Monotheletismus a učení sv. Maxima Vyznavače o Církvi

Základy monotheletické hereze položil ve svém díle o Božím vtělení Apollinarios z Laodikeje († 390): „Kdo učí, že v Kristu jsou dva druhy rozumu, mám na mysli božský a lidský, počíná si tak, jako kdyby mohl rýt prstem písmena do kamene.“^[1] Ovšem pravým původcem monoenergismu a monotheletismu byl císař Herakleios (610–641),^[2] jenž si po svém nástupu na trůn předsevzal, že sjednotí poddané rozdělené postojem k Chalkedonskému koncilu (451), na němž bylo odsouzeno učení nestoriánů a monofyzitů: „Všichni jedním hlasem učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, (…) pravého Boha a pravého člověka, (…) zrozeného (…) z Marie Panny, Bohorodičky, pokud jde o lidství, (…) ve dvou přirozenostech, který nepodléhá smíšení, proměně, rozdělení a oddělení.“^[3] Aby dosáhl smíru mezi zastánci a odpůrci koncilu, pokusil se o nový výklad vztahu mezi lidstvím a božstvím Ježíše Krista, zaměřený spíše na činnost (ἐνέργεια) než na přirozenost (φύσις), a zahrnul do něj prvky, které měly uspokojit obě strany sporu. Zastáncům koncilu vyšel vstříc dvěma přirozenostmi, odpůrcům, mezi něž patřili východní Syřané (nestoriáni), západní Syřané a Egypťané (miafysité), vyšel vstříc jednou činností. Při rozšiřování svého výkladu a získávání stoupenců využíval císař jako svou prodlouženou ruku konstantinopolského patriarchu Sergia (610–638). Nevyhnutelnou stranou při jednání byl Řím, od něhož se císař obával nejrazantnějšího odporu.^[2]

Patriarcha Sergius napsal papeži Honoriovi I. (625–638) pečlivě sestavený list, v němž lživě tvrdil, že „učení o dvou činnostech (δύο ἐνέργειαι) způsobuje mnoho pohoršení, neboť se o nenachází u žádného ze svatých Otců a jeho důsledkem by byly dvě protichůdné vůle v Kristu“, zatímco učení o jedné činnosti (μία ἐνέργεια) má podporu císaře a svatých Otců a vedlo k obnovení církevní jednoty s odpůrci koncilu. Též papeži sdělil, že napsal antiošskému patriarchovi, „aby po obnovení jednoty po nikom nevyžadoval vyznání jedné nebo dvou činností“.^[4] K císařovu údivu papež Honorius ve své odpovědi monoenergismus nezamítnul, ale navrhl podle svého mínění lepší alternativu: „Neboť z Písma se nedozvídáme, že Kristus a jeho Svatý Duch mají jednu činnost nebo dvě činnosti, ale že [Kristus] koná rozmanitým způsobem (πολυτρόπως ἐνεργοῦντα).“^[5] Papež Honorius tedy nebyl monoenergista, ale spíše polyenergista, činnosti však správně připisoval jednomu konajícímu subjektu: „Nesmíme tvrdit, že v Prostředníku mezi Bohem a lidmi je jedna činnost nebo dvě činnosti, ale musíme vyznávat, že obě přirozenosti jsou přirozeně spojeny v témže Kristu.“^[6] Nicméně papež se nezastavil u otázky činností, ve své neopatrnosti pokročil dále a prohlásil, že Kristus má jen jednu vůli. Své tvrzení zdůvodnil způsobem, který se později stal populárním mezi východními monothelety – ztotožnil Adamovu vůli po Pádu s jeho přirozeností porušenou hříchem^[2]: „Vyznáváme jednu vůli (θέλημα) v našem Pánu Ježíši Kristu, jelikož naše přirozenost byla zcela přijata božstvím, a ta je neporušená, jako byla před Pádem.“^[7] Přestože je s ohledem na zbytek textu možné, že papež rozuměl jednou vůlí morální jednotu Kristovy vůle, a nikoli fyzickou jednotu jako monotheleté,^[8] jeho nejasná vyjádření přispěla k rozšíření hereze monotheletismu, a následující papežové a koncily jej proto právem odsoudili.^[9]

