobré předsevzetí, že je budou stále více posvěcovati vzájemným přátelstvím a věrností, a čerpajíce v našem Pánu nové síly pro snášení břemen svého povolání.
Zdroj: Sv. František Saleský, Úvod do zbožného života, Olomouc 1947, str. 221–228.
Pietro Longhi (1701–1785): Svátost manželství (kolem 1756)
