Církevní rok: Neděle devítník
Tato neděle sluje „v devítník“, poněvadž jest „devátá“ před svátky velikonočními. Za prvních časů sv. Církve byli totiž tak horliví, že se postiti začali již devět neděl před slavností velikonoční. „Řeholníci vesměs počínají půst nedělí devítník (Domin. Septuagesimae), Řekové neděli první po devítníku (Sexagesimae), duchovenstvo neděli druhou po devítníku (Quinquagesimae), veškero křesťanstvo pak ve středu po neděli této.“ (Petr de Bois, serm. 13 v XII. století) V latině sluje „Septuagesima“ (dies ante Pascha), t. j. „sedmdesátý den před velikou nocí“. Dle toho slovou též následující neděle: Sexagesima a Quinquagesima; my říkáme: neděl první a druhá po devítníku. Ráz celé této doby jest již kající. Jako lid židovský v sedmdesátiletém zajetí babylonském své hříchy oplakával, tak i nám představuje Církev sv. v těchto sedmdesáti dnech naši porobu pod mocí ďáblovou ku kajícnosti nás vybízejíc. Truchlivý stav lidstva před Kristem uvádí nám Církev sv. na paměť čtením o stvoření světa, o pádu prvních rodičů atd. (Lectiones I. nocturni in Breviario). Za tou příčinou umlklo radostné „Alleluja“, jakož i chvalozpěvy: Gloria a Te Deum (v hodinkách) a kněz (resp. jáhen) nepropouští lid zvučným: „Ite missa est“, nýbrž povzbuzuje k další modlitbě slovy: „Benedicamus Domino“ – „díky čiňme Hospodinu“. Po Graduale vynechává se „alleluja“ a místo něho ozývá se vážný „tractus“, zpěv „táhlý“. – I to roucho, jimž Církev sv. sluhy své odívá, jest barvy kající (fialové). Jak velice příčí se tudíž duchu církevnímu rozpustilosti a nevázanosti posledních dnů masopustních!
Zdroj: P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891
