Odpověď abp. Vigana na Traditionis custodes: Rozhodný a spravedlivý odpor

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Odpověď abp. Vigana na Traditionis custodes: Rozhodný a spravedlivý odpor 722

Vos estis qui justificatis vos coram hominibus:
Deus autem novit corda vestra:
quia quod hominibus altum est,
abominatio est ante Deum.
Lk 16, 15


Při čtení Responsa ad Dubia, kterou nedávno vydala Kongregace pro bohoslužbu, se člověk diví, na jak nízkou úroveň byla římská kurie schopna klesnout, jak servilně se ponižovat v kruté a nemilosrdné válce proti nejposlušnější a nejvěrnější části Církve.

Nikdy v posledních desetiletích velmi vážné krize v Církvi se církevní autorita neprojevovala tak rozhodně a přísně: nečinila tak vůči heretickým teologům, kteří zamořují papežské univerzity a semináře; nečinila tak vůči smilným klerikům a prelátům; nečinila tak při exemplárním trestání skandálů biskupů a kardinálů. Ale vůči věřícím, kněžím a řeholníkům, kteří žádají o možnost sloužit tridentskou mši, žádné slitování, žádná milost, žádná inkluze. ‚Všichni bratři‘? (odkaz na Františkovu encykliku Fratelli tutti, pozn. red.)

Nikdy nebylo zneužívání moci autoritou tak patrné jako za tohoto „pontifikátu“, ani když Pavel VI. na oltáři II. vatikánského koncilu zničil dva tisíce let staré lex orandi a vnutil církvi obřad, který je stejně dvojznačný jako pokrytecký. Toto zavedení, kterému odpovídal zákaz slavení ve starém ritu a pronásledování odpůrců, mělo alespoň alibi v podobě iluze, že změna snad zlepší postavení katolicismu tváří v tvář stále více sekularizovanému světu.

Dnes, po padesáti letech katastrof a čtrnácti letech Summorum Pontificum toto chabé zdůvodnění nejenže už neplatí, ale jeho nedůslednost byla překonána důkazy faktů. Všechno nové, co koncil přinesl, bylo škodlivé, vyprázdnil kostely, semináře a kláštery, zničil církevní a řeholní povolání, vyčerpal duchovní, kulturní a občanské podněty katolíků, ponížil Kristovu církev a odkázal ji na okraj společnosti jako ubohou v její pomýlené snaze zalíbit se světu. A naopak, od doby, kdy se Benedikt XVI. snažil rány zacelit uznáním plných práv pro tradiční liturgii, rozmnožila se společenství spojená se mší svatého Pia V., rozrostly se semináře institutů Ecclesia Dei, zvýšila se povolání a návštěvnost věřících, duchovní život mnoha mladých lidí a rodin našel nečekaný impuls.

Jaké poučení bychom si měli vzít z této „zkušenosti Tradice“, které se svého času dovolával Mons. Marcel Lefebvre? Nejzřejmější a zároveň nejjednodušší: to, co dal Bůh Církvi, je předurčeno k úspěchu, a to, co k tomu přidá člověk, se nešťastně zhroutí. Duše, kdyby nebyla zaslepena ideologickou zuřivostí, uznala by chybu, které se dopustila, a snažila se napravit škody a obnovit to, co bylo mezitím zničeno, to, co bylo opuštěno. To však vyžaduje pokoru, nadpřirozený pohled a důvěru v Boží prozřetelnostní zásah. Vyžaduje to také, aby si pastýři uvědomovali, že jsou správci Božího majetku, a ne jeho pány: nemají právo jej zcizovat, skrývat nebo nahrazovat vlastními výmysly; musí se omezit na to, aby jej chránili a dávali k dispozici věřícím, s neustálou myšlenkou, že se budou muset před Bohem zodpovídat za každou ovci a každého beránka jeho stáda.

Apoštol napomíná: „Hic jam quæritur inter dispensatores, ut fidelis quis inveniatur“ (1 Kor 4, 2), „od správců se vyžaduje, aby byli věrní“.

