O trojím ponoření při křtu svatém

Římská církev udílí obyčejně křest poléváním hlavy vodou, východní církve ponořováním. Tuto různost považujeme my za nepodstatnou, za něco, co nemůže zavdávat příčiny k roztržce. Ovšem východní schizmatici pokládají tento rozdíl za věroučný, týkající se samé víry, a proto nás viní z nedůslednosti, protože sjednoceným Výchoďanům povolujeme křtít ponořováním. Že se východní schizmatici mýlí, považujíce trojí ponoření za nezbytné a neuznávajíce za platný křest udílený poléváním, dokazujeme ze starokřesťanských památek a z vývoje jejich učení po rozkolu.

Starokřesťanské doklady

Církev pokládala od prvopočátku za platný křest těch, kteří, těžce churavějíce a blížíce se již k smrti, přijímali křest na smrtelné posteli. Takoví – a bylo jich mnoho za prvních věků – byli křtěni poléváním nebo kropením, a přece se nikdy v Církvi neozvala pochybnost o platnosti tohoto křtu. Že bylo zvykem udílet křest i poléváním, dosvědčují mimo to mnohé památky ctihodného starověku.

Učení dvanácti apoštolů (kolem roku 100), které bylo poprvé uveřejněno metropolitou nikomedským Filotheem Bryenniem z jeruzalémského kodexu, zmiňuje křest poléváním jako variantu při nedostatku vody: „Křtěte ponořením do pramenité [dosl. živé] vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani teplé, ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Didaché VII, 1–3; přel. J. Novák v díle Spisy apoštolských Otců)

List Magnovi (254/256), jenž se nám dochoval pod jménem sv. Cypriána, platnost křtu politím nejen uznává, nýbrž obšírně ze Starého zákona (Ez 36, 25–26) dokazuje, že jsou platně pokřtěni i nemocní, kteří byli vodou pouze pokropeni: „Tvrdí-li někdo o těch, kteří byli pouze pokropeni spásonosnou vodou, že nic nezískali, ale zůstávají prázdní a bez milosti, ať se oni nenechají oklamat, aby – jestliže uniknou své zlé nemoci a uzdraví se – nechtěli být znovu pokřtěni ponořením. Vždyť nemohou-li být znovu pokřtěni ti, kteří již byli posvěceni církevním křtem, proč jsou tito zlehčováni, pokud se týče jejich víry a Pánovy milosti?“ (Ep. 69, cap. 13; přel. red.)

Zpráva o mučednictví sv. Vavřince, arcijáhna římské církve ve III. století, uvádí, že tento světec pokřtil sv. Romana a sv. Lucilla politím jejich hlav vodou (Surius, De probatis sanctorum vitis, 1618, Augustus, De s. Laurentio 15, 20, s. 96–97).

Zápisy o Bakchu Mladším (Combefis, Christi martyrum lecta trias) a zprávy o světcích Gratilianovi a Liudgerovi zmiňují taktéž křest poléváním; o Liudgerovi se vypravuje, že i ženy vyzýval, aby křtily novorozence na smrt nemocné, lijíce vodu na jejich hlavy (Martène, De antiquis ecclesiae ritibus, 1788, I, 1, 14, s. 49).

Sv. Augustin (354–430) se rád přidává k tomuto mínění jako velmi důvodnému a obecně za pravdivé uznávanému a jím se řídí (O křtu proti Donatistům VI, 7; MPL 43, sl. 202). A na jiném místě výslovně praví: „Toto slovo víry [vzývání Nejsvětější Trojice] má takovou moc v Církvi Boží, že očišťuje dítky, i když je někdo jen maličko vodou obmyje.“ (Výklad evangelia sv. Jana LXXX, 3; MPL 35, sl. 1840) Když maličké obmytí vodou stačí, aby očistilo křtěnce, pak patrně nemůže za neplatný být považován křest udílený poléváním, tedy obmytím vodou v hojnějším množství.

Na starých omítkových malbách a kamenných náhrobcích, o nichž jednají Martène a Ciampini (Vetera monumenta II), lze vidět, že se křest uděloval i poléváním.

Všechny tyto doklady z prvních století Církve dokazují nad slunce jasněji, že trojí ponoření nikdy nebylo pokládáno za naprosto nezbytné k platnosti křtu, a že tudíž o ponoření není žádného Božího příkazu nebo jednotného věroučného podání.

