Církevní Otcové o manželství

Podstata manželství

Písmo sv. a tradice nemluví výslovně o jednotlivých momentech svátosti manželství a jejím udělovateli. Sv. Otcové a křesťanský starověk mají přítomnost kněze za žádoucí a označují jeho požehnání za požadavek dovolenosti a svatosti manželství, nepraví však, že by on byl udělovatelem svátosti. Praví, že manželství zakládá se ne na obcování tělesném, nýbrž na svolení, které je podstatou manželství. Obcování není jeho podstatnou součástí, nýbrž přirozený jeho následek, neboť nedovoleným jest, pokud vůli manželskou si neprojevili.

Manželství jako svátost

Od prvopočátku bylo manželství, ustanovení Kristovo, považováno v církvi za svátost. Od dob listů Pavlových líčí celá patristická literatura manželství křesťanů jako svátost, která podstatně se liší od pohanského pojmu manželství. Sv. Otcové svátostné manželství velebí, dokazujíce, že je ústavem založeným na právu božském, jak přirozeném, tak positivním, že jest věcí svatou a náboženskou.

Svátostné povahy manželství mezi prvními hájí Klement Alexandrijský, Homilie pseudoklementinské z konce 2. stol., Konstituce apoštolské (lib. IV, c. 2) a Testamentum D. N. Iesu Christi (lib. II, c. 1), kde se praví: „Tomu, kdo žádá si v manželství vstoupiti, nechť nečiní se překážky, aby smilstvem od ďábla polapen nebyl. Ať uzavře však manželství s pravověrnou ženou křesťanskou, která je s to muže víře zachovati; sňatek pak ať se děje po předpisu biskupově, jemuž ta péče náleží.“

Sv. Ignác, biskup antiošský, dává v listu k biskupu smyrnenskému Polykarpovi následující naučení o manželství: „Sluší se pak, aby ženichové a nevěsty sňatek ve shodnutí s biskupem uzavírali, by spojení jejich dle Boha se dálo a ne dle pochuti.“ (c. 5).

Tertullian ve 2. stol. popisuje svátostné manželství a z něho plynoucí blaženost takto: „Kde naberu slov, abych vylíčil štěstí onoho manželství, jež církev pojí, oběť potvrzuje, požehnání zpečeťuje, andělé ohlašují a Otec nebeský za pravé uznává? Neboť ani na zemi se synové řádně a podle práva nežení bez souhlasu otců. Jak krásné je, jsou-li dva věřící spojeni poutem jedné naděje, jedné touhy, stejného způsobu života a stejné služby. Oba jsou jako bratr a sestra, jako služebníci jednoho pána. Nejsou rozděleni ani v duchu, ani v těle, naopak, jsou opravdu dva v jednom těle. A kde je jedno tělo, je i jeden duch: spolu se modlí, spolu se klaní, spolu se postí, navzájem se poučují a povzbuzují, navzájem se podpírají. Společně navštěvují dům Boží, mají účast na Boží hostině, společně prožívají nesnáze, pronásledování i odpočinek. Nikdo z nich před tím druhým nic neskrývá, nevyhýbají se sobě navzájem, jeden druhému nejsou na obtíž. Svobodně navštěvují nemocné a pomáhají potřebným. Almužny dávají bez nátlaku, bez zábran přinášejí oběti, bez překážek plní každodenní povinnosti. Nemusí činit znamení kříže tajně, nemusí se zdravit ve strachu, nemusí prosit o požehnání pouze v tichosti. Zní mezi nimi žalmy a hymny a navzájem mezi sebou soupeří, kdo zpívá svému Pánu lépe. Když to Kristus vidí a slyší, raduje se. Takovým lidem posílá svůj pokoj. Kde jsou dva, tam je i on. A kde je on, tam není ten zlý. (Ad uxorem, lib. II, c. 8)

Sv. Ambrož spolu s dalšími biskupy píší papeži Siriciovi: „(…) ani my nepopíráme, že manželství bylo Kristem požehnáno, když božským slovem prohlásil: ‚A budou dva v jednom těle a v jednom duchu.‘ “ (Epist. syn. n. 3)

Sv. Cyrill Alexandrijský píše: „Kristus s učedníky pozván, přišel na svatbu ne hodovat, nýbrž zázrak vykonat a mimo to počátek plození lidského posvětit. (…) Slušelo se zajisté, aby ten, který přišel obnovit přirozenost člověka, nejen těm, kteří jsou již zrozeni, požehnal, nýbrž i těm, kteří se mají naroditi, dal milost a jejich původ posvětil.“ (Lib. II in Ioann. 2, 1)