Papež Severius (640), který nastoupil po Honoriově smrti, během svého dvouměsíčního pontifikátu odsoudil učení svého předchůdce.^[2] Následující papež Jan IV. (640–642) svolal do Říma sněm, jenž odsoudil Herakleiovu nauku a vyhlásil anathema na východní patriarchy, kteří tuto nauku podporovali.^[10] Řím posléze přerušil společenství s Konstantinopolí. Nový císař Konstans II. (641–668) poslal papeži Janovi dva listy, dochované v arabských překladech,^[11] ve kterých vyjádřil úmysl obnovit společenství s Římem, a o šest let později ve snaze usnadnit obnovení jednoty vydal polovičaté nařízení Typos, jímž zakázal diskuzi o činnosti nebo vůli v Kristu. Mezitím se začal v Římě připravovat další sněm, který by se s těmito bludy vypořádal. Přípravné práce začaly pod patronátem papeže Teodora I. (642–649), ten však zemřel ještě před svoláním sněmu, proto jeho svolání připadlo následujícímu papeži Martinu I. (649–655). Sněm, zasedající během října roku 649 v Lateránské basilice, byl klíčovým při formulování teologických argumentů proti monoenergismu a monotheletismu. Zavrhl monotheletický blud a za jediné pravověrné vyhlásil dyotheletické učení o dvojí vůli a dvojí činnosti v Ježíši Kristu. Mysl, která stála za sněmovními kánony, patřila sv. Maximu Vyznavači (580–662), jenž přijel do Říma v roce 646.^[2] Císař Konstans II. nicméně stále stranil monotheletismu a roku 653 nechal papeže Martina a sv. Maxima zatknout a odvést do Konstantinopole, kde byli oba za herezi odsouzeni k vyhnanství (sv. Maxim roku 658). Papež Martin zemřel několik měsíců po odchodu do vyhnanství, sv. Maxim byl po návratu z vyhnanství (662) znovu odsouzen, byla mu useknuta pravá ruka, vyříznut jazyk a byl odeslán do nového vyhnanství, kde zakrátko zemřel.^[9]

Sv. Maxim Vyznavač strávil na Západě nejplodnější období svého života. Římskou církev poznal zevnitř, obdivoval ji a zamiloval si ji. Nedlouho po Lateránském sněmu vyjádřil svou lásku a uznání římské církvi těmito pochvalnými slovy: „Všechny končiny obydleného světa (…) hledí na nejsvětější církev Římanů a na její vyznání a víru jako na slunce věčného světla, obdržujíce od ní jasný paprsek svatého a patristického učení (…) všechny církve křesťanů po světě mají tuto nejskvělejší církev za jediný opěrný bod a základ.“ Jasně odkazuje na verš Mat 16, 18, když velebí římskou církev, že „drží klíče od pravé víry“.^[12] Několik let před tím napsal slova, která se dochovala v latinském překladu Anastasia Bibliotekáře (asi 810–878): „Apoštolský stolec, který od samého vtěleného Slova Božího, ve shodě se svatými kánony a prohlášeními všech svatých sněmů všech svatých církví Boží po celém světě, odvozuje a vlastní nadvládu (imperium), pravomoc (auctoritatem) a moc svazovat a rozvazovat (potestatem ligandi et solvendi).“^[13] Tyto texty vyjadřují přední postavení římské církve mezi ostatními církvemi. Sv. Maxim zde sice explicitně nemluví o papežském primátu, ovšem připisuje-li římské církvi nadvládu nad ostatními církvemi a drží-li v římské církvi nadvládu papež, má papež nadvládu nad ostatními církvemi – přísluší mu primát. Konkrétnější jsou v této otázce výroky dvou velkých svatých papežů, s nimiž sv. Maxima spojuje odkaz na verš Mat 16, 18. Papež Řehoř I. (590–604) ztotožnil římský stolec s „církví blaženého Petra“ a jeho držitele označil za nástupce „knížete apoštolů“. A papež Lev I. (440–461) prohlásil, že sv. Petr obdržel od Krista prvenství „přede všemi apoštoly a církevními Otci, takže, přestože je mnoho biskupů a duchovních mezi lidem Božím, Petr řádně vládne nade všemi, nad nimiž Kristus vládne“.^[14]

