Andělská říše a náš poměr k ní I/III

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Andělská říše a náš poměr k ní I/III 910

Přehled věroučných pravd

  • Andělé jsou od Boha stvořeni. (De fide, IV. lateran.)
  • Mnozí andělé zhřešili a byli na věky od Boha zavrženi. (De fide, IV. lateran.)
  • Mnozí andělé dosáhli a požívají již věčné blaženosti.
  • Dobří andělé nás ochraňují a pomáhají nám. (De fide, učit. úřad)
  • Andělé jsou pouzí duchové. (Sent. certa, IV. lateran.)
  • Andělů jest veliké množství a jsou rozděleni v řády čili kůry. (Sent. certa)
  • Andělé byli stvořeni ve stavu nadpřirozené milosti, nikoli však ve stavu blaženosti. (Sent. certa)
  • Každý pokřtěný člověk má vlastního anděla strážce. (Sent. certa)
  • Každý člověk a každá společnost (Církev, národ atd.) má anděla strážce. (Sent. probab.)

 

Existence andělů

Pouhým lidským rozumem nelze dokázati přesně, že andělé jsou. Náš rozum se toho pouze dohaduje. Pozoruje totiž podivuhodnou řadu tvorů viditelných, kterak postupuje od nedokonalých k dokonalejším (od nerostů k rostlinám a k živočichům), až vyvrcholí v člověku, v němž jest spojeno viditelné, hmotné tělo s neviditelnou duší. Z toho rozum soudí, že mezi Bohem a hmotným světem jest ještě svět bytostí neviditelných, podobných lidské duši, který také tvoří řadu postupnou, jako jest tomu u bytostí hmotných. Toto přesvědčení vyskytuje se u všech národů; víra v duchy jest u nich hlavní součástkou náboženství.

Co pouhý lidský rozum pouze tuší, to zjevení Boží jasně potvrzuje. Podle něho existuje skutečně nesmírná říše duchů různé dokonalosti a ladně uspořádaná. Tyto duchovní bytosti nazývá Písmo sv. společným jménem „anděly“. Nechce tím vyjádřiti jejich podstatu, ale nazývá je tak proto, že se s lidmi stýkali jen jako poslové Boží čili andělé, aby jim oznámili Boží vzkazy a zaslíbení, aby je opatrovali a chránili. Tak se ukázali andělé Abrahamovi, Jakubovi, některým prorokům a zbožným mužům, v Novém pak zákoně Zachariášovi, Josefovi, Panně Marii, Pánu Ježíšovi, Petrovi, setníku Korneliovi. Vystupovali při narození, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Páně. Pán Ježíš, sv. Jan i sv. Pavel často se o nich zmiňují. Tři z nich jmenuje Písmo sv. jménem: Michaela, Gabriela a Rafaela.

Právem tudíž prohlásil sněm lateránský: „Jeden jest všech věcí původ, Stvořitel všeho viditelného a neviditelného, duchovního a hmotného, jenž svou všemohoucí silou zároveň od počátku času z ničeho učinil obojí tvorstvo duchové a hmotné, andělské i pozemské a konečně i lidské, jakožto společné, z ducha a těla složené.“

K čemu Bůh stvořil anděly? Aby hlásali více než hmotný svět jeho moc, moudrost, svatost a velebnost, a aby tvořili nádhernou družinu a služebnictvo Synu Božímu v jeho lidském těle a jeho Matce, Panně Marii, Královně andělů. K témuž cíli stvořeni jsme i my. Spojme se tudíž s anděly k oslavě Boží.

