Jezuitské redukce

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jezuitské redukce 374

Jednou z nejkrásnějších kapitol v dějinách katolických misií jsou paraguayské redukce, založené při řekách Paraně a Uruguayi. Největší část tohoto území patří nyní k Argentinské republice a sluje dosud „Las Misiones“. Záhy se dospělo k poznání, že nestačí kmen kočujících lovců pokřtít, nýbrž že je třeba jej povznést na vyšší stupeň společenského života, čili že je nutno udělat z divocha nejprve člověka a pak teprve křesťana. Proto zakládali misionáři různých řádů redukce, to jest uzavřené osady domorodců, a tohoto osvědčeného prostředku se uchopili i jezuité. Jejich redukce v Paraguayi svým počtem, trváním i tragickým koncem nabyly dějinné proslulosti. Misionáři si vymohli na Filipu III. privilegia k zakládání svobodných osad, jež by nepodléhaly žádné vrchnosti, nikomu by nebyly povinny robotou a platily by daně přímo samému králi, sedm pesos za každého muže. Z nejstarších osad Guaranů plynulo do královské pokladny 25 tisíc pesos ročního platu. V povodí Paraguaye vzniklo celkem třiatřicet redukcí; počet jejich obyvatel se odhaduje na 130 tisíc. Redukce však byly i v Bolívii, Chacu a jinde. Sami jezuité, nemluvě o jiných řádech, založili v Jižní Americe celkem asi sto redukcí. Jen při zakládání paraguayských těchto osad jich zahynulo 29 násilnou smrtí. Někteří z nich jsou ctěni jako blahoslavení.

Život v oněch osadách je opředen legendárním leskem jako život prvních křesťanů. Tamní obyvatelé dosud na onu dobu vzpomínají jako na zlatý věk, kdy jejich předkové pod patriarchální, teokratickou správou misionářů neměli peněz, a přece byli šťastni, neměli nadbytku, a přece byli spokojeni; kdy hudba z jejich sídel plašila smutek, zbožnost a víra zahlazovaly hřích. A tyto světlé stránky vynikají tím ostřeji, srovnají-li se s dřívější divokostí.

O nevázanosti a sveřeposti divokých indiánů je si nesnadno učinit poněkud správný obraz. Divoký indián uměl jen lovit, loupit, krást a vraždit a neušetřil ani nejbližších příbuzných. Poručil ženě, aby zabila dítko, v němž viděl nevítaný přírůstek rodiny; z hladu je i snědli. Dítky zase dobíjely staré rodiče. Když se vyskytly obávané neštovice, postavili k nemocnému nádobu s vodou a mísu s masem a uprchli do lesa. Jejich lékaři byli čaroději a kouzelníci, kteří kejkli a mumláním zažehnávali nemoci a udržovali v nich nesmyslné pověry. Mnozí Španělé se stali obětí jejich krutosti. Indiáni pronikali až k hranicím městeček; muže pobili, děti a ženy odvlékli, stáda rozehnali. Kolonisté se báli vyjít na pole. Posádky byly malé (50 mužů) a nejednou se z výpravy proti zuřícím divochům nevrátil ani jeden. Než španělský voják nabil a vystřelil z pušky, vyslal na něho indián ze svého luku sedm šípů. Před plukem, povolaným z Buenos Aires, ustoupili hlouběji do lesa. Těchto divochů se prohánělo v jihoamerických pralesích a stepích několik set tisíc.  Neorali, nepásli stád, nestavěli příbytků a osad, oděvem jim byla nanejvýše přehozená kůže z jaguára. Země, voda i vzduch oplývaly takovým množstvím nejrozmanitější zvěře, že si indián šípy, oštěpem a lasem velmi snadno opatřil výživu. Stepi a lesy se hemžily zajíci, srnci, jeleny, jaguáry, liškami, medvědy, opicemi, pásovci, bažanty, pštrosy, kondory, křepelkami, ohromné řeky a jezera rybami, kajmany, bobry, volavkami, čápy, husami, kachnami, poblíž moře byli i tuleni. Indiáni si pochutnali nejen na kajmanu, jejž zabili oštěpy, ale i na velké ještěrce, kobylkách či opici. Vejce vybírali z hnízd divokého ptactva a toho ulovili tolik, že ani v redukcích nechovali kur, leda pro kokrhání kohouty. Když tam Evropané přivezli koně, skot a brav, rozmnožila se tam tato užitková zvířata tou měrou, že i zdivočela a vepřům narostly tesáky. Zvěře na stepi přibylo a indián se stal nedostižným jezdcem. Byl velkým milovníkem chrtů, věrných pomocníků ve shánění živobytí. Choval jich celou smečku, deset, dvanáct i čtrnáct. Dělil se s nimi o lapenou kořist, ponechávaje jim útroby a hlavu. Pěkně nevypadali; lehali na ohništi, což mělo za následek, že línali a na holém těle tím znatelněji pak vynikaly jizvy a rány, jež utržili ve vzájemných sporech a bojích. V jídle a pití neznali divoši míry. Vařili, pekli na rožni a jedli dotud, dokud co bylo. Nejednou se při zakládání redukcí stalo, že jeli na pole, ale místo aby orali, zabili a snědli soumary; misionář je nalezl ležící na mezi. Slezan P. Baucke výslovně píše, že tři indiáni snědli vola. Sám byl svědkem, jak jich pět snědlo přes noc krávu. Praví, že indián snědl na posezení tolik, co jemu stačilo na víc než tři týdny. I v redukcích v křesťanských indiánech procitla občas zvířecká náklonnost k lidojedství. Zabité nepřátele nejen skalpovali, ale řezali z nich i kousky masa, opékali a jedli.

