Ze života sv. Efréma Syrského
Jedním z předních spisovatelů východní církve křesťanské je sv. Efrém syrský, který papežem Benediktem XV. Byl prohlášení za učitele církevního. Velmi četné jeho spisy, z nichž do češtiny přeloženo v Blahověstu 1862 „Povzbuzení ke kajícnosti“, „Vyznání a obviněni sebe samého“ 1875, a „Legenda o sv. Efrému“ 1870, počaly býti vydávány do latiny přeložené, v Římě 1589–1597 ve třech svazcích a potom péčí Eduarda Thawaitesa 1709 vyšlo vydání řecké. Dolné vydání jeho děl má titul „S. Patris nostri Ephrem Syri opera omnia, quae graece, syriace, latine distributa in sex tomos ad manuscriptos codices vaticanos aliosque castigata multis aucta praefationibus, interpretatione, notis, variantibus lectionibus illustrata etc. Romae 1732–1734“ a řídil ji kardinál Querini, bibliotékář vatikánské knihovny, a Josef Assemani.
Překlad jeho všech zachovaných spisů je také v „Sämmtliche Werke der Kirchenväter“, Kempten 1842 a násl., kde je dosti obšírné popsán i jeho život.
Narodil se ve městě Nisibis z rodičů, kteří se zabývali hospodářstvím a byli velmi zbožní, žilami jejich proudila krev mučedníků. Svoji víru vyznávali neohroženě i za císaře Diokleciána a jeho nástupců. Již jako dítě poznal, k čemu je určen. Sám vypravuje, jak se mu zdálo, když jako malý hoch spal na klíně mateřském, že na jeho jazyku vyrostla réva, která byla stále větší a větší, až dosahovala k nebi. A měla nesmírně mnoho hroznů a listí, naplnila celý svět. Hrozny a listy naznačovaly jeho četné spisy.
Rok jeho narození (snad 306) i křtu není určitě znám, ale zdá se pravdě nejvíce podobné, že byl před 18. rokem svého věku pokřtěn. Ve svém mládí se dopustil několika poklesků, jichž v útlém svém svědomí dlouho litoval. Sozomenus (Lib. 3. cap. 6. cit. podle něm. překladu) mysli, že to bylo vzplanutí hněvu, k němuž byl nakloněn. Ale sv. Efrém sám ve svém Vyznání žaluje na sebe, že jednou jako malý hoch házel kameny na pasoucí se krávu jednoho chudého člověka a zahnal ji až na blízké hory, kde zůstala a stala se asi kořistí dravé zvěře.
Jiným jeho pokleskem, jak sám doznává, bylo pochybování, že Bůh všechno dobře řídí. Ale z této pochybovačnosti byl zvláštním způsobem vyléčen. Byl nucen na jedné své cestě býti přes noc u pastýře ovcí. Když v noci tvrdě spali, přihnala se smečka vlků a ovce jednak rozehnala, jednak zadávila. Majitelé ovci tomu nevěřili a Efréma jako spolupachatele krádeže s pastýřem obžalovali. Oba se dostali do žaláře, kde bylo již několik zločinců, kteří později byli mučením nuceni k přiznání se. Efrém to viděl a žalostně plakal, kdežto okolostojící se mu smáli řkouce: „Proč pláčeš už nyní, když na tebe ještě řada nedošla?“ Mučení byl ušetřen a opět vsazen do žaláře. V noci před propuštěním, když jeho nevina byla uznána, viděl před sebou muže, který mu řekl: „Jdi nyní domů, čiň pokání za svůj hřích a buď přesvědčen, že jest jedno oko, které se na všechno dívá.“ Od té doby nikdy nepochyboval o Nejvyšší Prozřetelnosti Boží.
Aby se mohl cele věnovati rozjímání a odloučen od víru světa v radostech nebeských okřál, odešel na jednu horu mezi Nisibis a Edessou a tam se svěřil vedení zbožného starce, jehož jméno není určitě známo. Spával na holé zemi a většinu noci trávil na modlitbách. Sám si ukládal tak veliké posty, že někdy vydržel i několik dní bez jídla. V klášteřích, především v Egyptě a Mezopotamii, bývalo tenkráte zvykem, že mnichové se zabývali tělesnou prací a každý na konci týdne ukazoval představenému výsledek práce. Musilo to býti ovšem takové zaměstnání, aby jim při práci o spasení duše nevadilo. Dělali košíky, provazy, tkali plátno, pracovali na polích a podobně. A jestliže si něco vydělali, část výdělku dávali chudým. Sv. Efrém zhotovoval plátno na plachty.
