Křesťanské písemnictví: Sv. Jan Zlatoústý, Eucharistický učitel

Katolická tradice dává sv. Janu Zlatoústému název „Eucharistický učitel“. Jak jsme v dřívějších článcích viděli, také jiní učitelé řecké církve před ním vydali svědectví obecné víře, i jiní vykládali věřícím o divech Svátosti, jiní rovněž vykonali veliké bohovědné dílo ohledně Svátostí oltářní. Alexandrijští Otcové především zdůrazňovali božský prvek Eucharistie; posvěcený chléb a víno jsou u nich tělem a krví vtěleného Slova, samo Slovo Boží je pravým chlebem našich duší, má je uchrániti před smrtí a dáti jim nesmrtelnost. Sv. Athanáš v jistém smyslu obrací důkaz a vychází z účinků Eucharistie, z posvěcení, které nám dává, a tak dokazuje božskost Slova, které nás živí. Pouze jediný Bůh nás může učiniti bohy. Pozornost těchto bohoslovců se tak neupírá na samu skutečnou přítomnost jako na účinky milostí, které pocházejí z Boží přítomnosti, a na spojení s druhou Osobou nejsvětější Trojice, jež nám zprostředkuje Eucharistie. Některé odvážné výrazy, zvláště Origenovy, svádějí poněkud novodobé dějepisce: rádi mluví o symbolismu alexandrijské školy, ač by se snad sami měli míti na pozoru. Neboť téměř nelze nejhlubší pravdy o řádu milosti vyjádřiti jinak než symboly, obrazy.

Sv. Jan Zlatoústý však nebyl vychován v Alexandrií; narodil se v Antiochii a tam vykonal bohovědná studia, tam byl vysvěcen na kněze, tam si řečnickým nadáním získal zasloužené pověsti. Nikdo neuměl lépe než on využíti veřejných událostí a nálady zástupu, aby působil na duše, uklidnil je, poučil a přiměl ke konání dobra. Pověstné homilie v záležitosti soch měly zakrátko cenu cařihradského biskupského stolce. Na novém působišti se apoštolská horlivost antiošského kazatele mohla plně uplatniti a jeho řečnické nadání mohlo rozvinouti všechny síly až do prvního a druhého vyhnanství, kdy byl kazatel přinucen opustit svou kazatelnu a biskup své stádce. Ve vyhnanství také r. 407 zemřel zasvětiv poslední chvíle chvále Boží Prozřetelnosti a utišování srdcí svých dopisovatelů, kteří měli náběhy k reptání proti vždy blahodárným úradkům Otcovým. Muž stále pevný, stále pán sebe v největších obtížích biskupského úřadu a uprostřed vření davu jako v ústraní a v samotě svých posledních let; veliká a zářivá duše, která se nenadmula úspěchy, nepoddala se protivenstvím života, uchvácená krásou a souladem, ale soucitná se slabostmi a bědami lidí. Málo církevních Otců, i těch největších, s ním můžeme srovnávati v prostotě a hloubce víry; patriarcha z dávných dob, ale umí svou víru vyjádřiti nedostižnými slovy a způsoby.

Avšak tento dávný muž, velikán víry, je nám ve svém učení o Eucharistii zcela blízký, snad nejbližší ze všech Otců. Mluví o tajemství, jako my bychom mluvili, s týmž důrazem vroucí víry a s touže pečlivostí prohlašuje skutečnou přítomnost těla a krve Kristovy ve Svátosti. Nic neobětoval z božství Spasitelova a dovedl poněkud stručnou antiošskou bohovědu odíti do obdivuhodných výkladů, k nimž jej podněcovala láska a nadání. Z těchto všech důvodů společně zasluhuje názvu „Eucharistický učitel“.

Sv. Jan Zlatoústý, jako i veškerá církev, hledá základ naší víry v eucharistické tajemství ve slovech, jimiž Pán Ježíš Kristus ustanovil Svátost. „Poddáváme se Bohu ve všech věcech,“ praví sv. Jan, „i když to, co nám praví, se zdá býti proti naší mysli a rozumu, pouhé jeho slovo je víc než naše mysl a náš rozum. Tak činíme i v eucharistickém tajemství, nepozorujeme, co je před našimi smysly, nýbrž pamatujeme na Boží slovo. Slovo Boží nás nemůže klamati, kdežto naše smysly nás mohou svésti. Jelikož Pán pravil: ‚Toto jest tělo mé,‘ poddáváme se a věříme a vidíme očima duše. Kristus se nám nedává způsobem viditelným, ale věci viditelné mohou nabýti ceny duchovní.“ (In Math., hom. 82, odst. 83, 4; PG 58, 743)

