Sv. Augustin o vtělení Syna Božího
Dokud jsme v tomto těle a dlíme daleko od Pána (II. Kor. 5, 6), okoušejme alespoň, jak sladký je Pán (Žl. 33, 9); neboť nám dal Ducha jako záruku (II. Kor. 1, 22), abychom v něm cítili jeho sladkost a dychtili po samém prameni života, v němž bychom se střízlivým opojením zalili a zavlažili jako strom, který je štípen u tekoucích potoků a dává ovoce v čas svůj a listí jeho neopadá (Žl. 1, 3). (…) Pakliže snad pro neduhy duše, jež si láskou k světu přivodila, nejsme dosud schopni okusiti, jak sladký je Pán, věřme alespoň božskému svědectví, jež chtěl míti ve svatých Písmech o svém Synu, jenž mu vzešel z potomstva Davidova podle těla, jak praví Apoštol (Řím. 1, 2). Skrze něho totiž povstaly všecky věci, jak stojí psáno v evangeliu (Jan 1, 3), a bez něho nepovstalo nic. On se slitoval nad naší slabostí; tato slabost není jeho dílem, nýbrž svou vlastní vůlí jsme si ji vysloužili; neboť Bůh stvořil člověka neporušitelného (Moudr. 2, 23) a dal mu svobodnou vůli, aby se sám rozhodl. Nebyl by totiž nejlepší, kdyby přikázáním Božím sloužil z nutnosti, nikoliv ze své vůle. Je to celkem snadno pochopitelné, podle mého mínění; nechtějí to však pochopit ti, kteří katolickou víru opustili, a přesto chtějí být nazýváni křesťany. Neboť jestliže uznávají s námi, že naše přirozenost nemůže dosíci uzdravení jinak než správným jednáním, nechť uznají, že se neoslabuje ničím jiným než hřešením. Proto také je nepřípustno se domnívati, že by naše duše byla totéž co Bůh; protože, kdyby byla totéž, neměnila by se k horšímu ani vlastní vůlí ani jakoukoli nutností, jelikož Bůh je chápán jako neměnný po všech stránkách – ovšem jen těmi, kteří nemilují řečí o tom, čemu nerozumějí, v hádkách a řevnivosti a touze po marné slávě, nýbrž s křesťanskou pokorou smýšlejí o Pánu v dobrotě a v prostotě srdce ho hledají (Moudr. 1, 1). Tedy tuto naši slabost ráčil na sebe vzíti Syn Boží, a Slovo tělem stalo se a přebývalo mezi námi; ne že by se byla změnila ona věčná podstata, nýbrž že ukázal proměnlivým očím lidským proměnlivou přirozenost stvořenou, již přijal ve své neproměnné velebnosti.
Jsou však pošetilci, kteří praví: „Zdaž nemohla Boží Moudrost osvoboditi lidi jinak, než že vzala na sebe lidskou přirozenost, z ženy se narodila a všecky ony muky od hříšníků vytrpěla?“ Těm odpovídáme: „Zajisté mohla; ale kdyby byla jinak učinila, nelíbila by se vaší pošetilosti zrovna tak.“ Kdyby se totiž nebyla zjevila očím hříšníků, tu by samozřejmě nebyli s to její věčné světlo, viditelné jen očím vnitřním, viděti svou poskvrněnou myslí. Takto však, když nás ráčil učiti viditelně, aby nás připravil pro neviditelné, nelíbí se lakomcům, že neměl tělo ze zlata; nelíbí se nečistým, že se narodil ze ženy – náramně si totiž nečistí oškliví to, že ženy počínají a rodí; nelíbí se pyšným, že s dokonalou trpělivostí snášel potupy; nelíbí se zhýčkaným, že byl ukřižován; nelíbí se bázlivým, že zemřel. A aby se nezdálo, že hájí svých neřestí, tvrdí, že to vše jim je proti mysli nikoliv na člověku, nýbrž na Synu Božím. Nechápou totiž, co to jest věčnost božská, jež na se vzala člověčenství, a co sám tvor lidský, který ze svého kolísání byl volán zpět k bývalé stálosti, abychom pochopili, poučeni jsouce samým Pánem, že neduhy, jež jsme si hřešením přivodili, mohou být zhojeny správným jednáním. Ukazovalo se nám totiž, k jaké křehkosti dospěl člověk svou vinou a z jaké křehkosti je osvobozován Boží pomocí. Tedy Syn Boží vzal na sebe člověčenství a v něm lidské bolesti podstoupil. Tento lék lidem daný je tak veliký, že přesahuje všecko pomyšlení. Neboť – jakou vůbec pýchu lze vyléčiti, nedá-li se vyléčiti pokorou Syna Božího? Jaká lakota může být