 

Počet andělů

Andělů jest veliké množství. Učí tomu jak Písmo sv. tak ústní podání. Kniha Job (25, 3) praví: „Zdali lze spočítati vojska jeho?“ Prorok Daniel spatřil ve zvláštním vidění Boha na trůně a jak tisícové tisíců andělů sloužili jemu a deset tisíckrát statisíců stálo před ním. (Dan. 7, 10.) Pán Ježíš řekl Petrovi: „či myslíš, že nemohu prositi Otce svého a dá mi nyní více než dvanáct pluků andělů?“ (Mat. 20, 53.) Také sv. Pavel se zmiňuje o přemnoha tisících andělů. (Žid. 12, 22) Sv. Jan píše: „Viděl jsem a uslyšel jsem hlas mnoha andělů kolem trůnu – počet jejich byl tisíce tisíců.“ (Zj. 5, 11)

Svatí Otcové učí, že počet andělů jest větší, než lidská řeč může vyjádřiti. Totéž udává sv. Tomáš. Sv. Bernardin docela míní, že je andělů více než hvězd na nebi, než lidí na zemi, než ptáků ve vzduchu, než ryb ve vodách i nežli písku v moři.

Učený bohoslovec Suarez odůvodňuje toto množství andělů nesmírnou velebností Boží. Praví: „Andělé byli stvořeni, aby Bohu tvořili dvořanstvo, jemu sloužili a za jeho čest bojovali. Bůh je však čirý duch a Král nekonečné slávy a velebnosti. Proto se na výsost slušelo, aby měl nesčetnou družinu bytostí kolem svého trůnu a jemu sloužících a nesčíslný počet pluků pro něho bojujících, o nichž se zmiňuje Kristus, řka: ‚Co myslíš, že nemohu prositi Otce svého a dá mi nyní více než dvanáct pluků andělů?‘ S tím souhlasí také kniha Přísloví, když praví: ‚V množství lidu záleží důstojnost krále.‘ “

Ó, jak mocná jest říše andělských duchů! Jak velebný jest Bůh náš! Jak nás povznáší myšlenka, že se mu smíme kořiti s jeho anděly!

 

Kdy byli andělé stvořeni

Andělé nejsou od věčnosti; byli stvořeni od Boha, a to podle učení sněmu lateránského na počátku času. „Bůh svou všemohoucí mocí zároveň na počátku času obojí tvorstvo z ničeho stvořil, duchovní i tělesné, andělské i pozemské.“ Bohoslovci souhlasně tvrdí, že čas počíná oním okamžikem, kdy Bůh stvořil viditelnou hmotu. V tomto tudíž okamžiku stvořil i anděly. Podle sv. Tomáše nejsou andělé světem pro sebe, nýbrž jsou částí stvořeného vesmíru a tvoří s ním jednotu, odlišnou od Tvůrce. Jest tudíž přirozené, že byli stvořeni spolu s vesmírem. Toto učení nalézá oporu v Písmě svatém. Hned na první stránce Genese čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Slovem „nebe“ nemůže svatopisec rozuměti ani oblohu, kterou Bůh stvořil teprve druhého dne, ani hvězdnaté nebe, které se často nazývá na rozdíl od naší země nebem; neboť toto se uvádí čtvrtého dne stvoření. Proto mínil slovem nebe jen bytosti nebeské čili anděly.

Týž názor zastávají svatí Otcové a bohoslovci. Tak sv. Epifanius píše: „Nauka zjevená dokazuje zcela určitě, že andělé Boží nebyli stvořeni ani po hvězdách, ani před nebem a zemí.“ Podle sv. Augustina nebyli andělé v dějepravě o prvním stvoření věcí pominuti, nýbrž jejich stvoření naznačeno jest slovem nebe nebo světlo.

Kolik miliard let uplynulo od té doby, co byla stvořena první hmota a s ní andělé! Po celou tu dobu oslavují už andělé svého Tvůrce a slouží mu věrně. Ctěme anděly a chvalme s nimi svého Tvůrce!

 

Co jsou andělé?