Opojné nápoje si indiáni připravovali z kukuřice, ovoce a medu a mívali je v kožených nádobách. Když je posedla opilost, tři až čtyři měsíce skoro nejedli, jen pili. V podnapilosti málokdo z nich býval veselý, naopak zuřili a vztekali se jako zběsilí. Procitala v nich krutost a krvelačnost, vzpomínali na všechna utrpěná příkoří, řvali, klnuli, zpívali zuřivé písně, vyli a vyskakovali do výše jako šelmy, chlubili se, kolik nepřátel zabili, zvláště Španělů, a pobíhali jako rozumu zbavení. Ve své chýši naházeli všechno do ohně. Běda, jestliže z nich kdo dopadl zbraň; ani nejbližších příbuzných neušetřil. Poněvadž ženy zavčas oštěpy bezpečně ukryly, vyběhli opilci na návsi a tam se pěstmi bili, škrábali a kousali. Z této zlé náklonnosti lze chápat, proč v redukcích nebylo hospod a proč v nich byla zavedena přísná abstinence. Pro dospělého indiána, zvyklého na pijácká období, bylo přijetí křtu spojeno s nemalým sebezapřením. Ale misionáři se postarali o slušnou náhradu. V Jižní Americe se daří keřovité rostlině, jejíž sušené listí obsahuje 2 % kofeinu. Ve všech redukcích byl z něho vařen paraguayský čaj, zvaný také maté, lahodné chuti a vůně a příjemně rozčilující.

Indián je snad nejlínější tvor na světě. Nebylo snadné přivést ho k orání a vláčení půdy. Každá rodina měla kus pole vlastního a vzdělávala je pro sebe; potahy byly obecní. Dále byly pozemky, které patřily obci, a ty byly vzdělávány společnou prací. Byla pěstována pšenice, třtina, bavlna, tabák, indigo. Obilí bylo vyšlapáváno koňmi a ukládáno ve skladištích. Z tohoto výtěžku se vydržovaly kostel, škola, sirotci, vdovy, něco se dávalo obecním zřízencům; dítky dostávaly ve škole snídani a večeři. Rovněž stáda náležela obci. Některá měla i sto tisíc kusů skotu. Maso se rozdělovalo na jatkách. V obcích se sedmi tisíci obyvateli se denně poráželo čtyřicet volů. Redukce měly mlýny, cihelny, truhlárny, zámečnické dílny. Pletly se tam krajky, vyřezávaly oltáře, sestrojovaly hodiny, hotovily hudební nástroje, opisovaly knihy, lily zvony. Dvakrát ročně byly rodiny podělovány bavlnou na sukno; v rajském kostýmu, jako kdysi v lesích, tam nesměl nikdo chodit. Nadbytek byl prodáván, obyčejně prostřednictvím prokurátorů z nejbližších kolejí, a z výtěžku byla králi zaplacena povinná daň a byly koupeny potřebné věci. V redukcích však peníze nekolovaly. Nebylo tam ani trhů, ani krčem, ani kramářů; jejich obyvatelé byli chráněni před svůdným leskem mrzkého kovu. Tento poručnický způsob správy odpovídal pasivní povaze indiánů. K němu sami dospěli ve velkém státě Inků; v Paraguayi se to v menším měřítku napodobilo. Španěl, který tam přišel, byl tři dny hoštěn v hospici, ale také střežen. Běloši indiány jen šidili, kazili a podrývali v nich důvěru k misionáři.