Tato slova, jež pronesl Kristus, mají pro zbožnost sv. Jana zcela zvláštní účinek. Zatím co již jeho vrstevníci a tím více jeho nástupci se po rozkolu zastávají eucharistické epiklese; t. j. zvláštního vzývání Ducha sv., jenž má požehnati a posvětiti obětní dary a potvrditi jejich proměnění v tělo Kristovo, náš Učitel přisuzuje pořízení Svátosti jedině slovům Spasitelovým, jak to vždy činí církev latinská, a jak se zdá, i prvotní církev se sv. Justinem. Toto svědectví sv. Jana Zlatoústého má veliký význam, neboť jest proslaveno v dějinách řeckolatinských sporů; dovolávali se ho totiž v XV. stol. na koncilu florentském, a řečtí vyslanci byli nuceni uznati, že jeden z jejich největších učitelů potvrdil svou vážností zvyk, který stále zůstal v platnosti na západě. Výrok sv. Jana jest tak přesný, jak si jen můžeme přáti; končí jím homilie o Jidášově zradě a jest pobídkou k častému sv. přijímání: „Jest čas přiblížit se této strašné hostině. Přistupme všichni rozvážně a uctivě, ať není mezi námi Jidáše, žádného zrádce, nikoho, jehož srdce by bylo naplněno jedem a jenž se ukazuje jinak v obličeji, než jest v srdci. Kristus je tam, on připravil tuto hostinu, on ještě dnes je její ozdobou. To nepřináší člověk dary těla a krve Kristovy, nýbrž sám Kristus, jenž byl za nás ukřižován. Na jeho místě a v jeho zastoupení je kněz pronášející slova, ale Bůh jim dává jejich sílu a moc. Praví: ‚Toto jest tělo mé‘, a tato slova proměňují, co bylo obětováno. Podobně jako slova: ‚Rosťte, množte se a naplňte zemi!‘ (Jan 1, 28) byla pronesena jen jednou a přece neustávají dávati svou moc naší přirozenosti, tak i tato slova jednou pronesená v církvi, u každého oltáře dovršují dokonalou oběť od prvních dnů až po naše časy a do příchodu Kristova. Proto se nepřibližuj žádný pokrytec, žádný zločinec, žádné otrávené srdce z obavy, aby se nestali účastníky zavržení.“ (Hom. o Jidášově zradě, 6; PG 49, 380)

Toto delší místo je zcela po způsobu sv. Jana. Hlavní péče jej vede méně k bohovědným úvahám než k praktickým otázkám, k přijímání Svátosti a o patřičném sv. přijímání chce věřící poučit. Jidáš je obrazem nehodně přijímajících, sám se odsoudil. Ať není Jidáše mezi vámi! Oběť je skutečně obětí samého Krista; on připravil pokrm, jeho slovo, jež jednou pronesl, zní dnes až na kraji světa, a dnes nám dále dává náš pokrm a náš nápoj. Vidíme zde, s jakým řečnickým uměním a zároveň s jakou živostí víry posvátný řečník staví své posluchače před tajemství spásy.

Je také třeba podotknouti, že, přiznává-li sv. Jan zvláštní moc slovům Kristovým, jež opakuje kněz, uznává rovněž, že božská moc, a to hlavně moc Ducha sv. vykonává tajemné proměnění. Není žádné pochyby v duchu cařihradského biskupa, což pak nám Kristus neslíbil poslati Ducha, dáti nám Ducha? Jeho dílo je všude dílem Ducha sv. Zdá se, že řecká církev neprávem příliš v liturgii odloučila vzývání Ducha sv. od vlastních slov proměňovacích. Sv. Jan Zlatoústý jest bližší nám než těm, kteří dnes mluví jeho jazykem a dovolávají se jeho zvláštní ochrany.

Slova Kristova, jimž Učitel připisuje základní důležitost ve slavení eucharistického tajemství, jsou účinna tím, co znamenají. „Proměňují a přeměňují chléb v tělo a víno v krev Ježíše Krista,“ praví sv. Jan. Důrazněji a možná i přesněji než jeho předchůdcové hlásá skutečnost tajemné přítomnosti Kristovy ve Svátosti. Svým způsobem prostým a zároveň vznešeným dovede podávati své učení. Ve výkladu evangelia sv. Jana klade do úst Páně tato slova. „Často rodičové svěřují jiným lidem starost o živení svých dětí, já však živím své svým tělem, dávám jim sebe sama … Chtěl jsem býti vaším bratrem, pro vás jsem chtěl míti tělo a krev jako vy, a naopak zase podávám toto tělo a tuto krev, jež mne učinily jedním z vašeho pokolení.“ (In Joan, hom. 46, odst. 45, 3; PG 59, 261)

