Křesťanské písemnictví: Učení sv. Justina o Eucharistii
Životní děje sv. Justina, mučedníka-filosofa, se odehrávají v druhém století našeho letopočtu. Zrodil se z pohanských rodičů v Naplúsu, bývalém samařském Sichemu, v první čtvrti II. století a zemřel pro víru v Římě za panování císaře Marka Aurelia okolo r. 165. Nežli se usadil v císařském městě, cestoval po východě; pobyl zvláště v Efesu, kde měl učený spor s rabínem a to mu později dalo podnět k „Rozmluvě s Tryfonem“. Z akt jeho mučednictví víme, že měl v Římě školu „nad jakýmsi Martinem blízko lázní Timotheových“. Tam k prostředu století složil své obě Apologie, obrany, které určuje císařům Antonínovi Zbožnému a Marku Aureliovi, i římskému senátu a lidu. „K dobru lidí všech národů, kteří jsou nespravedlivě nenáviděni a pronásledováni, jsem já, jeden z nich, Justin, syn Priska syna Bakchiova z Neapole Flaviovy v palestinské Syrii, sepsal toto věnování a dílo.“ Tak se pevně a prostě vyslovuje sám ve věnování, které postavil v čelo „první apologie“.
Učené spory přiměly Justina k řeči o eucharistickém tajemství, ať již mluví s římskými pohany nebo se hádá s židovskými rabíny; jest zřejmo, že po každé mluví jiným tónem. Pohanům se snaží dokázati, že mravy křesťanů jsou bez poskvrny, čisté a nad všechno podezření. A tak mluví prostě o slavení posvátných tajemství a při tom velmi jasně vykládá jak podstatné eucharistické obřady, tak učení víry o posvěceném chlebě a víně. Jeho svědectví jest ve všech částech velmi cenné. V hádáních se židy vystupuje Justin více jako bohoslovec; snaží se dokázati, že Nový zákon zrušil starozákonní obřady a že Eucharistie, kterou nyní přinášejí křesťané na všech místech, jest napříště jedinou čistou a bohulibou obětí. Tato neposkvrněná oběť byla ohlášena proroky, zvláště Malachiášem. Bude tedy vhodno především postupně vyložiti tyto dva rysy Justinova názoru; spojeny podávají první poněkud soustavný a úplný výklad eucharistické víry tak, jak ji vyznávala prvotní církev.
V „První apologii“, určené úředním podporovatelům pohanství, dochází k vyslovení článku víry zcela přirozeně za popisu obřadních úkonů, které předcházejí a provázejí pořízení a požívání svátosti (kap. 65–67, PG 6, 428–429). Obec se shromažďuje ve stanovené dny, v „dny slunce“, t. j. v neděle, které připomínají zmrtvýchvstání Kristovo. Shromáždění začíná četbou Písem sv. z proroků nebo z apoštolských spisů. Předsedající potom prosloví kratší výklad a vybízí věřící, aby následovali krásných příkladů víry a zbožnosti. Po homilii se shromáždění zvedají a všichni se účastní společné a veřejné modlitby. Potom se přináší chléb a víno skropené vodou a předsedající nahlas vyslovuje slavné eucharistické modlitby. Všichni se připojují odpovídajíce „Amen“ a účastní se svatých tajemství, ani přijímají chléb a víno, nad nimiž byly vysloveny modlitby. Diakoni mají v této službě svůj úkol a také donášívají nepřítomným jejich podíl. Všechno končí sbírkou, na niž každý přispěje podle svých prostředků; sebrané peníze jsou věnovány na vydržování sirot a vdov, na podporu vězňů a nemocných, na pohoštění cizinců. Tak podle sv. Justina vypadají eucharistické obřady, které často vlastními zraky vídal slaviti v Římě. Nacházíme zde potvrzení hierarchického, pevně stanoveného kněžství. Shromáždění jest řízeno „předsedajícím“, který řídí četbu a užívá jí pro homilii, výklad Písem, jemu přinášejí chléb a víno, on proslovuje slavnostní eucharistická slova; jemu přisluhují jáhnové vykonávající posvátný úřad. Každý může snadno postřehnouti obdoby mezi „mší“ z polovice II. stol. a mezi obřady, které se ještě dnes konají v našich kostelích. Podstatné části obřadů se ku podivu zachovaly dodnes, i některé menší věci, o nichž mluví sv. Justin, patří mezi nynější zvyklosti, jako na př. spojiti se se sloužícím knězem tím, že odpovídáme „Amen“.