Sv. Augustin praví: „Jakož svátost křtu zůstává ještě i v tom, kdož Krista zapře a od víry odpadne, tak zůstává i svátost manželství ještě v těch, kteří se odloučí a v nový sňatek vcházejí.“ (De nupt. et conc., lib. I, c. 10) A učí, že k vlastnostem křesťanského manželství se pojí kromě dober potomstva a věrnosti dobro svátosti: „Blaho manželství u všech národů a u všech lidí spočívá v plození a věrnosti, a pokud jde o lid Boží, také ve svatosti znamení.“ (De bono conjugii, c. 32)

Sv. Innocenc I. prohlašuje: „Stanovíme z víry katolické, že to jest manželstvím, co z počátku milostí Boží bylo založeno.“

Církev vždy energicky odmítala snahy zbaviti manželství všeho posvěcení a důstojnosti a prohlašovati je snad za nezbytné zlo, aneb dokonce za něco hříšného. Vývody tohoto druhu, s nimiž setkáváme se u Origena, Tertulliana, sv. Řehoře Nyssenského nebo sv. Jeronyma (Adversus Iovinianum, lib. II), se dají vysvětliti jen zápalem boje – zejména proti těm, kteří přisuzovali panenství a manželství stejnou hodnotu.

Jedinost a nerozlučnost manželství

Jedinost manželství (monogamie) byla staré církvi tak zřejmou, že ani za nutné neuznávala v té příčině vydávati zákony. Spíše by se mohla křesťanskému starověku činiti výtka, že pokud jde o jedinost a nerozlučnost, přeháněl, nepokládaje manželství ani smrtí za rozloučené, maje druhý sňatek po smrti manžela za bigamii a za monogama (vir unius uxoris) jen toho, kdo se spokojil s jedním manželstvím.

Otcové a spisovatelé křesťanští, vykládajíce slova Páně (Mar 10, 11; Mat 19, 9; Luk 16, 18) a sv. Pavla (I Kor 7, 2; 7, 27), nejčastěji mluví o nerozlučnosti manželství; poněvadž tato vlastnost co nejúžeji souvisí s jeho jediností, lze jejich výroků užíti i pro patristický důkaz monogamického charakteru manželství.

Kánony apoštolské (47, 48) dí: „Jestliže by laik zapudil ženu a jinou pojal, aneb propuštěnou pojal, budiž vyobcován z církve.“

Pastor Hermův z polovice 2. stol., který takové vážnosti ve staré církvi požíval, že byl mezi knihy kanonické připočten, praví, že muž má ženu cizoložnou propustiti, sám pak neženat zůstati, neboť kdyby jinou pojal, i sám se dopouští cizoložství (lib. II, mand. IV, 1).

Sv. Justin Mučedník v rozmluvě s Tryfonem připomíná, že není křesťanu volno oženiti se, s kým by chtěl a s kolika by chtěl (PG VI, col. 800).

Klement Alexandrijský hájí manželství proti gnostikům jako Bohem samým zřízenou instituci, jejíž nejpřednějšími vlastnostmi jsou jednota a nerozlučitelnost. Má za to, že ani smrtí se manželství úplně nerozlučuje a druhé manželství obsahuje již jakési provinění proti evangelické dokonalosti (Strom. III, 12, 82).

Tertullian píše (sice v duchu bludu montanistického) celou knihu De monogamia, v níž předpokládá jednopárovost manželství a zavrhuje sňatky druhé, jmenuje je cizoložstvím, a sbírá různé důvody z Písma sv. na prospěch učení montanistického, které druhým sňatkům nepřálo. Byla tedy tehdy monogamie něčím, co se samo sebou rozumělo.

Sv. Jeronym praví v komentáři k evangeliu sv. Matouše: „Tím, že dí se v Písmu sv. (I Mojž 1, 27; 2, 24; Mat 19, 4–5): ‚muže a ženu stvořil je,‘ naznačuje se, že jest se stříci polygamie. Nepraví muže a ženy…, nýbrž muže a ženu, aby jen jeden a jedna manželství uzavírali. Rovněž dí: ‚přidrží se manželky své‘ a nikoli manželek.“ Odpovídaje knězi Amandovi (Ep. CXLVII) k některým otázkám z Písma sv., dí: „Apoštol toho svou autoritou nerozhoduje (Řím 7, 2–3), nýbrž z Krista, který z něho mluví, Kristova slova následuje. Pozoruj, co praví: kdo propuštěnou pojme, je cizoložník, ať již sama muže opustila, aneb od muže byla propuštěna.“