Responsa ad Dubia jsou v souladu s Traditionis custodes a jasně ukazují podvratnou povahu tohoto „pontifikátu“, v němž je nejvyšší moc Církve uzurpována k dosažení cíle diametrálně odlišného od toho, pro který náš Pán posvátné pastýře a svého zástupce na zemi ustanovil. Moc, která je nepoučitelná a vzpurná vůči tomu, kdo ji ustanovil a legitimizuje, moc, která se považuje za fide solutus, takříkajíc podle principu, který je ve své podstatě revoluční, a proto kacířský. Nezapomínejme, že revoluce si nárokuje moc, která je ospravedlnitelná už tím, že je revoluční, podvratná, konspirační a protikladná legitimní moci, kterou hodlá svrhnout, a že jakmile dosáhne institucionálních rolí, je vykonávána s tyranským autoritářstvím právě proto, že není ratifikována Bohem ani lidem.

Dovolte mi zdůraznit paralelu mezi dvěma zdánlivě nesouvisejícími situacemi. Stejně jako se v případě pandemie odpírá účinná léčba a zavádí se zbytečná, vskutku škodlivá a dokonce smrtelná „vakcína“, tak se věřícím hříšně odpírá tridentská mše svatá, pravý lék pro duši v době velmi vážného moru, a nahrazuje se Novus Ordo.

Lékaři těla nesplnili svou povinnost, a to ani za přítomnosti terapií, a vnutili nemocným i zdravým experimentální sérum a trvají na jeho podávání navzdory důkazům o jeho naprosté neúčinnosti a nežádoucích účincích. Stejně tak kněží, lékaři duší, zrazují svůj mandát, přestože existuje neomylný lék prověřený více než dvěma tisíci lety, a dělají vše pro to, aby zabránili těm, kteří si jeho účinnost vyzkoušeli, používat ho k uzdravení z hříchu.

V prvním případě je imunitní obrana těla oslabena nebo zrušena, aby vznikly chronicky nemocní lidé vydaní na milost a nemilost farmaceutickým firmám; v druhém případě je imunitní obrana duše narušena světskou mentalitou a zrušením nadpřirozeného a transcendentního rozměru, takže duše jsou bezbranné vůči útokům ďábla. A to platí jako odpověď těm, kteří tvrdí, že řeší náboženskou krizi, aniž by paralelně brali v úvahu krizi sociální a politickou, protože právě tato dvojí útočnost je tak strašná a odhaluje zločinný záměr.

Nechci se pouštět do bludů Response: stačí znát ratio legis, abychom odmítli Traditionis custodes jako ideologický a faktický dokument, vypracovaný mstivými a netolerantními lidmi, plný choutek a hrubých kanonických chyb, s úmyslem zakázat obřad kanonizovaný dva tisíce let svatými a papeži a vnutit falešný, opsaný od luteránů a poskládaný modernisty, který za padesát let způsobil církevnímu tělu nesmírnou katastrofu a snad právě pro tuto ničivou účinnost nesmí doznat odchylky. Nejde jen o vinu, ale také o zlobu a zradu božského Zákonodárce a věřících.

Biskupové, kněží, řeholníci a laici se znovu ocitají před volbou pole působnosti: buď katolická Církev a její dvoutisícileté neměnné učení, nebo koncilní a bergogliánská církev se svými omyly a sekularizovanými obřady. A to se děje v paradoxní situaci, kdy se katolická církev a její padělek shodují v jedné hierarchii, kterou věřící cítí, že musí poslouchat jako výraz Boží autority, a zároveň neposlouchat jako zrádce.