Jindy se biskup obrací na zbožné věřící, kteří živili v srdci lítost, že neviděli Spasitele za jeho pozemského života. „Kolik z vás si dnes říká: jak rád bych viděl jeho postavu, jeho způsoby, jeho šat, jeho obuv! Ale vždyť tu jej vidíš, tu se ho dotýkáš, tu ho požíváš. Chtěl bys vidět jen jeho šaty, a tu se ti on dává, ne aby byl viděn, ale aby byl dotýkán, požíván, přijímán do nitra naší bytosti. Ať se nikdo nepřibližuje s nechutí anebo vlažně, ať všichni hoří horlivostí a nadšením. Jestli Židé pojídali Paschu spěšně, stoje, obuti a s holí v ruce, oč více máš ty býti bdělý. Ti šli jen do Palestiny, ty máš jíti do nebe.“ (In Math., hom. 82, odst. 83, 4; PG 58, 743)

Taková místa nejsou řídká v dílech sv. Jana, naznačují tón a spád jeho výmluvnosti, která jde ze skutečnosti a ve skutečnu a stále míří k vyšším cílům. Jinde zase vykládá desátou hlavu prvního listu Korinťanům: „ ‚Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy?‘ (10, 16): Apoštol mluvil věrně, ale strašně, chce říci, že to, co je v kalichu, je zároveň to, co teklo z boku Krista na kříži, a toho že se účastníme … V tom všem nám Kristus ukázal svou péči a svou vroucí lásku k nám. Ve Starém zákoně nedokonalí lidé obětovali bezmocnou krev … hroznější a vznešenější věc se stala nyní: proměnění úkonu kněžského, záměna oběti, Kristus podal sebe sama místo obětních zvířat. – ‚A chléb, který lámeme, není-liž společenstvím těla Kristova?‘ (10, 16) To není pouze účast a užívání, ale sjednocení. Jako toto tělo je sjednoceno s Kristem, tak i my jsme tímto chlebem sjednoceni. Proč apoštol připojil: chléb, který lámeme? To je, co vidíme při slavení Eucharistie, na kříži naopak mu nebyla zlomena žádná kost. Co Kristus netrpěl na kříži, to pro tebe trpí v obětování, trpí, aby byl lámán, aby se mohl dáti všem … ‚Poněvadž jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním!‘ (10, 17) Nač mluviti o společenství? Jsme jeho tělo! Co jest chléb? Tělo Kristovo. Čím se stávají ti, kteří přijímají? Tělem Kristovým. Ne více těly, nýbrž jedním tělem. Podobně jako chléb se skládá z množství zrníček a jest spojen tak, že žádného zrnka nevidět, ačkoliv jsou, ale nejeví se pro spojení, tak i my jsme sjednoceni jedni s druhými a s Kristem. Neživí se jeden jedním tělem a druhý zase jiným, ale všichni jedním a týmž tělem a proto apoštol dodává: ‚všichni jsme účastni jednoho těla‘. (10, 17) Stali-li jsme se všichni totéž téhož, proč bychom neměli všichni touž lásku a nebyli jedno?“ (In I. Cor., hom. 24, 1–2; PG 61, 199–200)

Vidíme, s jakým důrazem sv. Jan učí jak sjednocení s Kristem, jež jest účinkem sv. přijímání, tak skutečné přítomnosti tohoto těla jako vlastní příčiny tohoto sjednocení. Nemohli bychom říci, že sv. Jan přehání učení, někteří dokonce shledali, že sv. Jan má přehnané výrazy. Opravdu, rád mluví o tělu Kristově, jež jest při sv. přijímání sevřeno v našich ústech a drceno našimi zuby; praví, že Kristus šťastnější než Job – podle sv. Jana prý přátelé Jobovi chtěli na znamení účasti živit se jeho tělem (Job 31, 31) – nám mohl dopřáti, abychom se nasytili jeho tělem přes všechno, co snad naráží na náš nynější způsob mluvy a co se dokonce zdá, že nesouhlasí se skutečností událostí. Je v tom obrazný a řečnický způsob podávání křesťanských pravd. Veliký cařihradský biskup ví jako my, že Kristovo tělo se nestává viditelným pod eucharistickými způsobami a že jen naše víra jej tam může nalézti; to všechno tvrdí svými slovy. Zajisté rovněž ví, že lámání Eucharistie není lámání údů Kristových, neboť jak sám praví, každý z věřících přijímá celého Spasitele, jenom vnější znak se láme; ale uchvácen nadšením vnitřního přesvědčení, jež chce předati svému posluchačstvu, poněkud přepíná výraz své víry. Jelikož však Kristus je skutečně přítomen, není jakýmsi způsobem lámán a drcen? V tom všem není třeba viděti leč učení obecné víry, samým způsobem, jímž se dovršuje Boží přítomnost, se řecká bohověda výslovně neobírá. Svědectví sv. Jana Zlatoústého ohledně samé eucharistické proměny není méně příznačné, a proto pochopíme malou přízeň protestantských kritiků vůči němu a jejich pohrdavý způsob, s nímž mluví o „hrubém realismu“ našeho Učitele. Po četbě sv. Jana Zlatoústého je jim zvláště těžko popírati, že církev IV. století učila a věřila, co i my dnes věříme a učíme.