Sv. Ambrož v 8. knize komentáře k evangeliu sv. Lukáše píše: „Slyš, co praví Pán: ‚kdo propouští manželku, vydává ji v cizoložství‘. Neboť, komu nelze za života muže změniti manželství, může vlouditi se žádost hříchu (…) propouštíš tedy ženu (…) a domníváš se, že ti tak lze učiniti, poněvadž občanský zákon toho nezakazuje, zakazuje však zákon božský. Ty, jenž posloucháš lidí, Boha se boj. Slyš zákon Páně, jehož poslouchají i ti, kdo zákony dávají. ‚Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.‘ Řekne snad mnohý, jak tedy, že Mojžíš kázal dáti lístek zapuzení a propustiti manželku? Ten, kdo tak mluví, žid jest, křesťan není. A proto, kdo namítá to, co namítáno bylo Pánu, tomu nechť odpoví Pán: ‚Pro tvrdost srdce vašeho (…) na počátku nebylo tak.‘ Mojžíš dovolil, praví, Bůh neporučil. Na počátku však jest zákon Boží. A který zákon? ‚Opustí člověk otce a matku a přidrží se manželky své a budou dva v jednom těle.‘ Tedy, kdo opouští manželku, tělo své trhá, rozděluje tělo (…) Poněvadž řekl, že ze zákona jeho ani čárka nepadne, přidává: ‚Každý, kdo by propustil manželku svou a jinou pojal, cizoloží.‘ “ Maje v knize De Abraham (lib. I, c. 8) zření k I Kor 7, 27, takto poučuje katechumena: „Nikomu není dovoleno poznati ženu, kromě manželky. Proto je ti dáno právo manželství, abys v osidla neupadl a s jinou ženou se neprohřešil. Jsi-li připoután k ženě, nechtěj hledati rozloučení, poněvadž nelze ti za života manželky ženu pojmouti, neboť hledati jiné, když svou máš, jest hřích cizoložství.“

Sv. Jan Chrysostom vykládaje v 17. homilii 5. kapitolu evangelia sv. Matouše (31–32) dí: „Kdokoli by propustil manželku svou, uvádí ji v cizoložství, a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží. Onen, byť i jiné nepojal, jest zločinný, poněvadž uvedl ji v cizoložství, tento však tím, že jinou pojal, stal se cizoložníkem. Nenamítej, že ji druhý propustil, neboť i zapuzená manželka jest ženou toho, kdo ji zapudil.“ Vykládaje v homilii 63. kapitolu 19. ze sv. Matouše (3. násl.) praví: „Neřekl Pán, že muže a ženu jednu toliko stvořil, avšak také že poručil, aby jeden s jednou se spojil. Neboť kdyby byl chtěl druhou ještě ženu muži dáti, stvořiv jednoho muže, byl by více žen učinil; nyní tedy i způsobem stvoření i ustanovení poučil, že jedna jednomu má býti připojena a nikdy rozloučena (…) Jako tedy zločinem je ve dvé jedno tělo děliti, tak jest i nešlechetné ženu od muže odtrhovati. Než ani na tom jen nestanul (Pán), nýbrž i Boha dovolával se, řka: ‚Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.‘ Tím ukázal, že mimo přirozenost a proti zákonu jest zapuzení; mimo přirozenost, poněvadž jedno tělo se rozřezává, proti zákonu však, poněvadž, když Bůh spojil a kázal nerozlučovati, vy proti příkazu Božímu opovážili jste se jednati.“

Sv. Augustin učí (De nupt. et conc., lib. I, c. 10), že manželství v tom záleží, že muž a žena v manželském spojení po celý život mají setrvati, aniž je dovoleno, kromě případu smilstva, jednoho od druhého odlučovati (Mat 5, 32). Odmítaje výklad Pollentiův, že má apoštol (I Kor 7, 39) za mrtva toho muže a tu ženu, kteří smilnili, a že lze takovému, jako kdyby druhý mrtev byl, v nový sňatek vstoupiti (názor, jehož se drží i Řekové), praví: „Po zdravém učení žena jest připoutána, pokud muž žije, tj. pokud nezemřel. Jestliže zemřel, t. j. život opustil, prázdna jest zákona muže. (…) Tato slova apoštolská, tolikráte již připomenutá, jsou pravdivá, živá, zdravá a jasná. Není pozdějšího muže manželkou žena, která nepřestala být manželkou dřívějšího. Přestává pak býti manželkou jeho, jestliže zemřel, a ne, dopustí-li se cizoložství. Jest dovoleno ženu propustiti pro cizoložství, svazek dřívější však trvá, a proto jest vinen cizoložstvím, kdo by tu, která byla pro cizoložství propuštěna, pojal.“ (De coniugiis adulterinis, lib. II, c. 4) Ve svých Retractationes (lib. II, c. 19) sice o těchto vývodech pochybuje, zůstává však přece ze všech Otců nejhorlivějším zastáncem nerozlučnosti manželství.