Vývoj učení po rozkolu

I po rozluce církví si Východ po dlouhou dobu uchovával staré podání o platnosti křtu poléváním.

Theodor Prodromos (asi 1100–1165/70) praví ve svém výkladu padesátého apoštolského předpisu z doby kolem roku 400: „Někteří pokládají výnor z vody za tak nezbytný, že praví, že není pokřtěn, kdo se při křtu do vody neponoří a z ní nevynoří. Avšak jsou na omylu, ježto předpis toho výslovně nenařizuje. (…) Je vskutku platným křest, udělený poléváním svěcenou vodou – a tedy jakýmkoli způsobem člověka lehce obmyješ svěcenou vodou, pronášeje svatá slova a vzývaje Nejsvětější Trojici, bude tebou pokřtěn.“ (Papadopulos, Praenotiones mystagogicae, resp. 5, sect. 3)

Cařihradský sněm (1484), který se sešel za patriarchy Simeona a kterého se zúčastnili i ostatní patriarchové, ustanovil: „Aby se latiníci, kteří přestoupí k pravověří, pouze mazali křižmem.“

Cařihradský sněm (1600) schválil ustanovení předchozího sněmu a opět nařídil: „Aby přestupující latiníci byli pouze pomazáni křižmem.“

Nikolaos Komnenos Papadopulos (1651–1740), který cituje mínění Prodromovo, dodává, že je potvrzuje závažný hlas patriarchů Nikefora, Methoda, Bekka, Muzalona, Xifilina a Filothea Palamovce.

Teprve roku 1756 začal cařihradský patriarcha Cyril V. hlásat proti dávnému podání a proti učení vlastních bohoslovců, že křest udílený poléváním je neplatný. Avšak toto učení bylo zavrženo od samých řeckých metropolitů, kteří za to byli patriarchou pronásledováni. Cyrilovi V. hrozilo sice též pronásledování, ale dovedl je od sebe odvrátit úplatkem 250 000 piastrů. Díky tomu mohl zůstat dále v úřadě, trestat velekněze odporující jeho učení a tresty je udržovati ve svém područí (Butyras, Dějepisný a zeměpisný slovník V, s. 192). Ovšem ani jeho zásahem se toto učení nestalo na Východě všeobecným. Ještě koncem XIX. století pokládala ruská církev, kterou cařihradská církev uznává za pravověrnou, křest latiníků udílený poléváním za platný. Jak bylo možné, aby církev ruská byla tehdy uznávána od cařihradské za pravověrnou, má-li být rozdíl ve způsobu udílení křtu ve své podstatě věroučný?

Ze všeho toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že učení o neplatnosti křtu poléváním je novotou Církvi neznámou, kterou východní schizmatici hlásají, aby ještě více rozštěpili propast zející mezi Západem a Východem a ještě více znesnadnili opětovné sjednocení.

Důvody ke změně praxe

Snad se někdo otáže, proč církev římská výkonně dala přednost křtu poléváním před křtem ponořením, když dříve trojí ponoření bylo obvyklejším? Jelikož Pán neurčil, jakým způsobem křtít, a jelikož tedy tento způsob zcela podléhá předpisům církevním, církev římská dala polévání přednost pro útlý věk malých dítek, kterým by ponoření mohlo být nebezpečné, jestliže by dítky byly slabé nebo nemocné a jestliže by kněz byl nezkušený nebo věkem sešlý. Jiným důvodem, proč tomuto způsobu křtu byla dána přednost, je ohled na slušnost, je-li třeba pohroužením křtít osoby druhého pohlaví, zvláště poté, co byl v Církvi zrušen úřad jáhenek. K těmto důvodům se ještě přidávají velké nesnáze, s nimiž se trojí ponoření setkávalo v severních krajinách, zvláště za doby zimní. Lehce tedy pochopíme, že se polévání hlavy vodou jako náhrada ponoření ujalo nejprve v severních krajinách a odtud se ponenáhlu šířilo dále, až časem na Západě zevšeobecnělo.

Zdroj: B. Segeťa, Církev východní a západní, 1928, s. 30–32, mírně upraveno a doplněno.