Jednu krásnou vlastnost tyto dítky přírody měly a mají – neobyčejně vyvinutý smysl a vynikající nadání pro hudbu. Před bělochy plaše prchali. Ale když misionáři zanotovali v lodi na řece nábožnou píseň, pozorovali, že se sem a tam z houští vynořují hlavy ozdobené péry. A kteří chtěli lépe slyšet, připluli v kánoích k lodici, z níž zněl zpěv. Misionáři tedy brali s sebou na lodi hudební nástroje a hráli, seč síly stačily, a indiáni naslouchali jak zkamenělí. První zářný paprsek z kulturního světa dopadl do jejich duší. P. Baucke, který tam přijel roku 1749, se nejprve setkal s několika hochy z kmene Mokobiů. Když spatřili hudební nástroje, které si přivezl, byli jako u vytržení. Musil jim zahrát hned na ten, hned na onen nástroj, a oni radostí zrovna třeštili. Hudbě byla v redukcích věnována velká péče. Poměrně v krátké době nacvičil misionář dvaceti, třiceti i čtyřicetičlenný orchestr, za který by se nemusila hanbit leckterá katedrála. P. Baucke si vycvičil orchestr dvaceti indiánů, z nichž nejstarší byl šestnáctiletý. Když přišli do Santa Fe, aby účinkovali při slavné mši svaté a při nešporách, museli se na všeobecnou žádost místo na kůru postavit doprostřed kostela. Všecko se na ně dívalo. Mnozí Španělé byli dojati k slzám nad výkony hochů, kteří ještě nedávno o pravém Bohu nic nevěděli a nyní tak pěkně přispívali k jeho oslavě. Byli pozváni i do hlavního města Buenos Aires k biskupovi a místodržiteli a P. Baucke se stěží ubránil, aby ho tam i s kapelou nezdrželi nastálo. I pohané žijící v redukci navštěvovali bohoslužby pro hudbu a zpěv. Za hudby a zpěvu chodili indiáni za prací na pole, pochodovali ve vojenských oddílech, o Božím těle kráčeli v průvodu po náměstí, posypaném květy, od oltáře k oltáři. Čarovné tóny a melodie evropských mistrů krotily jejich divokost a byly jedním z hlavních pout, která je držela v blízkosti zoraných polí, kostela a školy.

Správa a soudnictví byly patriarchální. V čele každé osady stáli dva misionáři, kteří si musili především získat důvěru kasiků, to jest rodových náčelníků. Několik rodů nebo kmenů utvořilo osadu a jejich náčelníci nebo i volení corregidores pod vrchní mocí ustanovených tam duchovních vedli její správu a trestali. Bez trestů se to neobešlo. Jmenovitě synům bylo třeba vštěpovati citelnějším způsobem povinnosti čtvrtého přikázání. Již šestnáctiletý výrostek, jakmile uměl zacházet se zbraní, cítil se pánem v domě a otec se bál jen slovem ho napomenout. V osadě sv. Xavera posílal otec šestiletého syna do školy. Ten nechtěl jít a v hněvu vzal velkou kost, mrštil jí po otci a málem jej zasáhl do hlavy. Otec jej za to nejen nepotrestal, ba ani misionáři si nestěžoval, aby jej snad nedal potrestat. Ale tu pohlavár sám vzal vzpurného caparta a vedl jej ke klášteru. Všechna mládež a mnoho dospělých se sběhlo, aby viděli, co se bude dít. Soudce (misionář) prohlásil, že provinilec má být za první urážku rodičů jen mírně potrestán. Bude za zločinnou pravici na chvíli uvázán tam v nádvoří ke kolu, na znamení, že prosí Boha za odpuštění; pak rodiče veřejně odprosí. Náčelník kmene s velkou vážností a opravdovostí nezbedu přivázal. Rodiče jen neradi předstoupili, aby vyslechli odprošení, které pohlavár provinilci předříkával. Pak mu pohrozil pro budoucnost těžším trestem a napomenul přítomné rodiče, aby dítky vychovávali ne jako kdysi v lese, nýbrž jako křesťané. Jiný otec rozhorleně odsuzoval trestání dítek; prý to nejsou misionářovi otroci. Jednou se však pohádal s patnáctiletým synem a nakonec od něho dostal několik políčků. S pláčem si přišel stěžovat misionáři a žádal jej, aby nezdárného syna potrestal. Ale ten jej přivítal s důtklivou výtkou: „Proč přicházíš ke mně? Tys nechtěl syna trestat, a já mám? Potrestej jej sám!“ – „Já už nemám nad ním moci; on se mi protiví.“ – „Ty sám jej musíš potrestat, a to v mé přítomnosti!“ Delikventa přivedl k soudu pohlavár; přišel i jiný silák, pro případ, že by bylo jeho pomoci potřeba. Provinilý byl krátce poučen o povinnostech dítek k rodičům, otci byl podán karabáč a ten sám musil zbojníka s náležitým důrazem na příslušné místo vyplácet. Asi po páté ráně soudce exekuci zastavil. Vůbec kázeň a pořádek v redukcích byly podobné jako v kolejích, jenže tam místo jednotlivých chovanců žily celé rodiny.