Andělé jsou rozumné bytosti, nebo, jak říkáme, osoby. Všichni andělé, o nichž se zmiňuje Písmo sv., vystupují a jednají jako rozumné bytosti. Vzpomeňme jen na archanděla Gabriela, jenž byl poslán k Panně Marii, aby jí zvěstoval, že se má státi matkou Boží! Jaký vznešený rozum a jaká ušlechtilost se jeví v jeho jednání se svatou Pannou! Nebo si představme archanděla Rafaela, jak provází mladého Tobiáše! Jak byl moudrý, jak mocný, jak obětavý, jak vznešený!

Nejen bystrý rozum mají andělé, nýbrž i svobodnou vůli. O tom svědčí jejich hřích a trest. Kdyby nebyli svobodní, nebyl by jim mohl Bůh přičítati za hřích jejich vzpouru a nebyl by je mohl potrestati peklem, ani by si nebyli zasloužili věrní andělé věčné blaženosti. Jsou tudíž andělé rozumné bytosti. Přitom podle učení sv. Tomáše nejsou si ani dva andělé naprosto ve všem rovni. Jeden se liší od druhého buď nějakým rozdílem v přirozenosti, nebo bystrostí rozumu, ušlechtilostí, vznešeností, svatostí a jinak. Je-li už nejnižší anděl svou přirozeností a tím, čím je vybavena, nesrovnatelně bystřejší, ušlechtilejší, silnější a půvabnější než člověk, jak velkou slávou a vznešeností a svatostí se skví pak nejvyšší z andělů?

Jak vznešený a mocný jest Tvůrce tak nádherných bytostí! Právem zpívá mu žalm 144: „Veliký jest Hospodin a vší chvály hoden, velikost jeho je nevýstižná.“ – Jak i andělé zaslouží si naší úcty pro svou vznešenost! Chvalme Boha v andělích jeho!

 

Andělé jsou pouzí duchové

To znamená, že jsou to bytosti, které nemají hmotného těla. V Písmě svatém jsou vždy nazýváni duchové. O duchu pak praví Pán Ježíš, že nemá ani těla, ani kostí (Luk. 24, 39), ani masa, ani krve. Čteme-li tudíž v Písmě sv., že se zjevovali v lidském těle (jako na př. archanděl Rafael Tobiášovi), nutno z toho souditi, že si sami z rozkazu Božího tělo utvořili. Ale s tímto tělem se nespojili tak těsně, jako se spojuje naše duše s naším tělem. Užívali toho těla jako nástroje, ovládali je, hýbali jím. Když pak ho už nepotřebovali, rozpustili je zase v prvky, z nichž je složili. Moc k tomu mají. Nemají-li tudíž andělé těla, nejsou ani velcí, ani malí, bílí ani černi, těžcí ani lehcí; nepodléhají ani zimě ani horku. Pronikají vodou, zemí, ohněm, aniž by byli jimi nějak dotčeni. Nejsou ani pohlaví ženského ani mužského. Nerodí se jako lidé. Bůh je všechny stvořil najednou. Počet je jich se nemění. Neumírají, jsou nesmrtelní. Jsou duchové, bytosti jednoduché (nesložené), nemohou se rozpadnout v části. Nic je nemůže zničiti. Jen Bůh by to mohl učiniti, ale On to neudělá. Neničí žádného svého tvora; tím méně tvory tak dokonalé. Nepotřebují tělesného pokrmu. Jejich činnost je čiře duchová: pozůstává v poznávání a chtění. Jsou Bohu podobnější než lidské duše, které podléhají vlivu těla a nabývají vědomostí o světě smysly tělesnými. Jsou přítomni v prostoru, ale nevyplňují ho. Jsou hned zde, hned zas jinde, tak jako naše myšlenky.

Ó, jak vznešení tvorové Boží jsou andělé. Jak asi Boha poznávají, milují, jak věrně mu slouží, jak ho uctívají! My jsme povoláni k témuž cíli jako oni. Začněme už zde chváliti svého Boha s nimi!

 

O poznání a moci andělů

Andělé mají daleko bystřejší rozum a daleko více vědí nežli my, ale vševědoucí nejsou. Nepoznávají smysly jako my, nýbrž mají od svého stvoření pojmy věcí vštípeny. Čeho andělé neznají?

