Svátek Zjevení Páně

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Svátek Zjevení Páně 619

„Vstaň, osvěť se, Jerusaleme, neboť přišlo světlo tvé, a sláva Páně nad tebou vzešla.“ (Iz 60)

1280px-Gentile_da_fabriano,_adorazione_dei_magi

Z neznámých příčin zavedli tento svátek gnostičtí basiliáni kol r. 200; církev jej přejala, aby vyrazila těmto bludařům z rukou zbraň. „Zjevení“, totiž nejdůležitější tajemství, v nichž zjevil Kristus své božství: narození, příchod králů z východu, křest v Jordáně, první zázrak v Káně; k tomu přistupovalo ještě zjevení dvanáctiletého Ježíše v chrámě a jeho zjevení při posledním soudu. Na východě převládla oslava křtu Páně, dnešní slavnost byl úřední termín udílení sv. křtu („svátek světel“). Když přejali od západní církve vánoce, přestali slavit dnes památku narození Páně, na západě pak převzali zase od nich dnešní svátek; protože však vřazen do stávajícího již období vánočního, převládla oslava příchodu králů z východu (nikoli křtu Páně), a svátek se stal rozšířením vánoc.

Není tedy ani řeči o tom, že králové přišli již 13. dne po narození Páně. Evangelista praví: „Vešedše do domu…“ Nebyla tedy sv. Panna v jeskyni. Kdy králové přišli, nedá se s určitostí říci; podle sv. Efréma asi ve druhém roce po narození Spasitelově.

Poněvadž povolání prvních pohanů k uctění Spasitele bylo předobrazem povolání všech pohanů k pravé víře, slavil Řím, kdysi pohanský, s největší slávou tajemství, které mu připomínalo tuto největší milost. Když se pak vyvíjela horlivá misijní činnost, stal se tento den svátkem misionářů, svátkem víry a milosti, světovým svátkem katolické církve, učitelky pohanů, a předčil leskem i vánoce.

Krom toho je tento den svátkem královské důstojnosti Spasitelovy, první a největší svátek Krista Krále, Vládce národů a všehomíra. V kněžských hodinkách se rozvádí a vysvětluje podstata a vlastnosti jeho království, jeho původ a věčné trvání, jeho osudy a sláva, jakož i požehnání, které přinese lidstvu (Žalm 71). Jako krále jsme Pána v adventě čekali; proroci předpověděli, že založí království, v němž slunce zapadat nebude (Is, kap. 2 a 60), my jsme povoláni, abychom se stali členy jeho říše, a náš nebeský vládce uplatňuje dnes své nároky na naše srdce.

Oba dvojsvátky (Narození a Zjevení Páně, velikonoční a svatodušní neděle) tvoří na obloze církevního roku čtyřhvězdí jako Jižní kříž. Čím jsou letnice velikonocím, tím jest dnešní den vánocům: ovoce vánočních milostí a jich zjevení světu, jako den seslání Ducha sv. byl ovocem a zjevením velikonoční vykupitelské smrti Kristovy. V nedělích po Zjevení Páně vánoční radost doznívá.

„Zase svátek, zase můj Ježíš, zase tajemství, tajemství vznešené, božské, nebeským jasem zářící: den svatých světel totiž, kterého jsme se s milosti Boží dočkali a který slavíme… připomíná nám Krista, který jest světlo pravé, osvěcující každého Člověka, přicházejícího na tento svět… Právě jsme slavili Kristovo narození, s hvězdou jsme spěchali, s králi se klaněli, s pastýři byli nebeským světlem ozáření, s anděly jsme Bohu slávu zvěstovali; a nyní zase jiné tajemství Kristovo slavíme. Nemohu svou radost ovládnout a jako Jan radostnou vám přináším zvěst; pročež slyšte božský hlas, který vám dnes do duše hřmí: Já jsem světlo světa…“ (Sv. Basil.)

Darům obětovaným božskému dítku přikládá církev význam symbolický: zlatem, jež přinášívali poddaní jako tribut a hold svým vládcům, vyznávají naši adoratoři královskou důstojnost betlemského nemluvňátka; kadidla se užívalo (zvláště v národu židovském) výhradně k účelům bohoslužebným, jest tudíž symbolem a vyznáním Kristova božství; myrrhou se balzamovala těla zesnulých, jest tedy symbol člověčenství a vykupitelské smrti Páně.