zhojena, jestliže ji nezhojí chudoba Syna Božího? Jaká prchlivost může býti vyléčena, jestliže ji nevyléčí trpělivost Syna Božího? Jaká bezbožnost může se zhojiti, nevyléčí-li se láskou Syna Božího? Konečně, jakou bázlivost lze vyléčiti, nevyléčí-li se zmrtvýchvstáním jeho těla? Nechť se pokolení lidské znovu nadějí napřímí a nechť pozná v něm svou vlastní přirozenost; nechť popatří, jak důležité místo zaujímá v díle Božím! Nepohrdejte sami sebou, muži; Syn Boží na sebe vzal mužství. Nepohrdejte samy sebou, ženy; Syn Boží se narodil ze ženy. Přesto však tělesných věcí nemilujte, neboť v Synu Božím nejsme ani mužem ani ženou. Nemilujte časných statků, neboť kdyby bylo prospěšno je milovati, byl by je miloval člověk, jejž na sebe vzal Syn Boží. Nebojte se potup a křížů a smrti; neboť kdyby tyto věci člověku škodily, nebyl by je snášel člověk, jejž na sebe vzal Syn Boží. Veškeré toto nabádání, jež se již všude káže, všude cti dochází, jež každou poslušnou duši uzdravuje, vůbec by neexistovalo, kdyby se nebylo stalo to všecko, co se největším omezencům nezamlouvá. K čímu vůbec následování se laskavě ráčí skloniti neřestná nadutost, aby tak mohla být přivedena k osvojení ctnosti, stydí-li se následovati toho, o němž bylo řečeno ještě před jeho narozením, že bude slouti Synem Nejvyššího (Luk. 1, 32) a u všech již národů Synem Nejvyššího sluje, což nikdo nemůže popříti? Jestliže si o sobě myslíme mnoho, skloňme se laskavě k následování toho, jenž sluje Synem Nejvyššího; myslíme-li však o sobě málo, tedy si troufejme následovati rybáře a celníky, kteří si ho vzali za vzor. – Ó, toho léku, jenž všude pomáhá, vše nabubřelé stlačuje, vše hnisající uzdravuje, vše zbytečné uřezává, vše nutné bedlivě zachovává, vše ztracené nahrazuje, vše zkažené napravuje! Kdo by se ještě vyvyšoval proti Synu Božímu? Kdo by ještě ztrácel naději, když se pro něho tolik ráčil ponížiti sám Syn Boží? Kdo by myslil, že život blažený záleží v těch věcech, jimiž pohrdati nás učil Syn Boží? Před jakými protivenstvími by ustoupil, kdo věří, že lidská přirozenost je v sebevětších protivenstvích chráněna v Synu Božím? Kdo by měl za to, že jest mu uzavřeno království nebeské, uvědomuje-li si, že dokonce celníci a nevěstky Syna Božího následovali? Které zvrácenosti by nebyl prost, kdo má před očima, miluje a napodobuje skutky i slova onoho člověka, v němž se nám pro příklad života zjevil Syn Boží?
Proto již jak muži, tak i ženy, lidé kteréhokoli věku a jakékoli světské hodnosti, se obrátili k naději věčného života. Jedni, opustivše časné statky, spěchají k božským; druzí zůstávají pozadu za ctnostmi takto jednajících, a chválí je alespoň, nemajíce odvahy jednati podobně; nepatrná část však dosud reptá a bezmocným záštím se souží; a to jsou buď takoví, kteří v Církvi hledají jen sami sebe, přestože se katolíky zdají, nebo bludaři, hledající slávy z pouhého jména Kristova, nebo Židé, toužící ospravedlniti hřích své bezbožnosti, nebo pohané, obávající se, že ztratí volnost všetečného hloubání své prázdné vědy. Ale Církev katolická, rozšířená široko daleko po celém světě, odrážela v dřívějších dobách jejich útoky a sílila víc a více ne stavěním se na odpor, nýbrž snášením. Nyní však jejich záludnými otázkami s vírou pohrdá, s bedlivostí je rozbírá, s důmyslem je rozptyluje; pomlouvačů svých plev nedbá, protože přesně rozlišuje čas žně i čas mlácení i čas ukládání do obilnic; pomlouvače však svého obilí buď napravuje, bloudí-li, nebo jednají-li z nenávisti, počítá mezi trní a koukol. Podrobme tedy duši Bohu, chceme-li v poddanství uvésti své tělo a slaviti vítězství nad ďáblem.
Zdroj: Sv. Augustin, Čtvero pojednání o křesťanském boji, Olomouc 1949, str. 49–54.