1. Neznají tajemství našeho srdce, t. j. těch věcí, které závisejí na naší svobodné vůli a jsou ukryty v našem nitru. Tyto zná jediný Bůh. „Hospodin zpytuje srdce a ledví,“ praví Písmo sv. (Sk. ap. 1, 24) Andělé mohou však snadno souditi ze zevnějších známek, co se asi děje v našem srdci.

2. Neznají budoucích věcí, pokud závisejí na svobodném rozhodnutí člověka. Jen Bůh ví, jak se rozhodneme a co budeme dělati. Ale znajíce dokonale zákony přírodní, povahu lidskou a politické a sociální poměry, mohou s daleko větší pravděpodobností než nejlepší znalec lidský předvídati, co se ve světě stane.

3. Neznají ani všechna tajemství Boží. Bůh je postupně andělům odhaluje. Tak na příklad nevědí, kdy bude konec světa. (Mat. 24, 36.)

Moc andělů je veliká, mnohem větší než moc lidí. Jeden anděl pobil za noc všechny prvorozené v Egyptě. Jiný anděl pobil 150 tisíc vojska asyrského. Mohou působiti jak na svět hmotný, tak na lidi; ale bez rozkazu nebo dopuštění Božího nemohou samovolně zasahovati do zákonů přírodních. Mohou působiti na lidského ducha, jako učinil anděl ve snách u sv. Josefa, nebo jako ďábel vnuknul Jidášovi, aby zradil Krista. Mohou nám tudíž vnuknouti své myšlenky, nebo upozorniti naše smysly na předměty, jež k takovým myšlenkám vedou, mohou působiti na naši obrazivost, náš organismus, ale nemohou přinutiti naši vůli, aby se podrobila jejich radám nebo pokušením. Víme to ze zkušenosti.

Kéž bychom byli vždy vnímaví k radám dobrých andělů a pevní proti pokušení zlých duchů! Uctívejme proto anděly, aby byli našimi rádci a ochránci proti ďáblům!

 

Původní stav andělů a zkouška

Všichni andělé byli stvořeni dobří. Církevní sněm lateránský IV. praví: „Ďábel i ostatní zlí duchové byli od Boha stvořeni dobří a jen svou vinou stali se zlými. – Platí-li to o ďáblech, platí to tím více o andělích, kteří zůstali Bohu věrni. Potvrzuje to slovo svatého Pavla (Tim. 1, 4): „Všecko, co Bůh stvořil, jest dobré a nic není zavržitelno.“

Také byli všichni andělé při svém stvoření povýšeni do řádu nadpřirozeného a obdařeni milostí posvěcující a účinnou. Stalo-li se to při prvních lidech, bylo dobrotě a lásce Boží přiměřeno, aby i andělé, kteří jsou bytostmi vyššími a dokonalejšími, nežli lidé, byli stejně vyznamenáni. Tato pravda vysvítá z knihy Job (38, 7): „Kde jsi byl, když plesali veškeří synové Boží?“ Podle zvyku Písma sv. slují syny Božími pouze rozumné bytosti, obdařené milostí posvěcující. Na tomto místě nemohl Bůh míti na mysli nic jiného, nežli anděly. Souhlasně s tím učí římský katechismus: „Poněvadž Písmo sv. praví, že ďábel nestál v pravdě, jest patrno, že jak on, tak ostatní padlí andělé byli obdařeni od počátku svého stvoření milostí Boží.“ Ostatně bez milosti Boží nebyli by mohli zvítěziti ve zkoušce.

Vyzbrojeni tudíž milostí Boží měli si andělé zasloužiti věčnou slávu a blaženost. K tomu účelu podrobil je Bůh zkoušce. V čem tato zkouška záležela, Písmo sv. nám nesděluje. Víme jen, že část andělů v ní obstála a zasloužila si patření na Boha ve věčné blaženosti, ostatní však zhřešili pýchou, odpadli od Boha a byli zavrženi na věky do pekla. Kolik kterých andělů bylo, nevíme; Písmo svaté o tom mlčí.

