O úpadku náboženského smyslu u študujících za doby naší
S bolestí pohlíží učitelové náboženství na svěřenou sobě mládež, u níž den ode dne duch zbožný mizí; i vidí již v duchu svém, kterak mnohý nadějný mladík přestupuje v tábor protivníků všeho zjeveného náboženství pohrdaje jím co věcí malichernou, nepotřebnou ano i nepohodlnou a řídě se dle nahodilých okolností. Zlo toto šíří se vždy dále a dále a nedostoupilo-li již vrchole svého, není toho daleko. Ano jisto jest, že společnost lidská nikterak jakéhosi znovuzrození k lepšímu nyní očekávati nemůže, ježto se jí nedostává pravých a vhodných k tomu prostředků. Pozoruje-li to člověk jen poněkud soudný, tu věru tázati se musí: Odkud asi to zlé? Což jeho příčinou?
Pohlédneme-li na věc blíže bezevší předpojatosti, musíme uznat, že příčiny ty jsou rozličné a že leží dílem ve věci samé, dílem mimo ni; tyto poslední že zaviňují dílem učitelové, dílem žáci, dílem i jiné okolnosti ve škole i mimo školu.
Náboženství samo v sobě jest ovšem poněkud také vědou rozumu, ale přece více paměti. Rozum má zde dosti vznešené ale proti jiným vědám ne první, nýbrž podřízené místo a to proto, že se zde nejedná o věci rozumem lidským pochopitelné, ale nad něj povznesené, nadpřirozené, zjevené. Rozum může zde toliko říci: „To a ono se mi nepříčí, to a ono se mi podobá“; ale nikdy: „To a ono jsem úplně pochopil.“ Tuť třeba tedy více obtěžovati paměť, což ovšem více namáhání stojí, než když věc zcela pochopím, moha si ji učiniti názornou. Což ale člověka namáhá, tomu se věru dle možnosti vyhýbá, to zapuzuje, odstraňuje a tudíž i také nemiluje. „Již opět to náboženství!“ tak hořekuje memorováním zmalátnělý študující, když se blíží hodina náboženská. Pakli taková nechuť ku předmětu jednou se okázala, tenkráte nemůžeme žádati a nikdo nebude očekávati, že študující vnikne v ducha předmětu samého. Předmět samý zůstane „litera mortua“. Že ale mládež nyní mnohé předměty lehce v paměť si vpraviti může a to znázorněním anebo rozkládáním v částky a těchto skládáním v celek, proto nenávidí nyní více jak kdy jindy „memorování“: proto je mu předmět náboženství obtížným, nepříjemným.
Študující ale s tím větší nechutí ku študování náboženství zasedá, nevida hned jakýs prospěch časný, který by mu z něho plynul. Ať vezme jakoukoli vědu, může jí upotřebiti ve světě: náboženství mu hlásá ctnost a z té pak pocházející pravou časnou i věčnou blaženost. Než časná tato blaženost se dle jeho názoru hned nedostavuje a na věčnou čekati – toť mladíku příliš dlouho; on by rád dříve ovoce přičinění svého zakoušel. A tudy říkají mnozí ze študujících s mnohou toužebností: „Brzo-li se tohoto předmětu zprosti!“ Toť jsou zajisté nemalé příčiny, proč duch náboženský tak študentstvo neprovívá, jak by býti mělo.
Že ale duch náboženský v študentstvu mizí, jsou často i učitelové sami vinni. Má-li študující učiniti v jakés vědě theoreticky i prakticky jakýsi prospěch, musí se mu věda ona učiniti příjemnou, milou! A jak to tu vyhlíží při tomto předmětu týkajícím se spasení duší našich? Podává se bohužel často tak suchopárně, tak mrtvě, bez všeho upotřebení na život, beze všech praktických navedení, leda jen když se lekce přečte. Kde sám učitel třeba nechuť ku svému předmětu projevuje: kterak tu možno mládež příměti k milování jeho?
Jiní učitelové ovšem pracují se zápalem dělníků na vinici Páně. Než tu zase mnozí zapomínají, že mají před sebou rozumy posud nevyvinuté a nezkušené a přece jim vědu náboženskou přednášejí v tak vysokém tónu, že jim mladík nerozumí! On se tomu sice z paměti učí, ale beze všeho užitku a prospěchu. Přednášky jejich lépe by se hodily pro bohoslovce, než pro študující středních škol. Mladík študující zná všeliké věci: ale katechismus zapomněl.
Aby opět jiní okázali, že se předmětu svému dobře naučili, chtí také od žáků, aby každý puntík a čárku v knize aneb v explikách znal. Ten tlačí na naučení se výrokům písma svatého, onen aby žák uměl doslovně celé žalmy, jiný zase hojnost výroků sv. Otců atd. To vše ducha vždy nešlechtí, ale tím větší nevoli, tím horší nechuť k předmětu budí.
Jiní jsou zase příliš lehkovážní a spokojují se ledajakous odpovědí; nic na to nedávajíce, zdali to, co se ve škole probralo, také v životě jakéhos přináší užitku.
Jiní zase, aby se v tom přesvědčili, že žáci činí, co jim bylo poraděno, dovídají se o tom spůsobem vyzvědačským, což zajisté nemálo předmětu na újmu jest. Málo jest asi těch, kteří na mysli dobře Kristovu výpověď uvážili: „Třísku v oku bratra svého vidíš, břevno ve svém vlastním nikoli!“ Ano na katechetu se žádá, aby prvně sám dle učení sv. náboženství se choval a nikoli opak toho byl, čemu učí! Protož tu třeba čistých, nezkažených mravů, pravé zbožnosti a pevné víry. Pakli těch učitel náboženství nemá, marné namáhání jeho.