Sv. Innocenc I. v listu k biskupu Exuperiovi Tolosskému jmenuje ty, kdož opustivše manžely v nové manželství vstupují, cizoložníky, kteří mají býti zbaveni společenství věřících.

Sv. Lev I. rozhoduje, aby žena, jejíž muž do zajetí byl odveden a ona domnívajíc se, že mrtev jest, v nový sňatek vstoupila, vrátila se k prvnímu, vrátí-li se její muž. A nechce-li tak učiniti, má býti vyobcována.

Sv. Řehoř Veliký háje nerozlučnost manželství, ohrazuje se proti zákonům světským, které rozluku dovolovaly, a nutí manžely, kteří by proti vůli svých žen do kláštera vstoupili, aby navrátili se k své ženě, třeba již tonsuru přijali (lib. 9, ep. 44).

Pastor Hermův (lib. II, mand. IV, 1) a sv. Jeronym (Commentar. in evang. S. Math. lib. III in ep. XIX, 4) ukládají nevinnému manželu za povinnost, aby se odloučil od nekajícího se viníka cizoložství, by snad další spolužití nebylo vykládáno za schválení cizoložství. Sv. Augustin pak věřící napomíná, aby se tuze nezdráhali zase se smířiti s manželkami, které pro cizoložství propustili, když provinění svého litovaly (De coniugiis adulterinis, lib. II, c. 6). Proč by věřící muž nepřijal ženy, kterou církev přijímá? Aneb proč by žena neměla odpustiti muži cizoložníku, který se kaje a jemuž Kristus odpustil?

Již u Otců a spisovatelů církevních jest tedy učení církve formulováno skoro v téže podobě jako dnes. Než zlo rozluky, u pohanských národů zakořeněné a zákony občanskými podporované, nemohlo u nově obrácených národů hned býti vymýceno. Nezbývalo tehdy církvi než trpělivě čekati a napomínati a snažiti se vymoci lepší zákony světské. Proto nesmí nikoho překvapovati u některých Otců nápadná shovívavost v té příčině. Hlavně jsou to Otcové řečtí, kteří vlivem zákonů světských proti rozloučení sňatků cizoložstvím poskvrněných mnoho nenamítají.

Origenes vypravuje o biskupech, kteří dovolovali ženám za života mužů znova se provdati, a neodvažuje se jim proto činiti výčitek; neschvalovali prý, nýbrž jen po zákonech císařských rozluku beztrestně trpěli (Commentar. in evang. S. Math., c. 23).

Sv. Jeronym omlouvá Fabidu, která se za života svého muže za jiného provdala, neznalostí zákona evangelia.

Sv. Epifanios v 59. haeresi proti Katarům a Novacianům v kap. 4. dovoluje druhé sňatky po smrti manželky, a smrtí tou rozumí i smrt mravní, rozluku pro cizoložství a jiné ohavnosti, a sice z ohledu na slabost lidskou.

Sv. Basil v listech kanonických k Ampilochiovi, biskupu ikonskému, navazuje na občanský zákon v kánonech 9., 21. a 58. vyslovuje pochybnost, zda ženu, která vstoupí v manželství s mužem, kterého první žena opustila, lze zváti cizoložnicí. A míst těch se dovolávají hlavně Řekové pro svou praxi rozlučovati manželství cizoložná. V týchž listech, a sice v 58. kánonu, však jasně mluví o nerozlučnosti svazku: „Ta, která od muže je propuštěna, po mém názoru má tak setrvati. Tak praví totiž Pán: ‚Jestli by kdo opustil ženu, kromě příčiny smilstva, uvádí ji v cizoložství,‘ protože jmenuje ji cizoložnou, vylučuje ji ze společenství s jiným. Jak může býti muž vinným jako příčina cizoložství, žena však žádnou vinou stižena, která nazvána jest cizoložnicí pro obcování s jiným mužem?“

Církev řecká dovolává se pro své tvrzení, že manželství lze z příčiny cizoložství rozloučiti co do svazku, Otců a spisovatelů nejstarších dob. Mnoho jich však uvésti nemůže, a i z těch to učení, které jest na jisto postaveno, svědčí stejně praxi církve východní jako západní. Dovolávají-li se u Otců výrazů matrimonium adulterio rumpi, dissociari, licere in eo casu divortium, jsou to termíny obojetné, které právě tak svědčí rozvodu od stolu a lože, jako rozluce manželství. Uváží-li se to, ze všech Otců a spisovatelů prvních čtyř století zbudou pro tvrzení církve východní jen sv. Epifanios a Lactancius.