Jak vzácný a při tom jak hrozný dar je svoboda! Prosme dobré anděly, abychom nezneužívali svobodné vůle, ale zasloužili si nebe jako oni.

 

Jak si vysvětlíme pád andělů?

Jest těžko představit si jasně hřích andělů. Byliť nadáni tak jasným rozumem, že nemohli chtíti něco jako dobro, co dobro nebylo. Také vůle jejich byla silná a ještě k tomu vyzbrojená milostí Boží.

Není u nich vášní, jež by je strhovaly ke hříchu, jako je tomu u nás. Nemohli proto zhřešiti hříchem tělesným, nýbrž jen čistě duchovním. Tím je pouze pýcha. Chtěli se státi Bohu podobnými, avšak nikoli tak, že se podřídí jeho vůli a dostanou za svou poslušnost v odměnu patření na tvář Boží ve věčné blaženosti, nýbrž odřekli Bohu poslušnost a chtěli vlastní silou, bez pomoci milosti Boží dosáhnouti cti, slávy a blaženosti, která jest jen Bohu vlastní. Sv. Augustin míní, že andělé odpadli od Boha, poněvadž se domýšleli, že sobě sami stačí k blaženému životu. Příliš se zadívali do vlastní dokonalosti a krásy a zamilovali si více sebe než Boha. Nechtěli uznati, že jest Bůh jejich cílem, k němuž mají spěti, a vložili tento cíl sami do sebe. Tím porušili přirozený i nadpřirozený řád Bohem stanovený, podnikli vzpouru proti Bohu a učinili tak počátek všech dalších revolucí v tvorstvu proti Tvůrci. Dobře praví sv. Jan: „Kdo činí hřích, jest z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku“ (I. Jan. 3, 8). Když pak je Bůh právem potrestal, zahořeli věčnou nenávistí proti němu a proti všemu, co On miluje. Vidouce pak, že nás Bůh určil, abychom zaujali místa v nebi, jež oni opustili, závidí nám a snaží se nás odvrátiti od dosažení tak vznešeného cíle.

Buďme Bohu vděčni, že nás chce tak vyznamenati, snažme se upřímnou pokorou podrobovati se ve všem vůli Boží a prosme dobré anděly, aby nám pomáhali Boha ctíti, jeho milovati a jemu věrně sloužiti.

 

Proč Bůh neodpustil padlým andělům hřích?

Sv. Petr (II Petr. 2, 4) píše: „Bůh prohřešivších se andělů neušetřil, nýbrž svrhnuv je do pekla vydal k mučení vazbám temnosti, aby byli chováni k soudu.“ – Proč asi padlých andělů neušetřil, kdežto lidem slíbil hned po hříchu Vykupitele? Svatí Otcové udávají důvody tohoto rozsudku Božího:

1. Vynikali nad člověka dary přirozenými i nadpřirozenými. Proto, čím dokonalejší rozum a čím mocnější vůli měli, s tím větší rozvahou a zlobou hřešili. Sv. Augustin píše: „Čím vznešenější byla jejich přirozenost, tím trestuhodnější je jejich vina.“

2. „Anděl jest pouhý duch, člověk však jest duše a tělo. A proto smiloval se Tvůrce nad člověkem a zase jej nazpět k sobě přivedl, poněvadž hříchu, jak patrno, dopustil se jaksi jen ze slabosti. Za to však musil padlé anděly tím hlouběji od sebe zavrhnouti, neboť nemajíce na sobě žádné slabosti tělesné, klesli s výše své dokonalosti a moci,“ tak soudí sv. Řehoř.

3. Sv. Tomáš míní, že andělé poznávají jinak než lidé. Člověk poznává věci, soudí o nich a své úsudky mění. Zhřešil-li, může svého činu litovati. Ale andělé poznávají nezměnitelně skrze pojmy, které jim Bůh vložil při jejich stvoření. Jakmile jimi něco poznají a rozhodnou se k činu, nemohou svého úsudku měniti. Proto také nemohou litovati svého hříchu – pýchy.