Avšak údaje poskytnuté filosofem-mučedníkem jdou dále, dotýkají se samotného eucharistického dogmatu. Hned pozorujeme u sv. Justina, že mluví theologicky přesněji než jeho předchůdci; slovo „eucharistie“ podržuje sice občas ještě původní řecký význam „díkůčinění“, ale již přijímá význam, který od té doby podrží. Justin mluví „o pokrmu, který křesťané nazývají eucharistie“, je to chléb a víno, nad nimiž byly proneseny eucharistické modlitby. Tyto modlitby, které říká předseda shromáždění, obsahují slova samého Pána při poslední večeři, stejně jako celý obřad pochází z příkazu, který Pán dal svým učedníkům: „To čiňte na mou památku!“ (Luk. 22, 19) Vzav chléb, činil díky a pravil: „Toto jest tělo mé!“ a při kalichu řekl stejně: „Toto jest krev má.“ Jenom učedníci měli podíl na tomto chlebě a víně; a podobně pouze křesťané mohou míti podíl na tomto pokrmu, totiž jen ti lidé, jejichž hříchy byly shlazeny křestním odpuštěním a kteří žijí podle přikázání Kristových. Tak jasně mluví sv. Justin.
A jaká je podle něho přirozenost tohoto tajemného pokrmu, který byl napřed přinesen do shromáždění v podobě mála chleba a vína skropeného vodou? I zde je učení sv. Justina dokonale jasné a přesné. Jakmile byly dokončeny modlitby, pronesena slova pocházející od Pána, pokrm křesťanů není více přijímán jako „obyčejný chléb a nápoj“; abychom zvěděli, co jest, jest třeba obrátiti se až k učení víry. „A jako pro slovo Boží věříme, že Ježíš Kristus, náš vtělený Spasitel, měl pro naši spásu tělo a krev, stejně víme, že pronesením Spasitelových slov se tento pokrm, který živí naše tělo a naši krev pro jejich obrácení, je tělo a krev vtěleného Ježíše Krista.“ A tak je oltářní tajemství ve víře křesťanů srovnáno s tajemstvím vtělení, to jest s tím, co jest v našem náboženství nejpodstatnějšího.
Kristus měl tělo a krev, aby nás mohl vykoupiti z hříchu, eucharistický pokrm jest tímto tělem a touto krví; byly nám dány za potravu, aby obrátily naše tělo a naši krev, to jest, aby jim daly nesmrtelnost. U Justina je podle výroku Spasitelova dokonalá shoda mezi chlebem a vínem přijatým věřícími a mezi jeho Krví a jeho Tělem. Uskutečnění eucharistického tajemství vyžaduje moci Slova, jako ji vyžadovalo vtělení, a také o něm víme pouze z tradičního učení víry. Rozumí se, že zde ještě není dobroušených výrazů křesťanské bohovědy, jak později tridentský sněm definoval proti Lutherovi mluvě „o podstatě chleba“ změněné „v podstatu těla Kristova“; ale přece zde máme dokonale jasný výklad opravdové skutečnosti svátosti. Církev XVI. stol. jenom zřetelněji vyslovuje tože učení, aby důrazněji odsoudila bludy. Jenom církvi zůstalo pravé učení vyznávané již sv. Justinem a prvotní křesťanskou obcí, do níž nás on uvádí.
Vtlačuje se ještě jedna poznámka k těmto slovům apologetovým. Někteří totiž viděli v Eucharistii, jak ji on popsal, jakousi napodobeninu či cosi převzatého z pohanských mysterií. Ve skutečnosti není nic opačnějšího autorově myšlence, který vyjadřuje svou víru samými slovy Spasitelovými, slovy, která o Eucharistii učí a zároveň ji i uskutečňují. Sv. Justin výslovně učí, že eucharistický obřad závisí na zvláštním ustanovení Ježíšovu, a také nedovede jinak říci, co jest Eucharistie, než opakováním slov ustanovení. Je těžko si přáti jasnějšího důkazu čistě křesťanského původu křesťanského tajemství. Naopak, Justin vidí v pohanských obřadech podobných Eucharistii jenom padělek a hrubou napodobeninu podnícenou démonem.