Pěstoval chudobu a ve své závěti ji odporučil i svým žákům podotýkaje, že neměl ani vlastní hole. Stejnou měrou vynikal i skromností. Když přišlo jednou několik lidí, kteří se doslechli o jeho svatosti a dokonalosti, aby jej uviděli, Efrém před nimi utekl, ale zavolán byl prý zpět hlasem, který mu připomněl slova sv. Lukáše (XI, 33): „Nikdo nerozsvěcuje svíci a nestaví ji do kouta nebo pod kbelík; ale postaví ji na svícen, aby viděli světlo ti, kteří vcházejí.“ [1] V jednání byl neobyčejně mírný, slzy a modlitba byly jeho zbraní, čím více se šířila chvála o něm, tím více stoupala jeho pokora. Když slyšel kdysi o sobě chválu, rozplakal se strachem, že při posledním soudě bude zahanben. Svými kázáními strhoval a dovedl tak dojmouti, že někdy při kázání musil přestat, aby se posluchači i s ním mohli vyplakat. Pro svoji dokonalost byl pronásledován od některých mnichů, kteří nechtěli žít podle klášterních předpisů.
Vykonal cestu do Edessy, kde chtěl uctíti ostatky, jež se pokládaly za ostatky sv. apoštola Tomáše. Toto město nazývá městem požehnání. Snad naráží na událost, o niž se Eusebius zmiňuje při vypravování o Abgarovi, který byl vládcem Edessy a ve své nemoci žádal o uzdravení Krista, který mu prý na jeho list odpověděl, že mu pošle jednoho svého učedníka. Po zmrtvýchvstání Páně poslal Tomáš jednoho ze 70 učedníků, který se jmenoval Adeus nebo Thadeus. Když v Edesse uzdravil několik nemocných, byl povolán od Abgara, na nějž vložil ruce a zdraví mu navrátil. Nebo snad také proto velebí Edessu, protože tam velmi záhy bylo hlásáno křesťanství. Když se již blížil k Edesse a přál si slyšeti něco o ní z úst nějakého moudrého muže, setkal se prý se ženou, jíž se podíval přísně do očí. Také ona se upřeně dívala na něj, takže se jí otázal: „Proč se na mě tak díváš?“ Odpověděla: „Mně se to sluší, neboť z muže vzata jsem, ale ty bys více než na mě hleděti měl na zemi, ze které vzat jsi.“ Tato odpověď překvapila sv. Efréma tak, že si řekl: „Když v Edesse jsou tak moudré ženy, jak moudří tam teprve jsou muži?“
Z Edessy vykonal kolem r. 372 cestu do Kapadocie, aby tam v Cesarei navštívil Basilia. Sv. Efrém vypravuje o tomto setkání ve své chvalořeči na tohoto sv. arcibiskupa: mluvili spolu pomocí tlumočníka, z čehož soudí někteří, že sv. Efrém neznal řecký. Skladatel životopisu Basiliova Anfilochius vypravuje, že zázračným způsobem naučil Basilius sv. Efréma řecky. Ale tolik je jisto, že mohl čísti řecky, třeba nedovedl plynně mluviti, neboť se sám odvolává na Septuagintu, která byla dlouho po jeho smrti teprve mezi r. 616–617 přeložena do syrštiny. Není shody v tom, byl-li knězem. Ve své skromnosti a pokoře pokládal se sv. Efrém jistě za nehodného, aby byl na kněze posvěcen; sv. Jeroným jmenuje jej pouze jáhnem (O círk. spisovatelích c. 115): „Efrém, jáhen církve v Edesse, složil v syrské řeči větší počet děl a dosáhl takové slávy, že v některých kostelích jeho spisy po přečtení Písma sv. se četly.“ Ale více je těch, kteří se domnívají, že knězem byl. Již sv. Řehoř Nyss. užívá o něm slov ,,ώς ίερεύς“ [jako kněz].