Zájem pokřtěných a usedlých indiánů byl obrácen především k věcem náboženským. Dítky se učily ve škole číst, psát a zpívat nábožné písně, vše v rodném jazyku. Pro počty valného nadání neměli. Uměli počítat do dvaceti, podle počtu prstů. Co bylo nad to, bylo jim neurčitou veličinou. Chrámy, zvláště v některých redukcích, byly skvostné, trojlodní, zbudované z pískovce v přepychovém slohu barokovém. Ještě jejich zříceniny, zarostlé bujnou vegetací, působí velkolepým dojmem. Osadníci byli měsíčně voděni k svátostem, denně na bohoslužby; byla i odpolední pobožnost a růženec. Hlavní svátky byly slaveny okázale; s hlučnou hudbou a zpěvem, představeními a společným hodováním. O Vánocích zbožnost a pozornost budily betlém a jesličky, o Velikonocích pašijové hry a slavnost Vzkříšení; největší nádhera se rozvinula o Božím těle. Za kmotry dětem náčelníků bývali zváni vzácnější Španělé z blízkého města. K biřmování přicházel biskup. Svatební hostiny byly strojeny z obecního jmění. Na počest španělského krále byly pořádány válečné hry, jízdní dostihy, střelba do terče, plavba v kánoích o závod a pak rozdávány odměny. Hráli i kopanou a v poslední dny masopustu sehráli frašky a komedie. Je zajímavé, že Španělé vždy rozeznali pokřtěného indiánského hocha od pohana, byť i lépe oděného. Onomu jako by zářila z očí milost křestní, tomuto divokost. Ta arci úplně neutuchla ani v křesťanech. Proto měli velkou radost, když se jim po polních pracích povolila čtrnáctidenní vyjížďka na lov. Jako diví se rozjeli na všechny strany, provázeni smečkami chrtů, a vraceli se obtíženi ulovenou kořistí. Vdovy žily ve vlastním domě skoro klášterním životem. Je pravda, že redukce nevychovaly ani jednoho kněze. Ale jejich vývoj byl předčasně a násilně zaražen; a divoký kmen musí být delší dobu zušlechťován, než se zaskvěje květy duchovního povolání.

Divoké kmeny, vedené evropskými zlosyny nebo míšenci a opatřené střelnou zbraní, dvanáct těchto osad zničily a tisíce křesťanů zavlekly do otroctví. Poněvadž španělské posádky byly slabé a příliš vzdálené, vymohli misionáři na králi Filipu IV. dovolení, aby se i redukce mohly ozbrojit palnou zbraní, pokud toho potřeba vyžadovala. Španělští veteráni založili zbrojovku, mužstvo bylo rozděleno v prapory a setniny a dvanáct tisíc vojska vycvičeno po španělském způsobu. Osady byly obehnány valy, příkopy a palisádami, a útoky loupežných rot byly tak snadno odraženy. Král neměl odvážnějších a neohroženějších bojovníků. Místodržící jich použili celkem padesátkrát ve válce proti divokým kmenům.