Slyšeli jsme zcela přesné svědectví Justinovo o křesťanské víře oproti pohanství. Dobře bude naznačiti, jak si vedl vůči židovství. Tu se pole sporu rozšiřuje; nestačí jen dokázati čistotu a svatost křesťanských obřadů, je nutno dokázati stoupencům Starého zákona, že jejich proroci oznámili nové hospodářství spásy a také eucharistickou oběť, která jest v něm výsostným bohoctným úkonem.
Podle zvláštního vyknutého účelu napřed opakuje výklad sv. Pavla v listu Římanům a učí Židy, že mojžíšské předpisy, obřízka a sabbath, nekrvavé i krvavé oběti Velechrámu byly Bohem ustanoveny jako lék, a to nedostatečný, pro hříchy jeho lidu. Justin se snadno věnuje úvaze o hříchu lidského pokolení a zvláště o hříších Židů. Vidí v něm důvod, proč Boží Slovo na sebe vzalo smrtelné tělo podrobené bolesti, schopné utrpení a usmíření. Justinovo učení je v této věci velmi jasné: Kristus přišel na svět jako Vykupitel z hříchu, aby konal vůli Otcovu a vzal na sebe vinu, jíž podléhalo všechno lidstvo. Ve sporech se Židy dovedl Justin využíti 53. kapitoly Isaiášovy o trpícím Mesiášovi, odvolává se rovněž na předobraz měděného hada povýšeného v poušti Mojžíšem, že pohled na něj uzdravoval Izraelity, kteří k němu obrátili svůj zrak. A tak i Ježíš byl povýšen na kříž, zlořečen jsa jako všichni pověšení na dřevě, a to všechno, abychom my věrou v něho mohli dosáhnouti odpuštění.
Tyto důkazy mají dvojí účel, ale nás zajímá jen jeden z nich. Jde především o to, aby Židům bylo dokázáno, že Mesiáš měl pro naše vykoupení trpěti, a že po dokončení výkupů již není třeba starých obětí, které kdysi věřící přinášeli za hříchy, a ty že jsou zrušeny. Na místo starých předpisů napříště nastupuje nové kněžství a nová oběť. Ježíš je dokonalý kněz předpověděný Ezechielem a Isaiášem, a jeho krvavá oběť oznámená proroky zrušila obřady ustanovené Patriarchy. Je knězem podle nového řádu, který jest zároveň nejstarším, neboť Ježíš je knězem podle řádu Melchisedechova, krále salemského, obětujícího chléb a víno. Tak se měla naplniti Písma.
Potom se Justin chápe výroku proroka Malachiáše, který právě oznamuje konec starých obřadů a obětí a zároveň ustanovení nové oběti neposkvrněné a příjemné Bohu, přinášené na všech místech ke slávě Jeho jména. (Mal. 1, 10–14) Zde je Justinova apologie velmi neodbytná, naléhá na Židy, aby mu v synagogách a ve svých obřadních shromážděních ukázali dokonalou oběť předpověděnou prorokem, jehož vážnosti nemohou popříti. Jerusalemský chrám jest zničen, staré kněžstvo rozptýleno, židovské obřady opuštěny. První část proroctví se splnila a druhá bude jen do větru? Kde jsou nové obřady popsané prorokem? Kdeže jest neposkvrněná oběť, jež má býti všude přinášena ke slávě Nejvyššího? A křesťanský apologeta předvádí zmateným protivníkům skutečnou eucharistickou oběť, kterou křesťané přinášejí po celé zemi. Utrpení Kristovo svou jedinečnou mocí zrušilo navždy krvavé oběti, jež byly neužitečně přinášeny za hříchy lidu a byly jen předobrazem nové oběti. Nová oběť jest prvotinou všeho stvoření: chléb a víno, je to oběť modlitby a díkůčinění, jež provázejí obětování chleba a vína, jak přikázal Kristus na svou památku. To je ta dokonalá oběť předpověděná Malachiášovým viděním; je-li starý řád zrušen, znamená to, že nový řád nastoupil na jeho místo. Bůh nemluví naplano, nemůže býti bez klanitelů, kteří vzdávají chvály Jeho jménu. Jenom zaslepenost brání Židům uznati skutečnosti, i ty, které předpověděli jejich proroci, náboženští vůdcové národa. Kdežto všichni věřící mají podíl na oběti a na kněžství Krista, všichni, kdož se shromažďují u jeho oltáře a účastní se modliteb a díkůčinění.