Avšak známe též katechety, kteří zbožní a dokonalí jsou muži, kteří se upřímně a všemožně starají o křesťanskou mravnost a pravé vzdělání svěřené sobě mládeže ale ani přičinění jejich nemá výsledku, jakého bychom vším právem očekávati mohli. Tuť věru jinde příčina leží.
Pohledněme jen na rodinný poměr mnohých študujících a ihned shledáváme, že otec není horlivý ano časem a místem ani vlažný katolík – jest kosmopolita, má vzdělání jaké také všeobecné, rozumí svému obchodu, zná se ve svém umění, které jej živí a více – nepotřebuje, zisk jest jeho bohem; radost všeliká spočívá a soustředuje se v blahobytu tělesném! Jemu ani ve snách na mysl netane, že by měl nesmrtelnou duši, o kterou by se alespoň stejně jak o tělo starati měl. Ústa jeho se neotvírají k modlitbě, kolena se neohýbají k úctě Boží, nohy jeho donášejí jej jinam, kde mu kyne vyražení, zábava. Kdo by očekával, že takýto otec dbáti bude o náboženské vzdělání syna svého? Syn nevida nikdy otce modliti se, ano spíše vším, co posvátného, ještě pohrdati, a zvykům a obyčejům nábožným se vysmívati, nebude otce mnoho lepší, pakli ne horší. A co vidívá na své matce? Máme ovšem zbožné matky, ale my máme také převzdělané, přecvičené, naduté moudrostí cizáckou, pasoucí se ve spisech indifferentismu a nevěry. Matka umí hráti piano, krásně šiti, malovati, rozumí frančtině, ale pakli jediné větě v katechismu rozumí, toť ovšem otázka jiná. Aby šla do chrámu Páně a poslechla kázaní – toť jí něco odporného! A kde a čím se má vzdělat? Ona má snad i skvostně vázané knihy modlitebné, ale pouze jen pro okrasu. Jí se líbí květnatá slova, věc ale nepochopuje. Taková matka nepoklekne doma k modlitbě, ani chodí v neděli a ve svátek na služby Boží, a nikdy nepomyslí, aby domácích do kostela pobídnula. A tak i doma nevidí mladík příkladu vzdělávajícího, ale spíše všecko, co ho zničuje.
Jinde zanechávají rodičové mladíka sama sobě. Nikdo se nestará o jeho život, o jeho skutky a jednání, o jeho společnost; máť léta, učí se dobře, nač tu třeba ještě jakéhos dozoru! Ale právě tu mnozí mladíci utrpěli ztrátu na duši své a rodičové sklamáni pozdě teprvé nahlédli, že nerozumně synem svým byli naložili. A tak vidno, kterak napotom marná musí býti práce katechetova, když to, co vystavěl, domov z kořene vyvracuje. Tuť koná práci Sysifovu.
Vedle těchto domácích bořitelů stavení náboženského jsou ještě jiní neméně zhoubní. Zajisté i to nemálo k opovržení náboženstvím přispívá, že se předmět ten za poslední považuje. Jemu vykázáno nejméně hodin a učitel jeho nepatří ani takřka do sboru učitelstva. On má jen práci, nemá ale podílu na výhodách, jakých se jiným dostává. Žáci to vidí a brzy zpozorují, na čem jsou, a proto brzy navyknou náboženství za vědu vedlejší považovati, ze které bez toho málo kdy špatnou utrží známku. A nejeden z pánů kollegů na ústavě okazuje jednáním svým, že náboženství je cosi vedlejšího. I zanedbávají povinnosti své co učitelové, kteří nemají pouze jen učiti, ale také vzdělávati a to příkladem žákům. Mnohý třídní učitel dovede třídu svou až ku dveřím kostelním, pak se obrátí a jde – po zábavě. Jiný užívá ve škole směšných narážek na předmět náboženský; jiný do nebes vynáší staropohanskou učenost: o vzdělanosti křesťanské ani slovem se nezmiňuje. Kterak tu možno katechetu proti tolika živlům šťastně bojovati?
K tomu ke všemu ještě i také přidružuje se věrně tisk náš. Ten se posmívá bývalé panenské nevinnosti mladistvé literatury naší; na překot se překládají spisy neřestné, a nejraději, když jsou proti církvi a zjevenému náboženství.
Apoštolové nevěry chápou se všech prostředků dovolených i nedovolených pravých i lživých, jen když dosáhnou, co dosáhnouti chtěli. A co mají v úmyslu svém? Věru sami nevědí. Bourají věci staré a dobré, staví nové do větru, bez základů a tak se jim jednou budova jejich sesype nad hlavami. Co tu tedy pocítí? Věru tu rada drahá a udání prostředků vzácné. Čiň, co čiň, proti těmto věcem brojiti musíš a činíš-li tak, svět nazve tebe temnomilcem, jezuitou! Mládež tobě již odcizena! Všeobecná pravidla tu nepostačují a jen modlitbě a moudrosti učitelů náboženství ponechati se musí, co by tu prospělo. Přede vším třeba obeznámiti se s poměry ústavu, vyzkoumati smýšlení spoluučitelů a těch získati pro dobrou věc a vniknouti pak i do poměrů domácích! Pak možno snad vydatně působiti na jednotlivce zbloudilé, a udržeti kázeň a zbožnost v celých třídách a vštípiti vědomí náboženské do srdce jednotlivců!
Zdroj: Čas. katol. duch. 1856, I, 1–6.
