Předpisy o zobrazování Nejsvětější Trojice
Proti různým obrazoborcům Církev svatá výslovně prohlásila, že je dovoleno zobrazovat Nejsvětější Trojici i jednotlivé božské osoby a takové obrazy vystavovat v chrámech. Dekretem papeže Alexandra VIII. ze 7. prosince 1690 byla zavržena věta: „Obraz sedícího Boha Otce je křesťanu zakázáno umísťovat v chrámu.“ (Thomas de Charmes, Theologia universa VI, s. 475; překl. red.). Papež Pius VI. odsoudil obrazoborecké choutky pistojské synody citátem z breve Benedikta XIV. Sollicitudini nostrae: „Požadavek zahrnující všeobecně a bez rozdílu obrazy nepochopitelné Trojice mezi obrazy, které mají být z Církve odstraněny, jelikož jsou nevzdělaným lidem příležitostí k omylu, je kvůli své obecnosti nepředložený a v rozporu se zbožným zvykem Církve; jako by neexistovaly žádné obrazy Nejsvětější Trojice obecně schválené a bez nebezpečí povolované.“ (Denzinger, Enchiridion symbolorum, 1569; překl. red.). Papež se zde dovolává církevní praxe, která se opírá o Písmo svaté, dle něhož se Bůh zjevoval lidem ve smyslům přístupné podobě. Ve Starém zákoně se ukázal prarodičům v Ráji, Jakubovi na žebříku, Izajášovi na trůně nebo Danielovi v podobě ctihodného kmeta, v Novém zákoně se Duch svatý ukázal v podobě holubice a ohnivých jazyků. Těchto smyslových forem, které Bůh sám volil, smí zajisté užít i umění lidské k znázornění neviditelné přirozenosti a jednotlivých Božích vlastností.
Církev svatá však neschvaluje každého libovolného zobrazení třech božských osob. Tridentský sněm vyjádřil přání (sess. XXV): „Aby nebyly vystavovány žádné obrazy, které by se zakládaly na chybném učení víry a nevzdělaným lidem by dávaly příležitost k nebezpečným bludům.“ (Dokumenty tridentského koncilu, s. 243; překl. I. A. Hrdina). Brevem papeže Benedikta XIV. Sollicitudini nostrae ze dne 1. října 1745 jsou povoleny pouze obrazy Nejsvětější Trojice představující Boha Otce v podobě kmeta (Dan. 7, 9), v jehož lůně spočívá Ježíš Kristus s Duchem svatým v podobě holubice (Obr. 1a), nebo představující dvě osoby Boha Otce a Boha Syna od sebe oddělené, mezi nimiž je Bůh Duch svatý jako holubice (Obr. 1b). Sedí-li Bůh Otec, držící ukřižovaného Syna, na trůně, je obraz nazýván „Trůn milosti“. Dále mohou být tři božské osoby zobrazovány i jednotlivě ve všech podobách, jak se dle svědectví Písma svatého lidem zjevovaly (ČKD 1904, 3, s. 146), ovšem sluší se při jejich zobrazování mít na paměti napomenutí tridentského sněmu (sess. XXV): „Jestliže je někdy, když to prospívá nevědomému lidu, třeba příběhy a vyprávění svatého Písma vyjádřit v obrazech, ať je lid poučován, že božské není zobrazováno proto, jako by mohlo být spatřeno tělesnýma očima anebo vyjádřeno v barvách a tvarech.“ (Dokumenty tridentského koncilu, s. 243–244; překl. I. A. Hrdina).
Obr. 1 Příklady povolených zobrazení Nejsvětější Trojice: Trůn milosti od neznámého rakouského mistra ze začátku XV. století; (b) Iluminace z Velkých hodinek Anny Bretaňské (Les Grandes Heures d’Anne de Bretagne) ze začátku XVI. století (1503–1508).
Mezi odsouzená zobrazení patří zobrazení Nejsvětější Trojice jako třech stejných nebo velmi podobných postav (Obr. 2a) a jako jediné postavy se třemi vzájemně spojenými hlavami, obličeji nebo těly (Obr. 2b).
Obr. 2 Příklady odsouzených zobrazení Nejsvětější Trojice: (a) Iluminace od mistra Jakuba IV. ze Skotska ze začátku XVI. století (1510–1520); (b) Postava se třemi tvářemi a čtyřma očima od neznámého autora cuzské školy (Peru) z XVIII. století (1750–1770).
Zobrazení Nejsvětější Trojice jako třech podobných postav je poprvé doloženo na Dogmatickém sarkofágu z IV. století (Obr. 3a) – jedná se o vůbec nejstarší dochované zobrazení –, ovšem až do XVI. století se vykytovalo velmi zřídka. Velkého rozkvětu se dočkalo v lidovém umění španělských koloniích, v němž přes zákaz papeže Benedikt XIV. v roce 1745 přežilo až do začátku XX. století (Mexico: Splendors of Thirty Centuries, 1990, s. 549).
Jedním z nejstarších zobrazení Trojice jako jediné postavy se třemi spojenými obličeji (Stracke, The Trinity) je freska z XIII. století z kostela sv. Agáty v Perugii (Obr. 3b). Takové zobrazení sice správně vyjadřovalo pravdu víry, že „tři božské osoby mají jednu a tutéž nedělitelnou božskou podstatu“ (Salajka, Ve světle víry, 1948, s. 63), ovšem pro nevzdělané lidi spočívalo nebezpečí takového zobrazení ve ztotožnění tohoto monstra s realitou Trojice. Některá výtvarná díla, jako četné dřevěné plastiky z období baroka a obrazy lidových umělců z XVIII. a XIX. století vskutku posouvala „trojhlavého“ Boha z roviny symbolu do roviny reality. Proto papež Urban VIII. výnosem z 11. srpna 1628 zakázal zobrazovat Trojici v podobě monstra: jako lidskou postavu s trojicí tváří, se třemi nosy a čtveřicí očí. Podobně zakázal všechna příbuzná monstrózní zobrazení Trojice a nařídil všechny takové obrazy spálit. V roce 1745 papež Benedikt XIV. ve svém breve tento zákaz zopakoval a potvrdil jeho trvání (Caha, Zobrazení Nezobrazitelného, 2013).
(a)
(b)
Obr. 3 Nejstarší příklady později zakázaných zobrazení Nejsvětější Trojice: (a) Detail Dogmatického sarkofágu z první poloviny IV. století, vlevo Nejsvětější Trojice v podobě třech starých mužů tvoří Evu z Adamova žebra, vpravo Bůh v podobě mladého muže přiděluje po vyhnání z ráje Adamovi práci v rolnictví a Evě předení rouna; (b) Freska ze XIII. století z kostela sv. Agáty v Perugii.