4. Mimo to byli lidé ke hříchu svedeni, kdežto andělé hřešili svou vlastní vůlí samostatně. My hřích prvních rodičů dědíme, ale andělé hřešili hříchem osobním.

Avšak i když jsou všechny tyto důvody správné, přece jen musíme pokorně a vděčně doznati, že Bůh vůči nám uplatnil spíše své milosrdenství, kdežto vůči andělům svou spravedlnost. Děkujme za to stále Pánu Bohu a Pánu Ježíši a staňme se hodnými jeho nesmírné lásky.

 

Říše padlých andělů

Podle nauky svatých Otců a bohoslovců náleží padlí andělé všem kůrům andělským, o nichž bude řeč později. V odboji proti Bohu vedli si jako vojsko, mající v čele nejvyššího anděla, zvaného Satan nebo Lucifer nebo Beelzebub. Tak věřili už Židé. Proto vytýkali fariseové Pánu Ježíši, že skrze knížete a náčelníka zlých duchů, Beelzebuba, vymítá zlé duchy. Pán Ježíš jim odpověděl: „Jestli satan satana vymítá, proti sobě rozdělen jest: kterak tedy obstojí království jeho?“ (Mat. 12, 26) Z toho vysvítá, že padlí andělé nejsou si co do moci úplně rovni, nýbrž že mají náčelníka, knížete, který ostatním velí a jemuž jsou ostatní podřízeni a k poslušnosti jeho nuceni; tak tvoří říši čili království. Také sv. Jan ve svém Zjevení (12, 9) rozlišuje mezi drakem velikým, jehož nazývá také ďáblem a satanem, a mezi anděly jeho.

V čem záleží přednost Lucifera před ostatními anděly? Bohoslovci míní, že vyniká nad ně dokonalejší přirozeností a tím i bystřejším rozumem a mocnější vůlí. Z této příčiny měl asi nemalý vliv na ostatní anděly a svedl je svým příkladem k odboji proti Bohu. Sv. Petr píše (II. Petr. 2, 19): „Od koho kdo je přemožen, toho stal se otrokem.“

Trestem padlých andělů je odvrácení od Boha, ztráta Boha a uvržení do temnosti. Jejich vnitřní stav jest hrozný a zoufalý. Nemají nic, co by je pobízelo k dobrému, není v nich lásky k Bohu, není ani útěchy. Vědí, že jsou na věky zavrženi, že si nemohou Boha ničím nakloniti; proto je všecko dohání k nenávisti a zoufalství. Trpí nesmírně. Peklo vyhovuje jejich stavu nenávisti a nekajícnosti tak dokonale, že by odmítli nebe, kdyby jim je někdo nabízel. O jejich žalostný stav budou se s nimi sdíleti všichni, kdož je následují ve hříchu a nekajícnosti. Svatá Maria, uchraň nás trestů pekelných!

 

Poměr padlých andělů k lidem

Jisto jest, že nás ďáblové nenávidí, protože nenávidí Boha. Ďábel nemůže býti člověku nikdy přítelem, i kdyby se jím tvářil. Vždycky mu může jenom škodit. Přitom jsou velmi nebezpeční. Zůstali i po svém pádu nesmírně chytří; k tomu mají zkušenost tak starou jako je lidské pokolení. Mají v podstatě tytéž přirozené vlastnosti jako dobří andělé: mohou i napodobovat jejich ctnosti. Mohou konat i zdánlivé zázraky, kterých člověk konati nemůže. Mohou působit na naše smysly a vzbuzovat v nich klamné mámení. Pán Bůh jim dovoluje, aby nás pokoušeli k zlému. Chce tím vyzkoušeti naši věrnost; chce nás i někdy tím potrestati za naši vlažnost a nedůslednost. Ale nikdy jim nedovolí pokoušeti nás nad naše síly. Vždy nám dá dostatečnou milost, abychom pokušení přemohli, a odmění nás za každé vítězství. Sv. Pavel píše: „Bůh jest věrný, jenž nedopustí vás pokoušeti nad to, co můžete snésti, nýbrž s pokušením učiní také úspěch, abyste mohli snésti.“ (I. Kor. 10, 13) Písmo sv. i vlastní zkušenost dokazují, že nás ďáblové skutečně pokoušejí. Už první hřích v ráji stal se svodem satanovým. On také svedl Jidáše, aby zradil Pána Ježíše. Sv. Petr nás napomíná: „Bratři, bděte, neboť protivník váš ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil!“ (I. Petr. 5, 8)

