Adventem připravuje nás Církev svatá k důstojné oslavě Narození Páně. „Advent“, slovo latinské, znamená příchod, t. j. příchod Páně. – „Třikráte přichází k nám Pán,“ dí Petr z Bois, „po prvé v těle, po druhé v duchu, a po třetí jako soudce.“ „Poprvé přichází v tělesné mdlobě, po druhé v duchu a síle, po třetí přijde v slávě a velebnosti.“ (Sv. Bernard, sermo V. de adv.) – První příchod jeho příchod byl tichý a pokorný, když Slovo tělem učiněno jest v neposkvrněném životě panenské Matky, a přebývalo mezi námi. Odtud ta vroucí úcta Nejblahoslavenější Panny Marie v době adventní. – Druhý příchod Páně děje se tajemně, když v lásce a milosti přichází do srdce křesťana, v němž duchovně se rodí a království Své zakládá. – Třetí pak příchod Páně bude zjevný a hrozný, až přijde soudit živých i mrtvých.

Po trojím tomto příchodu Božského chotě Svého touží Církev svatá v době adventní. Nebo což jest lkaní její s praotci starozákonními jiného, ne-li touha její po slíbeném Mesiáši? – Od věčnosti zajisté slyšán jest hlas její zároveň s prosbami Církve starozákonní před trůnem velebnosti Božské – neboť není u Boha ani minulosti, ani budoucnosti – u Něho jest jen věčné „dnes“. Zdaž neurychlilo i toto lkaní obojí Církve sprch té „rosy nebeské“ do lůna Panny přečisté, jež vydala nám Spasitele? – V tomto tedy smyslu touží Církev svatá po prvním příchodu Páně, ač již skutečně se udál před osmnácti věky.

Však ne méně žádá sobě Církev i druhého příchodu Kristova, jimž by zavítal do srdcí věřících. Každoročně na Hod Boží vánoční příchod ten oslavujíc, v celé bohoslužbě adventní neustále za to prosí, aby připravil Sobě srdce naše, a přišel ze staré poroby hříchu milostným zrozením Svým nás vybavit. – Nadarmo byl by býval přišel Spasitel náš na svět před osmnácti věky, kdyby nyní nezavítal ku každému duchovně, milostí Svou srdce jeho naplňuje a k životu nadpřirozenému obrozuje.

Při tom nezapomíná Církev též příchodu třetího v den poslední, kdežto přijde Vykupitel dokonat a oslavit stvoření veškerého. Jako věrná choť Kristova zachovává poslední slovo Jeho v srdci svém: „Jistěť přijdu brzo,“ (Zjev. 22, 20) a s touhou vroucí odpovídá: „Přijď, Pane Ježíši!“ A tak stále naplňuje se, co pověděl miláček Páně (Zjev. 19, 7): „Radujme se a veselme se, a chválu vzdejme Jemu: neboť přišla svatba Beránkova a choť jeho připravila se.“

Tyto myšlenky na paměti majíce snadněji vnikneme do bohatého obsahu a hlubokého významu celé adventní liturgie.

Že je čas adventní dobou kajícnou, netřeba připomínati. Ukazuje na to již fialová barva roucha mešního, jakož i jiné posvátné obřady. Hlas volajícího na poušti, k pokání vybízející, často se ozývá, kdežto zvuk varhan a chvalozpěv „Gloria“ při mších adventních umlká. Z téže příčiny zapovídá Církev i hlučné radovánky a svatební veselí. – Toužebnost a kajícnost Církve nejmocnějšího výrazu nabývá v tak zvaných „velikých antifonách“, které se v chrámech stoličných a opatských s obzvláštní slavností za hlaholu zvonů zpívají při nešporách od 17. až do 23. prosince. Zbožní naši předkové uměli je zpívati česky.

Bohoslužba adventní směřuje též k uctění blahoslavené Panny Marie, jak z mnohých antifon, modliteb, responsorií a čtení vysvítá, o čemž i oblíbené u nás rorátní mše svaté svědčí.

Velmi vhodně připadá tudíž v posvátnou dobu adventní i slavnost Neposkvrněného Početí nejblahoslavenější Panny Marie, které příslušelo její Božskému mateřství.

Sluší i na to zřetel míti, že v době adventní slavíme památku pěti svatých panen a mučednic, pěti moudrých panen – po jejichž příkladu vychází Církev vstříc Božskému choti svému.

Zdroj: P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891