Samozřejmě není snadné neposlechnout tyrana: jeho reakce jsou nemilosrdné a kruté, ale mnohem horší pronásledování museli katolíci trpět v průběhu staletí, když museli čelit ariánství, ikonoklasmu, luteránské herezi, anglikánskému schizmatu, Cromwellovu puritanismu, zednářskému sekularismu ve Francii a Mexiku, komunismu sovětskému i tomu ve Španělsku, Kambodži, Číně…”. Kolik biskupů a kněží bylo umučeno, uvězněno, vyhnáno! Kolik věřících zmasakrováno, kolik kostelů znesvěceno a oltářů zničeno. A to všechno proto, že svatí služebníci se nechtěli zříci nejcennějšího pokladu, který nám náš Pán dal: mše svaté. Mše, kterou naučil sloužit apoštoly, kterou apoštolové předali svým nástupcům, kterou papežové zachovali a obnovili a která byla vždy středem pekelné nenávisti nepřátel Krista a Církve. Pomyšlení, že mše svatá, pro kterou misionáři vyslaní do protestantských zemí nebo kněží věznění v gulazích riskovali své životy, je nyní Svatým stolcem zakázána, je příčinou bolesti a pohoršení, stejně jako urážkou mučedníků, kteří tuto mši bránili do posledního dechu. Ale jen ti, kdo věří, milují a doufají, mohou tyto věci pochopit. Pouze ti, kdo žijí podle Boha.

Kdo se omezí na vyjádření výhrad nebo kritiky Traditionis custodes a Responsa, padá do pasti protivníka, protože uznává legitimitu nelegitimního a neplatného zákona, který byl chtěn a vyhlášen, aby ponížil Církev a její věřící, aby zakročil proti „tradicionalistům“, kteří se neodvažují odporovat ničemu menšímu než heterodoxním doktrínám odsouzeným až do II. vatikánského koncilu, které pokoncilní hierarchie přijala za vlastní a které jsou vyzdvihovány tímto pontifikátem.

Traditionis custodes a Responsa musí být jednoduše ignorovány, odmítnuty a vráceny odesílateli. Měly by být ignorovány, protože existuje jasná snaha potrestat katolíky, kteří zůstali věrní, rozehnat je, nechat je zmizet.

Jsem zděšen servilitou tolika kardinálů a biskupů, kteří ve snaze zalíbit se pošlapávají práva Boha a jim svěřených duší a připisují si zásluhy za to, že projevují odpor k „předkoncilní“ liturgii a považují se za hodné veřejné chvály a vatikánského schválení. Těmto lidem jsou určena slova Páně: „To vy se děláte před lidmi spravedlivými, avšak Bůh zná vaše srdce. Neboť co před lidmi je vznešené, to před Bohem jest ohavné.“ (Lk 16,15)

Důslednou a odvážnou odpovědí na tyranské gesto církevní autority musí být odpor a neposlušnost vůči nepřípustnému příkazu. Smířit se s tímto již několikátým zneužitím znamenalo by přidat další precedens k dlouhé řadě dosud tolerovaných zneužití a otrockou poslušností se stát zodpovědným za udržování moci, která je cílem sama o sobě.

Je nutné, aby biskupové, nástupci apoštolů, v poslušnosti a věrnosti Hlavě mystického těla uplatnili svou posvátnou autoritu a ukončili tento církevní převrat, který se odehrál před našima očima. Čest papežství, které je dnes vystaveno diskreditaci a ponížení ze strany toho, kdo stojí na Petrově prahu, si to žádá. Vyžaduje si to dobro duší, jejichž spása je nejvyšším posláním Církve. Vyžaduje to Boží sláva, vůči níž není přípustný žádný kompromis.

Polský arcibiskup Jan Paweł Lenga řekl, že je čas na katolickou kontrarevoluci, pokud nechceme, aby se Církev propadla pod kacířstvím a neřestí žoldáků a zrádců. Příslib Non prævalebunt ani v nejmenším nevylučuje, ba naopak vyzývá a vyžaduje rozhodné a odvážné jednání nejen od biskupů a kněží, ale také od laiků, s nimiž se zachází jako s poddanými tak jako nikdy předtím, navzdory bláhovým apelům na actuosa participatio (aktivní účast) a jejich roli v Církvi. Všimněme si: klerikalismus dosáhl svého zenitu při „pontifikátu“ těch, kteří pokrytecky nedělají nic jiného, než že jej napadají.

+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup

Arcibiskup Carlo Maria Viganò je bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016). Stal se veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka. V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.

27. prosince 2021

Překlad: Lumen de Lumine, opravy a zvýraznění redakce

Tagged with:

Similar articles