Rabínské podání dokládá, že Kristovou smrtí skončila platnost starozákonních obětí
Rabínské podání, obsažené v Talmudu a příbuzných spisech, kromě toho, že skrze své nenávistné smyšlenky dokládá základní fakta ze života Ježíše Krista (srov. Ricciotti, Život Ježíše Krista, s. 80–82), podává nedobrovolně i svědectví o účincích Kristovy vykupitelské oběti. Činí tak v souvislosti s příkazy danými Hospodinem ke slavení Dne smíření:
„Hospodin mluvil k Mojžíšovi a nařídil mu toto: ‚Řekni Áronovi, bratru svému, (…) ať ode vší obce Izraelových synů přijme dva kozly na oběť za hřích. (…) Pak postaví [ony] dva kozly před Hospodina u vchodu do stánku zjevení a losem určí, který z nich má připadnouti Hospodinu a který má býti propuštěn. Na kterého padne los Hospodinu, toho podá v oběť za hřích; kterého však určí los za kozla propustného, toho postaví živého před Hospodina, aby nad ním vykonal modlitbu a poslal jej na poušť.‘ “ (Lv 16,1–2, 7–10)
Tak čteme v překladu Vulgáty, překlad hebrejského originálu vykazuje mírné odlišnosti, jichž není bez užitku si všimnouti. Zatímco druhý kozel je ve Vulgátě nazýván „kozlem propustným“, hebrejský text jej nazývá „kozlem pro Azazela“. Vulgáta má za to, že ‘aza’zel je označením samého kozla, složené z kořene ‘ez (koza, kozel) a tvaru slovesa ’azal (odešel, byl odveden, propuštěn), a překládá proto ‘aza’zel jako caper emissarius (kozel, který má býti propuštěn, kozel propuštění, kozel propustný). Nicméně z hebrejského textu je patrno, že slovo ‘aza’zel dlužno bráti za vlastní jméno, přičemž rozšířené mínění jej považuje za jméno zlého ducha, o němž se myslilo, že sídlí v poušti (srov. Iz 13,21; Tob 8,3; Mt 12,43; Lk 11,24). Někteří autoři měli toto jméno démona za složeninu ‘az (silný, mocný) a ’azel (odcházející), znamenající tolik, co „Mocný, jenž se vzdaluje“. Podle dalších názorů rabínů byl Azazel buď kozel-démon, který se proháněl pouští a dožadoval se smíření, nebo hora nedaleko Sinaje, na kterou býval jmenovaný kozel za pobytu Izraelitů na poušti voděn a z ní svrhován, nebo příkrý útes, ze kterého kozla shodili, útes tak vysoký a s tak ostrými kameny, že ještě než zvíře dopadlo do poloviny, bylo rozerváno na kusy.
Podle uvedeného biblického příkazu byli každý rok na Den smíření vybráni dva úplně stejní kozli a přivedeni do jeruzalémského Chrámu na zvláštní bohoslužbu, již vykonával velekněz oděný v tento kající den k obřadům jen v roucho prostého kněze, nikoli v roucha velekněžská. O osudu kozlů rozhodoval los. Na jednom losu bylo psáno „Pro Hospodina“; na druhém „Pro Azazela“. Kozel, jenž byl vybrán pro Hospodina, byl poražen jako oběť za hřích. Kozlovi pro Azazela omotali mezi rohy karmínovou nit, velekněz mu vložil ruce na hlavu a svěřil mu nepravosti, které Židé napáchali. Kozla obtěžkaného hříchy Izraele pak vyhnali do pustiny. Hříchy národa izraelského byly do tohoto druhého kozla takřka vtěleny, že byl ztělesněným hříchem, a proto byl vrácen tomu, jenž jest původcem hříchu – ďáblovi. Kozel nebyl podán ďáblovi v oběť, neboť zákon zakazoval ctíti takové bytosti (Lv 17,7), bylo s ním proto zcela jinak naloženo nežli s prvním kozlem, skutečně obětovaným Hospodinu. Odevzdáním druhého kozla zatíženého hříchy Azazelovi nejen že mu nebyla žádná bohopocta vzdávána, nýbrž bylo symbolicky naznačeno, že Izrael s Azazelem a s jeho dílem nechce míti nic společného.
Talmud vypráví, že když kozel doběhl k Azazelovi, karmínová nit, která byla přivázána ke vchodu do Chrámu, zbělala, což bylo znamení, že lidské hříchy byly odpuštěny, jak připomíná verš z Izajáše: „Jsou-li vaše hříchy rudé jak šarlat, zbělají jako sníh.“ Během čtyřiceti let, které předcházely zničení druhého Chrámu, zůstávala nit šarlatová. Říkalo se, že Chrám byl zbořen, neboť hříchy Izraele byly tak velké, že v Tóře nezůstalo jediné písmeno, které by nebylo porušeno. Tolik rabínské podání. Jelikož byl druhý Chrám zbořen Titem roku 70 po Kr., dokládá rabínské podání, že kolem roku 30 po Kr., tedy ve stejné době, kdy Kristus přinesl svou vykupitelskou oběť na kříži, přestaly být na Den smíření odpouštěny Izraeli hříchy skrze starozákonní oběti. Není toto dostatečný důvod k uznání Kristova mesiášského poslání?
Modleme se za nevěrné Židy, aby jim Bůh a Pán náš sňal clonu ze srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho.
Zdroj: M. Podwal, Židovský bestiář, 2016, s. 42; J. Hejčl, Bible česká, Díl prvý, sv. I., 1917, s. 310–311.