Sv. Maxim si přesto byl vědom, že se papež může v učení o víře a mravech mýlit. V roce 658, kdy byl sv. Maxim v Konstantinopoli souzen za domnělou zradu, podlehl papež Vitalianus (657–672) nátlaku císaře Konstanse II. a obnovil společenství s monotheletickým konstantinopolským patriarchou Petrem (654–666).^[2] Toto obnovení společenství s heretikem bylo pro sv. Maxima okamžikem velkého zklamání. Podle jeho posledního dochovaného dopisu, který napsal svému žáku Anastasiovi, se jej patriarcha Petr posměšně tázal: „Ke které církvi patříš? Konstantinopolské? Římské? Antiošské? Alexandrijské? Jeruzalémské? Pohleď, všechny jsou spojeny v jednotě spolu s podřízenými provinciemi. Patříš-li tedy do katolické Církve, buď s nimi svorný, možná sis ale našel zvláštní cestu životem a musíš snášet, co jsi neočekával.“ Na což sv. Maxim odpověděl: „Bůh všech prohlásil, že katolická Církev je pravá a zachovává vyznání víry v Něj, když nazval Petra blahoslaveným kvůli slovům, kterými pravdivě vyznal víru v Něj. Pouč mě však, na jakém vyznání byla uskutečněna tato jednota církví, a byla-li uskutečněna řádně, nebudu se jí stranit.“^[15] Pro sv. Maxima tedy byla teologická pravda jedním z nejdůležitějších kritérií Církve. Na obvinění z rozvracení Církve, vznesené během soudního procesu, odpověděl: „Pokud někdo, kdo hlásá, co je v Písmu a ve spisech svatých Otců, rozvrací Církev, co dělá ten, kdo prohlašuje za neplatné učení svatých, bez něhož je nemožná vlastní existence Církve?“^[16]

Sv. Maxim rázně vystupoval proti zasahování císařské moci do posvátných záležitostí církevní nauky a liturgie. Během soudního procesu v Konstantinopoli popřel, že císařové mají právo zasahovat do naukových sporů: „Žádný císař nepřesvědčil obojakými výrazy Otce, kteří mluvili o Bohu, aby se smířili s heretiky své doby.“ Protože „zkoumání a definování spasitelného učení katolické Církve“ není záležitostí světské autority, ale výhradní zodpovědností a „znakem kněží“. Na otázku, zda je křesťanský císař zodpovědný za nauku kvůli svému kněžství, sv. Maxim jasně odpověděl, že císař není kněz, neboť neuděluje svátosti a nenosí symboly kněžství: pallium a evangeliář, nýbrž [symboly] císařského úřadu: korunu a purpur.^[17] Tento Maximův postoj zcela souzněl se známými slovy papeže Gelasia (492–496) v dopise císaři Anastasiovi II. (491–519), kterými papež jasně vytyčil hranici mezi „svatou autoritou kněží a mocí králů“.^[14] Západní církev se vyznačovala větší citlivostí vůči zasahování světské moci do církevních záležitostí než církev východní a sv. Maxim sdílel tuto západní citlivost a svědčil o ní na Východě.^[2]

[1] H. R. Drobner, Patrologie: Úvod do studia starokřesťanské literatury, Praha 2011, str. 345.

[2] C. Hovorun, IJOT 2015, 3, 54–62.

[3] H. R. Drobner, op. cit., str. 628.

[4] List papeži Honoriovi; C. J. Hefele, A History of the Councils of the Church: From the Original Documents 1896, vol. V, str. 25.

[5] První list patriarchovi Sergiovi; ibid., str. 31.

[6] Druhý list patriarchovi Sergiovi; ibid., str. 50.

[7] První list patriarchovi Sergiovi; ibid., str. 29.

[8] J. Pospíšil, Katolická věrouka, díl IVa, 1922, str. 308–309.

[9] R. de Mattei, The Heretic Pope. URL: http://rorate-caeli.blogspot.com/2015/12/the-heretic-pope.html

[10] Libellus Synodicus; J. D. Mansi, Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio 1961, vol. X, str. 607–610.

[11] První list: CSCO 50, p. 335; latinský překlad PG 111, 1111A–B. Druhý list: Cod. Vat. syr. 130, fol. 80b (CPG 9385).

[12] Opusculum 11; A. Louth, IJSCC 2004, 4, 116.

[13] Opusculum 12; ibid., p. 117, latinský text PG 91, 144B–C.

[14] E. G. Jay, The Church: Its Changing Image Through Twenty Centuries 1980, str. 98–99.

[15] Dopis sv. Maxima žáku Anastasiovi (CPG 7701); P. Allen, N. Bronwen, Maximus the Confessor and His Companions: Documents from Exile, 2002, str. 121.

[16] Ibid., str. 59.

[17] Ibid., str. 57.