A konečně poslední stránku eucharistického tajemství rozvíjí sv. Jan rovněž s nemenším zdarem. Eucharistie jako oběť. Dovede kolem křesťanské žertvy především seskupiti všechny staré obětní dary, které ji oznamovaly a předobrazovaly: oběť Abrahamova, Melchisedech, král salemský a kněz Nejvyššího podávající Abrahamovi chléb a víno – velikonoční beránek obětovaný a požívaný Židy jsou obrazy, jimiž nám Starý zákon dává tušiti novou oběť.

S patriarchy jsou i proroci voláni ke svědectví, a poslední z nich, Malachiáš, z proroctví, které dobře znali Otcové a neúnavně se ho dovolávali, zřejmě oznamuje dokonalou oběť, která má býti ke slávě jména Božího přinášena po celé zemi (Malachiáš 1, 11). Avšak je třeba přesněji omeziti přirozenost křesťanského tajemství, které cenou nekonečně předčí starozákonní oběti. Již jsme si řekli, že pro našeho Učitele sám Kristus má hlavní roli při slavení Tajemství a to službou kněze, jenž opakuje jeho vlastní slova. Ale je-li Spasitel pravým knězem obětním, je zároveň i obětí; na oltáři spočívá jeho vlastní obětované tělo, všichni jsme červeni jeho předrahou krví. (De Sacerdotio III, 4; PG 48, 642) Jsme povinni ctíti oltář, jehož se všichni účastníme; Kristus za nás obětovaný tvoří oběť, jež se na tomto oltáři děje. (In Rom, hom. 8, 8; PG 60, 465) Tato svatá a strašná oběť je naprosto jediná; přináší se sice všude, na mnohých místech, ale přece jest jedna, neboť tu i onde se obětuje týž Kristus. On sám je všude, jedno tělo a celý tu a celý i onde. Jestli se tedy na mnohých místech obětuje jedno jediné tělo a ne více těl, pak také není více než jedna jediná oběť. Náš Velekněz přinesl žertvu, která nás očisťuje. My ji přinášíme opět takovou, jaká byla kdysi, poněvadž nemůže býti zničena. A činíme tak na památku toho, co se kdysi stalo, podle slov: „To čiňte na mou památku“. Není to po každé jiná žertva, jako ty, které přinášel židovský velekněz, nýbrž je vždy táž na památku jediné oběti. (In Hebr., hom. 17, 4; PG 63, 131)

Zde zase potkáváme stejné učení; fakt skutečné přítomnosti těla Kristova zajišťuje jednotnost oběti, a táž skutečná přítomnost dává oběti na oltáři spasitelnou moc stejnou, jako měla oběť na kříži. Dnešní obětování, včerejší a každodenní jsou si podobna, je to táž oběť, kterou přinesl Kristus, jedna není vzácnější druhé, jiná není méně důstojná než třetí, všechny jsou stejně strašné a spasné. (Adv. Judeos III, 4; PG 48, 867) A konečně na jednotě s tělem Kristovým, jež se uskutečňuje mezi věřícími sv. přijímáním, sv. Jan buduje své učení o ovoci oběti. Poněvadž jsme všichni jedno tělo, je slavení tajemství užitečno všem věřícím a zvláště těm, kteří zesnuli v Kristu. (In I. Cor., hom. 41, 4–5; PG 61, 361) Spojení s Kristem a vzájemné spojení v Kristu není rozbito smrtí, nýbrž pokračuje mezi všemi obětováním svatého Těla, jež jest znamením, zárukou a prostředkem naší jednoty.

Tak se učení sv. Jana Zlatoústého jeví v pevné celistvostí, jeho základy jsou silně zabezpečeny a všechno se soustřeďuje k tomuto základnímu tvrzení, čerpanému ze samých slov Spasitelových: chléb jest jeho tělo a víno jest krev. Toto jest silné a prosté učení svatého biskupa, opakuje je neustále ve svých homiliích, snaží se jím prosytiti duši a život svých posluchačů. Eucharistické tajemství, střed křesťanské bohoslužby, je u něho také pramenem a středem křesťanského života; jeho vroucí a hluboká zbožnost je zbožností eucharistickou; zdá se, že tradice právem zdraví sv. Jana Zlatoústého názvem „Eucharistický učitel“.

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu VI, 516–520, 571–574.