Dlužno dodati, že na tomto velkém kulturním díle měl účast i slušný počet mužů z naší vlasti. Když Filip IV. roku 1664 rozhodl, že misionáři v jeho koloniích nemusejí být samí Španělé, že čtvrtina jich může být ze zemí císařských, to jest habsburských, hlásilo se do misií mnoho Němců a dosti Čechů; ale jen nemnozí dostali k tomu dovolení. Z české jezuitské provincie (zabírající Čechy, Moravu a celé bývalé Slezsko) vydalo se za moře celkem 160 věrozvěstů, v tom třicet bratří. Asi třetina z nich byli rodilí Čechové. V Mexiku např. působili P. František Slezák, P. Václav Holub z Prahy, P. Jiří Hostinský. Br. Šimon Boruhradský z Polné jako inženýr tam upravoval tok řek a v hlavním městě řídil stavbu paláce pro místokrále. V Peru horlivostí proslul P. František Boryně z Malonic (na Klatovsku), vladyckého původu. Tamní spolubratři o něm poznamenali, že dokázal víc než dvacet jiných. Přes sto čeledí, dosud neznámých, uprostřed tůní a říčních toků nejen objevil, ale i přivedl k usedlému a křesťanskému životu. Muže učil orat a tkát, ženy příst, mládež hrát. Pro zásluhy se mu proti obyčeji dostalo od místokrále v Limě jménem katolických veličenstev pochvaly a uznání. Záznamy o něm končí povzdechem, aby česká země tam aspoň dvanáct takových mužů poslala. Zemřel roku 1722. Dvanáct let nad horním Maraňonem mezi indiány pracoval prostějovský rodák P. Jindřich Richter. Založil několik osad a zemřel násilnou smrtí. V nynějším Ekvádoru působil P. Marek Žourek. V Paraguayi osmatřicetiletou činností dobrou paměť po sobě zůstavil P. Jindřich Kordule. Mnohostrannou činnost v poříčí Maraňonu rozvinul Trutnovan P. Samuel Fritz. Stavěl kostely, maloval obrazy, hotovil sochy. Na chatrné bárce plul po celé délce amazonského veletoku a po mnohých dobrodružstvích a nebezpečích dospěl až do portugalského města Para. On první vydal mapu této největší jihoamerické řeky a jejích přítoků (viz obrázek). Tamtéž indiánům evangelium hlásal a nakreslil mapu těžce přístupného území P. Jan Nepomuk Sluha, původem Slovák. Po vypuzení jezuitů ze španělských kolonií se vrátil do vlasti a byl rektorem v Rábu. Tiskem byla mapa jeho vydána až po jeho smrti. Jako lékárníci se osvědčili v Paraguayi br. Peške z Kladska, v Chile br. Sterzel ze Žatce.

Proud divochů z nitra stepi a pralesů k těmto střediskům spořádaného života stále rostl. P. Baucke vypravuje, kterak roku 1767 k němu přišel náčelník a sliboval, že v pěti měsících mu přivede do redukce celý kmen. Misionář však jej musil odkázat, poněvadž již byl ohlášen královský dekret, který nařizoval zatčení a deportováni všech jezuitů. Osvíceným ministrům v Evropě byla i tato jejich činnost trnem v oku. Rozvoj misií byl v nejlepším rozmachu zaražen a ovoce stopadesátileté práce zničeno. A že tam dosud žije asi milion divochů, je zásluhou těch, kteří si osobují název „osvícenců“. Zrušením jezuitského řádu a deportací osmdesáti jeho členů z redukcí vzal za své idylicky zbožný život rudochů na březích Paraguaye. Duchovní správou byli sice pověřeni jiní misionáři, ale správa hospodářství byla přenesena na světské úředníky. Ti se vrhli na indiány jako hladová smečka. Odírali je, utiskovali a nutili k těžkým pracím. Následky nelidského jednání se ukázaly. Indiáni začali prchat do lesů, obyvatelstvo osad řídlo a dílo zkázy dokonaly pohraniční boje mezi Portugalci a Španěly. Zrušením jezuitského řádu papežem Klementem XIV. byl na indiánech spáchán největší zločin. Podobně jako dal Pilát nevinného Pána Ježíše zbičovat, aby ukojil vztek jeho nepřátel, zrušil papež řád nikoli z důvodu špatného učení nebo úpadku kázně, ale že byl trnem v oku Bourbonům, jejichž dny byly spočteny a kteří ještě v témže století za strašné revoluce svou dějinnou úlohu dohráli.

Zdroj: B. Ráček, Církevní dějiny, 1940, s. 482–489, závěr volně podle s. 552, 558. Další informace o českých jezuitech lze nalézt v knize Cesty ve znamení kříže nebo v práci Čeští jezuitští misionáři v Jižní Americe v XVII. a XVIII. století.

map

Similar articles