Druhé manželství po ovdovění

Pohled prvotní církve na druhé manželství nebyl čistě kladný. Nešlo o žádné povzbuzování k druhému sňatku, ale spíše o toleranci. Mnozí Otcové opětné spojení, neodpovídající ideálu manželství, to jest spojení Krista s církví, nepokrytě zvali slušným cizoložstvím (εὺπρεπὴς μοιχεία). Postoj k otázce vhodnosti byl záporný, nicméně postoj k otázce dovolenosti býval kladný. Popírání jak vhodnosti, tak dovolenosti druhého manželství se vyskytovalo u heretických sekt, na příklad montanistů.

Pastor Hermův prohlašuje druhé manželství po smrti manžela za dovolené, zdrženlivost však cení výše: „Jestliže se někdo zdrží, získá pře Pánem velkou čest a velkou sláv. Uzavře-li však manželství, nehřeší.“ (lib. II, mand. IV, 4)

Athanagoras, filosof athenský, ve svém prosebném listu za křesťany z 2. stol. (Supplicatio pro christianis) píše, že křesťané považují druhé manželství za slušné cizoložství a toho, kdo v ně vstupuje, za skrytého cizoložce (c. 33).

Origenes neodsuzuje přímo druhé manželství, protože říká, že i ti, kdo jsou podruhé ženatí, mohou dosáhnout spásy, ale druhé manželství je pro něj nedokonalostí, je znamením toho, že nedokážeme ovládat své vášně a žádostivosti, a ukazuje nedostatek střídmosti. Druhé manželství je podle něj proti přirozenosti Adama, který měl pouze jednu ženu. U Origena se objevuje podobný argument, jaký později předkládá Tertullian – apoštol Pavel nezakazuje druhé manželství, ovšem své svolení doprovází velmi tvrdým srovnáním: je lepší vstoupit do manželství než hořet (I Kor 7, 9); proto není třeba bránit druhým manželstvím, protože jsou lepší než smrt v plamenech.

Tertullian k apoštolově radě (I Kor 7, 9) dodává, že toto srovnání je zavádějící: věc se může zdát také dobrá pouze proto, že je srovnávána se zlem (Ad uxorem, lib. I, c. III). Tento argument pak v duchu montanismu rozvíjí a používá proti druhému manželství (De exhortatione castitatis, c. III). Ve své zaujatosti proti druhému manželství útočí i na manželství jako takové: „Co je základem manželství, je i základem smilstva.“ (c. IX) Své výroky o manželství následně zmírňuje, ovšem druhé manželství zcela odmítá: „Nezáleží na tom, má-li muž dvě ženy najednou, nebo postupně.“ (De monogamia, c. IV).

Sv. Řehoř Naziánský také vystupuje proti vícečetným manželstvím: „Pokud by byli dva Kristové, pak by byli i dva manželé nebo dvě manželky; je-li ovšem pouze jeden Kristus, jedna hlava církve, pak má být i jedno tělo a druhé má být odmítnuto. Pokud bychom bránili druhé, co bychom pak činili se třetím? První je zákon, druhé je shovívavost, třetí je nespravedlnost. Ti, kdo překračují počet, mají zvyky prasat.“ (Orationes XXXVII, 8)

Sv. Jan Chrysostom a sv. Epifanios zastávali benevolentnější postoj. Podle druhého jmenovaného „není důvod omezovat to, co apoštol Pavel neomezil, ani zbavovat vdovy práva, které jim přiznal. Je-li jejich manžel mrtev, mohou se znovu vdát. A jestliže toto platí, pak to platí pokaždé, když ovdoví. Pokud se vdova řídí přikázáními Pána, potom jsou všechna její manželství v Pánu.“ (Panarion LIX, 4)

Západní Otcové se nepřipojili k radikálním tezím, naopak vystupují v umírněnějším proudu. Sv. Ambrož, sv. Augustin i sv. Jeronym zrazují od druhého manželství, ale nezakazují je. Všichni tito autoři však ve shodě s Písmem trvají na tom, že pokud má k druhému manželství dojít, je nutné, aby to bylo pouze s křesťanským partnerem. (Rordorf, Marriage in the New Testament and in the Early Church, str. 205)

Zdroj: A. Soldát, O jedinosti a nerozlučnosti manželství, Praha 1906; P. Koronthály, Tertulián o manželství, Krystal OP, 2014; upraveno a doplněno.