Svěcení vody v předvečer svátku má jednak vztah ke křtu, jednak zavedeno, aby na východě byly potlačeny pohanské očistné zvyky.
Svěcená voda jest symbol vnitřní čistoty. Pohané i židé užívali vody k náboženským očistným obřadům, křesťanu připomíná jak vodu Jordánu, posvěcenou křtem božského Spasitele, tak křestní pramen, ve kterém sám se zrodil k novému životu. Již kolem r. 200 nacházíme první zmínku o svěcené vodě, chované v křesťanských příbytcích. Kropení věřících v neděli před hlavní mší svatou (Asperges me) začalo v 9. stol. V klášteřích obcházeli mnichové i lid v průvodu chrám, při čemž kropeny i hroby.

V jakém duchu slavit dnešní svátek? Jednak se klaňme s dnešními adoratory narozenému Králi židovskému, jednak proniknutí vděčností za milost povolání k pravé víře děkujeme za tuto milost všech milostí a obnovujeme křestní slib. Protestanté slaví den narozenin, a tak (snad bezděky) dávají najevo, že neznají vyššího života; největším dnem jest jim onen, kdy se narodili pro tento pozemský život. Katolický křesťan slaví narozeniny leda potud, že děkuje toho dne Tvůrci za milost stvoření a všechny přirozené dary a schopnosti těla i duše. Výše však stojí v jeho kalendáři den jmenin, jenž mu je týmž, čím starým křesťanům výroční den svatého křtu… chápali daleko více význam a vznešenost nadpřirozeného života než my!

Den svatého křtu – den našeho narození pro nebe. Kněz slaví výroční den svatých svěcení, v klášteřích oslavují všichni výroční den svatých slibů, jimiž se navždy zasvětili službě Boží, sodálové slavívají výroční den svého zasvěcení nejsv. Panně; větší nade vše toto jest den svatého křtu. Přijetím této svátostí jsme byli:

a) vštípeni v Krista (Ř 11), mrtvá ratolest božskou všemohoucností vštípena v kmen vinné révy, jejíž míza naráz v ní začala proudit a ji oživila, stali jsme se údy mystického těla Kristova. „Co znamená být křesťanem? Být živým obrazem Ježíše Krista.“ (Ségur.)

b) Duch sv. sestoupil do naší duše a svou milostí ji učinil chrámem Božím, svatou a krásnou.

c) Syn hříšného Adama, sám hříšný a syn hněvu, občan říše temna a zavržení, do křestního pramene vstupuje, a dítko Nejvyššího, občan království Božího a spoludědic Kristův, ze svatých vln vystupuje („nové pokolení…“). V této svátosti vložil na nás Otec svou ruku, přetvořil nás k obrazu a podobenství Syna svého (když člověk původní obraz Boží, k němuž byl stvořen, nepodržel, nýbrž hříchem znetvořil) a učinil nás ze služebníků svými dítkami, takže jsme dvojnásob jeho, přivtěleni do jeho rodiny. Křtem svatým jsme se stali v důsledku naší adopce za dítky Boží zároveň dítkami Marie Panny. Nesmíme však toto své omilostnění stavět na roveň našemu
neskonale vyššímu synovství Božímu!

d) Svatým křtem jest každý křesťan neodvolatelně Bohu zasvěcen, vyšším a vznešenějším způsobem než na př. řeholník doživotními sliby. Na věčné svědectví toho pro nás i pro anděly vtisknuto bylo duši naší nezrušitelné znamení, jež ani plameny pekelně po celou věčnost nevypálí. Ne jako potupné znamení, vypálené otrokům na tělo, nýbrž nesmazatelná pečeť našeho příslušenství a důstojenství, jakož i našeho zasvěcení a úmluvy s troj jediným Bohem.

e) Svatým křtem jsem se stali členy církve a obdrželi právo na její poklad (svaté svátosti, učení atd.) a nárok na dědictví Kristovo (věčnou blaženost), zároveň však podřízení pravomoci církve, takže každému, jenž přijal křest, platí slovo Kristova: „Neuposlechne-li církve, budiž tobě jako pohan a publikán.“ (Mt 18) Hus, Luther, bludaři…

Ukaž Pánu, že chápeš velikost milosti znovuzrození k nadpřirozenému životu, bez níž bys zůstal dodnes synem hněvu a kandidátem zavržení, a oslav dnešní den i výroční den tvého křtu obnovou křestního slibu.

Zdroj: P. Konrád Kubeš SJ: Ve šlépějích Neposkvrněné

Similar articles