Nelze říci, že se lidé dopouštějí všech hříchů na přímý popud ďábla. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Mnozí lidé hynou bez viny ďáblovy. Neboť ďábel nepůsobí všech našich hříchů; mnohých se dopouštíme svou vlastní nedbalostí.“ Potvrdil to i Pán Ježíš: „Ze srdce vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví.“ (Mat. 15, 19) Ale přesto dává ďábel přímo podnět k mnohým hříchům. Nikdy si nejsme před ním jisti. Proto tím naléhavější se jeví úcta k dobrým andělům, aby nás před ďábly chránili.

 

Mimořádné působení zlých duchů

Kromě pokušení ke hříchu může zlý duch obdržeti také od Boha dovolení, aby člověku škodil na zdraví a na vnějších statcích. Příklad máme na zbožném Jobovi, jehož ďábel připravil o zdraví, majetek i dítky. Proti těmto zhoubným vlivům užívá Církev svatá exorcismů, zaříkání a doporučuje věřícím, aby se kropili svěcenou vodou.

Také může Bůh dopustiti, aby zlý duch ovládl lidské tělo a zneužíval jeho údů a ústrojí. Je to tak zvaná posedlost; kolik posedlých uzdravil Pán Ježíš! Církev svatá se modlí nad takovým ubožákem zvláštní exorcismy.

Rovněž se ďáblové účastní mimořádně při provádění čar, kouzel, hadačství, věšteb, hypnotismu a spiritismu. Jde tu o takové podivuhodné zjevy, jež převyšují přirozené síly člověka a dějí se s pomoci zlého ducha. I Písmo sv. dokazuje, že jsou takové zjevy možné. Tak egyptští čarodějové napodobili zázraky Mojžíšovy. Také Antikrist bude činiti veliké divy a domnělé zázraky s pomocí satanovou. Mnoho se při těchto věcech provádí dovedností, šalbou, používáním přírodních sil, které jsou dosud divákům neznámy; ale čeho nelze vysvětliti podvodem a lidskými prostředky, dlužno přičísti působení zlého ducha. Ale při všem jest nutno míti na zřeteli toto: zlý duch není ani všemohoucí ani vševědoucí. Může tolik, kolik Bůh připustí. Proč to Bůh připustí, nevíme. Nejspíš jako trest na toho, kdo se těmto nedovoleným, Církví svatou zakázaným, a proto hříšným skutkům oddává a je vyhledává. Kdo se věrně drží Pána Ježíše a poslouchá sv. Církve, nemá se čeho báti. Kristus Pán zničil moc ďáblovu a ustanovil Církev, aby věřící zbavovala hříchů a chránila je před vlivem ďábla. Proto jí dal účinné prostředky, aby pokušení a škodlivé vlivy zlých duchů pomohla věřícím překonati. Nedejme se nikým svésti k nedovoleným skutkům, věřme Církvi svaté a nebojme se!

Zdroj: Věroučné pravdy: A. Salajka, Ve světle víry, 1948; R. Špaček, Katolická věrouka II, 1930; Ostatní: J. Bouzek, Andělská říše a náš poměr k ní, 1947.

žebřík

Similar articles