Po svém návratu od sv. Basilia, když se města Nisibis zmocnili Peršané, usadil se trvale v Edesse, kde požíval nejvyšší vážnosti. Horlivost jeho se odnášela nejen k pravověřícím, nýbrž i k židům, pohanům a sektářům a byla častokráte korunována zdarem, jako bylo v jeho boji s Manicheovci, kteří popírali božství Ducha sv., Novatiány, kteří neuznávali svátosti pokání a druhý sňatek zavrhovali, Ophity, kteří u sv. Augustina se jmenují Serpentini, protože uctívali Ježíše v podobě hada (ὄφις) a jinými. Bludné svoje učení šířili sektáři i písněmi, které se lidu líbily. Proto sv. Efrém skládal písně v duchu katolickém, shromažďoval kolem sebe mládež a učil ji zpěvu s takovým úspěchem, že, jak se praví v jeho životopise ve zmíněném díle: „až se k němu tlačila celá Edessa a skupina odpůrců se zahanbena rozptýlila“. [2] Ve svých básních užíval metra čtyřstopého, pětistopého a šestistopého. Nejoblíbenější metrickou jeho formou bylo však metrum sedmistopé, které se po něm v básnictví syrském nazývá metrum Ephraemicum (Oberleitner, Chrestomathia syriaca, str. 289, Vídeň 1826).
Po svém návratu z Caesaree uzavřel se v Edesse v klášterní cele. Když vypukl hlad, vyšel opět ven, prosil bohaté o pomoc chudým, sám navštěvoval nemocné a posluhoval jim. Když hlad přestal, vrátil se opět do své samoty, kde byl zachvácen zimnicí. Když viděl, že se blíží konec jeho života, vyslovil přání, aby mu o pohřbu nezpívali žádných písní ani aby mu pomník nedávali ke hrobu; dozvěděv se, že některé zbožné osoby připravily drahocennou látku k jeho pohřbení, prosil, aby byla prodána a peníze dány chudým. Vyvoliv si ještě dva ze svých žáků, Arvata a Paulonase, aby jej uložili do hrobu, zemřel na podzim r. 378 za císaře Valenta.
Svědectvím jeho neúmorné píle je množství spisů, které se ani všechny nedochovaly, jeho dílo o Duchu sv. a komentář k Novému zákonu se nenalezly, jakož i mnohé řeči a hymny. Když za papeže Klementa XI. jeho díla byla z Egypta do Říma odvážena, mnohé rukopisy, když se loď potopila, se ztratily, jiné se opět tak poškodily, že jsou nečitelné. Výňatky ze spisů sv. Efréma má Rouet de Journel ve svém Enchiridion patristicum, Friburgi Brisgoviae 1911 v latinském a částečně řeckém překladě. Zajímavé jest, jak mluví na př. o primátu Petrově (v Sermones in hebdomadam sanctam 4, 1): „Šimone, můj učedníku, tebe jsem ustanovil za základ svaté Církve. Předtím jsem tě nazval Petrem, neboť ty budeš podpírat všechny stavby; jsi dohlížitel nad těmi, kteří pro mě budou na zemi stavět Církev. Budou-li chtít odmítnout stavět, ty, základ, je zadržíš. Ty jsi hlava pramenů, ze kterých je čerpána má nauka, ty jsi hlava učedníků, skrze tebe budu napájet všechny národy. Tebe jsem vybral, abys byl v mé společnosti prvorozeným a dědicem mých pokladů, tobě jsem svěřil klíče od svého království. Hle, tebe jsem ustanovil vládcem nad všemi svými poklady.“ [3] Anebo jak vyjadřuje víru v neporušeně panenství Mariino. „V lůně Marie je utvořeno dítě, které je od věčnosti rovné Otci. Tato panna se stala matkou při zachování panenství a nosí v lůně plod bez uvolnění pečetí panenské neporušenosti. Je učiněna Boží Matkou a také služebnicí, dílem jeho moudrosti.“ [4] (283) nebo v modlitbě k P. Marii: „Přec, ó panenská paní, neposkvrněná Bohorodičko, nejslavnější a nejlaskavější paní moje, vyšší nad nebesa, čistější nad sluneční jas, paprsky a zář… ty jsi podle těla zrodila Boha a Slovo, před porodem panenství zachovavši, po porodu pannou [jsi zůstala].“ [5] Jak útěchy plná byla jeho slova v řečech pohřebních, ukazují na př. tyto myšlenky: „Odešli od nás a jsou od nás velmi vzdáleni (spravedliví zesnulí), avšak rozmlouvají s námi, a přestože spí, učí nás. Jenom jejich oděv je porušen, (to jest) tělo, které rozervaly nemoci. Duše je zajisté zachována při životě a nijak nepodléhá porušení. Duše spravedlivých jsou s námi, neboť je s námi jejich řeč, a podobně jako živí provázejí nás svou radou a poučením. Duše jejich žije a přemýšlí v ráji, zachovávána od Stvořitele. A jejich těla jsou střežena v zemi jako závazek obnovení.“ [6] (Necrosima seu funebres canones, 288)