Prvek díkůčinění převládá v duchu Justinově. Jelikož Kristus platil za všechny, jelikož jest pro všechny příčinou spásy, jako jí byl kdysi měděný had, má veškerá nová úcta k Bohu býti řízena a ovládána jenom díkůčiněním. Máme děkovati všemohoucímu Otci, Pánu všech tvorů za dar stvoření, za chléb a za víno, jež jsou pokrmem našemu tělu, a stejně mu máme děkovati za poslání Krista a za zvláštní pokrm, který dal našim duším. Tak jest třeba v duchu „Učení dvanácti apoštolů“ vykládati to, co zde Justin mluví o eucharistické oběti. Skutečnou přítomnost Těla Kristova pod způsobami eucharistického pokrmu neprohlašuje tak jasně v „Rozmluvě s Tryfonem“ jako v Apologii. Snad se více obával posměšků Židů než poznámek pohanů. Více kreslí vyhlídání Mesiáše a jeho příchod v Kristu, srovnává oběť Nového zákona s obětí staré úmluvy. Tak míní zlomit odpor Židů důkazem „ad hominem“, jenž více odpovídá jejich duchu a zvyklostem. Pokouší se využíti zmatku, do kterého je uvrhla a v němž je zůstavilo zničení velechrámu a přerušení obřadů; naléhá na jejich nemohoucnost proti nejslavnějším proroctvím; nutí je, aby obrátili zraky k Ukřižovanému, novému měděnému, jenž jediný je může spasiti.
Všechny tyto úvahy jsou vetkány do výkladů Rozmluvy s Tryfonem. Justin nedbá o vzorný písemný sloh, ale představy, které jsou mu milé, častěji vyjadřuje různými způsoby, a to umožňuje, abychom přesně pochopili jeho myšlenku a porozuměli jí plně a zřetelně. Abychom měli celý obraz svědectví sv. Justina a poznali jeho učení o Eucharistii, je nutno, abychom prošli obě jeho úplně zachovalá díla, Obranu a Rozmluvu s Tryfonem. Nejsou to stejné spisy, každý z nich je původní. Jedná prostě s pohany, ale velmi přesně tvrdí totožnost eucharistického chleba se svatým Tělem Ježíšovým. Zdá se, že apologeta pokládá své čtenáře za lidi upřímné, kteří v dobré víře měli o křesťanech klamné mínění. Kdyby znali Kristovo náboženství, nepronásledovali by je a nejlepší z nich by toužili je přijmouti. Tyto city nepochybně vysvětlují způsob Justinovy mluvy v Obraně. Méně se pře, více vykládá, méně požaduje, nežli podává. To jsou přednosti, které jeho dílu dávají zvláštní cenu a ještě dnes ji činí hodnou veškeré přízně.
Kdežto s Židy jedná zcela jinak. Ti jsou nepřáteli, s jakými třeba se příti bod za bodem; měli by znáti pravdu, jim přece bylo prvně dáno zjevení, a proto jejich hřích jest těžší, jejich zaslepenost je zatvrzelejší a odpovědnější. V jejich sporech s Justinem již vyciťujeme to, co středověká církev výstižně jmenovala „perfidia“ zpronevěrou Židů. Jim se Justin zcela nesvěřuje, jen se snaží poskytnouti jim vhled na základní obrysy nového hospodářství spásy, na zrušení zákona a jeho předpisů obřadních, do království milosti a duchovní svobody. Při tom vhodně umísťuje do středu křesťanského obřadu to, co výslovně nazývá „eucharistickou obětí“. A tak se Justinova oboje svědectví o křesťanské víře navzájem doplňují a již nám dávají obraz nauky o Eucharistii, jež tvoří část původního dědictví podání.
Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu VI, 181–188.
Život a umučení sv. Justina