Jednotlivé svazky jeho spisů obsahují: I. Výklad Pentateuchu, knihy Josue, Soudců a prvních tří knih Královských. II. Výklad knihy Job, Isaiáše, Jeremiáše, Pláče, Ezechiela, Daniela, Oseáše, Joela, Amose, Abdiáše, Micheáše, pojednání o některých vybraných místech Písma sv. a 13 řečí o narození Páně. III. Devadesát polemických pojednání, řeč proti židům, 85 pohřebních písní, 4 řeči o svobodné vůli, 76 napomenuti ku pokání, 12 řečí o ráji a 18 řečí o různých předmětech. IV. 51 asketickou řeč, 73 kapitol o blaženosti a 100 kapitol o způsobu; jakým možno získati pokory. V. 100 modliteb nebo řečí, které až na poslední jsou původní, jeho závěť, 5 řečí o narození Páně a jiné. VI. 105 řeči a modliteb a kromě toho 21 jiných řečí. Svým životem a svými spisy, jež jsou obsahu exegetického, polemického a asketického a jimiž vydatným způsobem pomohl vyplniti pokladnici krásných děl literárních východní církve křesťanské prvních století, sám se postavil sv. Efrém do řady předních a nejzasloužilejších učitelů a spisovatelů církevních té doby, takže jistě právem „Spiritus sancti cithara“ je zván.
[1] „Nemo lucernam accendit et in abscondito ponit, neque sub modio, sed super candelabrum, ut qui ingrediuntur, lumen videant.“
[2] „bis sich ganz Edessa zu ihm drängte und die Schaar der Gegner beschämt sich zerstreute“
[3] „Simon, discipule mi, ego te constitui fundamentum Ecclesiae sanctae. Petram vocavi te antea, quia tu sustinebis omnia aedificia; tu es inspector eorum, qui mihi aedificabunt Ecclesiam in terra; si quid reprobum aedificare velint, tu fundamentum reprimas eos; tu es caput fontis, a quo hauritur doctrina mea, tu es caput discipulorum, per te omnes gentes potabo; te elegi, ut sis in mea institutione velut primogenitus et heres efficiaris thesaurorum meorum, claves regni mei dedi tibi. Ecce principem te constitui super omnes meos thesauros.“
[4] „In sinu Mariae infans factus est, qui ab aeterno aequalis est Patri. Haec virgo facta est mater, servata virginitate et sigillis non solutis, gestat in utero fetum, integris virginalibus, et facta est Dei mater atque ancilla opusque eius sapientiae“
[5] „At, o virgo domina, immaculata deipara, domina mea gloriosissima, beneficentissima mea, coelis sublimior, multo purior solaribus splendoribus, radiis, fulgoribus… tu secundum carnem Deum gennisti et Verbum, ante partum virginitatem servans, virgo post partum.“
[6] „A nobis discesserunt et a nobis longe facti sunt (iusti mortui), sed collocutio eorum nobiscum est, et, licet dormientes, docent nos. Vestimenta tantum eorum corrupta sunt (id est), corpus quod discerpserunt morbi; anima vero servatur in vita sicut est, nullamque patitur corruptionem. Anima iustorum nobiscum est, nam sermo eorum nobiscum est, et tamquam vivi nobiscum colloquuntur in praeceptis et institutis. Anima eorum vivit et cogitat in paradiso a creatore servata. Et corpora in terra custodiuntur quasi debitum ad restitutionem.“
Zdroj: Dr. Ign. Veselý, ČKD, 1935/6, str. 593–597.
Poznámka: Jelikož se nepodařilo sehnat překladatele, ochotného latinské texty pro větší prospěch čtenářů přeložit, byly texty přeloženy svépomocí. Budeme vděční za upozornění na případné chyby v překladu nebo za návrhy na jeho zlepšení.
